Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 613/06 #1Nález ÚS ze dne 18.04.2007K postupu senátu Nejvyššího správního soudu, který dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru dříve vyjádřeného v rozhodnutí tohoto soudu (otázka soudního přezkumu zdravotního posudku)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Moravskoslezský
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání ... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/45 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.613.06.1
Datum vyhlášení18.04.2007
Datum podání21.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 94 odst.1, čl. 90, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 26

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 70 odst.d, § 17 odst.1

20/1966 Sb., § 21, § 77

65/1965 Sb., § 37 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ke změně právního názoru soudu oproti dosavadní judikatuře se musí přistupovat zdrženlivě a takovéto rozhodnutí musí být vždy důkladně odůvodněno. Stanoví-li zákon pro takovou změnu zvláštní pravidla, má jejich nedodržení za následek zásah do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a porušení povinnosti podle čl. 2 odst. 3 Ústavy uplatňovat státní moc jen způsobem, který stanoví zákon.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. P. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 18. dubna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2006 č. j. 4 Ads 81/2005-76. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2005 č. j. 22 Ca 329/2003-45 odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatel podal odvolání proti zdravotnímu posudku, jímž se konstatuje jeho nezpůsobilost k výkonu dosavadního zaměstnání důlního elektromechanika. Poté, co krajský úřad zamítl toto odvolání, podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu. Krajský soud v Ostravě uznal přípustnost podané žaloby (§ 70 písm. d) soudního řádu správního), protože zdravotní posudek významně zasahuje do právní pozice stěžovatele. Vzhledem k posudku mu je totiž znemožněno pracovat v dole u jakéhokoliv potencionálního zaměstnavatele v oboru. Ve věci samé ale žalobu zamítl, proti čemuž podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem napadené usnesení z důvodu nepřípustnosti přezkoumání zdravotního posudku ve správním soudnictví, neboť konstatoval existenci kompetenční výluky podle § 70 písm. d) soudního řádu správního. Za právní překážku by považoval až úkon zaměstnavatele, např. převedení na jinou práci, proti kterému se lze bránit v občanskoprávním řízení.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud zjistil, že závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou v rozporu se závěry rozsudku č.j. 2 As 5/2005-85 ze dne 13. září 2005. Tímto rozsudkem bylo konstatováno, že posouzení zdravotního stavu zakládá překážku ve výkonu povolání a není důvod k výluce ze soudního přezkumu podle § 70 písm. d) soudního řádu správní.

Podle názoru Ústavního soudu představuje změna interpretačních závěrů soudů vždy narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Ke změně judikatury se musí tedy přistupovat opatrně a zdrženlivě, s důkladným odůvodněním takového postupu. V případě soudů nejvyšších instancí předpokládá zákon zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí, jimiž je překonávána dosavadní judikatura, v případě Nejvyššího správního soudu se konkrétně jedná o § 17 odst. 1 soudního řádu správního, jež předpokládá postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu. Tím, že tento postup nebyl aplikován, došlo k uplatnění státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a k zatížení řízení vadou nesprávného obsazení soudu, čímž došlo k zásahu do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud napadený rozsudek zrušil s tím, že tím vytvořil prostor pro posouzení dalších námitek stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě proto zamítl jako nepřípustný.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007

N 68/45 SbNU 107

K postupu senátu Nejvyššího správního soudu, který dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru dříve vyjádřeného v rozhodnutí tohoto soudu (otázka soudního přezkumu zdravotního posudku)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 ve věci ústavní stížnosti M. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006 č. j. 4 Ads 81/2005-76, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005 č. j. 22 Ca 329/2003-45 a odmítnuta žaloba stěžovatele, a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje vydanému ve věci lékařského posudku stran stěžovatelova zdravotního stavu, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006 č. j. 4 Ads 81/2005-76 se zrušuje.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 20. 9. 2006 a doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2006 se M. P. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 329/2003 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 9. 7. 2003 (sp. zn. SZ/9944/03/Oc) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele podané proti lékařskému posudku vystavenému dne 30. 4. 2003 vedoucím lékařem oddělení závodní preventivní péče Karvinské hornické nemocnice MUDr. F. C. v souladu s ustanovením § 77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů; odvoláním napadený lékařský posudek byl správním rozhodnutím potvrzen z důvodů v rozhodnutí vyložených.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž vyjádřil přesvědčení, že výkonu dosavadního zaměstnání je nadále schopen; své tvrzení podrobně odůvodnil. Navrhoval dále, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek, neboť právní následky napadeného rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu spočívající ve výpovědi ze strany zaměstnavatele a ztrátě zaměstnání. Současně již v této fázi řízení stěžovatel poukazoval na neúčinnost případného řešení sporu v občanskoprávním řízení, tj. podáním návrhu na určení, že výpověď je neplatná, neboť tato by byla zaměstnavatelem dána na základě lékařského posudku, jehož závěry jsou pro něj závaznými. Stěžovatel žádal, aby rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

4. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 10. 2003 č. j. 22 Ca 329/2003-12 přiznal žalobě odkladný účinek. V navazujícím řízení ve věci samé ustanovil krajský soud znalcem MUDr. F. Č.; tento znalec - specialista na posudkové lékařství - podal posudek dne 2. 3. 2005.

5. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2005 č. j. 22 Ca 329/2003-45 soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se zabýval otázkou, zda je proti napadenému rozhodnutí přípustná žaloba. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu vydaným ve správním řízení při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravotního stavu žalobce, jež však zasahuje do jeho právní pozice tím, že autoritativně konstatuje nezpůsobilost žalobce nadále vykonávat dosavadní práci, což následně bude mít významný dopad do pracovněprávních vztahů založených mezi ním a zaměstnavatelem [např. aplikací ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce]. Podle ustanovení § 68 písm. e) ve spojení s ustanovením § 70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též jen "s. ř. s.") je nepřípustná žaloba proti rozhodnutím správních orgánů, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popř. jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Krajský soud uzavřel, že vydání napadeného rozhodnutí sice záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, existence tohoto rozhodnutí však sama o sobě brání žalobci ve výkonu jeho dosavadního povolání důlního elektromechanika, neboť dotčený nemůže pracovat v dole nejen u svého současného zaměstnavatele, nýbrž ani u jakéhokoliv potenciálního zaměstnavatele v oboru. Soud poté uvedl zjištění učiněná ze správního spisu a zhodnotil znalecký posudek znalce MUDr. F. Č.; žalobu stěžovatele podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal především, že v rámci zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o péči o zdraví lidu") posuzuje lékař zdravotní způsobilost podle své úvahy, aniž by podkladem pro jeho rozhodování byl právní předpis. Stěžovatel se dále domníval, že ustanovení § 21 odst. 1 citovaného zákona je v rozporu s ústavním pořádkem a mělo by proto být zrušeno. Přednesená otázka totiž mohla odůvodňovat přerušení řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž zjištěním v tomto předpise uvedeným se soud zabývá obligatorně a není zde nutný návrh. Namítal, že krajský soud se možnou neústavností § 21 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu nezabýval, čímž podle názoru stěžovatele jeho rozhodnutí trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vydal usnesení, jímž se řízení přerušuje za účelem předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, nebo vydání rozsudku, kterým by byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.

7. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 10. 2005 č. j. 4 Ads 81/2005-65 přiznal kasační stížnosti odkladný účinek a následně přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Podle ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.

8. Po přezkoumání kasační stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud v posuzované věci nesprávně posoudil charakter přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud se stejně jako krajský soud nejprve zabýval otázkou, zda žalobou napadené správní rozhodnutí bylo podrobitelné přezkumné soudní činnosti ve správním soudnictví. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl, že podle čl. 90 věty první Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

9. Nejvyšší správní soud vyjádřil právní názor, že lékařský posudek vydaný podle § 77 zákona o péči o zdraví lidu je úkonem, jehož vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby, avšak sám o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání, neboť závěr o nezpůsobilosti výkonu dosavadního zaměstnání sám o sobě nezasahuje do právní sféry stěžovatele. Právní překážkou, případně zásahem do právní sféry stěžovatele by zcela nepochybně byl až úkon zaměstnavatele, tj. převedení na jinou práci podle § 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [tj. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele] nebo uplatnění výpovědního důvodu ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) téhož zákona, proti kterýmžto úkonům může stěžovatel brojit prostředky uvedenými v zákoníku práce v rámci řízení podle § 7 občanského soudního řádu, tedy nikoliv ve správním soudnictví.

10. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku existence uvedené kompetenční výluky a chybně se meritem zabýval v situaci, kdy měl návrh odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. d) s. ř. s.; Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně rozhodl o odmítnutí žaloby. Vzhledem k tomu se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele uvedenými v kasační stížnosti.

III.

11. V předložené ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil právní stav věci, pokud uzavřel, že rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu stěžovatele, ale samo o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání.

12. Stěžovatel má za to, že v rámci zákona o péči o zdraví lidu posuzuje lékař zdravotní způsobilost podle své úvahy, aniž by podkladem pro jeho rozhodování byl právní předpis. Směrnice Ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 a 17/1970 nejsou dle názoru stěžovatele právními předpisy. Posouzení, zda zaměstnanec je nadále schopen výkonu dosavadní práce, či nikoli, je pouze na úvaze lékaře, jehož postup je dle schématu nastíněného Nejvyšším správním soudem nepřezkoumatelný. Stěžovatel se tedy domnívá, že ustanovení § 21 odst. 1 citovaného zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, a mělo být zrušeno. Namítá dále, že současná úprava postupu lékaře není ani v souladu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 161, podle níž personál poskytující závodní zdravotní služby má být plně pracovně nezávislý na zaměstnavateli, pracovnících a jejich zástupcích.

13. K navazujícímu rozhodnutí zaměstnavatele (tj. přeřazení na jinou práci, příp. dání výpovědi z pracovního poměru) stěžovatel namítá, že není ovládáno dispoziční zásadou, nýbrž je obligatorním právním úkonem; je povinností zaměstnavatele, pakliže periodická preventivní prohlídka v rámci závodní preventivní péče prokáže zdravotní nezpůsobilost a navazující neschopnost zaměstnance vykonávat nadále svou práci, převést zaměstnance na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, příp. pracovní poměr ukončit výpovědí, a to pod sankcí pokuty. Právním aktem způsobilým zasáhnout do základních práv nejen zaměstnance, ale i zaměstnavatele je tedy již samotný zdravotní posudek; navazující právní úkony zaměstnavatele jsou již pouhými následky, nikoli právní překážkou výkonu povolání.

IV.

14. Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svém původním názoru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu vydaným ve správním řízení při výkonu zdravotní péče výlučně na základě posouzení zdravotního stavu žalobce, jež však zasahuje do jeho právní pozice tím, že autoritativně konstatuje jeho nezpůsobilost nadále vykonávat dosavadní práci, což může mít významný dopad do pracovněprávních vztahů založených mezi ním a zaměstnavatelem. Vydání napadeného rozhodnutí sice záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, existence tohoto rozhodnutí však sama o sobě brání žalobci ve výkonu jeho dosavadního povolání důlního elektromechanika a je rovněž způsobilá zasáhnout do práva na zaměstnání ve smyslu čl. 26 Listiny, neboť dotčený nemůže pracovat v dole nejen u svého současného zaměstnavatele, ale ani u jakéhokoliv potenciálního zaměstnavatele. Krajský soud jednoznačně dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví; po projednání věci však byla žaloba shledána nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

15. Nejvyšší správní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že podstatou souzené věci je polemika o oprávněnosti použití § 70 písm. d) s. ř. s. v daném řízení. Smyslem tohoto ustanovení je nepodrobovat soudnímu přezkumu rozhodnutí nespočívající vůbec v posouzení právních otázek, ke kterémužto hodnocení jsou správní soudy především povolány. V souzené věci je však požadováno soudní přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, které posuzovalo výlučně zdravotní stav stěžovatele o tom, že byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu shledán trvale nezpůsobilý k výkonu dosavadního zaměstnání elektromechanika v dole. Není tedy sporu o tom, že žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející lékařský posudek závisely výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, a nikoliv na posouzení otázek právních. Není v posuzované věci sporu o tom, že první podmínka kompetenční výluky podle § 70 písm. d) s. ř. s. je splněna.

16. Podstatným pro posouzení charakteru napadeného rozhodnutí je tak zvážení toho, zda napadené rozhodnutí správního orgánu samo o sobě znamenalo právní překážku výkonu povolání, či nikoliv.

17. Dle vyjádření Nejvyššího správního soudu lékařský posudek konstatoval pouze skutečnost, že stěžovatel je neschopen práce v dole, ale je schopen práce na povrchu bez zvýšené fyzické zátěže na páteř v denních směnách. Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu nelze považovat za právní překážku výkonu zaměstnání, neboť samotným tímto závěrem není fakticky stěžovateli bráněno ve výkonu zaměstnání jako takového, nýbrž znamená pro stěžovatele omezení výkonu zaměstnání pouze v tom směru, že není schopen vykonávat dosavadní zaměstnání, ale je schopen dalších jiných zaměstnání. Uvedený posudek byl podle jeho obsahu vydán pro převedení na jinou práci podle § 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Nejvyšší správní soud vyjádřil závěr, že právní překážkou výkonu zaměstnání - nikoliv však zaměstnání obecně, ale pouze dosavadního - by bylo pro stěžovatele až samotné převedení na jinou práci podle zákoníku práce, nikoliv však lékařský posudek či rozhodnutí správního orgánu. Lékařský posudek by mohl být pouze podkladem pro navazující úkon zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích, za právní překážku zaměstnání ho však považovat nelze. Nejvyšší správní soud proto - stejně jako v napadeném rozhodnutí - uzavřel, že zásahem do práv žalobce by mohl být až úkon zaměstnavatele ve smyslu § 37 odst. 1 písm. a), případně § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, proti nimž však žalobce může brojit prostředky uvedenými v zákoníku práce, tedy nikoliv ve správním soudnictví, ale v řízení občanskoprávním.

18. K porušení čl. 26 odst. 1 Listiny Nejvyšší správní soud uvedl, že dle citovaného ustanovení Listiny má sice každý právo na svobodnou volbu povolání, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, avšak podle odstavce 2 téhož ustanovení může zákon stanovit podmínky i omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Skutečnost, že zaměstnanec pozbude způsobilost konat dosavadní zaměstnání vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, a to podle lékařského posudku, nemůže být (i pokud s tím zaměstnanec nesouhlasí) interpretována tak, že jde o zásah do čl. 26 Listiny, jakož ani do čl. 28 Listiny.

19. K námitce stěžovatele, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti žaloby v rámci správního soudnictví a následným odkazem na řízení občanskoprávní došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, neboť návrh na určení neplatnosti právního úkonu zaměstnavatele bude jako prostředek obrany stěžovatele neúčinný, pokud zaměstnavatel vycházel ze závěrů lékařského posudku, jak mu zákon ukládá, se Nejvyšší správní soud vyslovil tak, že skutečnost, že soudy v občanském soudním řízení nepřezkoumávají lékařské posudky, ačkoli by měly, sama o sobě nemůže znamenat povinnost či oprávnění soudů ve správním soudnictví lékařské posudky přezkoumávat.

20. Krajský úřad Moravskoslezského kraje jako vedlejší účastník řízení zrekapituloval správní řízení před ním proběhlé, zdůraznil, že ve věci je nutno vzít v potaz právo upravené v čl. 31 Listiny, a vyjádřil přesvědčení, že jeho postup v rámci správního řízení byl plně v souladu s platnou právní úpravou.

V.

21. Stěžovatel i Nejvyšší správní soud, za který jednala předsedkyně senátu 4 Ads, setrvali při ústním jednání na již dříve přednesených stanoviscích. Nejvyšší správní soud shodně jako v písemném vyjádření upozornil na rozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu upínající se k řešenému problému a argumentoval ve prospěch názoru obsaženého v jeho ústavní stížností napadeném rozsudku.

22. Ústavní soud provedl při ústním jednání důkaz spisy Krajského soudu v Ostravě 22 Ca 329/2003 a 22 Ca 445/2003 (v posléze citovaném spise zejména v něm obsaženými rozhodnutími správního úřadu, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 5/2005-86); připomínky k provedeným důkazům prezentovány nebyly.

VI.

23. Po přezkoumání spisu krajského soudu sp. zn. 22 Ca 329/2003, námitek stěžovatele a s přihlédnutím k obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 445/2003 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti je zčásti (a to prvotně z jiných důvodů než stěžovatelem tvrzených) důvodná a zčásti nepřípustná.

24. Z dokazování provedeného Ústavním soudem jednoznačně vyplynulo, že ve skutkově obdobné věci Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 2 As 5/2005-86 vyslovil zcela zřetelný právní názor, dle kterého "Krajský soud především správně postupoval, když žalobu projednal, neboť v daném případě posouzení zdravotního stavu zakládá překážku ve výkonu povolání, a není tak důvod k výluce ze soudního přezkumu podle § 70 písm. d) s. ř. s.". Naproti tomu v nyní přezkoumávaném rozsudku, který byl vydán až po přijetí rozsudku č. j. 2 As 5/2005-86, akceptován byl - jak z vpředu uvedeného patrno - právní závěr zcela opačný - totiž, že "... krajský soud nesprávně posoudil právní otázku existence uvedené kompetenční výluky a nesprávně se tedy meritem zabýval v situaci, kdy měl návrh odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. a § 70 písm. d) s. ř. s.".

25. Takovýto rozpor sám o sobě nemohl by být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.(poznámka pod čarou č. 1) Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.

26. Vyložené zásady je nutno zvlášť důsledně dodržovat tehdy, je-li důsledkem změny judikatury - jako v projednávaném případě - odepření soudního přezkumu takového správního rozhodnutí, které v minulosti soudně přezkoumáváno bylo, čili jinak řečeno, je-li tímto důsledkem odepření práva na přístup k soudu, a to byť i jen soudem tvrzeně dočasného (tj. ve správní větvi soudnictví).

27. Podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení § 17 odst. 2 s. ř. s.

28. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, jakož i z připomenutí obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě 22 Ca 445/2003 (zejména v něm obsaženého rozsudku Nejvyššího správního soudu) podává se nepochybně, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším správním soudem vedeném aplikováno ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy že ve věci měl rozhodující senát 4 Ads mající jiný právní názor než senát 2 As řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy České republiky); nerespektování zákona (zde soudního řádu správního) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky.

29. Uvedená zjištění dostatečně opodstatňují kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, takže Ústavní soud - vycházeje z principu subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 9, nález č. 159, str. 375 (379), a další] - nezabýval se již věcnou správností či nesprávností naříkaného rozsudku.

30. Není na Ústavním soudu, aby v řízení o nyní podané ústavní stížnosti vstupoval do jurisdikce Nejvyššího správního soudu a vyjadřoval se k výkladu jednoduchého práva, jestliže tak před ním mohl a měl učinit rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Teprve pokud by výklad následně přijatý Nejvyšším správním soudem porušoval základní práva stěžovatele, zejména právo na efektivní přístup k soudu, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí znovu zabýval [podobně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 100, str. 355 (364)], přirozeně za předpokladu existence řádného návrhu. Ústavní soud nepochybuje o tom, že Nejvyšší správní soud v této souvislosti přesvědčivě se vypořádá i s relevantními názory nauky i judikatury upínající se např. k interpretaci ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu či k důsledkům, které má (ve správním řízení přezkoumaný) lékařský posudek pro pracovněprávní vztahy z pohledu práv a povinností nejen zaměstnance, ale i zaměstnavatele.

31. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího správníhosoudu se stěžovateli otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státní správy. Jinak řečeno je nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nyní již v senátě správně složeném. I zde platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 205/97, I. ÚS 549/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 63, str. 65 (68), a další], nehledě na to, že - jak již uvedeno výše v odst. 30 - zrušením i rozsudku krajského soudu nepřípustně by Ústavní soud nahrazoval činnost rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

32. Pro uvedené Ústavnísoud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. V části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Důvody pro zcela výjimečné rozhodnutí zavazující účastníky nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem shledány nebyly.

________________________

1) srov. např. ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., osoudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, též i ustanovení § 23 a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru