Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 588/2000Usnesení ÚS ze dne 01.03.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkClo
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.588.2000
Datum podání03.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 75 odst.1 písm.a, § 65 odst.1, § 66

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 588/2000 ze dne 1. 3. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2000, č.j. 29 Ca 159/99-39, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství Brno, Koliště 21, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2000, č.j. 29 Ca 159/99-39, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba proti Celnímu ředitelství Brno o přezkoumání rozhodnutí ze dne 2. 4. 1999, zn. 4482-0101-01/98/60B, kterým bylo dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v částce 119.557,- Kč. Podáním ze dne 5. 10. 2000 stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku s odůvodněním, že v jeho věci Krajský soud v Brně projednává 96 případů, přičemž celková částka dodatečně vyměřeného cla a DPH činí více než 8 000 000,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že postupem Krajského soudu v Brně byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Je přesvědčen, že jak napadený rozsudek, tak i předcházející rozhodnutí Celního ředitelství v Brně a Celního úřadu Břeclav - dálnice, jsou nezákonná, neboť odporují § 75 odst. 1 písm. a) bodu 1. celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož při určení celní hodnoty se připočte k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, provize a odměny za zprostředkování, s výjimkou nákupních provizí. Je toho názoru, že jím poskytnuté platby maďarským společnostem, v jeho návrhu uvedeným, mají povahu nákupních provizí ve smyslu cit. ustanovení celního zákona a tudíž neměly být zahrnuty do celní hodnoty zboží. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku, dle něhož v souvislosti s nákupem zboží v Maďarsku uzavřel další smlouvy, které byly obsahově stejné jako smlouvy uzavřené s jinými specifikovanými podniky, a tvrdí, že k tomuto omylu mohla vést mj. formulace předmětu smluv při překladech z němčiny nebo maďarštiny. Dále uvedl, že celní řízení v roce 1998, vzhledem ke stanovisku Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel, uskutečnil stejným způsobem jako v roce 1997, aniž by celní úřad shledal nesprávnosti v celních deklaracích.

Ústavní soud připojil svůj spis IV. ÚS 589/2000, pojednávající jinou ústavní stížnost stěžovatele, nicméně svojí podstatou shodnou s touto ústavní stížností a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu krajského soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci, přičemž podstatu ústavní stížnosti spatřuje v polemice stěžovatele se závěry soudu a celních orgánů, týkajícími se obsahu pojmu "nákupní provize" ve smyslu § 75 odst. 1 písm. a) bodu 1. celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Pokud stěžovatel namítl porušení základního práva zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního a dělby moci. Pokud jde o námitku porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud konstatuje, že z pouhé skutečnosti, že obecný soud zaujal jiný právní názor v konkrétní věci, než je názor stěžovatele, porušení rovnosti účastníků řízení nelze dovodit. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku (blíže nespecifikovanou, resp. založenou na obecném tvrzení o porušení § 75 odst. 1 písm.a) bodu 1. celního zákona) porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Obdobně neshledal ani namítaný zásah do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť je evidentní, že právo stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, nebylo porušeno, resp. bylo stěžovatelem samotným uplatněno. Nad rámec ústavní argumentace stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem nebylo dotčeno ani právo stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé o.s.ř., upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeném na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu soudu Ústavního, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Z obdobných důvodů Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Pro úplnost je třeba dodat, že námitkou stěžovatele ohledně nepřesných překladů obchodních smluv se Ústavní soud nezabýval, neboť ji stěžovatel v předchozích řízeních neuplatnil a dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Bylo navíc v zájmu stěžovatele, aby zajistil, že jeho nároky dle jím uzavřených obchodních smluv budou posuzovány na základě jazykově i právně perfektních překladů.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. 3. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru