Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 598/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Praha-západ
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Dovolání
Plná moc
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.598.17.1
Datum podání27.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241b odst.2, § 241


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 598/17 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Stibůrka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Okresního soudu Praha-západ, 2. Krajského soudu v Praze a 3. Martiny Poledníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel Jiří Stibůrek (dále rovněž "žalovaný ad 1/") ve včas podané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, kterým bylo zastaveno dovolací řízení ve vztahu k žalovanému ad 1) pro nepředložení plné moci zvoleného advokáta k podanému dovolání, k čemuž ho dříve vyzval Okresní soud Praha-západ.

Stěžovatel tvrdí, že předmětnou plnou moc doručil Okresnímu soudu Praha-západ téhož dne, kdy mu bylo doručeno napadené usnesení, tedy dne 27. 12. 2016. Výrokem pod bodem II předmětného usnesení, dovolací soud údajně zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud svým rozhodnutím o zastavení dovolacího řízení ve vztahu ke stěžovateli zvolil "formalistický přístup namísto přístupu lidského", neboť dříve, než Nejvyšší soud rozhodl o zastavení dovolacího řízení, stěžovatele prostřednictvím zvoleného advokáta vyzval k zaplacení soudního poplatku z podaného dovolání, což stěžovatel učinil.

Stěžovatel je přesvědčen, že k zastavení dovolacího řízení nebyl důvod, neboť ze všech úkonů a podání, která stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy činil, muselo být zřejmé, že stěžovatel i v řízení o podaném dovolání je zastoupen advokátem. Zastavení dovolacího řízení se tak podle mínění stěžovatele nepřiměřeně tvrdým způsobem dotklo jeho vlastnického práva (ve smyslu čl. 11 Listiny), neboť v pravomocně skončeném řízení byl "zbaven svého spoluvlastnického práva k pozemku parc. č. X o výměře 147 m2 v obci Libeř, kat. území Libeř, zapsaného na LV č. Y u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha -západ" (dále jen "předmětný pozemek"). Dovolací soud podle názoru stěžovatele mohl zvolit před zastavením řízení lidštější přístup, např. formou písemné či telefonické upomínky o chybějící plnou moc, či e-mailový vzkaz advokátu JUDr. Mášovi. Ve věci zastavení dovolacího řízení rozhodující předseda senátu dovolacího soudu si prý tak zastavením dovolacího řízení jen "usnadnil práci", což údajně nesvědčí o jeho nepodjatosti. Tímto postupem dovolací soud zasáhl i do práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že mu upřel možnost se k věci vyjádřit, přičemž hodnotí jeho postup jako nejasný a nelogický, resp. nekonzistentní, pokud na straně jedné zastavil dovolací řízení z formálního důvodu - nepředložení plné moci zvoleného advokáta, na straně druhé rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení zaslal nikoli stěžovateli, ale právě zvolenému advokátovi.

II.

Z obsahu napadeného usnesení dovolacího soudu a obsahu připojeného spisu, vedeného Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 3 C 299/2014, se zjišťuje, že žalobkyně Martina Poledníková se proti žalovaným Jiřímu Stibůrkovi a Ivaně Millerové domáhala určení vlastnického práva k nemovité věci (předmětnému pozemku) na základě vydržení. Žalobkyně byla se svou žalobou úspěšná.

Dne 4. 4. 2016 podal advokát JUDr. David Máša "jménem dovolatelů" Jiřího Stibůrka a Ivany Millerové dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016 č. j. 31 Co 329/2015-139. Následně se k dovolání vyjádřila protistrana a na základě výzvy soudu stěžovatel uhradil soudní poplatek z dovolání. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a současně o ustanovení advokáta pro dovolací řízení a k "sepisu dovolání advokátem".

Po doložení majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 2. 6. 2016 č. j. 3 C 299/2014-191 návrh a žádost stěžovatele zamítl. Po celou dobu, kdy soud prvního stupně činil přípravné procesní úkony v souvislosti s podaným dovoláním, stěžovatel, resp. jím zvolený advokát plnou moc k zastupování stěžovatele v dovolacím řízení nepředložil. K doložení příslušné plné moci byl stěžovatel vyzván usnesením ze dne 30. 6. 2016, které mu bylo doručeno dne 12. 7. 2016. Po marně uplynulé 15denní lhůtě od doručení tohoto usnesení JUDr. David Máša (za dovolatele Jiřího Stibůrka) zaslal soudu obsáhlé "doplnění dovolání", které však požadovanou plnou moc neobsahovalo. Soud prvního stupně tak v předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání ze dne 24. 10. 2016 (č. l. 211) konstatoval, že ačkoli bylo usnesení s výzvou k odstranění nedostatku povinného zastoupení doručeno 1. žalovanému dne 12. 7. 2016, uvedený nedostatek nebyl odstraněn. Příslušnou plnou moc zaslal JUDr. David Máša na elektronickou podatelnu Okresního soudu Praha-západ až dne 27. 12. 2016.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud si byl vědom skutečnosti, že v podstatě totožnou ústavní stížností, byť s částečně odlišnou argumentací, se na Ústavní soud obrátil i JUDr. David Máša, přičemž i jeho ústavní stížnost směřovala proti napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 8. 11. 2016 ve výše označené právní věci. Jeho ústavní stížnost byla usnesením ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 534/17 odmítnuta (podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť šlo o návrh zjevně neopodstatněný.

Rovněž v nyní projednávané ústavní stížnosti nelze argumentaci stěžovatele považovat za důvodnou a ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu za relevantní.

Nejprve je třeba konstatovat, že stěžovatel sám připouští, že požadovanou plnou moc k zastupování před dovolacím soudem zaslal soudu prvního stupně jeho advokát až dne 27. 12. 2016, tedy dlouho poté, co mu skončila lhůta k odstranění vady dovolání, spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. O nutnosti doložit plnou moc byl stěžovatel výše označeným usnesením soudem prvního stupně vyzýván. Další výzva, resp. upomínání na splnění povinnosti dovolatele být v řízení o podaném dovolání zastoupen advokátem, jde již nad rámec povinností soudů. Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že nesplnění této povinnosti lze klást k tíži jak stěžovateli, tak, a to především, jím zvolenému advokátovi, který nepochybně o nesplnění této povinnosti věděl a i přes četnost podání adresovaných v mezidobí (tj. ode dne doručení dovolání dne 4. 4. 2016) soudu prvního stupně, se nepokusil o nápravu.

Z pohledu možného dotčení na právu stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny lze jen konstatovat, že stěžovatel v řízení o věci samé byl se svou procesní obranou neúspěšný, což nelze klást k tíži dovolacímu soudu za situace, kdy byl nucen zastavit vůči stěžovateli dovolací řízení z formálních důvodů, pro nesplnění povinnosti předložit plnou moc k zastoupení stěžovatele v řízení o dovolání. Zcela irelevantní zůstává v této souvislosti námitka stěžovatele o nemožnosti se "k věci vyjádřit", resp. tvrzení, že uložením povinnosti jím zvolenému advokátovi zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení bylo zasaženo do jakýchkoli ústavně garantovaných práv stěžovatele. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud i námitku stěžovatele o "možné nepodjatosti ve věci jednajícího předsedy senátu dovolacího soudu", neboť tuto námitku vznáší stěžovatel až v řízení o projednávané ústavní stížnosti, což ji činí nepřípustnou.

Jestliže bylo rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení doručeno advokátu stěžovatele, stalo se tak nepochybně proto, že byla soudu, byť opožděně, doručena plná moc zvoleného advokáta. Tímto postupem soud nijak nezasáhl do práv stěžovatele.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru