Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 596/21 #1Usnesení ÚS ze dne 20.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUDNÍ EXEKUTOR - Rychnov nad Kněžnou - Brychta Bohumil
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.596.21.1
Datum podání04.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

330/2001 Sb., § 5, § 6, § 13, § 11 odst.1 písm.a, § 46 odst.6

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 596/21 ze dne 20. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ireny Pražanové, advokátky, sídlem V Dolině 1516/1a, Praha 4 - Michle, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 27 EXE 1469/2018-164, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Pavla Rejchrta, 2. Ing. Vlastimila Janáka a 3. Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora, Exekutorský úřad Rychnov nad Kněžnou, sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 4. 2020 č. j. 27 EXE 1469/2018-135 byla k návrhu právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka (dále jen "oprávněný") zastavena podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, exekuce vedená za účelem vymožení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím, jejímž provedením byl pověřen třetí vedlejší účastník (dále jen "soudní exekutor"), a to v rozsahu plnění ve výši 8 175 550,03 Kč (výrok I), ve zbylé části (nákladů exekuce) byl návrh oprávněného zamítnut (výrok II).

3. K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2020 č. j. 25 Co 169/2020-162 usnesení okresního soudu v napadeném výroku II potvrdil.

4. V příkazu k úhradě nákladů exekuce dne 30. 1. 2020 č. j. 194 EX 1211/18-119 soudní exekutor vyčíslil náklady exekuce ve výši 913 126,50 Kč (výrok I) a náklady oprávněného ve výši 39 809 Kč (výrok II). Při určení nákladů exekuce vyšel soudní exekutor z vymáhané povinnosti ve výši 8 175 550,03 Kč a jejich výši stanovil na základě § 5 odst. 1 a § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif").

5. Proti výroku I tohoto příkazu podali námitky jak oprávněný, tak stěžovatelka a druhý vedlejší účastník (dále jen "povinní"), načež okresní soud jej ústavní stížností napadeným usnesením v napadeném výroku změnil tak, že náklady exekuce, kterou jsou povinni uhradit soudnímu exekutorovi povinní, se určují částkou v celkové výši 883 566,20 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že dohodli-li se povinní s oprávněným mimosoudně, stalo se tak pod vlivem exekuce, neboť jí byl postižen jejich rozsáhlý majetek, z něhož by bylo možné exekvovanou pohledávku uspokojit, a dále že nelze připustit obcházení zákona zakotvujícího právo soudního exekutora na odměnu. Z těchto důvodů okresní soud považoval mimosoudní dohodu za ekvivalentní zaplacení vymáhané pohledávky během exekuce. Ke splnění exekvované povinnosti došlo bez přímé účasti soudního exekutora, kterému by tak náležela odměna ve výši 50 % zákonné odměny za předpokladu, že by pohledávka byla povinnými zaplacena ve lhůtě k dobrovolnému plnění, a to i v případě, že by soudní exekutor vydal "pouze" příkazy k zajištění majetku povinného, bez "jiné namáhavé práce". Tak tomu ale nebylo, a tudíž výše odměny by se měla pohybovat mezi 50 až 100 % ze zákonné odměny soudního exekutora. V posuzované věci pak okresní soud dospěl k závěru, že je spravedlivé přiznat soudnímu exekutorovi odměnu v 75% výši s tím, že exekuce má sice plnit preventivní funkci, a jejím smyslem není majetková likvidace povinného, současně však nutno zohlednit, že k "dobrovolnému plnění" došlo až po zásahu soudního exekutora.

II.

Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení nebylo vydáno na základě zákona, resp. způsobem jím stanoveným a v jeho mezích, neboť nerespektuje exekuční tarif. Upozorňuje, že soudní exekutor bez právně relevantního důvodu nesvolil k nástupnictví na straně oprávněného s ohledem na postoupení vymáhané pohledávky a že důvodem pro zastavení exekuce nebyla mimosoudní dohoda, nýbrž značné průtahy v jejím provádění, kdy řízení bylo zahájeno dne 3. 9. 2018 a do okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce 30. 7. 2019 byl sice postižen její rozsáhlý majetek, ale nebylo ničeho vymoženo. Oprávněný s ní jednal o jiné možnosti úhrady pohledávky a dohodli se, že se tak stane mimo exekuční řízení.

7. V návaznosti na to stěžovatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, přičemž namítá, že zdůvodnění rozhodnutí okresního soudu o odměně ve výši 75 % nemůže bez podrobnějšího odůvodnění obstát. Poukazuje na průběh exekuce, kdy soudní exekutor k jejímu samotnému provedení nepřistoupil, přičemž není podstatné, že se tak stalo na pokyn původního oprávněného, kdy soudní exekutor věděl, že oprávněný nemá zájem na tom, aby exekuce byla provedena. Od 26. 7. 2019 měl ve své dispozici společný návrh původního a nynějšího oprávněného na zastavení exekuce, o němž nebylo možné rozhodnout, protože soudní exekutor nevyhověl návrhu na procesní nástupnictví, o němž rozhodl až krajský soud usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. 20 Co 295/2019-120 tak, že mu vyhověl.

8. Podle stěžovatelky by odměna soudního exekutora měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, což v daném případě splněno nebylo. Soudní exekutor požadoval zaplacení odměny z vymáhané částky, což má být protizákonné. Ustanovení § 5 odst. 1 exekučního tarifu zakotvuje, že základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění, avšak soudní exekutor nic nevymohl, a tak nebyly splněny zákonné předpoklady pro to, aby zaplacení odměny požadoval, resp. aby mu okresní soud přiznal odměnu ve výši 75 % ze zákonné výše odměny, aniž by to řádně (logicky a v souladu s příslušnými předpisy) odůvodnil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká okresnímu soudu, že své závěry řádně nezdůvodnil. Uvedený soud však v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč za nastalé situace, kdy došlo k zastavení exekuce s ohledem na mimosoudní dohodu mezi oprávněným a povinnými, nutno považovat vymáhanou peněžitou částku za "vymoženou", a proč se tedy pro výpočet odměny soudního exekutora použije § 5 a 6 exekučního tarifu. Stěžovatelka sice tvrdí, že důvodem zastavení exekuce byly průtahy v jejím provádění, to však nekoresponduje s tím, co sama dále uvádí, tedy že s oprávněným jednala o "jiné možnosti úhrady pohledávky" a dohodli se na tom, že se tak stane mimo exekuční řízení a že původní oprávněný dal pokyn soudním exekutorovi, aby exekuci neprovedl, a tedy že ve skutečnosti neměl na jejím provedení zájem. Kromě toho od podání exekučního návrhu do podání návrhu na zastavení exekuce neuběhl ani jeden rok.

12. Okresní soud dále vysvětlil, že podle § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu by mohla být odměna soudního exekutora snížena, avšak že podmínky tohoto ustanovení splněny nebyly. Z toho vyvodil, že by povinným mohla být uložena povinnost k úhradě této odměny v plné výši, nicméně zohlednil, že k splnění exekvované povinnosti došlo bez "přímé účasti soudního exekutora", a proto přistoupil k 25% snížení této odměny.

13. "Dobrovolností" plnění povinným a její reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně, přičemž rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a situací, kdy k plnění vymáhané povinnosti došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvním případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo exekuční řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl, tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce či vyrozumění o zahájení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [např. nález ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) nebo ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)]. Ve druhém případě Ústavní soud aplikuje zásady odměňování exekutorů obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti. Uspokojení vymáhaného nároku včetně zaplacení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti je tak třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu [např. nálezy ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 (N 142/53 SbNU 753) nebo ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)]. Z uvedeného pak a contrario plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (viz usnesení ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2289/13 nebo ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3921/16).

14. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, Ústavní soud již v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1697/14 uvedl, že nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši nelze zpochybňovat ani tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti, s tím, že ve zmíněném nálezu konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn soudního exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a proto nepovažoval za ústavně konformní, aby do základu odměny soudního exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti soudního exekutora na provedení exekuce, a za ústavně nekonformní označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný "výchovný prvek", s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tento požadavek Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, dle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce výzvu k dobrovolnému plnění, v níž jej zároveň poučí, že splní-li vymáhanou povinnost ve lhůtě třiceti dnů od doručení této výzvy a zároveň uhradí zálohu na snížené náklady exekuce, vydá soudní exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž tyto vyčíslí ve snížené výši, tj. ve výši 50 %, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky [srov. § 46 odst. 6 exekučního řádu a § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 exekučního tarifu]. Přijetím této právní úpravy tak bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost "dobrovolně", byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, tak byly zákonodárcem jasně vymezeny.

15. Ve své judikatuře Ústavní soud považoval za ústavně konformní přiznání odměny soudnímu exekutorovi v plné výši, splnila-li stěžovatelka jako povinná přes poučení podle § 46 odst. 6 exekučního řádu vymáhanou povinnost až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené soudním exekutorem v příslušné výzvě. Ani v nyní posuzovaném případě povinní, ač byli řádně poučeni, neuhradili exekvovanou pohledávku ve stanovené lhůtě, a tudíž by nebylo v rozporu s exekučním řádem a exekučním tarifem, kdyby byla přiznána soudnímu exekutorovi odměna v plné výši. Okresnímu soudu tak nelze z hlediska výše uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky vytknout, vzal-li v úvahu, za jakých podmínek došlo ke splnění exekvované povinnosti, a tuto odměnu soudnímu exekutorovi (přiměřeně) snížil.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru