Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 592/99Nález ÚS ze dne 16.08.2000K výkladu pojmu "procesní rozhodnutí"

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/19 SbNU 131
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.592.99
Datum vyhlášení31.08.2000
Datum podání02.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 57 odst.5, § 73 odst.1

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 592/99 ze dne 16. 8. 2000

N 119/19 SbNU 131

K výkladu pojmu "procesní rozhodnutí"

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(IV. senátu) ze dne 16. srpna 2000 sp. zn.

IV. ÚS 592/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. proti usnesení

Krajského soudu v Brně z 1.9.1999 sp. zn. 29 Ca 27/99, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně z 2.12.1998 č. j.

5963/98/FŘ/150 o zamítnutí stěžovatelova odvolání proti výzvě

Finančního úřadu Brno - venkov k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem v náhradní lhůtě.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1999 č. j. 29 Ca

27/99 - 32 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení základních

práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá

zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 1.9.1999 sp. zn. 29 Ca

27/99, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal

přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne

2.12.1998 č. j. 5963/98/FŘ/150.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29

Ca 27/99 a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud

zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22.7.1998 výzvu

k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě podle

§ 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,

kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele) k úhradě daňového

nedoplatku daňového dlužníka - společnosti F. a H., spol. s r. o.,

v celkové výši 5 435 506 Kč, a to do výše nesplaceného vkladu

stěžovatele zapsaného v obchodním rejstříku, tj. 20 000 Kč.

Odvolání, ve kterém stěžovatel namítal, že není ručitelem, bylo

výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto.

Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že

není ručitelem, a dále že správce daně se měl nejdříve domáhat

splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat k

zaplacení daňového nedoplatku.

Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil. V

odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť

žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o § 57 odst. 5

zákona č. 337/1992 Sb., který upravuje sekundární povinnost k

úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná

se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě

nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze

vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele

k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k

zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli

povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že

daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti,

svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle § 248 odst. 2

občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jsou z přezkumné

činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů

předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí

jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka

vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných

pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je procesním rozhodnutím

i rozhodnutí napadené žalobou, a z tohoto důvodu je z přezkumné

činnosti soudů vyloučeno.

S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní

stížnosti namítá, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona

č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný

opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení

opravný prostředek přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání

namítat, mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.

Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel uplatnil ve

všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Skutečnost,

zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ v hmotném právu,

a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně. Stěžovatel

nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, dle kterého se právní

stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně, nemění, a

hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení nebyla

dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem v intencích

§ 106 obchodního zákoníku a do této pozice je nezákonně nucen až

uplatněním výzvy dle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.

Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud na daný případ

nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/97,

který se však týká usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě

proti exekučnímu příkazu finančního úřadu podle § 73 zákona č.

337/1992 Sb.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem

stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,

přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého

subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob

jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté

hlavy druhé o. s. ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.

Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako v

řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně v

projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po

daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom

nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

musela informaci o této skutečnosti obsahovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice

soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v

systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným

soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v

souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na

zjištěné skutečnosti, aniž by předjímal výsledek řízení ohledně

věcné stránky případu, dospěl k závěru, že právě k takovému

porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah

Ústavního soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo

stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž

právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle § 57 odst. 5

zákona č. 337/1992 Sb., že již Ústavní soud zabýval při

rozhodování o ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. III. ÚS

594/99 a sp. zn. I. ÚS 593/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 17, nález č. 45;

svazek č. 18, nález č. 83]. Od závěrů tam uvedených se Ústavní

soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě zcela totožném z

hlediska závěrů učiněných senátem 29 Ca Krajského soudu v Brně i z

hlediska argumentace ústavních stížností.

Podle § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve

správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat

proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat

pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno

ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo že již bylo

zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství

zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně namítal, že

není ručitelem.

Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS

373/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 30), v případě

rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení

právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení

ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že

ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě

zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v

podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo

je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší

správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy

podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň

nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí

být, zůstal by při extenzivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí"

stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou

v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručována. V daném případě spočívalo

porušení základních práv a svobod v neposkytnutí soudní ochrany

stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu pojmu

"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do

základních práv a svobod stěžovatele.

Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v

Brně pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušeno [§ 82 odst. 1a 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního

ředitelství (odkazujícího na spisový materiál) výzva správce daně

podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli

uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.

Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně

vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost

takto daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když

požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést k

odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele a

správce daně, z § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze plyne,

že správce daně je nejprve povinen vyzvat k zaplacení daňového

dlužníka, který nesplnil daňovou povinnost (zákon nepředpokládá,

že by správce daně tuto povinnost nesplnil).

K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně aplikoval

závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 466/97 (správně I. ÚS

466/97) - Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 88, ve znění

opravy uveřejněné ve svazku 16, Ústavní soud uvádí, že uvedeným

nálezem je řešena odlišná právní situace (exekuční vymáhání

závazku daňového ručitele), a navíc v odůvodnění rozhodnutí

krajskéhosoudu není uvedený nález citován a ani z argumentace

odůvodnění nevyplývá, že byl ve věci aplikován.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru