Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 600/18 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.600.18.1
Datum podání14.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 600/18 ze dne 17. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Antonína Chabiny, zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, sídlem Nad Štolou 1302/18, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 5659/2017-85, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 2. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 3. 2017 č. j. 14 Co 68/2017-55 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 1. 2017 č. j. 30 C 22/2016-26, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 120 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

3. Obvodní soud zjistil, že se Městský úřad Český Krumlov dopustil nesprávného úředního postupu v řízení o obnovení pokojného stavu vedeného podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Důvodem bylo opakované překročení zákonné lhůty 60 dnů pro vydání rozhodnutí podle § 71 správního řádu, a to vždy po zrušení rozhodnutí krajským úřadem, respektive po vrácení spisu správnímu orgánu prvního stupně. Celkem měly tyto průtahy trvat přibližně 4,5 roku. Stěžovatel podle obvodního soudu tvrdil a prokázal vznik újmy a příčinnou souvislost mezi průtahem a nemajetkovou újmou, tj. především skutečnost, že dlouhodobě trvající správní řízení přinášelo stěžovateli a jeho manželce stres a obecnou nejistotu ohledně užívání daných pozemků. S ohledem na charakter újmy nicméně shledal, že omluva vedlejšího účastníka a implicitní konstatování porušení práva, k němuž došlo, je dostatečnou satisfakcí a není třeba zadostiučinění v penězích. Přihlédl přitom ke složitosti řízení a k tomu, že k prodloužení řízení přispěl i sám stěžovatel, když v jeho průběhu došlo k majetkovým přesunům ohledně předmětného pozemku, což vyvolalo problémy ve smyslu účastenství ve správním řízení. Stěžovateli navíc fakticky žádná újma - kromě obecně dlouhého správního řízení - nevznikla, jeho vlastnictví (respektive vlastnictví jeho manželky) k pozemku nebylo zpochybněno, ani mu nebylo pravomocně nic uloženo či nařízeno.

4. Městský soud se s těmito závěry ztotožnil, načež dodal, že v dané věci nelze použít čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Bylo tomu tak z toho důvodu, že ve správním řízení mohlo být jeho právo dotčeno pouze nepřímo.

5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 5659/2017-85. Podle dovolacího soudu v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Neuvedl totiž žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které by se měl městský soud odchýlit. Požadavek stěžovatele, aby dovolací soud posoudil věc jinak než odvolací soud, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu významově neodpovídá.

III.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že své dovolání odůvodnil vyslovením názoru, podle něhož mělo dojít ke změně dosavadní judikatury týkající se odškodňování průtahů ve správním řízení tak, aby bylo v případě překročení určité časové hranice (podle stěžovatele by jí měla být délka řízení tři roky) v podstatě vždy přiznáno finanční odškodnění nemajetkové újmy, třeba i jen v určité symbolické výši. Pouze ve zcela výjimečných případech posuzovaných ad hoc by takové finanční zadostiučinění nemuselo být povinné. Předmětná otázka měla být podle stěžovatele vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe, což nutno považovat za důvod přípustnosti dovolání a za dostatečný dovolací důvod. Neobstojí proto závěr dovolacího soudu, že dovolání stěžovatele nemělo náležitosti obsažené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání je zcela jednoznačné, že stěžovatel polemizoval s judikaturou Nejvyššího soudu použitou v odůvodněních rozsudků městského soudu a obvodního soudu a jeho dovolání tak vymezilo rozpor mezi právním názorem těchto soudů a právním názorem stěžovatele. Pakliže Nejvyšší soud požadoval více, překročil tím přípustnou míru požadavků, které může státní orgán požadovat po dovolateli, neboť zákon nestanoví, že v dovolání má být citována konkrétní judikatura.

IV.

Řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 30 C 22/2016 a vyzval Nejvyšší soud i Ministerstvo vnitra, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2018 uvedl, že stěžovatel po dovolacím soudu požadoval, aby v podstatě přezkoumal rozhodnutí městského soudu a věc vyřešil jinak. Nedomáhal se však, aby Nejvyšší soud rozhodl jinak oproti své dosavadní rozhodovací činnosti, kterou nadto stěžovatel ve svém dovolání ani blíže nespecifikoval. Bylo přitom povinností stěžovatele, aby popsal konkrétně, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení právní otázky, kterou měl v dovolání jednoznačně vymezit, a aby uvedl spisovou značku rozhodnutí, které/která danou problematiku řeší. Napadeným usnesením neměla být porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.

9. Ministerstvo vnitra se dopisem ze dne 7. 3. 2018 podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

10. Na uvedená podání reagoval stěžovatel vyjádřením ze dne 5. 4. 2018, v němž setrval na svém stanovisku, že v dovolání vymezil dostatečně právní názor i judikaturu, od níž navrhoval odchýlení v právním názoru na rozsah odškodnění za průtahy ve správním řízení.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.

Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Posouzení ústavní stížnosti záviselo na zodpovězení otázky, zda se dovolací soud při posuzování dovolání stěžovatele nedopustil nepřípustného výkladu či aplikace § 241a ve spojení s § 237 občanského soudního řádu, když toto dovolání odmítl z důvodu, že v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

15. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

16. Podle § 237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je zákonnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku, jejíž nesplnění je vadou návrhu, která brání jeho projednání. Ve vztahu k předpokladům přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu provede dovolatel toto vymezení tak, že uvede, jakým způsobem vyřešil určitou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud, toto řešení zhodnotí z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy zda je mezi nimi shoda nebo rozpor, případně zda se v určité právní otázce tato rozhodovací praxe rozchází nebo se touto právní otázkou vůbec nezabývá, a nakonec dodá své vlastní hodnocení toho, jak měla být tato právní otázka řešena správně. Smysl této náležitosti spočívá v tom, že se stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, seznámí s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu ještě před podáním dovolání a s její znalostí zváží účelnost jeho podání (například nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 19).

18. Z obsahu dovolání stěžovatele vyplývá, že v něm uvedená náležitost chybí. Stěžovatel v něm sice vysvětlil, s jakým právním názorem městského soudu nesouhlasí, a v tomto ohledu požadoval, aby příslušná právní otázka byla ze strany dovolacího soudu vyřešena jinak, nikde však již neuvedl, jakým způsobem se k této právní otázce staví dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovéto hodnocení přitom musí být uvedeno přímo v textu dovolání, současně s konkretizací příslušné rozhodovací praxe, byť nikoli nezbytně formou poukazu na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu [například nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/76 SbNU 607)]. Za této situace tak dovolacímu soudu nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl. Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.

19. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru