Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 620/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
právní úkon/odporovatelný
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.620.15.1
Datum podání02.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 589

99/1963 Sb., § 102, § 74


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 620/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele Jiřího Janečka, právně zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2014, č. j. 18 Co 476/2014-174, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2014, č. j. 36 C 331/2014-142, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako navrhovatel nařízení předběžného opatření.

Stěžovatel dne 15. 7. 2014 podal u Okresního soudu Plzeň-město (dále také "soud prvního stupně") proti Emanuelovi Ledeckému, žalobu na zaplacení částky 725 984,- Kč s příslušenstvím. Dne 17. 7. 2014 současně navrhl, aby soud nařídil předběžné opatření, kterými by jednak žalovanému uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv nakládání s finančními prostředky ve výši 1 253 544,- Kč, složenými na účtu úschov u peněžního ústavu, jednak správci úschovy uložil povinnost jakéhokoliv nakládání s těmito prostředky, a to až do okamžiku, kdy bude uhrazena vymáhaná pohledávka. Důvodnost tohoto návrhu stěžovatel opíral o tvrzení, že pokud by s uvedenými prostředky bylo nakládáno, mohl by být případný výkon rozhodnutí ve věci samé ohrožen. Jednalo se totiž o prostředky složené do advokátní úschovy z titulu uzavření kupní smlouvy na spoluvlastnický podíl na nemovité věci, která dle stěžovatele byla poslední složkou majetku žalovaného. Stejně tak uvedl, že žalovaný má zdravotní komplikace a rozhodnutí za něj činí třetí osoby. Stěžovatel v neposlední řadě upozornil na vymáhání pohledávky přiznané jiným dříve vydaným rozhodnutím, k němuž došlo až v exekučním řízení.

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2014, č. j. 36 C 331/2014-142, byl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že pro nařízení předběžného opatření podle § 102 občanského soudního řádu je nutné osvědčit potřebu zatímní úpravy poměry účastníků, popř. obavu, že by výkon později vydaného soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Podle soudu pouhé tvrzení stěžovatele, že žalovaný nemá prostředky k úhradě částky přiznané soudním rozhodnutím, nezakládá důvod pro obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Stěžovatel dle soudu prvního stupně současně netvrdil žádnou jinou objektivní skutečnost, z níž by obava z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí mohla vyplývat. V této souvislosti dodal, že stěžovatel neosvědčil pravdivost svých tvrzení o zdravotních komplikacích stěžovatele.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že nedostatek majetku žalovaného vyplývá z dřívější elektronické komunikace. Stejně tak nesouhlasil s dalšími závěry soudu prvního stupně, především závěrem, že žalovaný řeší své závazky. Stěžovatel závěrem dodal, že v nyní souzené věci je nutno zohlednit skutečnost, že majetek žalovaného se může změnit nejen kvantitativně, ale rovněž kvalitativně, a to svým složením.

Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále také "odvolací soud") ze dne 8. 12. 2014,

č. j. 18 Co 476/2014-174, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že před nařízením předběžného opatření je nutné zkoumat, zda je toto nařízení objektivně třeba, resp. že je nárok navrhovatele osvědčen. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v nyní projednávané věci stěžovatel potřebnost zatímní úpravy poměrů neprokázal.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými usneseními zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.

Neústavnost postupu obecných soudů měla spočívat zejména v tom, že extrémně vadně hodnotily skutkový stav, z čehož vyvozují vadné skutkové závěry. Z rozhodnutí má být dále zřejmé, že obecné soudy se návrhem stěžovatele zabývaly nedostatečně.

Stěžovatel uvádí, že pro nařízení předběžného opatření není rozhodné prokázání, nýbrž osvědčení rozhodných skutečností. Stejně tak dle stěžovatele z judikatury vyplývá, že není nutno prokazovat konkrétní právní jednání, které by mělo směřovat ke znemožnění uspokojení jeho případné pohledávky, nýbrž postačuje prokázání pouhé obavy, že by žalovaný mohl takto postupovat. Stěžovatel dále zopakoval argument, že na straně žalovaného by v budoucnu mohlo dojít nejen ke kvantitativní, ale rovněž ke kvalitativní změně v rozsahu majetku. V neposlední řadě upozornil na svá dřívější tvrzení, že žalovaný kromě spoluvlastnického podílu na nemovité věci, která je předmětem prodeje, nemá jiný majetek. Pokud žalovaný již učinil kroky směřující k prodeji svého spoluvlastnického podílu, jedná se o právní jednání, které ohrožuje uspokojení pohledávky stěžovatele. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadená usnesení obecných soudů jsou nepřezkoumatelná.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

III.

Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na nařízení předběžného opatření, kterým by žalovaný byl omezen v dispozici se svým majetkem, konkrétně peněžními prostředky složenými na účtu u peněžního ústavu. Současně stěžovatel uvádí, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho tvrzeními a argumenty prokazujícími potřebnost nařízení předběžného opatření, resp. že extrémně vadně posoudily skutkový stav a nesprávně interpretovaly právní úpravy.

K tvrzením stěžovatele o intepretaci ustanovení § 102 občanského soudního řádu Ústavní soud uvádí, že v nyní projednávané věci obecné soudy založily svá rozhodnutí nikoliv na nesprávné interpretaci zákona, nýbrž na závěru, že stěžovatel nedostatečně osvědčil skutečnosti, z nichž měla potřeba nařízení předběžného opatření vyplývat. Stejně tak shodně uvedly, že z návrhů stěžovatele je zřejmé spíše jeho subjektivní přesvědčení, než tvrzení řádných objektivních skutečností. Pokud stěžovatel uvádí, že pro nařízení předběžného opatření je potřeba pouhého osvědčení, nikoliv prokázání rozhodných skutečností, nelze ani z tohoto pohledu rozhodnutím obecných soudů nic vytknout. Soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně rozlišují mezi prokázáním a osvědčením skutečností, přičemž tak činí i ve vztahu k potřebě zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, i ve vztahu k osvědčení obavy z budoucího výkonu rozhodnutí.

Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda se obecné soudy dostatečně zabývaly tvrzeními stěžovatele, ani v tomto bodě však neshledal žádná pochybení obecných soudů. Naopak souhlasí s jejich závěrem, že vylíčení skutkového stavu samotným stěžovatelem je spíše subjektivním hodnocením než uváděním řádných objektivních skutečností (zejména rozvádění úvah o účelovém splnění pohledávek v exekučním řízení, aby žalovanému nebylo znemožněno zpeněžení majetku). Právní význam by tato tvrzení mohla mít v případě bezúplatného převodu majetku, nikoliv však v případě několikamilionové transakce.

V nyní projednávané věci tak není možné učinit závěr o zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že stěžovatel není zbaven případné ochrany před právním jednáním žalovaného, kterým by se v budoucnu mohl zbavovat svého majetku. Bude-li v budoucnu disponovat vykonatelnou pohledávkou, je podle 589 a násl. občanského zákoníku přípustné domáhat se soudního určení, že právní jednání je vůči němu neúčinné. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru