Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 613/2000Nález ÚS ze dne 27.08.2002Soulad právních závěrů se skutkovými zjištěními

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Přestupek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/27 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.613.2000
Datum vyhlášení29.08.2002
Datum podání13.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

12/1997 Sb., § 7 odst.1 písm.a, § 7 odst.1 písm.c

361/2000 Sb., § 21, § 17

99/1989 Sb., § 15 odst.1, § 15 odst.5 písm.d, § 19 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 613/2000 ze dne 27. 8. 2002

N 107/27 SbNU 199

Soulad právních závěrů se skutkovými zjištěními

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl, za souhlasu účastníků

řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti

J. M., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č.j. 24

C 15/2000-14, ze dne 2. 8. 2000, a rozhodnutí Krajského dopravního

inspektorátu Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě,

č.j. PSM - 822/DS - 99, ze dne 8. 11. 1999, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2000, čj. 24

C 15/2000-14, a rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu

Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě ze dne 8. 11.

1999, čj. PSM - 822/DS - 99, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR

zrušení shora označených rozhodnutí obecného soudu a správního

orgánu, kterými byl uznán vinným přestupkem, jehož se měl dopustit

porušením pravidel silničního provozu.

Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, rozhodnutím

Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Karviné

ze dne 17. 8. 1999, č.j. ORKA - 340/DI - 99, byl uznán vinným ze

spáchání přestupku porušením ustanovení § 7 odst. 1 písm. a), c)

zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na

pozemních komunikacích a ustanovení § 19 odst. 1 vyhlášky

Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech

silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "PSP"),

za což mu byla uložena pokuta dle ustanovení § 22 odst. 2

přestupkového zákona ve výši 2.000,- Kč a uloženo mu uhradit státu

náklady řízení ve výši 500,- Kč. Stěžovatelovo odvolání proti

tomuto rozhodnutí Krajský dopravní inspektorát Správy

Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě rozhodnutím ze dne 8.

11.1999, č.j. PSM - 882/DS - 99 zamítl. Rozsudkem Okresního soudu

v Ostravě, č.j. 24 C 15/2000-14, ze dne 2. 8. 2000, byla pak

zamítnuta i jeho žaloba, kterou se ve správním soudnictví domáhal

přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy.

Obecný soud i oba správní orgány dospěly ve svých

rozhodnutích k závěru, že stěžovatel tím, že při odbočování vlevo

měl náhle vybočit, spoluzavinil tak dopravní nehodu. Stěžovatel

s tímto jejich závěrem nesouhlasí a napadeným rozhodnutím

především vytýká, že mezi jeho jednáním a vznikem dopravní nehody

není příčinná souvislost, neboť v době, kdy začal odbočovat vlevo

a měl již zapnuty ukazatele o směru jízdy, zkontroloval ve smyslu

ustanovení § 19 odst. 1 PSP, zda za ním nejede vozidlo, nebo zda

není předjížděn, a žádné takové vozidlo v tu chvíli nejelo. Druhý

účastník předmětné dopravní nehody byl taktéž uznán vinným

z přestupku pro porušení ustanovení § 15 odst. 5 písm. d) PSP,

podle něhož řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího

vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo. Stěžovatel v této

souvislosti taktéž namítá, že nemohou být ze způsobení téhož

následku, tj. dopravní nehody, uznáni vinnými oba její účastníci.

Dále stěžovatel namítá, že jím do protokolu při podání vysvětlení

navrhované důkazy, zejména výslechy uvedených svědků, nebyly

provedeny. Rovněž nebylo po celou dobu projednávání jeho případu

odstraněno pochybení pokud jde o označení silnice, na kterou

odbočoval, a to jako "místo ležící mimo silnici", což

nekoresponduje ustanovení § 2 bodu 11 PSP vymezujícímu tento

pojem. Souhrnně pak stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že mu

jimi byla uložena povinnost k zaplacení pokuty mimo zákonná

ustanovení a státní orgán rozhodl mimo meze stanovené mu zákonem,

čímž byl porušen čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny. Obecný

soud pak rozhodl v rozporu s čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel proto

navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 24 C 15/2000, a vyžádal si

vyjádření tohoto soudu.

Ve svém vyjádření Okresní soud v Ostravě uvádí, že se

obhajobou stěžovatele, včetně jeho námitek o nesprávném zjištění

skutkového stavu, zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a i nadále

má za to, že se s ní vypořádal. Stejně tak se zabýval i právní

stránkou věci a nezjistil, že by rozhodující správní orgány

aplikovaly právo na zjištěný skutkový stav nesprávným způsobem.

V podrobnostech pak odkazuje na své rozhodnutí. K argumentům

stěžovatelem posléze uvedeným okresní soud uvádí, že je nepovažuje

za přiléhavé. Správní orgány nekladly stěžovateli za vinu

"spoluzavinění" dopravní nehody v právním smyslu, nýbrž dospěly

k závěru, že stěžovatel svým počínáním bezprostředně před nehodou

porušil pravidla silničního provozu takovým způsobem, že

v důsledku toho došlo k dopravní nehodě. Stěžovatel tak naplnil

skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b)

přestupkového zákona. Okolnost, že rovněž druhý účastník nehody

naplnil skutkovou podstatu přestupku sehrála svou roli při úvaze

správních orgánů o uložené sankci, kdy evidentně byla vzata

v úvahu nižší společenská nebezpečnost počínání stěžovatele.

Okresní soud má za to, že v řízení byla respektována veškerá práva

stěžovatele, včetně práva na spravedlivý proces, a jak vyplývá

z odůvodnění rozsudku, soud nezjistil, že by v průběhu správního

řízení byla subjektivní práva stěžovatele zkrácena způsobem

zakládajícím nezákonnost rozhodnutí prvo- i druhoinstančního

správního orgánu.

Podstatu ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo

přesvědčení, že se přestupku, který měl podle napadených

rozhodnutí spáchat, nedopustil. Stěžovatel toto své tvrzení uvedl

již v žalobě, se kterou se obrátil na správní soud, a ve které

žádal o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu.

Správnímu rozhodnutí stěžovatel v této žalobě vytýkal především

to, že výchozí skutkový stav je v rozporu s obsahem spisu, a že

správní orgány nesprávně právně zhodnotily stěžovatelovo jednání,

kdy k dopravní nehodě došlo toliko v důsledku předjíždění jeho

vozidla, které dávalo znamení o změně směru jízdy vlevo, tedy bez

zavinění na straně stěžovatele. Poté, co se Ústavní soud seznámil

s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích dal najevo,

že za neexistence Nejvyššího správního soudu je nucen

v nezbytných případech sám provádět korekci nesprávných rozhodnutí

správních soudů, a za takový případ považuje i tento, neboť je

toho názoru, že právní závěry ve věci dosud rozhodujících orgánů

veřejné moci jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým

stavem.

V předmětné věci byla aplikována ustanovení § 19 odst.

1 a § 15 odst. 1, odst. 5 písm. d) PSP. Při jejich výkladu je

nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu

právního předpisu jako celku, nikoliv je vykládat jen izolovaně.

Jak plyne z textu ustanovení § 19 odst. 1, odst. 3 PSP musí se

řidič před odbočováním vlevo zařadit co nejdále vlevo v části

vozovky určené pro jeho směr jízdy a přitom dávat znamení o změně

směru jízdy. Takové vozidlo vpředu jedoucí, které dává znamení

o směru jízdy vlevo, se předjíždí vpravo, a není-li to možné,

popř. nelze-li předjet v dalším volném jízdním pruhu v témže směru

jízdy vyznačeném na vozovce, nesmí ho řidič za ním jedoucí

předjíždět (§ 15 odst. 1, odst. 5 písm. d) PSP). Okresní soud ve

svém rozsudku konstatoval, že výpověď samotného žalobce před

správním orgánem u ústního jednání 17. 8. 1999 zcela koresponduje

s ostatními ve věci provedenými důkazy, a že tedy stěžovatel se

zapnutým ukazatelem o změně směru jízdy vlevo zastavil, aby dal

přednost chodcům přecházejícím po přechodu, díval se do zpětného

zrcátka, a poté dokončil odbočovací manévr (č.l. 15-16). Za této

situace, kdy tedy stěžovatel zastavil při středu vozovky a dával

znamení o odbočování vlevo, ovšem nemohl být předjížděn zleva za

ním jedoucím vozidlem (§ 15 odst. 5 písm. d) PSP).

Bez ohledu na to, že v řízení, které předcházelo napadenému

rozhodnutí, nebyla zřejmě věnována náležitá pozornost tomu, zda

prostor, kam stěžovatel odbočoval, lze skutečně podřadit pod pojem

"místo ležící mimo silnici" ve smyslu ustanovení § 2 bodu 11 PSP,

při kterémžto odbočování je třeba dbát zvýšené opatrnosti (přičemž

však hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat,

nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet

z objektivních okolností konkrétní dopravní situace - usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001), je

Ústavní soud přesvědčen o tom, že závěry policejních orgánů

i soudu o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou

podstatu přestupku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a), c)

zákona č. 12/1997 Sb., a ustanovení § 19 odst. 1 PSP, nelze

s ohledem na obsah spisu akceptovat. Správní soud v odůvodnění

svého rozhodnutí akcentoval rozdíl ve výpovědích stěžovatele před

policejním orgánem a jeho výpovědí u ústního jednání před soudem

(když v prvé z nich uváděl, že odbočování prováděl pomalu, plynule

a ve druhé z nich pak, že jízdu z důvodu dání přednosti

přecházejícím chodcům přerušil), nicméně stěžovatel to, co bylo

pro posouzení věci podstatné, uváděl v obou výpovědích shodně,

totiž, že před započetím odbočování provedl kontrolu za ním

jedoucích vozidel a měl zapnutý ukazatel vlevo. Za stavu, kdy

nebylo nijak zpochybněno, že stěžovatel měl včas zapnutý ukazatel

směru jízdy vlevo, nelze rozhodně jeho odbočování charakterizovat

jako odbočení náhlé, jak je uvedeno ve skutkové větě rozhodnutí

policejního orgánu (a to bez ohledu na to, zda tak činil plynule

či po zastavení, zejména, když bylo evidentní, že dával přednost

vozovku přecházejícím chodcům). Lze tak učinit závěr, že jedinou

příčinou nehody bylo protiprávní počínání řidiče H., který

nesprávně předjížděl stěžovatele vlevo ve chvíli, kdy tento řádně

a včas dával najevo změnu směru jízdy vlevo. Právě s ohledem na

tento způsob jízdy řidiče H. lze stěží přisuzovat vinu na nehodě

stěžovateli. Jak již shora uvedeno, Ústavní soud tak právní závěry

v napadeném rozhodnutí považuje za závěry, které jsou v extrémním

nesouladu se skutkovými zjištěními, což činí napadené rozhodnutí

s ohledem na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu

protiústavní. Právům stěžovatele tak z uvedených důvodů nebyla

v soudním řízení poskytnuta náležitá ochrana, a bylo proto toto

rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny zrušeno (§ 82 odst. 3 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Z důvodů procesní ekonomie pak považoval Ústavní soud za

účelné zrušit i rozhodnutí o odvolání Krajského dopravního

inspektorátu Správy Severomoravského kraje Policie ČR v Ostravě,

čj. PSM-822/DS-99, ze dne 8. 11. 1999, které stěžovatel v ústavní

stížnosti rovněž napadl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru