Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 614/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
orgán veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.614.11.1
Datum podání28.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 136, § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 614/11 ze dne 7. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Branišovice 101, o ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 306/2010-111 ze dne 16. 11. 2010 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 238/2008-65 ze dne 18. 12. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dožadoval, aby byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost uhradit mu jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), částku 350.000,- Kč. O této žalobě rozhodl obvodní soud rozsudkem č. j. 12 C 238/2008-65 ze dne 18. 12. 2009 tak, že jí co do částky 68.750,- Kč vyhověl (výrok I.) a co do částky 281.250,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Obvodní soud současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Do výroků II. a III. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 55 Co 306/2010-111 ze dne 16. 11. 2010 tak, že v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I. rozsudku městského soudu) a dále konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku městského soudu).

Stěžovatel napadl výrok I. rozsudku městského soudu a výrok III. rozsudku obvodního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. Dle přesvědčení stěžovatele obecné soudy nesprávně rozhodly o nákladech řízení před soudem prvního stupně, když pominuly, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a stěžovatel jakožto žalobce tedy neměl být za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího zadostiučinění sankcionován. Stěžovatel odkázal na konstantní judikaturu obecných soudů, dle níž platí, že je-li v těchto případech prokázán základ nároku, lze dovodit, že žalobce má v zásadě plný úspěch ve věci, i když je mu přiznáno zadostiučinění v jiné výši než jakou v řízení uplatnil. Stěžovatel konstatoval, že obvodní soud v rozporu s výše uvedeným právním názorem odůvodnil výrok o nákladech řízení tím, že stěžovatel požadoval v žalobě plnění ve zjevně nepřiměřené výši, a dále tím, že i kdyby byl namístě postup dle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, tak stěžovateli žádné náklady nevznikly, neboť nebyl zastoupen advokátem, nýbrž toliko obecným zmocněncem, který sice uplatnil jako náklady řízení cestovné spočívající v použití osobního automobilu, nicméně k jeho užití si nevyžádal předchozí souhlas soudu, a proto by mu tyto náklady nemohly být přiznány. Stěžovatel měl za to, že posledně uvedený závěr obvodního soudu nebyl správný, neboť v jiných řízeních vedených tímto soudem bylo cestovné účastníkům řízení z Břeclavska přiznáno, aniž by tito předem žádali o použití vlastního vozidla. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak nebylo zřejmé, ke kterému z důvodů uváděných obvodním soudem se přiklonil. Jestliže by se ztotožnil toliko s tím, že důvodem pro nepřiznání nákladů byla absence předchozího souhlasu soudu s použitím automobilu, pak měl odvolací soud stěžovateli přiznat, dle zásady přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatňování a bránění práva, náhradu cestovného alespoň v té výši, jež by odpovídala nákladům na použití veřejné hromadné dopravy, což by v případě stěžovatele představovalo několik tisíc korun. Stěžovatel vyjádřil názor, že obě napadená rozhodnutí byla výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z aplikačního standardu, jenž je v právní praxi obecně respektován a představovala tak nepředvídatelnou libovůli. Stěžovateli se ve vztahu k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení nedostalo řádné ochrany jeho práv, proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok I. rozsudku městského soudu č. j. 55 Co 306/2010-111 ze dne 16. 11. 2010 a výrok III. rozsudku obvodního soudu č. j. 12 C 238/2008-65 ze dne 18. 12. 2009.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě je třeba uvést, že byť stěžovatel svou ústavní stížností napadl i výrok I. rozsudku městského soudu, jímž byl mimo jiné potvrzen výrok obvodního soudu o částečném zamítnutí žaloby, argumentace obsažená v ústavní stížnosti se koncentrovala toliko do výtek vůči rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že v případech žalob na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. závisí výše plnění na úvaze soudu ve smyslu § 136 občanského soudního řádu a je tedy možno aplikovat § 142 odst. 3 téhož předpisu, jenž umožňuje přiznat byť jen částečně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1505/08 a I. ÚS 1310/09, dostupné na http://usoud.cz). V nyní projednávané věci však stěžovatel nebyl neúspěšný jen pokud šlo o výši požadovaného plnění, nýbrž i v tom ohledu, že požadoval přiměřené zadostiučinění za průtahy v celkem třech řízeních vedených u Okresního soudu v Břeclavi, přičemž u jednoho z nich bylo obecnými soudy konstatováno promlčení nároku.

Nadto byly v nyní projednávané věci jedinými uplatněnými náklady výdaje obecného zmocněnce za dvě cesty vlastním motorovým vozidlem, resp. motorovým vozidlem stěžovatele, přičemž závěr obvodního soudu o nemožnosti přiznání těchto nákladů bez předchozího souhlasu soudu s užitím motorového vozidla plně odpovídá platné právní úpravě (§ 30 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Stěžovatelem tvrzená odlišná aplikace citovaného ustanovení v jiných řízeních nemá na správnost závěrů obvodního soudu žádný vliv. Stěžovatel namítal, že v takovém případě mu měly být přiznány alespoň náklady, které by vznikly, kdyby využil veřejnou hromadnou dopravu, nicméně i kdyby Ústavní soud této jeho námitce přisvědčil, jednalo by se o plnění, jak sám stěžovatel uvedl, ve výši několika tisíc korun.

Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. II. ÚS 597/10, sp. zn. II. ÚS 2538/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jinými slovy řečeno, jedná-li se o částku zcela bagatelní (tzn. částku nepřevyšující 10.000,- Kč), případné pochybení, k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace "jednoduchého" práva, nemůže zpravidla mít charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Výše uvedené platí tím spíše, týká-li se ústavní stížnost toliko výroku o nákladech řízení, tedy problematiky, jak již bylo konstatováno výše, ve vztahu k meritu řízení podružné (srov. např. usnesení IV. ÚS 1892/07, dostupné na http://usoud.cz). Posouzení, zda se jedná o věc bagatelní, není ovšem možno činit zcela mechanicky, nýbrž je k věci třeba přistupovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, jež by případný zásah Ústavního soudu odůvodňovala.

Ve vztahu k věci samé, tzn. zamítavému výroku obvodního soudu (výrok II.) potvrzenému výrokem I. rozsudku městského soudu, stěžovatel žádné námitky nevznesl a ani Ústavní soud žádné pochybení, mající charakter zásahu do jeho ústavně zaručených práv nezjistil, nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru