Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 582/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.582.14.1
Datum podání13.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 582/14 ze dne 5. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Chlebíka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem Třinec, Husova 401, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 28 Cdo 3285/2013-607, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 896/2012-537, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Pavlu Lopraisovi (zde vedlejší účastník) povinnost uhradit mu částku ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím. Tato částka měla dle jeho tvrzení představovat bezdůvodné obohacení, které vedlejšímu účastníku vzniklo tím, že od Ing. Jana Mikulíka převzal předmětnou částku jakožto zálohu na úhradu kupní ceny nákladního vozidla, které Ing. Jan Mikulík zamýšlel od vedlejšího účastníka zakoupit. Protože k následnému uzavření kupní smlouvy na vozidlo ani k vrácení poskytnuté zálohy nedošlo, vznikla Ing. Janu Mikulíkovi za vedlejším účastníkem pohledávka, kterou tento smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 11. 2007 postoupil na stěžovatele.

3. Okresní soud v Novém Jičíně poté, co jeho původní rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010, č. j. 51 Co 129/2010-217, zrušeno, rozhodl ve věci svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 14 C 260/2008-420, tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost uhradit stěžovateli částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, neboť na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že skutkový děj se odehrál tak, jak stěžovatel uvedl v žalobě.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 896/2012-537, změněno tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta. Odvolací soud dospěl po zopakování dokazování k závěru, že stěžovatel není k podání žaloby věcně legitimován. To proto, že při předání finanční částky 300.000,- Kč dne 26. 4. 2006, které nebylo mezi účastníky řízení sporné, svědek Ing. Jan Mikulík nejednal s vedlejším účastníkem za sebe jako fyzickou osobu, ale za obchodní společnost TOP-Montáže s.r.o., jejímž byl v té době zástupcem, což vyplývá mj. z příjmového pokladního dokladu, na němž je uvedeno "Mikulík Jan / TOP-Montáže s.r.o.". Tato obchodní společnost (nikoli svědek Ing. Jan Mikulík) měla být také dle názoru odvolacího soudu smluvní stranou smlouvy o koupi nákladního vozidla. Proto případné právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklo předmětné obchodní společnosti, nikoli Ing. Janu Mikulíkovi jako fyzické osobě, a tento tudíž nemohl svou pohledávku na stěžovatele platně převést.

5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, č. j. 28 Cdo 3285/2013-607, odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), když odvolací soud dle jeho názoru rozhodl věcně správně a v souladu s judikaturou dovolací instance.

III.

6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní odvolacímu soudu vytkl, že tento se při hodnocení důkazů odchýlil od zákonem stanovených pravidel a ustálené judikatury týkající se dokazování a důkazy hodnotil svévolně v neprospěch stěžovatele, v důsledku čehož také nesprávně rozhodl. Dovolací soud pak měl pochybit tím, že odmítl dovolání stěžovatele, čímž mu znemožnil dosáhnout nápravy vadného stavu způsobeného nesprávným rozsudkem soudu odvolacího. V souvislosti s rozhodováním dovolacího soudu vyjádřil také přesvědčení, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo též tím, že v mezidobí od zahájení řízení došlo ke změně právní úpravy přípustnosti dovolání, a to v jeho neprospěch, když podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 by jeho dovolání bylo dle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti především nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů odvolacím soudem, který po zopakování dokazování dospěl k jiným závěrům ohledně věrohodnosti jednotlivých svědků, jakož i o obsahu příjmového pokladního dokladu ze dne 26. 4. 2006, než soud prvního stupně.

9. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že postup soudů v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, pak Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy mohl být pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry z nich vyvozenými, jenž bývá obvykle způsoben zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou v příslušných úvahách obecného soudu.

10. Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní rozhodované věci neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svědky Ing. Jana Mikulíka a Marii Mikulíkovou za věrohodné (str. 11 - 13 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Ústavní soud na toto odůvodnění v této souvislosti pouze odkazuje.

11. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by odvolací soud porušil právo na rovné postavení účastníků řízení tím, že z důvodu "nepodstatných" rozporů v jejich výpovědích označil za nevěrohodné svědky Ing. Jana Mikulíka a Marii Mikulíkovou, kteří svědčili ve prospěch stěžovatele, avšak zároveň za věrohodné označil svědky Ing. Vladislava Tomoszka a Milana Křižana, kteří svědčili ve prospěch vedlejšího účastníka a v jejichž výpovědích rovněž existovaly rozpory, na které bylo stěžovatelem v řízení upozorňováno. To proto, že důvodem, proč odvolací soud nepovažoval svědky Ing. Jana Mikulíka a Marii Mikulíkovou za věrohodné, nebyla pouze skutečnost, že v jejich výpovědích bylo možno vysledovat rozpory, ale též skutečnost, že u těchto svědků shledal zájem na úspěchu stěžovatele ve věci (svědek Ing. Jan Mikulík, manžel svědkyně Marie Mikulíkové, byl postupitelem pohledávky, která byla předmětem sporu, tento měnil své výpovědi v jednotlivých fázích řízení podle toho, co bylo v dané fázi pro stěžovatele výhodné), jakož i negativní vztah svědka Ing. Jana Mikulíka k vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že o zájmu svědků na výsledku řízení svědčí i řada procesních úkonů, které tito (zejména pak Ing. Jan Mikulík) s cílem dosáhnout pro stěžovatele příznivého výsledku v řízení učinili. Jde-li o svědky Ing. Vladislava Tomoszka a Milana Křižana, odvolací soud ve vztahu k nim obdobné důvody, pro které by bylo možno učinit závěr o jejich nevěrohodnosti, neshledal.

12. Za důvodnou Ústavní soud nepovažuje ani námitku, že odvolací soud zcela formalisticky interpretoval obsah příjmového pokladního dokladu ze dne 26. 4. 2006. Ústavní soud má za to, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaký význam přisoudil slovnímu spojení "Mikulík Jan / TOP-Montáže s.r.o." (viz str. 14 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud při interpretaci předmětného projevu vůle nezabýval též jeho formou a okolnostmi, za nichž byl učiněn (zejména pak okolností, zda svědek Ing. Jan Mikulík v době, kdy byl úkon učiněn, jednal za předmětnou obchodní společnost či nikoli). Námitka, že odvolací soud tento volní projev vyhodnotil chybně, čímž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, tak neobstojí.

13. K námitce stěžovatele ohledně projednání jeho dovolání Nejvyšším soudem podle nové právní úpravy, tj. dle § 236 a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud při posuzování dovolání postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy, konkrétně s přechodnými ustanoveními zákona č. 404/2012 Sb., přičemž takový postup nelze považovat za zúžení dovolacího přezkumu ani za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (shodně viz usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2813/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V.

14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru