Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 613/01Nález ÚS ze dne 07.04.2003Rozhodování soudu prvního stupně v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 52/30 SbNU 53
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.613.01
Datum vyhlášení02.06.2003
Datum podání22.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 141 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 613/01 ze dne 7. 4. 2003

N 52/30 SbNU 53

Rozhodování soudu prvního stupně v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 7. dubna 2003 sp. zn. IV. ÚS 613/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. 9. 2001 sp. zn. 4 Tvo 131/2001, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 8. 2001 sp. zn. 9 To 83/01, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2001 č. j. 4 Tvo 131/2001-849 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 22. 8. 2001 byla usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 83/01-816 zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby s odůvodněním, že stále přetrvávají vazební důvody zakotvené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, která však byla dne 18. 9. 2001 zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tvo 131/2001-849 s odůvodněním, že podle § 141 odst. 2 trestního řádu lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kdy to zákon výslovně připouští a jestliže soud rozhoduje ve věci v prvním stupni, avšak v případě citovaného usnesení vrchního soudu jde o rozhodnutí soudu druhého stupně, proti němuž podle § 141 odst. 2 a contrario stížnost přípustná není.

Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na podporu těchto tvrzení uvádí, že mezi předpoklady spravedlivého procesu náleží i přezkoumatelnost soudního rozhodnutí soudem vyššího stupně, pokud se rozhodnutí týká některého z ústavně zaručených práv, což je právě stěžovatelův případ. Stěžovatel se při své argumentaci odvolává rovněž na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu v podobných věcech (sp. zn. III. ÚS 86/98, sp. zn. III. ÚS 161/98, sp. zn. III. ÚS 162/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 79; svazek 12, nálezy č. 107 a č. 129).

Z výše uvedených, jakož i z dalších důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí jako protiústavní zrušil.

Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti v zákonné lhůtě nevyjádřil.

Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti v zákonné lhůtě nevyjádřilo.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 28 T 63/2000 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. 3. 2001 č. j. 28 T 63/2000-769 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal v zákonné lhůtě odvolání a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k řízení o tomto opravném prostředku. V písemně odůvodněném odvolání pak požádal i o propuštění z vazby na svobodu. Tuto žádost Vrchní soud v Praze dne 22. 8. 2001 usnesením č. j. 9 To 83/01-816 podle § 72 odst. 2 trestního řádu zamítl. Proti citovanému usnesení vrchního soudu stěžovatel podal stížnost, kterou Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 9. 2001 č. j. 4 Tvo 131/2001-849 zamítl jako nepřípustnou. Dne 31. 10. 2001 Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 9 To 83/01-877 odvolání stěžovatele proti výše citovanému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítl.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Ústředním bodem ústavní stížnosti stěžovatele je otázka, zda Vrchní soud v Praze rozhodoval o stěžovatelově návrhu na propuštění z vazby v prvním stupni, a zda je tedy proti tomuto rozhodnutí stížnost přípustná či nikoli. Nejvyšší soud vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí názor, že zmíněné rozhodnutí je rozhodnutím soudu druhé instance, proti němuž stížnost na základě ustanovení § 141 odst. 2 trestního řádu přípustná není. S tímto názorem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť jak vyplývá z jeho ustálené judikatury (zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 86/98), jestliže trestní řád v citovaném ustanovení stanoví, že přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni, nelze tuto zákonnou podmínku přípustnosti řádného opravného prostředku vyložit tak omezujícím způsobem, který by znamenal byť jen nepřímý zásah do ústavně zaručených práv účastníka řízení. I v tomto případě je totiž třeba postupovat podle první věty ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého při aplikaci zákonných ustanovení týkajících se mezí základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tam, kde zákonné ustanovení připouští dvojí výklad, je tedy v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný.

Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou, byť jen volně, souvisí, nicméně které na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv (pokud jím obecné soudy nerozhodují kasací o meritu věci). Přesto však některá rozhodnutí vydaná formou usnesení mohou mít, a zpravidla také mívají, pro obžalovaného ať procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky (např. právě rozhodnutí o existenci a trvání vazebních důvodů). V případech tohoto druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí dává zákon výraz tím, že proti němu připouští opravný prostředek - stížnost.

V trestním řízení obecnésoudy rozhodují usnesením jako nižší formou rozhodnutí toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od věci samé (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, ve kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.

Ve stěžovatelově případě však takové usnesení vydal vrchnísoud, a proto Nejvyšší soud měl stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení meritorně projednat. Pokud tak neučinil a stížnost podle § 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu zamítl jako nepřípustnou, nedodržel zákonem stanovený procesní postup. Jelikož dodržení zákonem stanoveného procesního postupu je podstatnou součástí práva na spravedlivý proces zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručená práva stěžovatele podle tohoto ustanovení.

Naopak nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením týkajícím se porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny ani čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť právo na přezkum rozhodnutí, kterým nezávislý a nestrannýsoud rozhodl o návrhu na přezkoumání zákonnosti zbavení osobní svobody účastníka řízení, tato ustanovení nezahrnují.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2001 č. j. 4 Tvo 131/2001-849 podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru