Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 592/01Usnesení ÚS ze dne 17.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkDůkaz
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.592.01
Datum podání10.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2, § 160, § 76, § 125

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 592/01 ze dne 17. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 592/01

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.N., zastoupeného JUDr. J.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2001, čj. 9 To 277/2001 - 162, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2001, čj. 21 T 25/2001 - 131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že trestní řízení bylo zahájeno řadou neodkladných úkonů, přičemž nebyly splněny podmínky pro jejich provedení. Stěžovatel tvrdí, že byl zajištěn podle zákona o policii, ačkoli měl být zadržen dle ustanovení § 75 a § 76 trestního řádu. Dále poukazuje na to, že při odebrání boxeru policie porušila ustanovení § 2 odst. 1 trestního řádu, když při osobní prohlídce nepostupovala dle ustanovení § 82 a 83b téhož předpisu.

Úkony orgánů činných v trestním řízení vedoucí ke zjištění přítomnosti a množství alkoholu v krvi, jakož i ohledání místa činu, údajně nebyly učiněny v souladu se zákonem, neboť nebyly dány podmínky, za nichž bylo možno tyto úkony provést jako neodkladné či neopakovatelné dle ustanovení § 160 odst. 2 trestního řádu. O těchto úkonech nebyly navíc sepsány protokoly, ačkoli tak na základě ustanovení § 55 trestního řádu učiněno být mělo, čímž bylo porušeno také ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu, týkající se práv obhajoby. Stěžovatel nebyl poučen údajně ani dle ustanovení § 114 odst. 3 trestního řádu. V podrobnostech stěžovatel odkazuje na podrobný rozbor těchto skutečností obsažený v jeho odvolání proti v záhlaví citovanému rozsudku obvodního soudu, přičemž tvrdí, že odvolací soud se s těmito námitkami nevypořádal a svůj nesouhlas s nimi řádně nezdůvodnil, čímž porušil ustanovení § 125 trestního řádu.

Stěžovatel dále tvrdí, že obvodní soud nedostatečným způsobem prověřil okolnost, zda znalci skutečně provedli jeho vyšetření, když si vyžádal pouze knihu návštěv ze vstupní brány V., a nikoli žádanku nutnou pro přímý kontakt s vězněm či záznamy vězeňské služby o tomto kontaktu. K obdobným námitkám vzneseným v odvolání odvolací soud mlčí. Těmito skutečnostmi byla dle stěžovatelova tvrzení porušena ustanovení § 2 odst. 5 a § 125 trestního řádu.

Stěžovatel rovněž zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků V. a J., poukazuje na rozpory v jejich výpovědích a na skutečnost, že jim byl stěžovatel ukázán na místě trestného činu bezprostředně poté, co byl zajištěn. Stěžovatel dále namítá neprovedení výslechu svědka B., a v podrobnostech opět odkazuje na popis celé řady rozporů ve svědeckých výpovědích v článku IX. odvolání, které nebyly odvolacím soudem uspokojivě vysvětleny.

Z hlediska skutečnosti, že v průběhu řízení byl skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán, přísněji překvalifikován, bylo nutno vyřešit otázku, proč pachatel ukončil trestné jednání. Závěr soudu, že důvodem byla blízkost budovy O.ú.v., je dle názoru stěžovatele spekulativní povahy a rovněž v příkrém rozporu s tvrzením svědka V.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem se stěžovatel domnívá, že obě napadená soudní rozhodnutí jsou v řadě otázek nepřezkoumatelná a že v průběhu řízení byla porušována ustanovení trestního řádu. Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 25/2001, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 11. 4. 2001, čj. 21 T 25/2001 - 131, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem výtržnictví dle ustanovení § 202 odst. 1 trestního zákona, spáchanými ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona. Pro tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci - 1 ks boxeru. Následné stěžovatelovo odvolání bylo dne 22. 6. 2001 zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze, čj. 9 To 277/2001 - 162.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny.

Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl. Z hlediska procesněprávních vad řízení by Ústavní soud mohl zasáhnout tehdy, vyskytly-li by se v řízení ve stěžovatelově věci vady závažného charakteru, které by měly podstatný vliv na celé řízení i na rozhodnutí ve věci samé, a to s negativním dopadem na situaci stěžovatele. Procesněprávní vady, které takový charakter nemají, nemohou samy o sobě založit protiústavnost rozhodnutí vydaných v takovém řízení.

Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se jeho zajištění, resp. zadržení, je třeba uvést, že ze spisového materiálu vyplývá, že přestože policisté nejdříve postupovali dle zákona č. 283/1991 Sb., o policii ČR, když byl stěžovatel vyzván k podání vysvětlení dle ustanovení § 12 odst. 1 tohoto zákona a po odmítnutí předveden dle ustanovení § 12 odst. 8 téhož zákona (č. l. 77), bylo následně již postupováno dle ustanovení trestního řádu, neboť vyšetřovatel ve 22:40 hodin rozhodl o zadržení stěžovatele dle ustanovení § 76 odst. 1 trestního řádu (č.l. 3-5). Obvinění bylo stěžovateli sděleno v 5:00 hodin následujícího dne (25. 11. 2000) a dne 26. 11. 2000 byl stěžovatel vzat na návrh státního zástupce rozhodnutím obvodního soudu do vazby. V tomto postupu nespatřuje Ústavní soud žádná závažná pochybení, která by měla výše uvedený charakter.

Ze spisu dále vyplývá, že boxer byl stěžovateli ještě před zadržením odebrán dle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o policii. Následně již bylo postupováno dle ustanovení § 78 trestního řádu, kdy stěžovatel předmětný boxer policii dobrovolně vydal.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že již před ohledáním místa činu či zjištěním přítomnosti a množství alkoholu v jeho krvi mu bylo možno sdělit obvinění, neboť před tímto úkonem je vždy nutno shromáždit dostatečné množství informací svědčících o tom, že konkrétní osoba je pachatelem trestného činu. Sám stěžovatel ostatně ve své stížnosti připouští, že uvedené úkony za neodkladné a neopakovatelné označit lze. Tvrzení stěžovatele, že o těchto úkonech nebyly sepsány protokoly, se nezakládá na pravdě. Protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem lze nalézt na č. l. 42 a protokol o ohledání místa činu na č. l. 70. Další stěžovatelovo tvrzení, že nebyl poučen o svých právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o právu zvolit si obhájce je rovněž nepravdivé, což vyplývá např. z č. l. 39, 41, 43 atd.

Námitka stěžovatele týkající se toho, že ho ve V. nevyšetřovali znalci N. a T., ale někdo jiný, je dostatečným způsobem vyvrácena potvrzením vězeňské služby ze dne 2. 4. 2001 a každé další dokazování v této věci by bylo nadbytečné.

Co se týče námitek stěžovatele ohledně údajných rozporů ve výpovědích jednotlivých svědků, Ústavní soud konstatuje, že žádné zásadní rozpory v těchto výpovědích neexistují. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Pro doplnění je třeba připomenout, že svědek V. uvedl, že stěžovatele viděl, když měl šátek, který mu původně zakrýval část obličeje, stažen ke krku a že svědkyně J. se v době spáchání trestného činu nacházela v bezprostřední blízkosti stěžovatele i poškozeného. Navíc lze všechny námitky stěžovatele ohledně identifikace jeho osoby ze strany svědků označit za protismyslné, když on sám nepopírá, že předmětný čin skutečně spáchal.

Dle názoru Ústavního soudu byl skutkový stav zjištěn naprosto dostatečným způsobem, a proto nelze nic namítat proti tomu, že nebyl vyslechnut svědek B., který se s rodinou odstěhoval bez udání adresy a jehož vyhledání a výslech obvodní soud nepovažoval za nezbytné.

Ohledně otázky proč pachatel ukončil trestné jednání, která má vliv na přísnější kvalifikaci trestného činu, se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že stěžovatel zanechal útoku vůči poškozenému z důvodu obav z postihu, čemuž nenasvědčuje pouze skutečnost, že na křižovatce, kde autobus zastavil, se nachází budova O.ú.v., ale rovněž samotné chování stěžovatele, který nejdříve požadoval otevření dveří a následně vykopl jejich skleněnou výplň a vzniklým otvorem utekl.

Obvodnímu soudu je nutno vytknout skutečnost, že při opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 2. 2001 nedodržel ustanovení § 57 odst. 1 trestního řádu, když postupoval dle odst. 2 téhož ustanovení, ačkoli evidentně nešlo pouze o opravu písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností. Stěžovateli tak byla protiprávně odepřena možnost stížnosti proti tomuto doplnění. Tato skutečnost ovšem nezakládá vadu řízení tak závažného charakteru, která by mohla mít za následek protiústavnost rozhodnutí ve věci samé, neboť doplněny byly pouze skutečnosti, které neměly z hlediska projednávané věci podstatný význam.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru