Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 584/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.584.15.1
Datum podání24.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 584/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miloše a Lenky Novysedlákových, oba zastoupeni JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 2933/2014-481, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 4 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 66/2014 ze dne 2. 4. 2014. Rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově sp. zn. 4 C 246/2007 ze dne 30. 9. 2013, jimž byla zamítnuta jejich žaloba na zaplacení částky 139 989 Kč a bylo jim bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení.

Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti, tj. způsobilé vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve vztahu k nákladovým výrokům neobsahuje žádnou argumentaci, tedy ani vymezení důvodu dovolání. Stěžovatelé k otázce přípustnosti uvedli pouze, že "dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.", přičemž vymezení předpokladu přípustnosti podle Nejvyššího soudu nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání.

Stěžovatelé s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí. V dovolání uvedli, že se domnívají, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před Krajským soudem v Plzni je stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mají za to, že z textu jejich dovolání vyplývá, že spatřují přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, neboť uvedli i spisové značky konkrétních rozhodnutí, se kterými napadený rozsudek konfrontovali.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto při jejím posuzování byl oprávněn se zabývat pouze napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Tento závěr přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu, až na výjimky extrémního porušení základních práv, nepodléhá jeho přezkumné pravomoci.

Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl, z jakých důvodů posoudil návrh stěžovatelů jako dovolání, které nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti a trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud dodává, že ani z citace části dovolání uvedené v ústavní stížnosti nelze dovozovat, že se Nejvyšší soud v projednávané věci dopustil ústavně relevantního pochybení, pokud sám z textu dovolání, napadeného rozhodnutí a případně kontextu věci nevyhledal stěžovateli zamýšlené předpoklady přípustnosti dovolání.

V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem

Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod, aby řádně odůvodněné rozhodnutí dovolacího soudu z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.

Stěžovatelé v souvislosti s námitkami uvedenými v dovolání zmiňují i nesprávný závěr krajského soudu, který měl být napraven právě v dovolacím řízení. Podle stěžovatelů měl krajský soud sám kvalifikovat finanční nárok stěžovatelů, jehož se domáhali jako náhrady účelně vynaložených nákladů na odstranění vad, jako nárok na slevu díla, přičemž tato sleva byla vyčíslena v rozsahu nákladů na odstranění vady díla.

Ústavní soud i v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci by Ústavní soud nebyl oprávněn řádně odůvodněné závěry soudů přehodnocovat.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru