Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 629/03Nález ÚS ze dne 21.04.2005K výkladu právních úkonů z hlediska vůle toho, kdo jej učinil

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
právní úkon
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 86/37 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.629.03
Datum vyhlášení28.06.2005
Datum podání14.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2

99/1963 Sb., § 243c odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 629/03 ze dne 21. 4. 2005

N 86/37 SbNU 181

K výkladu právních úkonů z hlediska vůle toho, kdo jej učinil

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 629/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1679/2002-84 ze dne 24. 9. 2003, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 192/2002-67 ze dne 17. 4. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 11 C 259/2000-50 ze dne 15. 11. 2001, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je závětním dědicem.

Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1679/2002-84 ze dne 24. 9. 2003, rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 192/2002-67 ze dne 17. 4. 2002 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 11 C 259/2000-50 ze dne 15. 11. 2001 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1679/2002-84 ze dne 24. 9. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 192/2002-67 ze dne 17. 4. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále též "soud prvního stupně") č. j. 11 C 259/2000-50 ze dne 15. 11. 2001 o zamítnutí jeho žaloby proti České republice - Magistrátu města Plzně na určení, že je závětním dědicem. Těmito (rovněž napadenými) rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále bylo porušeno ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") .

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Okresní soud Plzeň-město označeným rozhodnutím zamítl žalobu na určení, že žalobce je závětním dědicem chaty v katastru nemovitostí nevyznačené a zahrady č. parcelní 842/2 v katastrálním území H. Stěžovatel v odvolání proti tomuto rozsudku zdůraznil, že se v bytě zemřelé zůstavitelky nenalezly žádné písemnosti, z nichž by bylo možno parcelní číslo identifikovat. Zdůraznil, že zůstavitelka v závěti výslovně uvedla, že mu odkazuje svou stavební parcelu s chatou, z čehož lze dovodit, že její vůlí bylo odkázat stěžovateli majetek, který vlastnila, nikoliv majetek někoho jiného. Zůstavitelka chtěla tento majetek konkretizovat, ale selhala jí paměť a bez příslušných podkladů parcelu nesprávně označila. Tato snaha zůstavitelky - tedy snaha správně konkretizovat parcelu - je zřejmá z toho, že pořídila současně dvě shodné závěti, v nichž uvedla pouze rozdílná parcelní čísla, a to 841/2 a 842/1, tedy čísla velmi podobná navzájem a podobná i správnému číslu předmětné parcely 842/2, kterou spolu s chatou skutečně vlastnila. Odvolací soud odvolání zamítl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že vůle zůstavitelky byla zcela jasně projevena, neboť pozemek byl jednoznačně určen parcelním číslem; zůstavitelka však nemohla stěžovateli odkázat pozemky, které nevlastnila. Žádným výkladem podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku prý nebylo možno dospět k závěru, že zůstavitelka projevila vůli odkázat do vlastnictví stěžovatele stavební parcelu s číslem 842/2, kterou jako jedinou prokazatelně vlastnila. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, protože napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní právní význam.

Stěžovatel poukázal na to, že argumentace všech obecných soudů je klasickou ukázkou střetu práva pozitivního s právem přirozeným. Rigorózní výklad o náležitostech právního úkonu učiněný Krajským soudem v Plzni je jistě správný, "pokud ovšem budeme předmětnou závěť posuzovat jen čistě jako scholastický právní úkon bez jeho spojení s realitou života". Snaha zůstavitelky, která se jako neprávník obávala jen obecného označení nemovitého majetku a doplnila jej v dobré víře kvůli své selhávající paměti o neodpovídající parcelní čísla, by neměla být "právně vypreparována" z reálného prostředí a z jejího života. Zůstavitelka měla jasný a nepochybný úmysl odkázat svou chatu a příslušnou stavební parcelu stěžovateli. Stěžovatel poukázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 204/99 ze dne 3. 8. 1999 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 106), v němž bylo uvedeno, že v případě, že nemovitosti tvoří funkční a nezaměnitelnou jednotku, není na závadu i nepřesné nebo nedostatečné označení nemovitosti, vyplývá-li jinak z projevu vůle, o kterou nemovitost se jedná. Z projevu zůstavitelky ("odkazuji chatu s parcelou") je naprosto jasné, že se jedná o chatu s parcelou č. 842/2 v katastrálním území H.; to i proto, že zůstavitelka jiné nemovitosti v době odkazu neměla. Úkolem soudů bylo vyložit smysl závěti. To však mělo být učiněno nejen s použitím občanského zákoníku, ale i s použitím všech reálií týkajících se uvedené závěti - tedy i z hlediska jasného odkazu chaty s parcelou stěžovateli, a dále z hlediska provedených důkazů, jak byla nemovitost užívána a kým udržována, z hlediska výpovědi svědků a dalšího textu závěti. Z toho všeho nelze vyvodit jiný právní závěr, než že zůstavitelka odkázala předmětné nemovitosti stěžovateli. Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že zdědí-li pouze chatu a vlastnické právo k pozemku bude náležet jinému subjektu, vytváří se složitá a komplikovaná právní situace. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém stručném vyjádření uvedl, že stěžovatel vůči jeho rozhodnutí žádné konkrétní námitky nevznesl. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vyslovil také souhlas s tím, aby bylo jednáno a rozhodnuto v nepřítomnosti účastníků.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že podle jeho názoru nedošlo postupem soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny ani k porušení čl. 90 Ústavy. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud Plzeň-město se nevyjádřil. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.

Ústavní soud vyzval stěžovatele, aby sdělil, zda podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ve výzvě byl poučen, že pokud jeho vyjádření nebude Ústavnímu soudu zasláno ve lhůtě 10 dnů od doručení předmětné žádosti, bude Ústavní soud mít za to, že s upuštěním souhlasí. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 4. 3. 2005, lhůta k vyjádření uplynula dne 14. 3. 2005 bez vyjádření. Vzhledem k výše uvedenému poučení vychází Ústavní soud z toho, že dne 14. 3. 2005 stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Dodatečně přípisem ze dne 29. 3. 2005 sdělil právní zástupce stěžovatele výslovně, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i vedlejší účastník řízení, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ve vyjádření uvedl, že se nevzdává postavení vedlejšího účastníka, a vyjádřil se k věci samé. Uvedl, že stížnost považuje za neopodstatněnou, a proto navrhuje, aby byla usnesením odmítnuta. Vyjádřil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 259/2000 vedený u Okresního soudu Plzeň-město. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je závětním dědicem chaty dosud v katastru nemovitostí nevyznačené a zahrady parcelní č. 842/2 v katastrálním území H. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem č. j. 11 C 259/2000-24 ze dne 27. 11. 2000 žalobu zamítl s odůvodněním, že zůstavitelka nikdy nevlastnila pozemkovou parcelu č. 841/2 (tato skutečnost byla jednoznačně zjištěna), a proto ji nemohla platně odkázat jinému. Dále bylo zjištěno, že v době smrti nevlastnila ani parcelu č. 842/1, protože ji prodala kupní smlouvou dávno před svou smrtí, a proto ani tuto parcelu nemohla odkázat stěžovateli. Zůstavitelka vlastnila pouze parcelu č. 842/2 s chatou, ohledně ní však závěť nepořídila. Soud prvního stupně dovodil, že zůstavitelka sice pořídila dvě závěti před notářem (v jedné odkázala stěžovateli st. parcelu s chatou, č. parcely 842/1, ve druhé č. 841/2), avšak obě jsou bez právních následků, neboť obě závěti pořídila ohledně majetku, který nepatřil do jejího vlastnictví. Soud prvního stupně dále uvedl, že nemohl žalobě vyhovět, protože zůstavitelka hovořila v obou závětích o zcela konkrétních pozemkových parcelách, jestliže uvedla jejich čísla, pod kterými jsou vedeny v katastru nemovitostí. Pro tvrzení, že se zůstavitelka dopustila omylu v parcelních číslech, neposkytl stěžovatel soudu žádný důkaz. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 14 Co 103/2001-40 ze dne 23. 4. 2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně z provedených důkazů nesprávně zjistil skutkový stav věci, pokud dovodil, že obě závěti byly sepsány před notářkou. Závěti byly sepsány dne 4. 2. 1992 vlastní rukou zůstavitelky a byly nalezeny po její smrti v bytě. Notářka pouze v průběhu dědického řízení obě závěti ověřila a originály byly uloženy u Okresního soudu Plzeň-město ve sbírce listin pod číslem 113/2000. Z takto nesprávně zjištěného skutkového stavu pak prý soud dovodil, že obě závěti splňují po formální stránce potřebné náležitosti. Vzhledem k námitkám stěžovatele se prý však bude ještě třeba zabývat naplněním základních náležitostí právního úkonu, mezi něž náleží i vůle zůstavitelky a její projev v závětích.

Okresní soud Plzeň-město po dalším řízení rozsudkem č. j. 11 C 259/2000-50 ze dne 15. 11. 2001 žalobu opět zamítl. V odůvodnění uvedl, že v řízení nebylo zpochybněno, že by obě závěti nebyly psány vlastní rukou zůstavitelky. Z formálního hlediska proto splňují náležitosti tohoto právního úkonu. Dodal, že závěť lze učinit i ohledně majetku, který v době sepisu závěti sice zůstavitel nevlastní, ale bude jej mít. Zůstavitelka však učinila závěť ohledně majetku, který nevlastnila nikdy, ani v době pořízení závěti, ani v době úmrtí. Takový právní úkon je podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku neplatný. Soud poukázal na ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon činí, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V daném případě i podle jazykového vyjádření v obou závětích je zcela konkrétně zůstavitelkou vyjádřeno, že se jedná o stavební parcelu uváděnou konkrétním číslem vedeným v katastru nemovitostí, a to číslem 841/2 a 842/1. Z takto projevené vůle je zřejmé, že zůstavitelka chtěla převést svůj majetek na stěžovatele, avšak její vůle je v rozporu s jazykovým projevem, protože v obou závětích pozemkovou parcelu zcela jasně a konkrétně označila číslem; v tomto směru je tedy třeba vykládat závěť tak, že mínila skutečně převádět pozemkovou parcelu evidovanou pod č. 841/2 a v druhé závěti pod č. 842/1. Žádnou jinou parcelu do vlastnictví svého synovce (stěžovatele) odkázat nechtěla. Za dané situace nemohl soud dospět k závěru, že zůstavitelka měla vůli odkázat do vlastnictví stěžovatele stavební parcelu č. 842/2; taková vůle v žádné ze závětí zjištěna nebyla. Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 14 Co 192/2002-67 ze dne 17. 4. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vycházel ze stejné argumentace jako soud prvního stupně a vyslovil, že zůstavitelka pořídila dvě závěti, které jsou podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku neplatným právním úkonem, neboť podle jazykového vyjádření v obou závětích zcela konkrétně projevila vůli převést na stěžovatele stavební parcely, uváděné konkrétním číslem, aniž by v době pořízení závěti tyto nemovitosti vlastnila. Žádným výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku nebylo možno dospět k závěru, že zůstavitelka projevila vůli odkázat do vlastnictví stěžovatele stavební parcelu č. 842/2, kterou jako jedinou prokazatelně vlastnila. Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1679/2002-84 ze dne 24. 9. 2003 dovolání stěžovatele odmítl, neboť prý nebylo přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti brojí stěžovatel především proti hodnocení provedených důkazů a proti právním závěrům, které obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou praxí nezasahuje do procesu hodnocení důkazů a do závěrů vyvozených ze zjištěného skutkového stavu, leč pouze potud, pokud obecné soudy v tomto procesu postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a pokud závěry, jež vyvodily, nejsou se zjištěným skutkovým stavem v extrémním rozporu. Ústavní soud rovněž nezasahuje do procesu aplikace jednoduchého práva, jestliže tato aplikace není v rozporu s ústavními principy a nezasahuje do základních práv stěžovatele.

Podle přesvědčení Ústavního soudu takový extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, které z něj obecné soudy vyvodily, v souzené věci skutečně nastal.

V předmětné věci postavily obecné soudy své právní závěry na jazykovém výkladu projevu vůle zůstavitelky s poukazem na ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je nutno právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ústavní soud nevytýká obecným soudům použití uvedeného výkladového pravidla, usuzuje však, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily, s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo (zejména k svědeckým výpovědím svědků K., K. a M., kteří hovoří o velmi dobrém vztahu zůstavitelky ke stěžovateli a o jejích úmyslech dát pozemek s chatou stěžovateli), dopad a význam právě té zjištěné skutečnosti, že zůstavitelka pořídila dvě závěti, v nichž zcela jasně, jednoznačně a shodně projevila svou vůli odkázat chatu i s pozemkem stěžovateli (tehdy jménem S.). Diference v obou závětích (rozdílné parcelní číslo) samo o sobě tuto vůli zůstavitelky nezpochybňuje; zde je třeba vzít v úvahu i to, že v jejím bytě nebyly nalezeny žádné listiny, z nichž by vyplývalo bližší označení pozemku, o něž by se při pořízení závěti opřela. I zmíněné svědecké výpovědi slouží jako důkaz podporující závěr o vůli zůstavitelky odkázat svůj majetek synovci (stěžovateli). V řízení nebyla ani namítána ani konstatována nezpůsobilost zůstavitelky k právním úkonům vzhledem k jejímu věku či k zdravotnímu stavu, takže lze předpokládat, že si byla vědoma důležitosti úkonu, který činila. Je proto třeba - podle přesvědčení Ústavního soudu - respektovat vůli zůstavitelky zanechat jediný majetek svému jedinému příbuznému, s nímž byla před svou smrtí ve velmi dobrém vztahu. Pokud tedy obecné soudy nepřiměřeně formálním přístupem k věci zaujaly názor opačný, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ohledně identifikace nemovitostí zaujal Ústavní soud i ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 204/99 a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 508/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 49), byť tam se jednalo o výklad pojmu "výzva" podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjišťuje, že dovolání stěžovatele - jak již bylo uvedeno - nebylo shledáno dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tehdy platném znění přípustným, a vzhledem k ustanovení § 243c odst. 2 věta první o. s. ř. v tehdy platném znění nebylo toto rozhodnutí odůvodněno.

Podle ustanovení § 243c odst. 2 věty první o. s. ř. ve znění do novely provedené zákonem č. 153/2004 Sb., usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.), nemusí být odůvodněno. Z důvodové zprávy k novele občanskéhosoudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým bylo výše citované ustanovení nově zavedeno, vyplývá, že pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, odmítne takové dovolání. Jak je dále uvedeno, "protože příčina toho, proč dovolání bylo odmítnuto, je zjevná, nemusí usnesení o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k odůvodnění usnesení dovolací soud přistoupí jen tehdy, je-li to potřebné pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů." (důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., zvláštní část, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, tisk 257).

Ústavnísoud dále konstatuje, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) zrušilo plénum Ústavního soudu výše citované ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. pro jeho rozpor s principy právního státu (čl. 1 Ústavy) a s principem rovnosti (čl. 1 Listiny).

Za tohoto stavu Ústavnísoud konstatuje, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatele sice aplikoval zákonné ustanovení tehdy platné, nicméně nelze klást k tíži stěžovatele, že nerozpoznal v dané chvíli neústavnost aplikovaného ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. a nepředložil věc dle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu. Pokud tedy dovolací soud své rozhodnutí neodůvodnil alespoň v takovém rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení, zasáhl tak do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces vyplývajícího z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím došlo i k porušení principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Takové rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku. V dalším lze plně odkázat na podrobnou argumentaci uvedenou ve výše citovaném nalezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03.

Proto Ústavnísoud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru