Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 582/01Nález ÚS ze dne 22.04.2002Rozhodování soudu o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDůkaz
rodiče
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 52/26 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.582.01
Datum vyhlášení14.05.2002
Datum podání04.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb.

99/1963 Sb., § 153, § 120, § 132 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002

N 52/26 SbNU 63

Rozhodování soudu o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti T. H. proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp.

zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudku Okresního soudu

v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99,

20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, za účasti Krajského soudu v Ústí

nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresní úřadu v Ústí nad

Labem, referátu sociálních věcí a zdravotnictví, odd. péče

o rodinu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6.

2001, sp. zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudek

Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000,

sp. zn. 20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení

v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl jeho nezletilý syn

svěřen do výchovy matky.

V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, dle

kterých má matka lepší předpoklady pro výchovu nezletilého, neboť

je na mateřské dovolené s jeho polorodou sestrou a bude mít na

výchovu větší časový prostor než otec, který navíc neumožňuje

matce styk s dítětem v jejím bydlišti. Soudy se spokojily s tím,

že nebylo prokázáno, že druh matky dítě bil, když podnět

k trestnímu stíhání byl odložen, ale nevzaly v úvahu, že pro

závěry orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního

stíhání je potřeba více důkazů, než je tomu pro vyhodnocení

výchovného prostředí dítěte ve vazbě na další zjištěné

skutečnosti. Soud pouze uvedl, že druh matky má sklony

k alkoholismu, a vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly

v budoucnu projevit na kvalitě výchovného prostředí. Namítá, že

obecné soudy nerespektovaly zásadní procesní ustanovení, zejména

§ 122, § 123, § 125a § 132 o.s.ř. (ve znění před novelou,

provedenou zák. č.30/2000 Sb.- dále jen "o.s.ř."), neboť se

nezabývaly jeho návrhy na provedení důkazů, když je ani

neprovedly, ani o nich nerozhodly. Důkazy nehodnotily zákonným

způsobem, určité důkazy zcela opomněly, v rozsudku se o nich

nezmínily a některé přecenily, chybí logické zhodnocení důkazů

v jejich souhrnu i jednotlivě. Konkrétně uvádí, že soudy se nijak

nevypořádaly a nezdůvodnily, proč nebyly jako svědci vyslechnuty

osoby, jejichž prohlášení o chování druha matky, obecně ve vztahu

k nezletilému i ostatním lidem, soudu předložil a proč nebyla

vyslechnuta jako svědek sestra druha matky, jejíž svědectví

s ohledem na jeho závažnost doporučil ve svém stanovisku i OPD.

Dále v odůvodnění rozsudku není uvedeno, že když pracovnice OPD si

spolu s matkou šla pro nezletilého do jeho bydliště, byl to

nezletilý, který se bránil s matkou odejít, pokud by byl vezen do

Ústí nad Labem, a který odmítal z důvodů obavy před druhem matky

vůbec do bytu matky jít, a to opakovaně. Soud nezhodnotil, že

matka od prosince 1999 do května 2000 o syna neprojevila žádný

zájem, ač k tomu byla otcem písemně vyzvána. Učinila tak až na

domluvu znalkyně, ale trvala na tom, aby s ní syn jel do Ústí nad

Labem, ale poté co syn toto odmítl, matka nehodlala s ním trávit

čas v prostředí, kde se syn cítí bezpečný s tím, že to pro ni není

důstojné. Poukazuje na to, že soud bez dalšího dokazování převzal

názor znalkyně psycholožky o tom, že dítě bylo zbytečně

vyšetřováno. Přitom psycholožka, která nemá lékařské vzdělání,

hodnotila závěry lékařů o tom, že jejich vyšetření a léčení

nezletilého bylo účelové, a postavila na tomto tvrzení závěr

o účelovém jednání otce. Soud se ani nevypořádal s tím, že syn mu

byl na základě předběžného opatření svěřen do péče, neboť jej

převzal od matky v zuboženém stavu, ačkoliv soud měl k dispozici

trestní spis, ve kterém byly i barevné fotografie nezletilého

s fotografiemi podlitin a lékařskými zprávami s údaji nezletilého

o původu zranění. Osoba druha matky nezletilého a vhodnost výchovy

syna tímto člověkem nebyla soudem vůbec hodnocena. Soud se

nezabýval tím, že do doby než mu byl syn předán v zuboženém stavu,

stěžovatel souhlasil s tím, že dítě bude vychováváno matkou.

Situace se však změnila, když zjistil, jak syn ve výchově matky

vlivem jejího druha trpí. Situace od vydání předběžného opatření

do vydání rozsudku se přitom nezměnila, matka stále žije s druhem

v jednopokojovém bytě, kde syn spí v místnosti s oběma dospělými

a dalším malým dítětem (nar. 1999), je nucen dýchat alkoholické

výpary, poslouchat křik, nadávky apod.

Pro doplnění uvedl, že pokud měl dítě ve své péči, matka mu

na dítě nepřispívala. Poukázal i na to, že rozsudek soudu mu byl

doručen způsobem dle ust. § 46 odst. 4 o.s.ř., ačkoliv poště

nahlásil adresu pro doručení v cizině.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

v posuzované věci nejde o případ, kdy by důkazní aktivita dopadala

na samotné účastníky, soud své povinnosti dané § 120 o.s.ř. dostál

a shromáždil dostatečné důkazy ke skutkovým závěrům, na kterých

vybudoval věcné rozhodnutí. V rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč

neprovedl navrhovaný výslech sestry matčina druha. Tvrzení

stěžovatele, že matčin druh byl odsouzen pro ublížení na zdraví

při rvačce, nikdo nepopíral a je bez významu, aby ta samá

skutečnost byla ověřována trestním spisem.

Okresní úřad v Ústí nad Labem, referát sociálních věcí

a zdravotnictví ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se

domnívá, že svěření nezletilého do výchovy jeho matky je

v souladu s jeho zájmem a sám stěžovatel přiznává, že je často

pracovně vytížen i v SRN. K osobě matky nebylo žádných připomínek

a matka je v schopna v tomto útlém věku poskytnout kvalitnější

citové podněty. Rodinná situace je v tomto případě velmi složitá,

přičemž pokud se řešené otázky dotýkají rodinných vztahů mezi

zúčastněnými a tito nechtějí situaci pozitivně řešit pro vývoj

dítěte, nedokáže to ani žádný státní orgán.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím

krajského soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve

výroku, kterým se nezl. T. H., nar. 31. 8.1996, svěřuje do výchovy

matky M. S-ové s tím, že nad nezletilým se stanoví dohled.

Rozsudek ve výroku o výživném byl zrušen a v tomto rozsahu vrácen

zpět soudu prvého stupně.

Z obsahu spisu vyplývá, že rodiče nezletilého se původně

mimosoudně dohodli, že syn bude ponechán v péči matky a otec na

něj bude platit výživné ve výši 800,- Kč měsíčně. Dne 23. 6. 1999

matka nezletilého podala soudu návrh na svěření syna do své

výchovy a stanovení výživného, odůvodněný tím, že žije s druhem L.

Š., z tohoto soužití se jim 2. 1. 1999 narodila dcera Petra. Další

návrh na úpravu styku s nezletilým odůvodnila tím, že otec

dohodnuté termíny nedodržuje, syna předává prostřednictvím různých

osob a rodičů a sám se o něho nestará. Dále podala návrh na vydání

předběžného opatření, neboť syn jí nebyl po běžné víkendové

návštěvě, která měla být ukončena dne 15. 8. 1999, vrácen.

Stěžovatel navrhoval, aby syn byl svěřen do jeho výchovy

a matce stanoveno výživné. Uvedl, že při návštěvě syna dne 12. 8.

1999 zjistili jeho rodiče, že syn má podlitiny, které mu měl podle

jeho tvrzení způsobit druh matky. V předchozí době vykazoval

známky nervozity, obavy a nechuť k návratu k matce. V době asi 14

dní před tímto zraněním měl na obličeji stopy prstů, na které ale

upozornila sama matka a odůvodnila je neposlušností syna.

V mezidobí bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze

dne 13. 12. 1999, čj. 20 Nc 556/99-10, pro důvodné podezření na

fyzické týrání nezletilého ze strany druha matky na návrh

Okresního úřadu - OPD v Ústí nad Labem předběžným opatřením dítě

předáno do péče otce.

Soud posléze po provedeném řízení dospěl k závěru, že se

žádnými objektivními důkazy nepodařilo prokázat, že by ze strany

druha matky došlo k ohrožení výchovy nezletilého, či že by jím

dokonce byl ohrožován na zdraví. Tvrzení o týrání dítěte vyvrací

jak matka tak její druh a podnět k trestnímu stíhání druha matky

byl odložen. Rovněž ze svědectví sousedky matky nezletilého

nevyplynulo, že by se druh matky choval k nezletilému hrubě a její

výpověď také vyvracela tvrzení, že se syn nechce k matce a jejímu

druhovi vrátit. Matka o dítě řádně pečovala, docházela s ním na

pravidelné kontroly k lékařce, která neshledala v péči o dítě

žádné nedostatky. Ze znaleckého posudku z oboru klinické

psychologie vyplynulo, že vztah nezletilého k matce je velmi

dobrý, byl však negativně ovlivňován ve vnímání prostředí vůči

matce. Ze znaleckého posudku je potvrzeno, že ze strany otce

a jeho příbuzných bylo účelové vyhledávání lékařských zpráv

a podávání nepravdivých informaci. Soud proto přisvědčil návrhu

OPD na svěření dítěte matce, která má možnost a je schopna převzít

každodenní péči o syna a plně se mu věnovat tak, jako předtím než

jí byl odebrán, zatímco možnosti otce jsou omezeny značným

pracovním vytížením. Vzhledem k možnostem matky soud neuvažoval

o svěření dítě do péče prarodičů ze strany otce, kteří se o dítě

dosud převážně starají, tak jak eventuelně navrhoval stěžovatel.

Krajský soud dospěl ke stejným závěrům a uvedl, že tvrzení

o matčině výchovné nedostatečnosti bylo založeno na jediném a byť

závažném momentu, kdy chlapec byl převzat bázlivý, úzkostný

a s dvěma hematomy na hýždích a stehnech, dle tvrzení nezletilého

způsobenými bitím od druha matky. Původ zranění se však nepodařilo

prokázat a dotazovaní sousedé neviděli ani z bytu neslyšeli pláč

či hluk, který by svědčil násilném jednání s dítětem. Shodně

uvedl, že z hlediska výchovného prostředí má matka k výchově obou

svých dětí lepší časový prostor oproti otci, který je vytížen

podnikatelskými aktivitami a předpokládá, že péči o nezletilého by

zajišťovala jeho manželka a prarodiče. K návrhu stěžovatele na

výslech sestry druha matky krajský soud nevyhověl s odůvodněním,

že E. Š-ová učinila písemně dvě navzájem si odporující prohlášení

a jednalo se o důkazy nepřímé, které vesměs byly shromažďovány

v rámci policejního šetření a v době aktuálně bližší zkoumaným

událostem. Krajský soud dále uvedl, že soud prvého stupně

nepochybil, když svěřil dítě do péče matky, je však třeba

konstatovat, že v souvislosti s podrobným prošetřením poměrů

v matčině rodině vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly

v budoucnu na kvalitě výchovného prostředí a péče o chlapce

negativně projevit, a to konkrétně sklony matčina druha

k alkoholismu. Vzhledem k tomu, že okresní soud vůbec nezjišťoval

výdělkové a majetkové poměry rodičů, zejména otce, zrušil výrok

tohoto soudu o výživném nezletilého a věc vrátil k novému

projednání. Rovněž zrušil odvoláním napadené rozhodnutí, kterým

byl formou předběžného opatření upraven styk matky se synem, neboť

svěřením chlapce do její péče pominuly další důvody, pro které

bylo předběžné opatření nařízeno.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu

a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu

v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost

z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního

orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do

jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že

tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté

Listiny základních práv a svobod. S ohledem na zjištěné

skutečnosti, pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému

porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod,

opravňující zásah Ústavní soudu, došlo.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele,

týkající se nedostatků při provádění dokazování, a to pokud jde

o neprovedení jím navrhovaných důkazů, nedostatečné, případně

chybějící zdůvodnění, proč tyto důkazy nebyly provedeny, opomenutí

hodnocení důkazů provedených a jednostranné hodnocení důkazů bez

jejich hodnocení souhrnného, které vedlo k nedostatečně zjištěnému

skutkovému stavu věci, majícímu za následek nesprávné právní

závěry.

Provádění a hodnocení důkazů je upraveno v občanském soudním

řádu, který soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy,

a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132

o.s.ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového

stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší

rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede

a které nikoli (§ 120 odst. l al. 2 o.s.ř.). Ustanovení § 18

o.s.ř. ukládá soudu povinnost dbát na rovné postavení účastníků

a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj.

rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv. I když není

povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, lze tak

učinit jen za podmínky, že z důkazů do té doby provedených lze na

skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Obecný soud

v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému

petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné

či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je,

jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho

povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit

a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný

a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně

vyložit (§ 132 odst. l, § 157 odst. 2 o.s.ř.).

Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti s ohledem na

uplatněné námitky zaměřil na zjištění, zda obecné soudy se při

provádění dokazování řídily výše uvedenými zásadami.

Předmětem sporu v dané věci bylo rozhodnutí o svěření

nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů, kteří spolu

nežijí. Nezletilý byl doposud na základě mimosoudní dohody rodičů

ponechán v péči matky, otec na dítě přispíval a byl dohodnut

způsob styku s dítětem. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba rodiče

i prarodiče nezletilého ze strany otce potvrzují, že uvedená

mimosoudní dohoda byla v podstatě oběma rodiči plněna způsobem,

který vyhovoval oběma rodičům a dítě v péči matky prospívalo.

Problémy vznikly až od doby, kdy matka nezletilého trvale žije se

svým druhem a jejich společnou dcerou, a kdy dle tvrzení otce

došlo k změně psychiky a k neurotickým projevům syna, podloženým

obavou dítěte z druha matky a podezřením z týrání dítěte tímto

druhem.

Soud prvého stupně sice ve věci provedl dokazování výslechem

účastníků řízení, prarodičů ze strany otce, manželky otce, druha

matky, výslechem sousedky matky, znaleckým posudkem z oboru

psychologie, vyjádřeními OPD v Ústí nad Labem a Teplicích,

a lékařskými zprávami, týkajícími se zdravotního stavu dítěte

a spisem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem

- Krásné Březno, sp. zn. 331/99-9, ze dne 23. 8. 2000, o odložení

trestního oznámení na druha matky, se závěry ohledně tohoto

dokazování výše uvedenými, nicméně Ústavní soud je nucen

konstatovat, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, když

v řízení nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, mezi jehož

hlavní znaky patří princip rovnosti zbraní.

Z obsahu spisu vyplynuly v souvislosti s provedeným

dokazováním zejména tyto nedostatky:

Z protokolu o jednání Okresního soudu Ústí nad Labem, konaném

dne 31. 8. 1999 (č.l. 20 spisu) Ústavní soud zjistil, že ve věci

byly provedeny listinné důkazy psychologické vyšetření - lékařská

zpráva ze dne 26. 8. 1999, další lékařská zpráva ze dne 25. 8.

1999, lékařská zpráva od MUDr. A. Z-ové ze dne 17. 8. 1999.

Ústavní soud konstatuje, že ze zprávy, založené na č.l. 17

vystavené MUDr. A. Z-ovou, dětskou psychiatričkou, dne 17. 8.

1999, vyplývá, že u dítěte se projevují neurotické projevy, strach

ze separace, odmítavý postoj k matce a jejímu druhovi, kladný

vztah k otci a jeho manželce. Z lékařské zprávy ze dne 25. 8.

1999, vystavené MUDr. L. Ř-ovou (č.l. 7), vyplývá, že přetrvávají

projevy řečového zadrhávání a noční děsy a je doporučena

pravidelná kontrola u psychiatra a psychologa. Ze zprávy

o psychologickém vyšetření ze dne 26. 8. 1999, vystavené PHDr. V.

H. (č.l. 6), klinickým psychologem, vyplývá zlepšení zdravotního

stavu. Ve spise je dále na č.l. 9 založena zpráva

z psychiatrického vyšetření ze dne 14. 8. 1999, vystavená

psychiatrickým oddělením Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, ze

které vyplývá, že dítě je plačtivé, sděluje, že je bito partnerem

matky, při zmínce o odvozu k matce se brání. Lékař považuje

v rámci tohoto akutního pohotovostního vyšetření za prokázané, že

je dítě bito a bojí se partnera matky. Ze zprávy MUDr. L. Ř-ové,

dětské lékařky, o vyšetření nezletilého dne 13. 8. 1999 (č.l. 10)

vyplývá, že dítě má na pravé hýždi hematom v rozsahu 8 x 1 cm a na

levém stehně v rozsahu 9 x 2 cm, je úzkostné, bázlivé, zadrhává až

koktá. Je doporučeno vyšetření dětským psychiatrem. Hodnocením

těchto důkazů (jejichž provedení bylo konstatováno v odůvodnění

rozhodnutí soudu prvého stupně) se soud nezabýval, pouze převzal

stanovisko soudní znalkyně, dle kterého se jí jeví provedená

lékařská vyšetření účelová s tím, že chování dítěte, tak jak je

popisoval otec a jak bylo předkládáno dětské psychiatričce,

neodpovídalo jejím vlastním poznatkům o chování dítěte, které

v časově shodné době měla možnost vyšetřovat. Soud však pominul,

že tato znalkyně měla možnost navázat osobní kontakt s dítětem až

při prvním pohovoru dne 28. 1. 2000, a její závěry o účelovosti

lékařských vyšetření, případně o odlišném pozorování chování

nezletilého, se mohou vztahovat jen na vyšetření prováděná dětskou

psychiatričkou v době vypracovávání znaleckého posudku (ve spisu

rovněž založené zprávy, které v podstatě konstatují přetrvávající

neurotické projevy ve vazbě na vývoj rodinné situace). Jakkoli by

se pak soudu mohla jevit lékařská vyšetření, prováděná

bezprostředně po zjištění zranění dítěte a jeho tvrzení

o mechanismu jejich vzniku, jako nadpočetná, či účelová, bylo

namístě s ohledem na závažnost věci, pokud soud měl o věrohodnosti

obsahu předložených potvrzení různých lékařů pochybnosti, aby

v tomto směru dokazování doplnil např. výslechem jednotlivých

lékařů. V každém případě však bylo jeho povinností se k těmto

důkazům v odůvodnění rozhodnutí vyjádřit. Tyto důkazy navíc byly

podkladem ( pro podezření na týrání dítěte) pro nařízení

předběžného opatření o předání nezletilého do výchovy otce. Soud

však uvedené důkazy, obsahující i bezprostřední sdělení dítěte,

nijak ani samostatně, ani ve vazbě na další zjištěné skutečnosti

nehodnotil, a to, že zranění nezletilého nezpůsobil druh matky,

dovodil z toho, že tento takové jednání stejně jako matka popírá

a jejich sousedka rovněž uvádí, že ze strany druha matky nedochází

ve vztahu k nezletilému k násilnému jednání. Krajský soud tyto

úvahy doplnil tím, že z bytu není slyšet pláč či hluk svědčící

o násilném chování k dítěti.

Na č.l. 34 spisu je založen záznam, provedený pracovnicí

Okresního úřadu v Teplicích ze dne 7. 9. 1999, kdy se za její

přítomnosti uskutečnila návštěva nezletilého jeho matkou

v bydlišti otce dítěte, ze které mimo jiné vyplývá, že nezletilý

odmítl s matkou odjet do Ústí nad Labem, protože je tam její druh.

Na č.l. 35 spisu je záznam Okresního úřadu v Ústí nad Labem

z návštěvy nezletilého u matky, konané za přítomnosti pracovnice

OPD dne 16. 9. 1999, a ze které vyplývá, že nezletilý z obavy před

druhem matky odmítal vstoupit do matčina bytu a po dobu návštěvy

evidentně vykazoval strach z jejího druha. Přestože soud byl

s těmito záznamy seznámen a jejich přečtení protokoloval, jejich

hodnocením se rovněž nijak nezabýval.

Na č.l. 107 spisu je založena žádost stěžovatele, podaná

prostřednictvím jeho právní zástupkyně, aby ve věci bylo provedeno

psychologické vyšetření L. Š. Rovněž tento návrh na doplnění

dokazování soud zcela pominul, ačkoliv osoba druha matky byla pro

věc zcela klíčová, a to jak pro prověření jeho vztahu k dítěti

a s ohledem na negativní poznatky ohledně jeho osoby, vyplývající

ze spisového materiálu, tak i z hlediska vhodnosti jeho vlivu na

výchovu nezletilého. Návrhem na doplnění dokazování v tomto směru,

který byl opakovaně učiněn i v odvolání stěžovatele, se nezabýval

ani krajský soud, který pouze konstatoval, že vyšly najevo

skutečnosti, které by se mohly v budoucnu na kvalitě výchovného

prostředí a péče o chlapce negativně projevit, a to konkrétně

sklony matčina druha k alkoholismu, avšak nijak neobjasnil, proč

by se tento negativní dopad měl projevit až v budoucnosti, když

skutečnosti ohrožující výchovu nezletilého jsou známy již nyní.

Na č.l. 47 spisu je založen přípis Okresního úřadu v Ústí nad

Labem, kterým je soudu jako příloha zasílán anonymní dopis ze dne

1. 12. 1999, ve kterém je poukazováno na násilnické sklony L. Š.,

který se k nezletilému choval vulgárně a bil jej, je poukazováno

na jeho sklon k alkoholismu, kontakt s narkomany, závislost na

sázkových hrách, přetrvávající trestnou činnost, násilné chování

k vlastním rodinným příslušníkům (sestrám, malému synovci

a babičce) a neplacení dluhů. Ve spise je dále jako příloha

k odvolání na č.l. 162 založeno čestné prohlášení sestry L. Š.

paní E. Š-ové ze dne 16. 3. 2001, kterým potvrzuje, že byla

pisatelkou uvedeného dopisu ze dne 1. 12. 1999, adresovanému

Okresnímu úřadu v Ústí nad Labem, který původně nepodepsala

z důvodů obav o svou bezpečnost a ve kterém opětovně potvrzuje

násilné chování L. Š. k nezletilému a nevhodné výchovné poměry

v rodině jeho matky. Tytéž skutečnosti prohlašuje i v čestném

prohlášení ze dne 8. 5. 2001, založeném na č.l. 178 spisu. Na

č.l. 171 spisu je založen přípis Okresního úřadu v Ústí nad Labem,

odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 23. 5. 2001 ohledně

šetření poměrů v rodině matky nezletilého, ve kterém je

s poukazem na závažnost uvedených sdělení žádáno o výslech E.

Š-ové jako svědka. Přes tyto skutečnosti a návrh stěžovatele na

výslech této svědkyně (viz protokol o jednání ze dne 20. 6. 2001)

soud E. Š-ovou ve věci nevyslechl, důvody svého postupu

neobjasnil, pouze uvedl, že se jedná o důkazy nepřímé,

shromažďované v rámci policejního šetření a v době aktuálně bližší

zkoumaným událostem.

Stejně tak soud nijak nehodnotil písemná "čestná prohlášení"

dalších osob (sousedů v bydlišti matky), vyjadřujících se k osobě

L. Š. (jeho násilnému chování a alkoholismu), včetně vyjádření

starostky Obce T., kde L. Š. do 24. 9. 1997 bydlel u své babičky,

a ve kterém se uvádí, že tento má pověst násilníka, požívajícího

alkoholické nápoje, byl několikrát řešen přestupkovou komisí pro

velmi hrubé chování a fyzické napadení své babičky (řízení nebylo

nikdy dokončeno, neboť babička ze strachu z reakce jmenovaného,

vzala vždy své oznámení zpět). K těmto důkazům, přestože byly při

jednání konaném u odvolacího soudu dne 20. 6. 2001 konstatovány,

se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil.

Soud dále konstatoval, že matka o dítě v době, kdy jej měla

ve vlastní péči, tj. do prosince 1999, odpovídajícím způsobem

pečovala, ale již nehodnotil, že rovněž odpovídající péče mu byla

zajišťována v době, kdy bylo svěřeno do výchovy otce, tj až do

30. 8. 2001, kdy na základě výkonu rozhodnutí bylo opětovně

předáno matce. Otec je sice pracovně více vytížen než matka,

nicméně z jeho výpovědi i výpovědi dalších rodinných příslušníků

vyplývá, že víkendy tráví doma a synovi se věnuje. Jedná se tedy

o běžnou standardní situaci, kdy v rodině otce s péčí o syna navíc

vypomáhají rodinní příslušníci, ke kterým má nezletilý dobrý

vztah. Soud rovněž pominul, že z psychologického posudku

vyplynulo, že nezletilý má úzký citový vztah na prarodiče ze

strany otce, a nejvýznamnější osobností jeho života se aktuálně

jeví jeho dědeček.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v daném případě soud

odmítl provést důkazy, které by mohly přispět ke zjištění

skutkového stavu věci požadovanému ustanoveními hmotného práva,

což ve svém důsledku v tomto posuzovaném případě znamená porušení

práva na spravedlivý proces, tak jak jej zaručuje článek 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že tímto nálezem nijak

nemínil předjímat rozhodnutí o tom, kterému z rodičů má být

nezletilý svěřen do výchovy, ani v tomto řízení o ústavní

stížnosti důkazy sám nehodnotil, neboť respektuje, že tato činnost

náleží především obecným soudům, nicméně nelze přehlédnout, že

v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je kladen důraz na ty

důkazy, které svědčí v neprospěch návrhů stěžovatele, zatímco

důkazy, svědčící ve prospěch jeho tvrzení, nebyly soudem vůbec

provedeny, event. nebyly hodnoceny způsobem odpovídajícím

příslušným ustanovením o.s.ř.

Ústavní soud tedy sdílí názor stěžovatele, že rozhodnutím

obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, ve kterém je obsaženo právo každého, aby nestranný

a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj.

zákonného postupu, za který je však možné považovat jen zcela

bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů

a kautel z nich vyplývajících.

Z uvedených důvodů přistoupil Ústavní soud ke zrušení obou

napadených rozhodnutí tak, aby ve věci mohlo být doplněno

dokazování, umožňující co nejspolehlivější zjištění skutkového

stavu a následně bylo zákonu odpovídajícím způsobem provedeno

hodnocení důkazů, které bude podkladem pro rozhodnutí soudu,

přičemž kriteriem pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy

jednoho z rodičů by v souladu s Úmluvou o právech dítěte

(104/1991 Sb.) měly být přednostně "zájmy dítěte", kdy tedy

prioritní nebude zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilého

a ohledy na jeho zdárný vývoj.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a shora označená rozhodnutí podle § 82

odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru