Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 600/17 #1Nález ÚS ze dne 08.11.2018Náklady exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného před doručením vyrozumění o zahájení exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
interpretace
pohledávka
odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 181/91 SbNU 255
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.600.17.1
Datum vyhlášení27.11.2018
Datum podání27.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 88

177/1996 Sb.

330/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Smysl a účel exekučního řízení spočívá ve vymožení pohledávky oprávněného, nikoliv v postihu povinného v podobě povinnosti platit další náklady řízení exekutorovi za to, že údajně úmyslným plněním přímo oprávněnému znemožnil vyčíslit větší odměnu exekutora; uhrazení pohledávky povinným před tím, než se o zahájení exekuce prokazatelně úředně dozví, je třeba považovat za plnění dobrovolné; opačný postup zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 8. 11. 2018 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Richarda Žižky výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136, a to pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel byl povinen zaplatit žalobci částku 128 194 Kč se 7,5% úrokem z prodlení p. a. a náklady řízení ve výši 66 123,50 Kč. Stěžovatel uhradil nejdříve dne 16. 9. 2016 přímo na účet oprávněného částku ve výši 128 194 Kč na jistinu pohledávky. Posléze mu dne 3. 10. 2016 bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 25. 8. 2016 i výzva k dobrovolnému plnění, dne 22. 9. 2016 i exekuční příkazy k vymožení pohledávky. Stěžovatel pak 14. 10. 2016 uhradil i příslušenství pohledávky ve výši 104 423,65 Kč a 46 113,11 Kč a žádal o zastavení exekuce co do vymáhání jistiny ve výši 128 194 Kč z důvodu jejího dobrovolného uhrazení povinným bez vědomosti o nařízené exekuci. Soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 25 349,50 Kč (výrok I.), určil náklady oprávněného ve výši 20 751,50 Kč (výrok II.) a stanovil, že náklady uvedené ve výroku I. a II. byly uhrazeny (výrok III.). Tento příkaz byl Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) zrušen na základě námitky stěžovatele o nesprávném vypočtení výše nákladů exekuce a nákladů oprávněného z částky 232 617,65 Kč (součet jistiny a příslušenství uvedený ve výzvě k dobrovolnému splnění exekučním titulem uložené povinnosti) a nikoliv z částky 104 423,65 Kč. Následně byla po vrácení věci Městským soudem v Praze obvodnímu soudu exekuce co do částky 128 194 Kč zastavena. V souladu s právním názorem Městského soudu v Praze obvodní soud uvedl, že částka 128 194 Kč byla uhrazena oprávněnému dne 16. 9. 2016, zatímco výzva soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti byla stěžovateli doručena až dne 3. 10. 2016. Stěžovatel tak plnil před tím, než se o zahájení exekuce prokazatelně „úředně“ dozvěděl, a proto je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné. Soudní exekutor opakovaně vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a opakovaně byla za základ pro výpočet odměny za provedení exekuce vzata částka 232 617,65 Kč. Námitky stěžovatele obvodní soud ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím zamítl.
Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podle Ústavního soudu je podstatu v dané věci posouzení, zda v případě stěžovatele v souvislosti s uhrazením jistiny šlo o plnění dobrovolné, mimo rámec exekuce, kdy exekutor není oprávněn automaticky si vypočítat odměnu i z částky, kterou v exekuci nevymohl, či o plnění pod tlakem exekuce, kdy exekutorovi přiměřená odměna přísluší. V nyní projednávaném případě bylo zjištěno, že stěžovatel uhradil jistinu pohledávky ještě před tím, než mu bylo doručeno vyrozumění o nařízení exekuce a výzva k dobrovolnému plnění a než byly vydány exekuční příkazy k vymožení pohledávky. Není proto podle Ústavního soudu možné, aby exekutor v exekučním příkazu k úhradě nákladů exekuce vyčíslil svou odměnu z celkové částky představující součet již zaplacené jistiny, příslušenství a nákladů řízení. S tímto názorem souhlasí i Městský soud v Praze a argumentaci obvodního soudu nelze proto přisvědčit.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku soudního exekutora, podle níž stěžovatel neformálně věděl, že oprávněný se hodlá svého nároku domáhat exekuční cestou, neboť tuto informaci z exekutora vylákal advokát zastupující stěžovatele v nalézacím řízení, a stěžovatel ve snaze vyhnout se dalším nákladům řízení pohledávku urychleně zaplatil. Smysl a účel exekučního řízení totiž spočívá ve vymožení pohledávky oprávněného, nikoliv v „postihu“ povinného v podobě povinnosti platit další náklady řízení exekutorovi za to, že údajně „úmyslným“ plněním přímo oprávněnému znemožnil vyčíslit větší odměnu exekutora. Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že stěžovatel evidentně plnil před tím, než se o zahájení exekuce „úředně“ dozvěděl, je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné. Napadeným rozhodnutím obvodního soudu tak došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a v důsledku nerespektování judikatury Ústavního soudu i k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, a Ústavní soud proto zrušil II. výrok napadeného rozhodnutí.
Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 600/17 ze dne 8. 11. 2018

N 181/91 SbNU 255

Náklady exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného před doručením vyrozumění o zahájení exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Richarda Žižky, zastoupeného JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem Rybná 9, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136, takto:

I. Výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces a právo vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 12. 2016 č. j. 151 EX 406/16-174.

II

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že na základě pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 253/2014-97 byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci částku 128 194,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. 9. 2012 do zaplacení a náklady řízení ve výši 66 123,50 Kč.

3. Dne 16. 9. 2016 stěžovatel uhradil přímo na účet oprávněného částku ve výši 128 194,- Kč na jistinu pohledávky.

4. Dne 3. 10. 2016 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 25. 8. 2016. Téhož dne byla stěžovateli doručena i výzva k dobrovolnému plnění, vydaná soudním exekutorem dne 20. 9. 2016. Dne 22. 9. 2016 vydal soudní exekutor exekuční příkazy k vymožení pohledávky.

5. Dne 14. 10. 2016 stěžovatel uhradil i příslušenství pohledávky ve výši 104 423,65 Kč a 46 113,11 Kč. Žádostí ze dne 17. 10. 2016, doplněnou dne 24. 10. 2016, stěžovatel žádal o zastavení exekuce co do vymáhání jistiny ve výši 128 194,- Kč z důvodu jejího dobrovolného uhrazení povinným bez vědomosti o nařízené exekuci.

6. Dne 20. 10. 2016 vydal soudní exekutor Příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 406/16-109, kdy výrokem I. určil náklady exekuce ve výši 25 349,50 Kč, a dále výrokem II. určil náklady oprávněného ve výši 20 751,50 Kč a výrokem III. stanovil, že náklady uvedené ve výroku I. a II. byly uhrazeny. K námitkám stěžovatele, podle nichž byly náklady exekuce a náklady oprávněného nesprávně spočítány z částky 232 617,65 Kč (součet jistiny a příslušenství uvedený ve výzvě k dobrovolnému splnění exekučním titulem uložené povinnosti) a nikoliv z částky 104 423,65 Kč, Obvodní soud usnesením ze dne 21. 11. 2016 č. j. 52 EXE 792/2016-97 tento příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil.

7. Dne 5. 12. 2016 Obvodní soud svým usnesením č. j. 52 EXE 792/2016-100 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce co do částky 128 194,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dne 14. 2. 2017 vydal rozhodnutí č. j. 69 Co 41/2017-157, kterým usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 na to rozhodl usnesením č. j. 52 EXE 792/2016-203 ze dne 20. 10. 2017 tak, že se exekuce co do částky 128 194 Kč zastavuje. V souladu s právním názorem odvolacího soudu uvedl, že částka 128 194,- Kč byla uhrazena oprávněnému dne 16. 9. 2016, zatímco výzva soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti byla stěžovateli doručena až dne 3. 10. 2016. Stěžovatel tak plnil před tím, než se o zahájení exekuce prokazatelně "úředně" dozvěděl, a proto je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné mimo rámec nařízené a probíhající exekuce. Městský soud toto rozhodnutí usnesením č. j. 69 Co 447/2017-220 ze dne 12. 1. 2018 potvrdil.

8. Dne 7. 12. 2016 vydal soudní exekutor Příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 151 EX 406/16-174, kterým určil výrokem I. náklady exekuce ve výši 25 349,50 Kč, výrokem II. náklady oprávněného ve výši 20 751,50 Kč a výrokem III. stanovil, že náklady uvedené ve výroku I. a II. byly uhrazeny. Za základ pro výpočet odměny za provedení exekuce přitom byla opět vzata částka 232 617,65 Kč, představující součet jistiny a příslušenství.

9. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, o kterých Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl dne 3. 1. 2017 ústavní stížností napadeným usnesením, kterým příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. 12. 2016 co do výroku I. fakticky potvrdil, neboť námitky stěžovatele zamítl a výrok II., kterým byly určeny náklady oprávněného, zrušil. Obvodní soud pro Prahu 2 dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok III.), stejně jako nepřiznal náhradu soudnímu exekutorovi za řízení o námitkách (výrok IV.). K námitkám stěžovatele uvedl, že se jedná o stejné námitky, jaké byly uvedeny v návrhu na zastavení (částečné) exekuce, s nimiž se údajně soud již pravomocně vypořádal v usnesení č. j. 52 EXE 792/2016-100 ze dne 5. 12. 2016, kterým zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, přičemž uvedl, že stěžovatel proti tomuto usnesení soudu nepodal odvolání. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel jistinu v částce 128 194 Kč zaplatil až pod tíhou exekuce, tedy nikoliv dobrovolně.

III

10. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudní exekutor vůbec nereflektoval jeho námitky vznesené již proti prvnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 10. 2016. Obvodní soud pro Prahu 2 nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, pokud jde o náklady řízení soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinného dříve, než mu bylo doručeno Vyrozumění o zahájení exekuce. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že částku ve výši 128 194,- Kč uhradil až pod tíhou exekuce, neboť tento závěr není nijak podložen a je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a důkazy založenými ve spise. Stěžovatel nebyl o probíhající exekuci v době, kdy uhradil částku 128 194,- Kč, tj. dne 16. 9. 2016, informován, a to ani věřitelem, ani exekutorem. Soudní exekutor dále vydal veškeré exekuční příkazy na provedení exekuce až po uhrazení uvedené částky. Podle stěžovatele jej soudní exekutor nemohl dne 3. 10. 2016, kdy mu doručil Vyrozumění o zahájení exekuce a Výzvu soudního exekutora ke splnění vymáhaní povinnosti oprávněného, již k uhrazení celkové částky 232 512,29 Kč vyzývat, neboť jistina pohledávky ve výši 128 194,- Kč zanikla uhrazením ke dni 16. 9. 2016.

11. Na základě shora uvedeného stěžovatel uvádí, že není možné částku ve výši 128 194,- Kč uhrazenou před doručením Vyrozumění o zahájení exekuce počítat do základu pro výpočet nákladů exekuce. Podle jeho názoru a v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu se jedná o částku hrazenou mimo exekuční řízení. Navíc se jedná o částku uhrazenou bez přímé účasti exekutora, tedy o částku uhrazenou dobrovolně.

12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že se soud nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o náklady oprávněného, pročež se jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí, což zakládá důvod pro zrušení předmětného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2.

IV

13. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí vydaných v projednávané věci.

14. Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel o exekuci prokazatelně věděl, neboť jeho advokát vylákal ze soudního exekutora informaci, že je exekuční řízení vedeno, ale nepředložil plnou moc, čímž zdržel doručování a získal čas, aby stěžovatel plnil přímo oprávněnému.

15. Uvedená vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.

V

16. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

VI

17. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

19. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1817/07, III. ÚS 1203/11, I. ÚS 1531/07).

20. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se dále podává, že základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, včetně přepjatého formalismu, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 269/99, III. ÚS 84/94 III. ÚS 224/98, III. ÚS 150/99 II. ÚS 476/09, II. ÚS 3688/13, IV. ÚS 1735/07 II. ÚS 3168/09, I. ÚS 660/11).

21. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině při rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 2 došlo.

22. V projednávané věci podstatu představuje posouzení, zda v případě stěžovatele v souvislosti s uhrazením jistiny šlo o plnění dobrovolné, mimo rámec exekuce, kdy exekutor není oprávněn automaticky si vypočítat odměnu i z částky, kterou v exekuci nevymohl, či o plnění pod tlakem exekuce, kdy exekutorovi přiměřená odměna přísluší.

23. Otázkou náhrady nákladů exekučního řízení v případě dobrovolného plnění povinného se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí, ať již ve vztahu k nákladům exekutora, tak ve vztahu k návrhu na zastavení exekuce. Ve svých rozhodnutích nesčetněkrát konstatoval, že při rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora je třeba zohlednit situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě před tím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení o nařízení exekuce nebo výzvy k dobrovolnému plnění povinného po zahájení exekučního řízení. Dobrovolnost plnění je nutno zohlednit především proto, aby nedošlo k nepřiměřenému postihu povinných, neboť odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti (srov. východiska nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a obdobně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1540/08, III. ÚS 1531/09, II. ÚS 262/16, I. ÚS 1398/12, I. ÚS 2930/09, II. ÚS 1061/10, IV. ÚS 3523/13 a další).

24. V nyní projednávaném případě bylo zjištěno, že stěžovatel uhradil jistinu pohledávky dne 16. 9. 2016, tedy ještě před tím, než mu bylo doručeno Vyrozumění o nařízení exekuce a Výzva k dobrovolnému plnění ze dne 20. 9. 2016 (3. 10. 2016) a než byly vydány exekuční příkazy k vymožení pohledávky (dne 22. 9. 2016). Není proto možné, aby exekutor v exekučním příkazu k úhradě nákladů exekuce vyčíslil svou odměnu z celkové částky představující součet již zaplacené jistiny, příslušenství a nákladů řízení. Ostatně stejně tak byla tato částka nesprávně uvedena i ve výzvě k dobrovolnému plnění, vydané a doručené až poté, co stěžovatel plnil přímo oprávněnému.

25. Ostatně závěr o dobrovolnosti plnění stěžovatele vyslovil i Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 č. j. 69 Co 41/2017-157, kterým byl Obvodní soud pro Prahu 2 vázán a převzal jej do svého usnesení o zastavení exekuce ze dne 20. 10. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-203. Městský soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 12. 1. 2018 potvrdil.

26. Odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností, v němž soud odkazuje na správnost svého závěru uvedeného v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2016, podle něhož se jednalo o plnění pod tíhou exekuce s tím, že toto rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním, a ze strany stěžovatele se tak jedná o opakování již vyřešených námitek, je navíc zmatečné. Jak je z výše uvedeného zřejmé, proti soudnímu rozhodnutí ze dne 5. 12. 2016 stěžovatel odvolání podal a bylo mu vyhověno. V nynějším řízení proto není možné argumentaci stěžovatele o dobrovolnosti plnění odmítnout s poukazem na již vyslovené závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, které však byly shledány odvolacím soudem nesprávnými.

27. Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku soudního exekutora, podle níž stěžovatel neformálně věděl, že oprávněný se hodlá svého nároku domáhat exekuční cestou, neboť tuto informaci z exekutora vylákal advokát zastupující stěžovatele v nalézacím řízení, a stěžovatel ve snaze vyhnout se dalším nákladům řízení pohledávku urychleně zaplatil. Smysl a účel exekučního řízení totiž spočívá ve vymožení pohledávky oprávněného, nikoliv v "postihu" povinného v podobě povinnosti platit další náklady řízení exekutorovi za to, že údajně "úmyslným" plněním přímo oprávněnému znemožnil vyčíslit větší odměnu exekutora. Ostatně pokud exekutor komunikoval s předchozím advokátem stěžovatele (odlišným od advokáta, který stěžovatele zastupoval v exekučním řízení) navíc i o možnosti splátek, z čehož dovodil neformální povědomost stěžovatele o exekučním řízení, mohl dovodit i možnost zaplacení vymáhané pohledávky a tomu přizpůsobit svou případnou činnost před doručením Vyrozumění o nařízení exekuce a Výzvy k dobrovolnému plnění. V této souvislosti Ústavní soud však obecně podotýká, že i z hlediska možné vědomosti povinného je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci.

28. Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že stěžovatel evidentně plnil před tím, než se o zahájení exekuce "úředně" dozvěděl, je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné, mimo rámec nařízené exekuce. Soudní exekutor proto nebyl oprávněn v exekučním příkazu vyčíslit svou odměnu z celé částky uvedené ve Výzvě k dobrovolnému plnění, když v době jejího vydání a doručení stěžovateli již byla pohledávka (jistina) zaplacena. Rozhodování o nákladech exekuce nesmí být formálně mechanické, je nutné klást důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucena kroky dotýkajícími se konkrétní majetkové podstaty povinného. V dalším řízení bude třeba skutečnost, že stěžovatel splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, při výpočtu nákladů řízení exekutora zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění.

29. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, který tyto okolnosti ve svém rozhodnutí pominul, ač stěžovatel poukazoval i na judikaturu Ústavního soudu ve srovnatelných věcech, došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a v důsledku nerespektování judikatury Ústavního soudu i k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

30. Ve vztahu k výroku I., kterým byl zrušeno rozhodnutí soudního exekutora o určení výše nákladů oprávněného, byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť v této části se dosud nejedná o pravomocně skončené řízení ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

31. Ve vztahu k výroku III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a námitkách stěžovatele tak, že žádný z účastníků ani exekutor nemá nárok na náklady tohoto řízení, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, když ani stěžovatel vůči těmto výrokům, které mu ani žádnou povinnost neukládají, žádnou argumentaci nevznáší.

32. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. listopadu 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru