Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 613/16 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
interpretace
Správní soudnictví
Pracovní poměr
správní orgán
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.613.16.1
Datum podání22.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 12

155/1995 Sb., § 9 odst.6, § 9 odst.7

187/2006 Sb., § 10 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 613/16 ze dne 3. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Kutálka, Ph.D., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 1 Ads 252/2015-27, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2015 č. j. 36 Ad 43/2013-34, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 22. února 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a dále mělo být porušeno právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

II.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2015 č. j. 36 Ad 43/2013-34 byla zamítnuta žaloba žalobce Ing. Vladimíra Kutálka, Ph.D. (stěžovatele), kterou se domáhal zrušení správního rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, ze dne 19. července 2013 č. j. X., a zároveň správního rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 18. června 2013, č. j. X2, a to v obou případech pro jejich nezákonnost a nesprávnost.

Uvedená rozhodnutí žalobce napadl, neboť jimi měl být zkrácen na svých veřejných subjektivních právech tím, že Městská správa sociálního zabezpečení Brno rozhodla, že mu "přeplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012 nevznikl", a Česká správa sociálního zabezpečení po podaném odvolání stěžovatele odvolání zamítla a napadené rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení potvrdila.

Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž svým rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 č. j. 1 Ads 252/2015-27 rozhodnul tak, že kasační stížnost se zamítá, žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Výše uvedená řízení vznikla po podání přehledu o příjmech a výdajích za rok 2012 a došlo k neshodě mezi stěžovatelem tvrzeným přeplatkem na pojistném, zaplaceném za rozhodné období, a mezi zjištěním MSSZ Brno. Stěžovatel podal 24. února 2013 přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné za rok 2012, v němž vyznačil, že se v roce 2012 jeho samostatně výdělečná činnost považuje 8 měsíců za hlavní a 4 měsíce za vedlejší a vypočetl rozdíl mezi výší pojistného za rok 2012 a výší záloh na pojistném zaplacených za rozhodné období v částce 1.784,- Kč. Ze spisové dokumentace žalovaná MSSZ zjistila, že samostatná výdělečná činnost se v roce 2012 v souladu s § 9 odst. 9 zákona o důchodovém pojištění považuje 9 měsíců za hlavní a 3 měsíce v souladu s § 9 odst. 6 písm. a) téhož zákona za vedlejší. Z předložených dokladů vyplynulo, že stěžovatel uzavřel pracovní smlouvu, ve které byl jako den nástupu do práce sjednán den 1. září 2012, do zaměstnání však skutečně nastoupil první zářijový pracovní den, tj. v pondělí dne 3. září 2012.

Na základě § 9 odst. 6 písm. a) a odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, v němž je upraveno, co se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a § 6 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění, v němž je upraveno, kdy jsou zaměstnanci účastni pojištění a na základě § 10 odst. 1 písm. a) téhož zákona, v němž je upraveno, kdy vzniká pojištění zaměstnanci uvedenému v § 5 písm. a) téhož zákona, žalovaná dovodila, že den vzniku pracovního poměru se nemusí shodovat se dnem, kdy zaměstnanec skutečně začne práci vykonávat, přičemž jednou z podmínek účasti zaměstnance na nemocenském pojištění je výkon činnosti a účast na nemocenském pojištění vzniká tedy dnem, ve kterém zaměstnanec začne práci vykonávat, což v projednávaném případě bylo v pondělí dne 3. září 2012 a nebylo to stěžovatelem (žalobcem) rozporováno. Účast na nemocenském pojištění netrvala po celý měsíc září 2012 a dle výše uvedené právní úpravy byl proto výkon samostatné výdělečné činnosti považován v měsíci září 2012 za hlavní. Žalovaná tak dospěla k závěru, že přeplatek na pojistném za rok 2012 ve výši 1.784 Kč, který žalobce v přehledu za rok 2012 uvedl, nevznikl.

V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje tím, že správní orgány uplatnily formalistický a ústavně nekonformní výklad ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. prosince 2012, opíraly se pouze o gramatický výklad a neužívají jiných interpretačních metod. Dále namítal časovou prodlevu mezi podáním žaloby a rozhodnutím krajského soudu, neboť tento rozhodl téměř po dvou letech od podání žaloby. Stěžovatel dále namítá, že odůvodnění krajského soudu není řádné a dle názoru stěžovatele se krajský soud nevypořádal se všemi jeho námitkami.

Stěžovatel namítá porušení jeho práva vlastnit majetek, neboť došlo k dvojímu plnění platební povinnosti, jednak z pozice zaměstnance, jednak z pozice osoby samostatně výdělečně činné. Soudy rozporují dle názoru stěžovatele smysl zákona, když se důsledně nezabývaly zásadními právními aspekty.

Na podporu svých tvrzení stěžovatel cituje a uvádí vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. ze dne 14. července 2005 č. j. 2 Afs 24/2005-44, nebo Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001 sp. zn. I. ÚS 60/01, nález ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06, nález ze dne 2. června 2009 sp. zn. II. ÚS 435/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007 sp. zn. I. ÚS 643/2006.

Ústavní soud požádal o vyjádření Ministerstvo práce a sociálních věcí, které sdělilo, že pokládá napadená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů za správná. Protože vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.

III.

Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zcela zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, zohlednil i stěžovatelem navrhované judikáty Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud navíc připomíná, že by odporovalo smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že soudy nesprávně interpretovaly ve věci aplikované ustanovení § 10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Podle názoru stěžovatele je nelogické, aby odváděl dvojí pojistné plnění, když již byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr, a to v období od 1. září 2012 do 30. září 2012. Ovšem v té době platné ustanovení bylo soudy interpretováno v souladu se zákonem.

Je třeba připomenout, že zákonným opatřením Senátu č. 344/2013 Sb., s účinností od 1. ledna 2014 bylo ustanovení § 9 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, jež souvisí s výkladem výše uvedeného ustanovení, pozměněno. Nyní stačí vykonávat hlavní pracovní činnost jen po část měsíce, kdy je osoba zároveň osobou samostatně výdělečně činnou, tedy stejná situace po 1. lednu 2014 již nastat nemůže.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru