Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 59/95Nález ÚS ze dne 14.09.1995Vyloučení aplikace zákona o půdě v případech zemedělského majetku, u kterého byl uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat m... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/4 SbNU 37
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.59.95
Datum podání20.03.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

15/1959 Sb., § 2

229/1991 Sb., § 6 odst.1, § 9 odst.4

50/1947 Sb.

50/1955 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 59/95 ze dne 14. 9. 1995

N 49/4 SbNU 37

Vyloučení aplikace zákona o půdě v případech zemedělského majetku, u kterého byl uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelky A.

L. proti rozhodnutí Okresního úřadu Kladno - referátu pozemkového

úřadu ze dne 11. 1. 1994, čj. 1592/44/92 Poz/HS, a rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. 19 Ca 285/94

takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu Kladno - referátu pozemkového

úřadu, ze dne 11. 1. 1994, čj. 1592/44/92 Poz/HS, a rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. 19 Ca 285/94,

se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost

směřující proti shora uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že těmito

rozhodnutími, jimiž bylo rozhodnuto o jejím restitučním nároku,

byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a 36 odst.

3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 19 Ca 285/94, jakož

i z obsahu spisu Pozemkového úřadu Kladno, které si Ústavní soud

vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad,

k návrhu navrhovatelky, závětní dědičky původní vlastnice

nemovitostí M. H., směřujícímu proti obci O. na vydání jedné

ideální poloviny nemovitostí, a to domu čp. 1 se st. p. č. 22/1,

zahrady p. č. 122, st. p. č. 22/2 a pastviny p. č. 123, vše

v k.ú. O., , rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

(dále jen zákona o půdě) tak, že navrhovatelka není vlastnicí

uvedených nemovitostí v podstatě s odůvodněním, že předmětné

nemovitosti nepřešly na stát žádným ze způsobů, uvedených v § 6

odst. 1 zákona o půdě, neboť zjistil, že polovinu nemovitostí st.

p. č. 22/2 a p. č. 123/2 nabyl stát jako odúmrť a st.p.č. 22/1

s domem č.p. 1 a p. č. 122 přešly do vlastnictví státu na základě

rozhodnutí finančního odboru ONV K. n. V. ze dne 31. 8. 1959, čj.

Fin.88/59/610, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí

vyhlášky č. 88/1959 Ú. l.

O opravném prostředku navrhovatelky proti uvedenému

rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodoval pak Krajský soud v Praze,

který vycházel ze zjištění, že rozhodnutím MNV O., ze dne 7. 3.

1952, zn. IX-616/52, byly hospodářské budovy č.p. 1 v O. včetně

obytného domu M. H., sestry matky navrhovatelky, přikázány podle

§ 3 odst. 1 zákona č. 55/1947 Sb. do nuceného nájmu JZD O. a že

rozhodnutím finančního odboru ONV K.n.V., ze dne 31. 8. 1959, čj.

Fin. 88/59/610 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí

vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. přešly dům č.p. 1 se s.t.p. 22/1

a zahradou p.č. 122 v k.ú. O. z vlastnictví M. H. do vlastnictví

čs. státu - MNV O. Dospěl pak v podstatě ke shodnému závěru jako

pozemkový úřad, jehož rozhodnutí potvrdil, přitom v odůvodnění

svého rozsudku pak uvedl, že pro odstranění majetkových křivd

způsobených občanům podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. byl

vydán zvláštní zákon, a to zákon č. 403/1990 Sb., který

nerozlišuje svou působnost na majetek zemědělský a nezemědělský,

ani to, zda rozhodnutí, na jehož základě k přechodu majetku na

stát došlo, bylo vydáno v souladu s vládním nařízení č. 15/1959

Sb., či nikoliv. Protože je nepochybné, že předmětné nemovitosti

přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tento

způsob přechodu majetku na stát je restitučním titulem podle

zákona č. 403/1990 Sb. bez ohledu na to, zda se tak stalo

v souladu s citovaným vládním nařízením či nikoliv, a protože

tento způsob přechodu majetku na stát není žádným z restitučních

důvodů taxativně uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, není možno

dodatečně konstruovat způsob přechodu na stát tak, aby vyhovoval

některému ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost,

v jejímž odůvodnění v podstatě poukázala na to, že z doposud

provedených důkazů je zřejmé, že u předmětných nemovitostí se

jednalo o hospodářské budovy a pozemky, které patřily k původní

zemědělské usedlosti. Tuto skutečnost, kterou ani žádný

z účastníků v řízení nezpochybnil potvrzuje jak výpis z pozemkové

knihy, tak rozhodnutí MNV O. ze dne 7. 3. 1952, kterým byly

předmětné nemovitosti přikázány dle zákona č. 55/1947 Sb., jenž

byl později nahrazen vládním nařízením č. 50/1955 Sb. do nuceného

nájmu JZD O. Není tedy podle jejího názoru pochybnosti o tom, že

se jedná o nemovitosti, které nutno podřadit pod rozsah působnosti

zákona o půdě v souladu s jeho ustanovením § 1 odst. l písm. b).

Zůstává však otevřená otázka restitučního titulu. Uvedla dále, že

je zřejmé, že rozhodnutí, na základě kterého došlo k přechodu

vlastnického práva, bylo vydáno v rozporu s vládním nařízením č.

15/1959 Sb., a tudíž se jedná o rozhodnutí neplatné od samého

počátku. V případě této právní konstrukce by bylo možno, podle

jejího názoru, použít hned tři restituční tituly, a to tituly

uvedené pod písmeny p), r) a t) § 6 odst. 1 zákona o půdě.

I v případě, že by bylo nutno připustit účinnost takového

rozhodnutí, přistoupil by k těmto titulům i titul dle písm. n),

kdy vyvlastnění je v tomto případě nutno vykládat tak, že se jedná

v podstatě o jakékoliv rozhodnutí státního orgánu, ve kterém se

rozhoduje o odnětí konkrétního vlastnického práva konkrétnímu

vlastníkovi. Dovozuje tedy, že v daném případě je možno použít

několik restitučních titulů zákona o půdě a nebylo tedy možno

rozhodnout s odůvodněním, které použily obě ústavní stížností

napadená rozhodnutí. V závěru pak poukazuje na publikovaný

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 29 Ca

125/92, který její názor potvrzuje, a dále na to, že při přípravě

restitučních zákonů se vycházelo z toho, že veškerý zemědělský

majetek bude řešen speciálním zákonem, což bylo také prezentováno

veřejnosti. Uzavírá pak, že v důsledku nesprávného právního

posouzení celé věci orgány veřejné moci bylo porušeno její právo

na ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny) a dále právo na

náhradu škody, způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné

správy tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny.

Účastník řízení Krajský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu

k podání vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na

odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastník - Pozemkový fond ČR, ve svém vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí vydaná dosud oběma

orgány ve věci restitučního nároku navrhovatelky považuje za

správná a s názory uvedenými v jejich odůvodněních se ztotožňuje.

Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad, a obec O. se svého

postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly.

Ústavní soud ČR po té, co se seznámil s obsahem spisů

Krajského soudu v Praze a Pozemkového úřadu Kladno, týkajících se

předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v zásadě

opodstatněná. Podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda

v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě vlastnického práva

k nemovitostem na základě rozhodnutí, vydaného v rozporu s vládním

nařízením č. 15/1959 Sb., je u zemědělského majetku možno použít

režim zákona o půdě, či nikoliv. Aniž by Ústavní soud v daném

případě jakkoliv skutkově hodnotil, zda majetek, který je

předmětem sporu, splňuje podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona

o půdě, jakož i otázku, zda, od kdy a na základě jakého právního

poměru byl tento majetek v době ztráty vlastnictví v užívání

jiného vlastníka odlišného subjektu, když důkazy v tomto směru

navrhovatelkou předložené zatím v předchozích řízeních hodnoceny

nebyly, nemůže pominout svůj vlastní nález, který vydal dne 15.

5. 1995, ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 105/94, v němž vyslovil

názor, že v případech zemědělského majetku, u kterého byl

v minulosti uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb., ač to

bylo podle jeho § 2 vyloučeno, nelze vyloučit postup podle zákona

o půdě a v podstatě se tak ztotožnil s názorem vyjádřeným

v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci, sp. zn. 29 Ca

125/95, ze dne 28. 5. 1993, který byl publikován ve Sbírce

soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 35, Správní právo

č. 3/94, podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na

stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nelze ještě dovodit,

že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona

č. 403/1990 Sb., a že je vyloučeno použití zákona o půdě. Za

tohoto stavu pak, s přihlédnutím k principu právní jistoty

a ochrany důvěry občanů v právo (čl. l Ústavy), nezbývá než

konstatovat, že v posuzovaném případě nebyla právům navrhovatelky

poskytnut dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst.

1 Listiny, a proto byla obě napadená rozhodnutí Ústavním soudem

zrušena.

Pro úplnost je třeba k navrhovatelkou tvrzenému porušení čl.

11 Listiny odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které

ochranu stanovenou uvedeným článkem chápe Ústavní soud především

jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného, tedy

existujícího. Navrhovatelce pak nelze přisvědčit ani v tom, že by

napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 3 a 4

Listiny, který zakotvuje právo na náhradu škody způsobené

nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu, či orgánu

veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když samotné

právo na náhradu škody takto způsobené předmětem předchozích

řízení nebylo.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. září 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru