Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 639/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkadvokát
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.639.20.1
Datum podání01.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 3 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 92, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 639/20 ze dne 24. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Oršuly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 2897/2019-559, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 21 Co 183/2016-532 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. ledna 2016 č. j. 15 C 262/2012-420, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby ústavní stížnost byla podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatel jako žalobce na vedlejší účastnici (jako žalované) původně domáhal zaplacení částky 18 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše v souvislosti s rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. K 115/03, které považoval za nezákonné. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu zpět jednak co do nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jednak v částce 3 372 260 Kč s příslušenstvím co do nároku na náhradu škody. Předmětem řízení tak zůstal stěžovatelem tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 15 127 740 Kč s příslušenstvím.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku ve výši 5 670 840 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 9 456 900 Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 5 670 840 Kč (výrok II), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici částku 1 200 Kč (výrok III) a České advokátní komoře (tj. v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnici na straně žalované) částku 283 481,75 Kč (výrok IV).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 č. j. 21 Co 183/2016-471 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jak mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (výrok II), tak mezi stěžovatelem a Českou advokátní komorou (výrok III).

5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 5884/2016-514 tak, že rozsudek městského soudu ze dne 7. 6. 2016 č. j. 21 Co 183/2016-471 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v závěru svého rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15 (N 36/84 SbNU 413), v němž Ústavní soud konstatoval, že kárné řízení vedené před orgány České advokátní komory představuje výkon decentralizované veřejné moci, a není tak možné je podřadit pod výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), který proto nelze v projednávané věci uplatňovat.

6. Městský soud poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 15 C 262/2012-420 ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že vedlejší účastnici a České advokátní komoře se náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává (výrok II).

7. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 2897/2019-559 tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). K námitce stěžovatele, že se městský soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13, když při zjištění nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice nezrušil rozsudek obvodního soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť městský soud se svým postupem neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že není důvod rušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen proto, že tento jednal v řízení s pasivně nelegitimovaným žalovaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 214/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 23 Cdo 1805/2018). Ústavní soud pak v nálezu, na který stěžovatel v dovolání odkazoval, rozhodoval ve skutkově zcela odlišné věci, jež se týkala otázky předvídatelnosti postupu odvolacího soudu. Nadto je třeba uvést, že odlišné posouzení pasivní legitimace vedlejší účastnice neodpovídá ani důvodům pro zrušení rozhodnutí obvodního soudu uvedeným v § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil-li dále stěžovatel, že mu postupem městského soudu bylo znemožněno, aby podle § 92 odst. 1 o. s. ř. navrhl v opětovném řízení před obvodním soudem přistoupení České advokátní komory do řízení vedle vedlejší účastnice, pak Nejvyšší soud dodal, že účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1377/2010 nebo ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4531/2011). V kontextu projednávané věci je ovšem zřejmé, že nejde o případ, na němž by se objektivně mohlo podílet více subjektů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2001 sp. zn. 30 Cdo 3575/2009 nebo ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2260/2012). Rovněž námitka stěžovatele, že se městský soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, jenž se týkal retroaktivního působení soudních rozhodnutí, nezakládá podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když ve svém rozsudku zohlednil závěr vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15, který se odchyloval od závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1758/2015, 30 Cdo 1711/2015. Při výkladu časových účinků judikatury je totiž třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09), což ovšem není případ právě projednávané věci.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že v důsledku uvedené změny judikatury Ústavního soudu (blíže sub 5), podle které kárné řízení vedené před orgány České advokátní komory představuje výkon decentralizované veřejné moci, a není tak možné je podřadit pod výkon státní správy podle zákona o odpovědnosti za škodu, se jeho základní právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) dostalo do kolize se zájmem, aby se v předmětném řízení prosadil pro stát příznivý závěr, že pasivně není legitimován on sám, ale Česká advokátní komora. Tento zájem státu není základním právem podle Listiny a nemá pro stát ekonomický význam, neboť kdyby byla uložena platební povinnost státu, tak by měl regresní nárok vůči České advokátní komoře (§ 16 zákona o odpovědnosti za škodu). Proto by při kolizi základního práva stěžovatele a zájmu státu na prosazení pro něj příznivé nové judikatury měla mít přednost ochrana stěžovatelova základního práva, a to i proto, že jednal v řízeních několik let v důvěře v rozhodnutí soudů. Uvedená změna judikatury znemožnila realizaci stěžovatelova základního práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny). Stěžovatel nadto uvádí rozpor právních závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu, a to konkrétně s nálezy ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 (N 18/76 SbNU 283), ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531), ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17 a stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel mj. z důvodu, že dosavadní řízení trvá již 8 let, stěžovateli je 65 let a kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů uložené v roce 2007 a zrušené správním soudem v roce 2009, způsobilo stěžovateli nejen tu škodu, jejíž náhrady se domáhá, ale zcela rozvrátilo jeho advokátní praxi, neboť v důsledku nezákonného znemožnění výkonu advokacie od stěžovatele odešli všichni jeho tehdejší klienti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

13. Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu, a to jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu.

14. Ústavní soud považuje opakovaný výklad provedený Nejvyšším soudem, tak jak je shrnut sub 5 a 7 tohoto usnesení, za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem, ani předtím městským soudem, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

15. K odkazům stěžovatele (viz sub 8) na právní závěry Ústavního soudu, se kterými mají být rozhodnutí obecných soudů údajně v rozporu, postačí toliko odkázat na precizně odůvodněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména sub 7), který se s uvedenými námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal, takže není třeba jeho přiléhavé, a především ústavně konformní závěry opakovat. Ústavní soud setrvává na svém právním názoru vyjádřeném v nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15 (N 36/84 SbNU 413), že Českou advokátní komoru (jednající prostřednictvím kárného orgánu) nelze považovat za vykonavatele státní moci, resp. za právnickou nebo fyzickou osobu vykonávající státní správu, která jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu, pročež závěr obecných soudů, že stěžovatel žaloval vedlejší účastnici jako pasivně nelegitimovaný subjekt, je ústavně konformní. Na závěrech obecných soudů tedy nelze shledat nic protiústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

16. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že argumentaci soudů, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (zvláště v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

17. S ohledem na tyto důvody proto byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

18. O návrhu stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu de facto vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru