Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 583/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.583.10.1
Datum podání01.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255, § 158


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 583/10 ze dne 14. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Mgr. R. N., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, Na Střelnici 39, PS 2, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1142/2009, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 2 To 314/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 18/2007 z 26. 8. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 1. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná postupně tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 1, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, čl. 8 odst. 2, ve spojení s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 ve spojení s čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadenými rozhodnutími byl přitom Mgr. L. K. (ředitel Úřadu práce v Olomouci) a stěžovatel (zástupce ředitele téhož úřadu a vedoucí odboru trhu práce tamtéž) uznáni vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Naplnění skutkových podstat těchto trestných činů se dopustili každý sám, k čemuž došlo v případě stěžovatele tak, že stěžovatel vypracoval pro L. K. doporučující stanoviska pro poskytnutí nenárokových státních příspěvků - finanční podpory zaměstnavateli, tedy společnosti SIDPOL, s. r. o., a v případě L. K. tak, že L. K. rozhodl o přiznání a vyplácení těchto státních příspěvků. Stěžovatel i L. K. tímto způsobem postupovali zejména v rozporu se svými řídícími a kontrolními povinnostmi, neboť jim byly známy závažné skutečnosti zpochybňující solidnost žadatele o příspěvky, tedy společnosti SIDPOL, s. r. o. Za tuto trestnou činnost byli shora citovaným rozsudkem okresního soudu odsouzeni podle § 158 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jenž jim byl odložen na tříletou zkušební dobu s tím, že se nad nimi vyslovuje dohled. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona jim byl dále uložen tříletý trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících funkcí ve veřejné správě.

Proti tomuto rozsudku podali oba odvolání (jež bylo v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuto) i dovolání (jež bylo odmítnuto). Následně využili možnost podat ústavní stížnosti [pro úplnost budiž konstatováno, že ústavní stížnost L. K. byla usnesením Ústavního soudu z 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 553/10 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; toto rozhodnutí je dostupné pod http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Takovýto stav však Ústavní soud v právě projednávané věci neshledal.

Jak již bylo výše naznačeno, stěžovatel i L. K. byli v jenom trestním řízení shledáni vinnými ze spáchání stejných trestných činů, byl jim uložen stejný trest. Jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí soudů jsou jak pro stěžovatele, tak pro L. K. v zásadě totožné. Takřka totožné je pak i odůvodnění obou ústavních stížností (tedy jak ústavní stížnosti právě projednávané, tak ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 553/10).

Čtvrtý senát Ústavního soudu po prostudování právě projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že nemá důvod se odchylovat od právního názoru II. senátu. Odůvodnění zmiňovaného usnesení II. senátu považuje IV. senát Ústavního soudu za přiléhavé a dostatečně podrobné. Proto na ně v této věci přiměřeně odkazuje.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru