Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 588/03Usnesení ÚS ze dne 20.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.588.03
Datum podání13.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71

2/1993 Sb., čl. 8


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 588/03 ze dne 20. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 588/03

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Pavla Holländera, o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. F. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.9.2003, č.j. 6 To 566/2003-2471,

takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13.11.2003 a doplněnou podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 8.12.2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 1.9.2003, čj. 6 T 246/2002-2446. Stěžovatel namítal, že tímto usnesením bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedeného práva mělo dojít tím, že soudy při rozhodování o vazbě ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 6 T 246/2002 nepřihlédly ke skutečnosti, že nikdo nesmí být ve vazbě držen déle než po dobu stanovenou zákonem na základě rozhodnutí soudu. Podle stěžovatele soudy nepostupovaly správně, když rozhodovaly o ponechání stěžovatele ve vazbě jen na základě jeho žádosti o propuštění z vazby, ačkoliv o této otázce měly rozhodovat vždy do 3 měsíců od posledního rozhodnutí ex offo.

Stěžovatel dále namítal, že v podobné věci vydal Ústavní soud nález (jeho sp.zn. neuvedl), ke kterému však krajský soud při svém rozhodování nepřihlédl. Zmíněný nález Ústavního soudu sice nebyl zveřejněn ve Sbírce zákonů ani ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, byl však veřejně vyhlášen při jednání příslušného senátu Ústavního soudu a protože na něj stěžovatel v průběhu řízení upozornil, měl si podle stěžovatele krajský soud příslušný nález obstarat a zjistit, jak Ústavní soud podobné věci řeší. Stěžovatel dále namítal, že pokud marně uplynula lhůta, během níž měl soud ex offo rozhodnout, zda důvody vazby trvají nadále, nelze celou věc zhojit jinak, než propuštěním na svobodu. Žádal proto, aby Ústavní soud nálezem

I. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.9.2003, č.j. 6 To 566/2003-2471 a

II. nařídil propuštění stěžovatele z vazby;

III. zároveň požadoval přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

II.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném Ústavním soudem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soudu"), uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Ve stížnosti stěžovatel nenamítá, že by u něho nebyly dány důvody vazby, ale namítá procesní pochybení, když soud nepostupoval podle § 71 odst. 4, 6 tr. řádu a rozhodoval pouze o jeho žádosti o propuštění z vazby, kterou vždy zamítl. Postup soudu však byl v souladu s platnou judikaturou (viz např. usnesení NS ČR sp.zn. 11 Tvo 28/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 1/2003, ročník LV poř. číslo 3). Pokud jde o námitku, že soud si měl vyžádat nález Ústavního soudu, zveřejněný v tisku, odkázal krajský soud na odůvodnění napadeného usnesení.

III.

Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno.

Ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp.zn. 6 T 246/2002 vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 1.9.2003, čj. 6 T 246/2002-2446, stejně jako usnesením ze dne 7. 10. 2003, čj. 6 T 246/2002-2493 tento soud podle § 71 odst. 4 tr. řádu rozhodl o ponechání obviněného (ústavního stěžovatele) ve vazbě. V této souvislosti Okresní soud v Chomutově vždy přezkoumal důvody vazby obviněného podle § 67 písm. c) tr. řádu a dospěl k závěru, že důvody vazby trvají. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Ústí nad Labem, když usnesením ze dne 25. 9. 2003, čj. 6 To 566/2003-2471 a usnesením ze dne 7. 10. 2003, čj. 6 To 647/2003-2515, v přezkumném řízení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnosti stěžovatele proti uvedeným usnesením Okresního soudu v Chomutově.

Podle přesvědčení Ústavního soudu byl postupem soudů obou stupňů naplněn požadavek ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu, posuzovat z moci úřední (ex offo) opakovaně v pravidelných intervalech důvody vazby a rozhodovat o jejím dalším trvání. Na věci nic nemění ani to, že ústavní stížností nenapadeným usnesením ze dne 7. 10. 2003, čj. 6 T 246/2002-2493, zamítl Okresní soud v Chomutově zároveň žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť toto usnesení Okresního osudu v Chomutově obsahovalo dva samostatné výroky - výrok podle § 71 odst. 4 tr. řádu a výrok podle § 72 odst. 3 tr. řádu.

V projednávané věci Okresní soud v Chebu rozhodl usnesením čj. 6 T 246/2002-2446 ze dne 1.9.2003 takto: "Podle § 71 odst. 4 tr.ř. se obžalovaný R. P. ponechává ve vazbě i nadále. Důvod vazby podle § 67 písm. c) tr.ř. trvá i nadále". Stížnost podanou obžalovaným Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Soudu I. stupně (jehož rozhodnutí ústavní stížností napadeno není) jest nepochybně možno vytknout, že své rozhodnutí o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodnil nedostatečně, neboť se soustředil toliko na vysvětlení důvodů, pro něž má za to, že stále existují důvody předstižné vazby, přičemž zcela ponechal stranou vyložení další opodstatněnosti vazby stěžovatele ve vztahu k hlediskům (podmínkám) ust. § 71 odst. 4 věta poslední tr. řádu. Výrok usnesení okresního soudu je však v souladu se zákonem a nedostatek shora vytknutý bezchybně odstranil v rozhodnutí o stížnosti krajský soud; ten ve svém rozhodnutí (ústavní stížností napadeném) správně uvedl, že ve věci bylo nutno souběžně zkoumat, zda jsou současně splněna zákonná ust. § 71 odst. 4 tr. řádu a přiléhavě rozebral důvody, o které opřel svůj závěr o tom, že tomu tak jest.

Krajský osud v Ústí nad Labem tedy postupoval v souzené věci v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a ústavně konformním způsobem.

Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud nařídil propuštění stěžovatele z vazby, ze sdělení Okresního soudu v Chomutově, doručeného Ústavnímu soudu dne 19.3.2004 vyplývá, že stěžovatel byl dne 27.2.2004 z vazby propuštěn. Ústavní stížnost proto v tomto bodě ztratila své opodstatnění.

Ve vztahu k návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl o tom, že náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatí stát, nutno uzavřít, že takové rozhodnutí nelze podle cit. ustanovení vydat, neboť ústavní stížnost byla v meritu věci podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Podle cit. ustanovení může totiž soudce zpravodaj rozhodnout, že náklady na zastoupení ústavního stěžovatele zcela nebo z části uhradí stát jen tehdy, když ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

K odkazu na blíže nespecifikovaný nález Ústavní soud konstatoval, že se zřejmě jedná o věc vedenou pod sp.zn. IV. ÚS 157/03. Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že ve věcech vazby Ústavní soud hodnotí jako porušení stěžovatelových základních práv jen situaci, kdy obecný soud vůbec nerozhodl o vazbě podle ust. § 71 odst. 4 tr. řádu, jak se i stalo ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 157/03. V souzeném případě však soud, jak plyne ze spisu sp.zn.6 T 246/2002, rozhodoval podle příslušných ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu, což výslovně uvedl i ve výroku svého rozhodnutí. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem (s výhradou nedostatku odůvodnění napraveného až soudem II. stupně) a jeho postup proto nelze hodnotit jako zásah do stěžovatelových základních práv.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.9.2003, č. 6 To 566/2003-2471, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve všech bodech, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru