Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 61/07Usnesení ÚS ze dne 06.02.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.61.07
Datum podání08.01.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 38, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 61/07 ze dne 6. 2. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. února 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006 sp. zn. 7 Tdo 1138/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006 sp. zn. 12 To 106/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] odmítnuto jeho dovolání směřující do tamtéž uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým došlo ke změně rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2005 sp. zn. 7 T 10/2004; to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, tedy k (novému) zařazení stěžovatele namísto do věznice s ostrahou do věznice s dozorem. Naposled citovaným rozhodnutím byl stěžovatel pro blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento, jakož i trestné činy křivého obvinění (§ 174 odst. 1, 2 tr. zák.) a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku [§ 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.], kterými byl uznán vinným přesně specifikovanými rozhodnutími, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody (§ 35 odst. 2 tr. zák.) v trvání sedmi let. Rovněž byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody z těchto rozhodnutí, všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu, a dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, a to na dobu sedmi let.

V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje dotčení svých ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že se obecné soudy takto svým postupem dostaly do rozporu s kautelami vyjádřenými v čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR. K uvedenému porušení ústavních kautel mělo dojít dle tvrzení stěžovatele jednak tím, že neměl v případě nutné obhajoby obhájce od počátku trestního stíhání, jakož i nesprávným právním posouzením jeho trestní věci, když ve východisku subsumpčních úvah došlo k nesprávnému posouzení obsahu relevantního smluvního vztahu v kontextu následné realizace práv plynoucích z bankovní záruky. Rozsudek Vrchního soudu v Praze potom rovněž považuje za nedostatečně reagující na jeho odvolací námitky a usnesení Nejvyššího soudu je dle jeho názoru, pokud se odůvodnění týče, vůči rozhodnutím soudu I. a II. stupně konstrukcí odlišného právního náhledu na obsah klíčového smluvního vztahu. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

S námitkami v ústavní stížnosti vznesenými se dostatečně vypořádal již Nejvyšší soud, když ve shodě s materiálním nazíráním na právo stran dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu poukázal na to, že všechny úkony, které se staly podkladem rozsudku nalézacího soudu, byly provedeny (opakovány) v hlavním líčení před tímto soudem za přítomnosti řádně ustanoveného obhájce. Neshledal tak relevantní výtku stěžovatele, dle níž advokáti, kterým udělil plnou moc před zahájením trestního stíhání, mu poskytovali právní pomoc, na kterou měl právo v intencích § 158 odst. 4 tr. řádu, a že žádný z nich se nestal jeho obhájcem tím, že by si ho sám zvolil nebo mu ho zvolila jiná oprávněná osoba (§ 37 tr. řádu), ani tím, že by mu byl ustanoven (§ 38 tr. řádu). Z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud potom logickým a konzistentním způsobem odůvodnil právní vývody, jež staly se základem právního posouzení trestní věci stěžovatele, Ústavní soud pro jejich racionální konstrukci a tedy absenci svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a contrario) nemá důvodu je přehodnocovat a v tomto ohledu postačí na odůvodnění unesení Nejvyššího soudu odkázat (s. 4 - 7).

Stejně tak ani odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze nevykazuje prvky libovůle, přiměřeně rozvádí myšlenkové úvahy vedoucí jej k závěru o vině stěžovatele a částečný odkaz na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, pokud se s rozhodovacími důvody v něm uvedenými odvolací soud ztotožnil, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označených práv stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k vyvození skutkového a právního stavu věci znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně toliko z formálních důvodů opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 32, č. 6; nález sp. zn. I. ÚS 116/05, www.judikatura.cz). Rovněž Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).

Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou a proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2007

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru