Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 6/95Nález ÚS ze dne 26.06.1995Podmínky řízení a poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/3 SbNU 271
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.6.95
Datum podání09.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 68

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g

99/1963 Sb., § 104 odst.1, § 92 odst.2, § 5, § 41, § 103, § 43 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 6/95 ze dne 26. 6. 1995

N 37/3 SbNU 271

Podmínky řízení a poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti A.B., M.Š. a V. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně

ze dne 30. 6. 1994, č. j. 12 Co 154/94-32, ve spojení s usnesením

Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 10. 1993, č. j. 5

C 20/92-24 takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j.

12 Co 154/94-32, jakož i usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze

dne 18. 1O. 1993, č. j. 5 C 2O/92-24, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 9. 1. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad

návrhu doplněna právní zástupkyní stěžovatelů řádnou plnou mocí

a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle § 75 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j.

12 Co 154/94-32, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu

Brno-venkov ze dne 18. 1O. 1993, č. j. 5 C 2O/92-24. Soudem I.

stupně bylo zastaveno řízení, ve kterém se O. Š., právní

předchůdce stěžovatelů, domáhal vydání rozhodnutí, na základě

něhož by Městský úřad v T. byl povinen uzavřít dohodu o vydání

nemovitostí, a to domu č. p. 196 a parcely č. 164 v k. ú. T.,

neboť se jedná o případ podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud rozhodl

o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.

vzhledem k nedostatku právní subjektivity Městského úřadu v T.

jako strany žalované. Podle názoru soudu nebránila tomuto

rozhodnutí ani skutečnost, že O. Š. jako žalobce v průběhu řízení

zemřel.

Proti usnesení soudu I. stupně podali stěžovatelé, již jako

právní nástupci po zemřelém O.Š., odvolání, ve kterém především

namítali nesprávnost rozhodnutí soudu, neboť řízení mělo být za

stavu, kdy v průběhu řízení účastník zemřel a ztratil tak procesní

způsobilost a udělená plná moc zanikla, přerušeno podle § 109

o. s. ř. Dále uvedli, že soud, pokud měl pochybnosti o pasivní

legitimaci žalovaného, měl žalobce poučit ve smyslu o. s. ř.

Zároveň požádali o změnu názvu žalovaného.

Krajský soud jako soud odvolací konstatoval, že soud I.

stupně postupoval správně, a proto jeho rozhodnutí potvrdil.

Námitky stěžovatelů nebyly shledány důvodnými a ani požadavek na

změnu označení žalovaného nebyl akceptován, s ohledem na § 92

odst. 2 o. s. ř.

Ústavní stížnost směřuje proti výroku o zastavení řízení.

Pochybení soudu spatřují stěžovatelé v tom, že řízení bylo

zastaveno pro údajný nedostatek pasivní legitimace Městského úřadu

v T. v době, kdy navrhovatel O. Š. zemřel a řízení tak nemělo

jednoho z účastníků. Dále vytýkají soudu, že nesplnil jednu ze

svých základních procesních povinností, poučovací povinnost,

stanovenou v § 5 o. s. ř. V těchto vytýkaných pochybeních spatřují

stěžovatelé porušení principu ochrany vlastnického práva podle čl.

11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále

i čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující právo každého domáhat se

stanoveným způsobem svého práva. V závěru navrhují, aby jejich

ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí Krajského

soudu v Brně bylo zrušeno. Při jednání dne 26. 6. 1995 pak právní

zástupkyně stěžovatelů upřesnila petit ústavní stížnosti tak, že

se domáhá zrušení jak usnesení odvolacího soudu tak i usnesení

soudu prvního stupně.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvedl,

že postupu soudu I. stupně lze vytknout pouze to, že od samého

počátku dostatečně neuvážil, zda jsou dány podmínky řízení ve

smyslu § 19 a § 103 o. s. ř. Dále oponuje námitce stěžovatelů

v tom směru, že otázka pasivní legitimace nebyla v rozhodnutí

soudu I. stupně vůbec řešena a řízení bylo zastaveno právě

s odkazem na § 104 odst. 1 o. s. ř. Připouští, že soud mohl volit

buď zastavení řízení nebo jeho přerušení. Pokud se rozhodl řízení

zastavit, pak to bylo, podle názoru odvolacího soudu, v zásadě

vhodnější. K námitce, týkající se nesplnění poučovací povinnosti,

soud zejména uvedl, že nebyl dán důvod postupu soudu podle § 5

nebo podle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť z hlediska označení

účastníků nebyly o určitosti podané žaloby žádné pochybnosti. Co

se týče změny označení žalovaného, soud konstatoval, že v daném

případě nebylo možné postupovat podle § 92 odst. 2 o. s. ř. a že

v odvolacím řízení podle § 216 odst. 1 o. s. ř. není záměna

přípustná. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nepovažuje

ústavní stížnost za důvodnou.

Ústavní soud při projednávání návrhu respektoval svou

judikaturu, podle které není součástí soustavy obecných soudů

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, to vše za předpokladu, že tyto soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní

soud si proto vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov vedený pod

sp. zn. 5 C 2O/92, ze kterého zjistil, že v návrhu na zahájení

řízení ze dne 23. 12. 1991 o vydání věci podle zákona č. 87/1991

Sb. byl jako odpůrce a osoba povinná označen Městský úřad v T. Ve

svém vyjádření sám odpůrce poukazoval na skutečnost, že Městský

úřad v T. není podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, právním

subjektem, ale je jím podle § 68 téhož zákona město T. Toto

vyjádření bylo rovněž předneseno na jednání konaném dne 28. 4.

1993, jak je patrné z protokolu. Na jednání konaném dne 18. 1O.

1993, kde mělo být provedeno dokazování znaleckým posudkem

a dalšími listinnými důkazy vztahujícími se k nemovitosti, uvedla

právní zástupkyně navrhovatele, že navrhovatel zemřel a že

z tohoto důvodu navrhuje přerušení řízení do ukončení dědického

řízení. Poté okresní soud řízení zastavil, s odůvodněním, že

městský úřad není samostatnou právnickou osobou a nemá způsobilost

být účastníkem řízení.

V odvolání ze dne 1O. 2. 1994 proti rozhodnutí soudu I.

stupně právní zástupkyně stěžovatelů uvedla, že soudu předložila

výpis z evidence nemovitostí, ze kterého vyplývá, že jako vlastník

nemovitostí je uveden Městský úřad v T. Tato skutečnost je patrná

rovněž z protokolu o jednání ze dne 28. 4. 1993. V závěru odvolání

požádala, aby byla připuštěna změna názvu žalovaného na obec T.,

což odvolací soud nepřipustil, neboť v odvolacím řízení neplatí

ustanovení § 92 o.s.ř.,a zároveň připomenul, že ani před soudem I.

stupně nebyla možná záměna subjektu, který není způsobilý být

účastníkem občanského soudního řízení.

Na základě zjištěných skutečností a po projednání věci dospěl

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Tento svůj

závěr opírá Ústavní soud o důvody, které formuloval již nález

Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92 (č.

16), který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se

jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží

alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných

křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny

postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech

a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního

procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost

k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud

nesdílí názor, že jejich neznalosti či pochybení by mělo být

využíváno proti cílům restitucí. S tímto názorem se Ústavní soud

ČR plně ztotožňuje, což vyjádřil i ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS

79/94.

Ze soudních spisů vyplývá, že oba soudy vycházely z toho, že

Městský úřad v T. a město T. jsou dva neslučitelné pojmy pro

vymezení právní subjektivity. Tento názor Ústavní soud nesdílí,

mimo jiné i proto, že, jak vyplývá ze soudních spisů, soud I.

stupně se v průběhu řízení vůbec nezabýval námitkou vznesenou ve

vyjádření Městského úřadu v T., že není právním subjektem, aby pak

sám dne 18. 1O. 1993 konstatoval (tedy až po jednáních konaných

dne 1O. 3., 28. 4. a 12. 7. 1993) nedostatek právní subjektivity

na straně žalované. Jak vyplývá z § 103 o.s.ř., soudu se ukládá

přihlížet z úřední povinnosti ke splnění podmínek řízení nejen na

začátku řízení, ale zpravidla i po dobu celého dalšího jeho

průběhu. Z postupu soudu je patrné, že nesplnil povinnost danou mu

zákonem, neboť s postavením žalovaného "Městského úřadu v T., jako

účastníka řízení, a tedy jako osoby povinné, musel být srozuměn

(jen pro ilustraci lze uvést, že i na obalu spisu Okresního soudu

Brno - venkov je jako odpůrce uveden Městský úřad v T.

Jak vyslovil Ústavní soud ČR v již citovaném nálezu, sp. zn.

II. ÚS 79/94, mají obecné soudy povinnost poskytnout účastníkům

řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a to

podle § 5 o. s. ř. Řízení tedy nelze zastavit, aniž by soud splnil

tuto poučovací povinnost. V projednávané věci bylo proto třeba

postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř.

upravujícím speciální poučovací povinnost, která vymezuje i obsah

možného poučení účastníka soudem o žalobním návrhu. V této

souvislosti je třeba připomenout i povinnost stanovenou v § 41

odst. 2 o. s. ř., kterou se ukládá soudům, aby každý úkon

posuzovaly podle jeho obsahu, a to i když je úkon nesprávně

označen.

Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud shledal, že

v projednávané věci šlo o nedostatek, který se týkal samotného

návrhu na zahájení řízení, a který byl odstranitelný. Jednalo se

pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, neboť nebyly

pochybnosti o jeho postavení jako osoby povinné podle restitučního

zákona. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o záměnu účastníka

řízení, jak uvedl odvolací soud.

Tím, že soud nepostupoval v souladu s výše citovanými

ustanoveními o. s. ř., porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, který

upravuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva,

ale i čl. 90 Ústavy České republiky, který ukládá soudům, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

K tvrzení stěžovatelů, že došlo k porušení ochrany

vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, které není ani blíže

specifikováno, Ústavní soud uvádí, že chráněno je pouze takové

vlastnické právo, které zpravidla musí být již konstituované,

a tedy existující. V dané věci nemohlo pak dojít k namítanému

porušení práva, neboť existence vlastnického práva měla být

Z uvedených důvodů nezbylo proto, že než ústavní stížností

napadená rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb.)

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2

Ústavy).

V Brně dne 26. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru