Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 626/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilý
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.626.16.1
Datum podání23.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 906 odst.1, § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 626/16 ze dne 22. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti: a) nezletilého K. H., zastoupeného zákonným zástupcem A. H. a b) A. H., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 10 Co 325/2015-4069 a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. června 2015 č. j. 13 P 13/2011-3955, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 36 odst. 1 (právo na soudní ochranu) Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, čl. 10 odst. 2 (právo na ochranu před zasahováním do rodinného života), čl. 32 odst. 1, odst. 4 Ústavy ČR (rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona, děti mají právo na péči obou rodičů), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“ (právo na spravedlivý proces a právo na respektování soukromého a rodinného života). Dále stěžovatelé tvrdí, že byl porušen též čl. 3 (zájem dítěte jako přední hledisko při veškerém rozhodování o jeho věcech), čl. 5 (respektování práv a povinností rodičů dítěte při zachování jejich odpovědnosti), čl. 7 (právo dítěte na péči rodičů), čl. 12 (právo dítěte být slyšeno v řízení, které se ho týká) a čl. 18 (rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a zdárný vývoj dítěte) Úmluvy o právech dítěte.

II.

2. Jak se zjišťuje z připojených rozhodnutí, Okresní soud v Sokolově svěřil nezletilého K. H. do péče jeho matky a to na dobu před a po rozvodu manželství rodičů a jeho otci A. H. uložil s účinností od 1. 1. 2009 povinnost platit na výživu nezletilého syna měsíčně částku nejprve 2 000,- Kč, později částku 3 500,- Kč a s účinností do 1. 9. 2013 do budoucna částku 4 000,- Kč měsíčně. Oběma rodičům uložil povinnost uhradit znalečné za vypracované znalecké posudky.

3. Krajský soud v Plzni po odvolání otce nezletilého dítěte proti rozsudku soudu prvního stupně napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a upravil styk otce s nezletilým synem v tomto období, a to jak v průběhu sudých a lichých týdnů kalendářního roku, tak i o svátcích a prázdninách (výrok II.). Odvolací soud po zevrubné rekapitulaci obsahu odvolání otce i nezletilého syna podaného v zastoupení jeho otce a vyjádření matky a ustanoveného opatrovníka konstatoval, že se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v projednávané věci nejsou podmínky pro střídavou péči rodičů, neboť na straně otce nejsou splněny předpoklady pro zajištění klidného citového vývoje nezletilého. Odvolací soud konstatoval, že otec nezletilého zcela nepřiměřeným způsobem zatahuje do dlouhodobých neshod mezi rodiči, přičemž u otce byly na základě znaleckého zkoumání zjištěny manipulativní tendence s rizikem rozvoje tzv. role oběti. Nezletilého syna otec bral na úřady a žádal, aby s ním byly prováděny pohovory, které si nahrával a s nezletilým rozebíral okolnosti tohoto řízení, bral ho na demonstrace na podporu střídavé výchovy, založil internetové stránky nezletilého, kde podrobně informoval o jeho záležitostech. Způsob komunikace otce vyvolává rizika obranné reakce druhé strany, neboť otec není schopen ani ochoten přijímat jiná řešení, než ta, která navrhuje on sám. V situaci, v níž rodiče nejsou schopni dospět ke kompromisům v nejběžnějších otázkách života nezletilého a jejich představy o výchově nezletilého jsou diametrálně odlišné, bez schopnosti jakékoli spolupráce, je střídavá péče pro nezletilého syna jen nadměrnou psychickou zátěží. Zvrat k lepšímu nepřinesla ani jimi podstoupená rodinná terapie či mediace. Odvolací soud zdůraznil, že posouzení otázky péče o nezletilého ze strany obecných soudů ve všech aspektech tohoto problému odpovídá platné judikatuře Ústavního soudu.

III.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují poukazem na údajné porušení Úmluvy o právech dítěte, které má mít dopad i na jejich základní práva garantovaná Listinou, Ústavou a Úmluvou. Především otec dítěte poukazuje na to, že je mu znemožněno vykonávat ve vztahu k nezletilému stěžovateli otcovskou péči, a to po celou dobu trvajícího řízení o úpravě péče nezletilého na dobu před a po rozvodu manželství jeho rodičů. V průběhu řízení bylo údajně porušeno i právo nezletilého stěžovatele být ve věci slyšen, přičemž ve věci rozhodující soudy údajně měly poskytovat „právní ochranu nezákonnému jednání matky nezletilého“.

5. Stěžovatelé rovněž polemizují s názorem Ústavního soudu v otázce střetu zájmů rodičů a nezletilých dětí v řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem, jejichž zájmy údajně jako jejich zákonní zástupci mají právo ve všech řízeních, tedy i v řízení o ústavní stížnosti, hájit tak, že je sami budou zastupovat.

6. Podle názoru stěžovatelů nelze důvodně požadovat, aby opatrovník ustanovený soudem nezletilému dítěti před podáním ústavní stížnosti vyčerpal zákonné opravné prostředky (tedy podal odvolání), jestliže právě v takovém případě dochází zjevně ke střetu zájmů, neboť opatrovník jedná jako samostatný subjekt a účastník řízení ve věcech opatrovnických. Nelze prý proto po nezletilém dítěti spravedlivě požadovat, aby neslo následky jeho procesní nečinnosti. V této souvislosti stěžovatelé dále uvedli, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podával nezletilý zastoupený svým otcem, přičemž odvolací soud k obsahu tohoto opravného prostředku nepřihlédl s odůvodněním, že jde o podání stěžovatele ad b), tedy rodiče, u něhož existuje střet zájmů se zájmy nezletilého dítěte v předmětném řízení. S tímto názorem odvolacího soudu stěžovatelé nesouhlasí.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na nejednotnost v rozhodování Ústavního soudu v případech odmítání ústavních stížností nezletilých dětí (což dokládají odkazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 650/14, II. ÚS 1882/14, II. ÚS 4475/12, IV. ÚS 2965/12, I. ÚS 1995/08, II. ÚS 2567/12, I. ÚS 2768/14, III. ÚS 2634/11). Stěžovatelé navrhují, aby senát, pokud dospěje při posouzení projednávané ústavní stížnosti k právnímu názoru odchylnému od závěrů uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13, předložil tuto otázku k posouzení plénu Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

8. Důvody, které obecně svědčí ve prospěch svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, stěžovatelé přebírají z judikatury Ústavního soudu, přičemž dílčí citace doplňují svými úvahami o této otázce.

9. Za porušení práva nezletilého stěžovatele lze prý především označit předběžnou úpravu práv a povinností nezletilého, která však s ohledem na celkovou délku řízení v projednávané věci fakticky nahrazuje rozhodnutí ve věci samé, aniž však otci umožňuje řádně pečovat o nezletilého syna. Za další porušení práv nezletilého stěžovatele označují údajné procesní pochybení ze strany odvolacího soudu, který prý i přes jeho přání nezletilého nevyslechl a neměl prý tak možnost ujasnit si jeho konkrétní přání a stanoviska.

10. Závěrem navrhovatelé žádají, aby předmětná ústavní stížnost byla pro její důležitost projednána mimo obvyklé pořadí.

IV.

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a argumentaci stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

12. V projednávané věci Ústavní soud považuje za nutné (i s ohledem na argumentaci stěžovatelů) připomenout svoji již ustálenou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem.

13. I když stěžovatel ad b) svůj návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilého stěžovatele jako jeho zákonný zástupce, je třeba připomenout, že v řízení o úpravu péče nezletilého stěžovatele na dobu před a po rozvodu manželství jeho rodičů, byl nezletilému K. H. ustanoven kolizním opatrovníkem Městský úřad v Sokolově. Od tohoto okamžiku byli účastníky řízení vedeného před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 13 P 13/2011 nezletilý stěžovatel zastoupený kolizním opatrovníkem, který za nezletilého v tomto řízení jednal, matka nezletilého H. H. a stěžovatel ad b) jako otec nez1etilého. Oba zákonní zástupci nezletilého (jeho rodiče) tak již nemohli pro střet zájmů vykonávat svá práva zákonných zástupců, neboť pro toto řízení se stal ustanoveným zákonným zástupcem nezletilého K. kolizní opatrovník, protože nezletilý sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti nemůže jednat (srovnej k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, resp. sp. zn. 21 Cdo 429/2014, oba dostupné na www.nsoud.cz).

14. I v nyní projednávané ústavní stížnosti je zjevná kolize zájmů mezi nezletilým stěžovatelem a stěžovatelem ad b), protože podaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl nezletilý K. na dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřen do výchovy a výživy své matky a otci bylo stanoveno výživné, přičemž je rovněž napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl upraven rozsah a četnost styku nezletilého K. s jeho otcem a místo převzetí a předání nezletilého mezi jeho rodiči.

15. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého, syna stěžovatele ad b). V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele pro nenaplnění podmínek zákona o Ústavním soudu, považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému stěžovateli pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 občanského soudního řádu).

16. V souvislosti s výše uvedenými závěry Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp., v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, které se netýkají rodinně právních věcí, konkrétně úpravy práv a povinností k nezletilému dítěti. Takovou možnost připustil např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) citovaném stěžovateli, který se týkal problematiky darování nemovitosti. Protože v rozhodování Ústavního soudu, které se týká problematiky podávání ústavních stížností zákonnými zástupci nezletilých dětí v otázkách týkajících úpravy práv a povinností k nim, neexistují diametrální rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému stěžovateli, tedy k předložení otázky k posouzení plénu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

18. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

19. Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do výchovy konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé výchovy je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování vyšly z individuálních okolností každého případu a zohlednily, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů.

20. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Zájmem dítěte tedy nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). Střídavou výchovu sice je možné chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, ale nelze ji uskutečňovat vždy, pokud tomu individuální okolnosti konkrétního případu nesvědčí.

21. V projednávané věci provedl pohovor s nezletilým K. soudem ustanovený opatrovník. Soudy obou stupňů při rozhodování vzaly v úvahu nejen vyjádření nezletilého a stanovisko opatrovníka, ale celý dosavadní průběh řízení, postoje obou rodičů a nikoli v poslední řadě i výsledky znaleckého zkoumání. Jak zdůraznil v napadeném rozsudku odvolací soud, vzal v úvahu i právní závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, v němž Ústavní soud zdůraznil povinnost obecných soudů při rozhodování o svěření dítěte po rozchodu jeho rodičů do péče vzít v úvahu čtyři kritéria: 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření do péče, 2) míru zachování identity dítěte a rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče, 3) schopnost zajistit vývoj dítěte a jeho fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4) přání dítěte.

22. Ústavní soud zdůraznil, že pokud jeden z rodičů splňuje výše uvedená kritéria lépe než druhý, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Nejčastěji zdůrazňovaným hlediskem při takovém rozhodování je však zájem dítěte. Ten je předním a nejdůležitějším kritériem, neboť při rozhodování o svěření dítěte do péče nejde o „soutěž o ideálního rodiče“, resp. o rodiče formálně splňujícího nastavená kritéria. Jde také o posouzení celkového souladu obou rodičů navzájem, schopnosti každého z rodičů projevit odpovídající empatii k citovým potřebám dítěte, schopnosti omezit či alespoň potlačit vlastní ego při upřednostňování zájmů vlastního dítěte před zájmy vlastními. Právě při hodnocení posledně uvedených schopností otec nezletilého zjevně neuspěl, což obecné soudy dovodily především ze znaleckých posudků.

23. Soudy však při svém hodnocení vycházely nejen ze závěrů znalců, osobních postojů obou rodičů v průběhu řízení, ale i ze všech dalších, v řízení provedených důkazů. Z hlediska závěrů, které Ústavní soud v souvislosti s problematikou rozhodování obecných soudů o střídavé péči vyslovil v řadě svých rozhodnutí, tak napadeným rozhodnutím nelze cokoli vytknout.

24. Ústavní soud způsob, kterým odvolací soud vymezil zájem nezletilého dítěte, považuje za dané situace za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že do skutkových zjištění a do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové a právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

25. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že vytvoření harmonického výchovného prostředí se vždy primárně odvíjí od vztahů mezi rodiči. Této své zodpovědnosti vůči dětem by si tedy oba rodiče měli být vědomi a tomu by také měli přizpůsobit své vzájemné vztahy.

26. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se v posuzované věci vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení základních práv, Ústavní soud nezjistil.

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

28. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost projednal v čase co možná nejkratším od podání návrhu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru