Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 581/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/důvody
doručování/fikce doručení
Datové schránky
rozsudek/pro zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.581.16.1
Datum podání18.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

300/2008 Sb., § 8 odst.3

99/1963 Sb., § 153b odst.1, § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 581/16 ze dne 22. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Městské lesy Rakovník, s.r.o., se sídlem Na Sekyře 166, Rakovník, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č.j. 25 Co 527/2014-111, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 25 Cdo 4173/2015-130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 7. 10. 2014, č.j. 3 C 161/2014-45, uložil Okresní soud v Rakovníku stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci (Zemědělské společnosti Chrášťany s.r.o.) 79.500,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 6. 7. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále soud prvního stupně vyslovil, že žalobci se vrací z účtu Okresního soudu v Rakovníku soudní poplatek 5.028,- Kč (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci 23.632,- Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č.j. 25 Co 527/2014-111, byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku III. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. V napadeném výroku I. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, č.j. 25 Cdo 4173/2015-130, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť postrádalo obligatorní náležitosti.

II.

Soudy podle stěžovatelky zatížily svá rozhodnutí libovůlí a formalismem a nepochybně jí tak odepřely právo na spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž by pro to existovaly relevantní zákonné důvody.

Stěžovatelka namítá, že je organizací spravující Městské lesy a má toliko dva technickohospodářské pracovníky, když jeden je ředitel a druhý jeho sekretářka, která měla na starosti správu datové schránky. Do té má sice formálně přístup i ředitel organizace, ale ten je vzhledem k povaze své práce každý den mimo kancelář a o administrativní záležitosti včetně pošty a datové schránky, ke které držela přístupové heslo, se tak starala sekretářka. S ohledem na její hospitalizaci a následné náhlé úmrtí došlo ke zmeškání účasti na prvním jednání u okresního soudu. Dle přesvědčení stěžovatelky se jedná o případ naprostého excesu, kdy k vydání rozsudku pro zmeškání vedlo náhlé úmrtí jediného zaměstnance, který měl do datové schránky vstup, což bylo také doloženo všemi předvídatelnými důkazy.

V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k problematice rozsudků pro zmeškání, která byla shrnuta v zamítavém nálezu Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014, a upozorňuje, že k vydání rozsudku pro zmeškání by měl soud přistupovat uvážlivě a zdrženlivě, přičemž ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání za shora uvedených okolností pak stěžovatelka považuje za naprosto nesprávné a navýsost formalistické, když by obecné soudy měly být samy povinny k takovéto judikatuře přihlížet, a nikoliv v situaci, která byla pro stěžovatelku zcela nepředvídatelná, odmítnout její dovolání z důvodů "které se zde vůbec nehodí".

III.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje již uplatněnou argumentaci, jejíž podstatou je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení, u nichž má stěžovatelka za to, že jsou nesprávné. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

Zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o.s.ř.).

Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na den 7. 10. 2014 a obsílku k tomuto jednání spolu s žalobou zaslal stěžovatelce do datové schránky. Do datové schránky stěžovatelky byly předvolání i žaloba doručeny dne 26. 8. 2014. Do 5. 9. 2014, kdy uplynulo 10 dnů od dodání zásilky do datové schránky stěžovatelky, se do datové schránky příjemce nepřihlásila osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodávanému dokumentu, a proto téhož dne došlo k doručení fikcí. Stěžovatelka byla tedy k ústnímu jednání řádně předvolána, přičemž toto předvolání jí bylo doručeno více než 10 dní předem (více než měsíc předem). Dne 7. 10. 2014 proběhlo u Okresního soudu v Rakovníku ústní jednání, k němuž se žalovaný (stěžovatelka) bez omluvy nedostavil. Při tomto jednání zástupce žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a ten byl také soudem prvního stupně vydán.

Stěžovatelka v odvolání namítala, že měla být zohledněna mimořádná okolnost, ke které u ní v důsledku úmrtí administrativní pracovnice, která měla na starosti správu datových schránek, došlo.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací konstatoval, že podle § 8 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, má ze zákona přístup do datové schránky statutární orgán právnické osoby, jíž je doručováno, v daném případě ředitel stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že písemnosti se právnické osobě doručují zásadně do datové schránky, bylo na stěžovatelce a její vnitřní organizaci, jak zajistí to, aby se seznámila s obsahem doručovaných písemností. Stěžovatelka (její statutární zástupce) pověřila správou datové schránky administrativní pracovnici. Za situace, kdy statutární zástupce stěžovatelky dne 19. 8. 2014 zjistil, že tato pracovnice nemůže danou činnost vykonávat a následně se 27. 8. 2014 dozvěděl o tom, že tato pracovnice je v pracovní neschopnosti, měl učinit kroky k tomu, aby datovou schránku zpřístupnil a zajistil tak přístup k úředním písemnostem doručovaným výhradně do datové schránky. To ale stěžovatelka neučinila. Přestože statutární zástupce od 27. 8. 2014 věděl o tom, že datová schránka přístupná nejen není a nebude, dokud nezmění přístupové údaje, zůstal nečinný a o přístupové údaje požádal až 22. 10. 2014, tedy téměř po dvou měsících. Tento přístup stěžovatelky (jejího statutární zástupce) je nutno hodnotit jako neodpovědný, přičemž se rozhodně nejedná o omluvitelný důvod ve smyslu § 153b odst. 4 o.s.ř. Z těchto důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako správný potvrdil.

Pro úplnost je možno dodat, že stěžovatelka kromě odvolání podala současně i návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o.s.ř. Tento návrh byl usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 3. 2015, č.j. 3 C 161/2014-77, zamítnut a toto zamítavé usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, č.j. 25 Co 147/2015-98, potvrzeno, a to s v podstatě totožnou argumentací.

Navzdory politováníhodným okolnostem případu je třeba se závěry obecných soudů souhlasit. Podstatné pro posouzení věci je, že stěžovatelka již ode dne 27. 8. 2014 věděla, že administrativní pracovnice pověřená správou datové schránky je v pracovní neschopnosti. Pokud za těchto okolností statutární zástupce stěžovatelky neměl k datové schránce přístupové údaje, měl tento problém neprodleně řešit. Situaci však nevěnoval dostatečnou pozornost nejen v době, kdy byla příslušná administrativní pracovnice v pracovní neschopnosti, ale nepřistoupil k jejímu řešení ani bezprostředně po jejím úmrtí dne 17. 9. 2014, ale o přístupové údaje požádal až dne 22. 10. 2014. Předvolání k jednání u Okresního soudu v Rakovníku na den 7. 10. 2014 přitom stěžovatelce bylo do datové schránky odesláno i doručeno s dostatečným předstihem.

Výše naznačenou argumentaci neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenou, když právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona a je akceptovatelný také z ústavního hlediska. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, proč došlo k vydání rozsudku pro zmeškání, respektive k jeho následnému potvrzení. Obecné soudy se vypořádaly také s tvrzeními uplatněnými stěžovatelkou a svá rozhodnutí srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Dále je Ústavní soud nucen konstatovat, že ani námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou důvodné.

Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o.s.ř.) je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen vymezit, která z hledisek uvedených v § 237 o.s.ř. považuje za splněná, přičemž pouhá citace daného textu nepostačuje.

Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí však stěžovatelka v podaném dovolání nevymezila konkrétní otázku hmotného či procesního práva splňující kritéria § 237 o.s.ř. ani nespecifikovala právní posouzení, které považuje za nesprávné. Nejvyšší soud uzavřel, že pouhý obecný závěr, že rozsudek pro zmeškání byl v daném případě vydán "sporně" a jedná se tedy o "hraniční případ", ve kterém rozsudek pro zmeškání neměl být vydán, nesplňuje nároky na vymezení konkrétní právní otázky a nesprávného právního posouzení ve smyslu § 237 o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. a nezbytné obligatorní náležitosti dovolání nelze dovodit ani z jeho obsahu. Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud pak v odůvodnění rozhodnutí poukazuje také na skutečnost, že stěžovatelka v rámci dovolání odkazuje na občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 a pomíjí tak, že s účinností od 1. 1. 2013 novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody doznaly podstatných změn.

Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky musí dát Ústavní soud v tomto směru Nejvyššímu soudu zapravdu. Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice.

V.

Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv, nezjistil.

Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

Jan Musil v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru