Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 581/99Nález ÚS ze dne 31.05.2001Právo na ochranu osobnosti. Přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkodškodnění
Ochrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/22 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.581.99
Datum vyhlášení31.05.2001
Datum podání25.11.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.2

46/2000 Sb., § 10


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 581/99 ze dne 31. 5. 2001

N 83/22 SbNU 199

Právo na ochranu osobnosti. Přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A.

A-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co

610/99, ze dne 24. 9. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ostravě,

p. zn. 8 Co 610/99, 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze dne 24. 9.

1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze

dne 24. 9. 1999, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 10 odst.

1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu

v Ostravě. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že se

žalobou ze dne 29. 1. 1991 u Okresního soudu v Ostravě domáhala

ochrany osobnosti po žalovaných v tom směru, aby uveřejnili omluvu

v Moravskoslezském večerníku za jejich dopis publikovaný v tomto

periodiku, obsahující nepravdivá tvrzení, a poskytli jí společně

a nerozdílně finanční satisfakci ve výši 30.000,- Kč. Po osmiletém

soudním martýriu, kdy byla stěžovatelka dokonce nucena se

z rozhodnutí soudu podrobit znaleckému dokazování stran jejích

charakterových vlastností, byť to byla ona, kdo se dovolával

ochrany proti neoprávněnému zásahu, vydal Okresní soud v Ostravě

rozsudek, čj. 35 C 246/91-272, ze dne 16. 11. 1998, a návazně

doplňující rozsudek, čj. 35 C 246/91-311, ze dne 6. 5. 1999, jimiž

žalovaným uložil povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis ve

lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku tohoto znění : "V dopise,

který jsme zaslali Moravskoslezskému večerníku, z něhož část byla

dne 22. 11. 1990 otištěna v čl."Polemika kolem DPMO", jsme uvedli,

že p. A. A-ovou jsme měli možnost bezprostředně poznat jako

člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými

lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho

kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí

snad za každou cenu narušovat mezilidské vztahy, a že jí bylo

podle zcela záhadných kritérií uděleno vyznamenání Vzorný

pracovník dopravy. Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými

objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních

názorů, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A-ové omlouváme."

Návrh stěžovatelky, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit jí každý

částku po změně návrhu 5.000,- Kč jako finanční satisfakci, však

byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala do všech

výrokových částí uvedených rozsudků odvolání, pozdějším podáním

však vzala v části I napadeného doplňujícího rozsudku odvolání

zpět. Naproti tomu však uvedeným podáním rozšířila nárok na

poskytnutí finanční satisfakce v tom směru, aby byli žalovaní

zavázáni jí společně a nerozdílně zaplatit částku 45.000,- Kč,

a to v podstatě s odůvodněním, že uvedená částka adekvátněji

vystihuje míru potřeby zadostiučinění, jakož i zvýšení účinnosti

ochrany osobnosti a tím i preventivní působení, když odstranění

následků předmětného zásahu formou omluvy v zaniklém

Moravskoslezském večerníku není již dost dobře možné, nemluvě

i o časovém odstupu devíti let od zásahu, kdy toliko privátní

omluva nemůže být považována za dostačující a zákonem koncipovaná

materiální satisfakce, jako satisfakce podpůrná, se tak stává

satisfakcí prioritní. Požadovanou finanční částku, řádově

v desítkách tisíc korun, zhruba průměrný měsíční plat, připadající

na každého ze žalovaných, pak nelze považovat za přemrštěnou,

bude-li přihlíženo i k určitému sociálnímu aspektu na straně

povinných. Jeví se i střízlivá v relaci soudní praxe při ochraně

významnějších osobností. Poskytnutá satisfakce by měla reflektovat

princip rovnosti před zákonem, protože jde především o čest

občanskou, jíž plně stěžovatelka z hlediska sociální stratifikace

reprezentuje.

Krajský soud napadenými rozhodnutími řízení o odvolání

stěžovatelky do odstavce II. rozsudku okresního soudu, s ohledem

na zpětvzetí odvolání, zastavil a dále rozhodl, že se výše uvedený

rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku

v napadené části, tj. pokud bylo požadováno, aby bylo žalovaným

uloženo zaplatit společně a nerozdílně 45.000,- Kč, mění tak, že

se zamítá.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelka cituje

z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které nepovažuje za

správné, poukazuje na ambivalentnost jeho argumentace a uzavírá,

že odmítl-li se Krajský soud zabývat odvoláním, domáhajícím se

přiznání finančního zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o.z.,

protože nebyl zpochybněn skutkový základ věci a přitom nebylo

napadeno rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo uloženo

zaslat stěžovatelce dopis shora uvedeného znění, má stěžovatelka

za to, že došlo k odmítnutí poskytnutí práva na soudní ochranu dle

čl. 36 odst. 1 Listiny i k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR,

neboť zjištění, zda ke snížení důstojnosti ve značné míře došlo,

není podmíněno změnou, resp. napadením, skutkového stavu, nýbrž je

věcí úvahy soudu, nota bene, když finanční zadostiučinění lze, jak

plyne z § 13 odst. 2 o.z., přiznat i za jiných okolností, než je

snížení důstojnosti ve značné míře. V dané věci navíc stěžovatelka

právě s ohledem na skutková zjištění, nalézající výraz přímo ve

výroku rozsudku, dovozuje naplnění podmínek i pro finanční

zadostiučinění. Pokud pak přece jenom otázku nemajetkové újmy

v penězích odvolací soud zkoumal a dospěl k závěru, že přes

medializaci údajů uvedených ve výroku rozsudku a jejich obsah je,

a to i s přihlédnutím k časovému odstupu devíti let, satisfakcí

přiměřenou jen osobní dopis stěžovatelce, má stěžovatelka zato, že

vzdor formální existenci pozitivního rozhodnutí o jejím nároku jí

soudní ochrana de facto nebyla poskytnuta, protože uložením omluvy

formou osobního dopisu jakoby soud za daných skutkových okolností

nerozhodl vůbec. Došlo tak podle jejího názoru nejen k porušení

čl. 36 odst. 1 Listiny, ale též čl. 10 odst. 1, 2 Listiny.

Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 35 C 246/91, a vyžádal si

vyjádření Krajského soudu v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že pokud

ústavní stížnost směřuje do usnesení vydaných odvolacím soudem

v této věci, nelze se k ní vyjádřit, neboť není odůvodněna.

Ohledně rozsudku pak uvádí, že je odůvodněn dostatečným způsobem.

Odvolacímu soudu nic nebrání užít argumentu vyplývajícího

z procesního práva (vázanost zjištěným skutkovým stavem)

i argumentu vyplývajícího z práva hmotného (hodnocení přiměřené

míry satisfakce), pokud vedou ke stejnému závěru, jako v tomto

případě. Stěžovatelce byla přiznána přiměřená satisfakce

rozhodnutími soudů obou stupňů, soudní ochrana jí tedy odepřena

nebyla a nebyla zkrácena na žádných jiných právech zaručených

Ústavou ČR a Listinou. Stížnost proto pokládá za nedůvodnou

a souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2

zákona o Ústavním soudu.

Z. K., R. K. a V. H., žalovaní v řízení před obecnými soudy,

navrhli zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů ve svém podání

rozvedených, jimž se však zároveň svého postavení vedlejších

účastníků tohoto řízení vzdali.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují pak především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví vázanost soudce

při rozhodování zákonem. Své rozhodnutí o nepřiznání stěžovatelkou

požadovaného zadostiučinění v penězích odvolací soud v podstatě

odůvodnil tím, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav

zjištěný prvoinstančním soudem a nenavrhoval v tomto směru

provedení žádných důkazů, a odvolací soud tedy neměl jinou možnost

než vycházet z tohoto zjištěného skutkového stavu a prvoinstančním

soudem prokázané míry snížení důstojnosti a vážnosti stěžovatelky.

Podle ustanovení § 213 o.s.ř. však odvolací soud není vázán

skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Přiznání

zadostiučinění v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 o.z. pak je věcí

volné úvahy soudu podle zhodnocení celkové povahy každého

jednotlivého případu, i jeho jednotlivých okolností. Odvolací soud

se však v napadeném rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že

okresní soud vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve

značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve

společnosti a rodině, když, jak uvedl, neměl jinou možnost, než

vycházet ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem.

Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena povinností

soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to

způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Tato

povinnost řádného odůvodnění, jako nutná náležitost spravedlivého

procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představuje

součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.

36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR). Z odůvodnění rozhodnutí tak

musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně

druhé. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co

610/99, ze dne 24. 9. 1999 však není patrno, a to považoval

Ústavní soud v dané věci za významné, zda a jakým způsobem byl

zhodnocen fakt, na který stěžovatelka poukazovala již v odvolání,

totiž nastálá objektivní změna situace, způsobená délkou trvání

řízení a zánikem Moravskoslezského večerníku. Za stavu, kdy důvody

uvedené v ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro

poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, jsou zákonem

uváděny pouze demonstrativně, měl se totiž odvolací soud, při

zachování zásad spravedlivého procesu, právě s ohledem

na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce

rovnocenným způsobem, především zabývat otázkou, zda omluva

žalovaných, k níž byli tito pravomocně soudem zavázáni formou

osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než

je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného

článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy ve smyslu

ustanovení § 13 odst. 2 o.z. i postačujícím zadostiučiněním. Jinak

řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování

soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je

povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění

finanční. K tomu však v posuzované věci, jak shora uvedeno,

nedošlo. Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí odvolacího

soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušeno.

(V této věci pak, a to již mimo posuzování věci samé, a tudíž

nikoliv na adresu obecného soudu, pro úplnost Ústavní soud uvádí,

že měl k dispozici "omluvný" dopis, zaslaný žalovanými

stěžovatelce, jehož základním rysem je jeho nečitelnost,

a z jehož formy je tak zřetelný poměr žalovaných nejen k právu

stěžovatelky na morální zadostiučinění, ale i k soudnímu

rozhodnutí samotnému.)

Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99, ze

dne 24. 9. 1999, pak v souvislosti s tímto rozhodnutím

stěžovatelka nenamítala dotčení jejích ústavně zaručených

základních práv a Ústavní soud neshledal v poměru k tomuto

usnesení nic, co by svědčilo pro jeho zásah.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99, ze dne 24. 9. 1999, zrušil podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 31. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru