Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 581/06 #4Nález ÚS ze dne 03.06.2008K povinnosti soudu vypořádat se s námitkami vůči provedeným důkazům obecným soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
vyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhov... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
Promlčení
důkaz/volné hodnocení
Cena
důkaz/formální posouzení
důkazní nouze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/49 SbNU 491
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.581.06.4
Datum vyhlášení18.06.2008
Datum podání05.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1988 Sb., § 21, § 2 odst.5, § 2 odst.6

316/1990 Sb.

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 517 odst.2

87/1991 Sb., § 8 odst.1, § 7 odst.4

99/1963 Sb., § 123, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek
Jestliže se obecný soud nedostatečně vypořádá s námitkami vůči provedeným důkazům, které jsou způsobilé vyvolat vážnou pochybnost o správnosti závěrů, k nimž soud jejich hodnocením dospěl, a odmítne provést důkazy účastníkem řízení navržené k odstranění těchto pochybností, poruší základní právo účastníka řízení domáhat se stanoveným postupem práva u soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ustanovení restitučních předpisů je třeba interpretovat v souladu s jejich smyslem a účelem, jímž byla alespoň částečná náprava majetkových křivd, jichž se totalitní režim dopouštěl, a nelze ustanovení restitučních předpisů interpretovat způsobem, který jejich účel a smysl zmaří. Standard přezkumu soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech je vyšší než v běžných občanskoprávních sporech.

Obecné soudy mohou podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít, vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem, ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nikoli však odmítnout z důvodu tvrzené amorálnosti aplikaci právního předpisu jako takového.


Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelek A.N., M.J. a A.P. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. června 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 4. července 2003 č.j. 18 C 245/99-136 ve výroku IV., rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2006 č. j. 42 Co 18/2006-205 ve výroku II. a související výroky o náhradě nákladů řízení a soudních poplatcích. Ve zbytku návrhy stěžovatelek a vedlejších účastníků Ústavní soud odmítl.

Narativní část

Stěžovatelky, jako restituentky, uplatnily nárok na vydání věci u povinné osoby v roce 1991. Protože povinná osoba – vedlejší účastník – nárokované nemovitosti dobrovolně nevydala, obrátily se stěžovatelky na soud. Nemovitosti jim byly po dlouholetém sporu vydány až v roce 1999. Po jejich vydání uplatnil vedlejší účastník vůči stěžovatelkám nárok na úhradu zhodnocení vydaných nemovitostí podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na základě výše uvedených rozsudků obecných soudů byly stěžovatelky povinny zaplatit vedlejšímu účastníku řízení každá 806 825 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. října 1999 do zaplacení, včetně nákladů řízení a soudních poplatků. Podle stěžovatelek obecné soudy neprovedly (opomněly provést) stěžovatelkami navržené důkazy a nevypořádaly se se všemi okolnostmi a námitkami, které vyšly v řízení najevo.
Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelek uplatněnými před obecnými soudy. Co se týče námitky promlčení, Ústavní soud akceptoval právní názor obecných soudů, že nárok povinné osoby na zaplacení náhrady dle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích vzniká až vydáním nemovitostí, kdy se umenšuje majetek povinné osoby a vzniká ji nárok na vrácení toho, oč byla nemovitost zhodnocena.

Ústavní soud však shledal důvodnými námitky stěžovatelek do procesu dokazování výše zhodnocení vydaných nemovitostí, které byly povinny nahradit vedlejšímu účastníku. Podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se má rozdíl mezi cenami stanovit podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona, jímž byla vyhláška č. 182/1988 Sb. Znalecký ústav však použil pro výpočet opotřebení stavby pro účely ocenění nemovitosti metodu analytickou, a to podle prováděcí vyhlášky č. 540/2002 Sb. k zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Ústavní soud konstatoval, že pokud oceňovací předpis, který zákon přikazuje v dané věci použít, stanoví k výpočtu opotřebení stavby metodu lineární, nelze toto ustanovení obcházet použitím vhodnějších metod podle pozdějších oceňovacích předpisů, na které však zákon neodkazuje. Obecné soudy se tak odchýlily od zákonné normy v neprospěch osob oprávněných, tj. v rozporu s účelem zákona zmírnit majetkové křivdy, a na druhé straně ve prospěch povinné osoby, která nadto vydávanou nemovitost ze svého majetku nezhodnotila. Obecné soudy dále pochybily, když připustily zvýšení ceny vydané nemovitosti k datu uplatnění žádosti o vydání o 40 % podle § 21 vyhlášky č. 182/1988 Sb., Ústavní soud konstatoval, že toto ustanovení nelze, ve zřejmém rozporu s jeho dikcí a účelem, zneužít a interpretovat je jako zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, resp. jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Znalecké posudky ani napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodnily zvýšení ceny nemovitostí právě o oněch maximálních 40 %, proto takové zvýšení zjištěné ceny posoudil Ústavní soud za svévolné.

Námitce stěžovatelek k rozporu žalobního nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy Ústavní soud ústavněprávní relevanci nepřiznal. Rozpor s dobrými mravy spatřovaly stěžovatelky v tom, že vedlejší účastník nemovitosti nezhodnotil. Jejich tvrzení se netýkalo výkonu práva vedlejšího účastníka v určité situaci, nýbrž fakticky směřovalo proti zákonné konstrukci nároku podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který nerozlišuje, kdo vydávané nemovitosti zhodnotil. Co se týče příslušenství žalobního nároku – úrok z prodlení se zaplacením (v budoucnu) přisouzené částky uplatňovaný vedlejším účastníkem od 1. října 1999 – poznamenal Ústavní soud, že vzhledem ke zcela specifickým okolnostem daného restitučního případu by takovýto výkon práva vedlejšího účastníka dobré mravy porušovat mohl. Ústavní soud konstatoval, že povinnost uhradit zhodnocení podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. není ex lege synallagmatickou povinností k povinnosti vydat věc, povinná osoba však mohla v řízení o žalobě o vydání věci uplatnit návrh, aby synallagmatická, vzájemná podmíněnost obou nároků byla konstitutivně založena výrokem soudního rozsudku. Tohoto svého práva vedlejší účastník nevyužil a nárok na náhradu zhodnocení uplatnil až poté, co mu byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost nemovitosti vydat.

Podle Ústavního soudu nelze za těchto specifických okolností akceptovat, aby náprava majetkové křivdy, která byla stěžovatelkám totalitním režimem způsobena, byla zmařena v důsledku procedurální strategie vedlejšího účastníka v kombinaci s fixními, právním předpisem stanovenými úroky z prodlení, které dnes dvojnásobně převyšují úrok, za které peněžní ústavy poskytují hypotéční úvěry, a v kombinaci s dlouhou dobu trvajícím řízení před obecnými soudy, v němž navíc došlo k porušení základních procesních práv stěžovatelek garantovaných Listinou, jak je patrno z tohoto nálezu.

Ústavní soud uzavřel, že v dané věci se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelek vůči provedeným důkazům, které byly způsobilé vyvolat vážnou pochybnost o správnosti závěrů, k nimž soudy jejich hodnocením dospěly, a odmítly provést důkazy stěžovatelkami navržené k odstranění těchto pochybností. Soudy učiněná skutková zjištění a zejména z nich vyvozené právní závěry, pokud šlo o zjištění rozdílu cen nemovitosti, tak neměly oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy tak porušily základní právo stěžovatelek domáhat se stanoveným postupem práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů v částech týkajících se stěžovatelek spolu se souvisejícími výroky o náhradě nákladů řízení podle § 82 odst. 1 týkající se stěžovatelek a vedlejšího účastníka, neboť o nich bude rozhodnuto v dalším řízení.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008

N 101/49 SbNU 491

K povinnosti soudu vypořádat se s námitkami vůči provedeným důkazům obecným soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 3. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06 ve věci ústavní stížnosti 1) A. S., 2) M. J. a 3) A. P. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 ve znění opravného usnesení č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 11. srpna 2003 a doplňujícího usnesení č. j. 18 C 245/99-141 ze dne 11. srpna 2003, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 18/2006-205 ze dne 17. července 2006 ve znění usnesení č. j. 42 Co 18/2006-217 ze dne 17. července 2006 a proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3187/2006-282 ze dne 17. září 2007, týkajícím se povinnosti stěžovatelek coby restituentek nahradit vedlejšímu účastníkovi A) zhodnocení vydaných nemovitostí, za účasti I) Krajského soudu v Ostravě, II) Okresního soudu v Karviné a III) Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a A) družstva Jednota-Jedność, spotřební družstvo, se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 13, IČ 00032387, B) J. N., C) J. R. a D) P. N. jako vedlejších účastníků řízení.

Návrhy vedlejší účastnice C) J. R. a vedlejšího účastníka D) P. N. na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 18/2006-205 ze dne 17. července 2006 a na odklad jejich vykonatelnosti se odmítají.

I. Návrhy stěžovatelek 1) A. S., 2) M. J. a 3) A. P. na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 18/2006-205 ze dne 17. července 2006, pokud jde o výroky, které se nevztahují k jejich osobám [tj. výrok II. a výrok I., pokud šlo o žalovanou 4) rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 a výrok I., výrok III. odstavec 2, výrok IV. odstavec 3 a 4, výrok V. odstavec 2 a 3 a výrok VI. odstavec 2 a 3 rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 18/2006-205 ze dne 17. července 2006], se odmítají.

II. Návrh stěžovatelek 1) A. S., 2) M. J. a 3) A. P. na zrušení výroku I. rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 se odmítá.

III. Návrh stěžovatelek 1) A. S., 2) M. J. a 3) A. P. na zrušení výroku III. rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 se odmítá.

IV. Návrh stěžovatelek 1) A. S., 2) M. J. a 3) A. P. na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3187/2006-282 ze dne 17. září 2007 se odmítá.

V. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 ve výroku IV. a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 18/2006-205 ze dne 17. července 2006 ve výroku II., kterým byl výrok IV. citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné potvrzen, resp. v řízeních těmto rozhodnutím předcházejících, bylo porušeno základní právo stěžovatelek domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto se výrok IV. citovaného rozsudku Okresního soudu v Karviné a výrok II. citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a související výroky o náhradě nákladů řízení a soudních poplatcích, tj. rozsudek Okresního soudu v Karviné ve výrocích IV., V., VI. ve znění opravného usnesení č. j. 18 C 245/99-140 a VII., doplňující usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-141 ze dne 11. srpna 2003 a citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích II., III. odst. 1, IV. odst. 1 a 2 a ve výroku V. odst. 1, ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace návrhu

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 5. září 2006, k poštovní přepravě podanou o den dříve (č. l. 1-3), se stěžovatelky 1), 2) a 3) domáhaly zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 ve znění opravného usnesení č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 11. srpna 2003 a doplňujícího usnesení č. j. 18 C 245/99-141 ze dne 11. srpna 2003 (dále též "rozsudek Okresního soudu v Karviné") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 18/2006-205 ze dne 17. července 2006 ve znění usnesení č. j. 42 Co 18/2006-217 ze dne 17. července 2006 (dále též "rozsudek Krajského soudu v Ostravě") a vedle toho navrhly, aby do doby svého rozhodnutí Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedly, že podle těchto rozhodnutí jsou mimo jiné povinny zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení A) každá 806 825 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. října 1999 do zaplacení, vedlejšímu účastníkovi A) a státu jsou dále povinny zaplatit náklady řízení a státu též soudní poplatek. Tento nárok vedlejšího účastníka A) je nárokem z titulu náhrady podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; stěžovatelky jsou restituentky, které požádaly o vydání nemovitostí již v roce 1991, nemovitosti byly po dlouholetých soudních sporech vydány až v roce 1999 a teprve po jejich vydání uplatnil vedlejší účastník A) vůči stěžovatelkám nárok na úhradu zhodnocení vydaných nemovitostí.

2. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelek porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že obecné soudy neprovedly stěžovatelkami navržené důkazy (tzn. opomněly jimi navržené důkazy provést) a nevypořádaly se se všemi okolnostmi a námitkami, které v řízení vyšly najevo, resp. byly stěžovatelkami uplatněny.

3. Námitka opomenutých důkazů podle stěžovatelek spočívá v tom, že stěžovatelky v řízení před obecnými soudy obou stupňů (písemně podáním z 19. 5. 2003, ústně při jednání před Okresním soudem v Karviné, písemně v odvolání proti jeho rozhodnutí a ústně při jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 17. 7. 2006) navrhly provedení důkazů výslechem znalce Ing. A. J., CSc. a zástupce revizního znalce (znaleckého ústavu), výslechem vedlejšího účastníka B) a vypracováním znaleckého posudku na tržní hodnotu nájemného ve vydané nemovitosti v letech 1996 až 1998. Důkazní návrhy však byly oběma instancemi zamítnuty, ovšem se zcela formálním a nepřesvědčivým odůvodněním. Podle stěžovatelek nelze říci, že by navržené důkazy neměly relevantní souvislost s předmětem řízení, že by nedisponovaly vypovídací potencí ani že by byly nadbytečné [s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Upozornily, že mezi znaleckými posudky zadanými soudem byly zásadní rozdíly, stěžovatelkám bylo znemožněno klást otázky znalci a reviznímu znalci, přitom soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že k závěrům revizního znaleckého posudku nebyly žádné relevantní námitky vzneseny. Upozornily na to, že namítaly, že se revizní znalec nevyjádřil k poznámce znalce Ing. J. na konci strany 6 jeho znaleckého posudku, který zde uvedl, že výpočet opotřebení nelze provést analytickou metodou, zatímco revizní znalec analytickou metodu bez bližšího vysvětlení použil. Vedlejší účastník B) měl být vyslechnut k tvrzení, že nemovitost přebíraly bez jakéhokoliv vybavení kuchyně, natož nadstandardního, přestože revizní znalec o nadstandardní vybavení nemovitosti navýšil cenu, přitom však není jasné, co nadstandardním vybavením kuchyně chápal. Navržený znalecký posudek na tržní hodnotu nájemného v objektu měl směřovat k prokázání kompenzační námitky a zápočtu náhrady škody.

4. Námitka nevypořádání se se vším, co v řízení vyšlo najevo, spočívá v tom, že se obecné soudy nevypořádaly nebo zcela vágně, formálně a nepřesvědčivě odmítly námitky stěžovatelek proti uplatněnému nároku, a to námitku neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vedlejším účastníkem A), námitku zápočtu náhrady škody, námitku rozporu žalobního nároku s dobrými mravy a konečně námitku promlčení.

5. Námitka neunesení důkazního břemene spočívala v tom, že vedlejší účastník A) jakožto žalobce neprokázal stav nemovitostí v roce 1973, přitom podle zákona o mimosoudních rehabilitacích musí žalobce prokázat, že cena určená ke dni podání výzvy podstatně převyšuje cenu původní. Pokud za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že došlo k podstatnému zhodnocení nemovitosti, je tento závěr podle stěžovatelek v příkrém rozporu s provedenými důkazy.

6. Námitka zápočtu náhrady škody spočívala v tom, že stěžovatelky o vydání nemovitostí požádaly již v roce 1991, vedlejší účastník A) však nemovitosti užíval až do roku 1999, přitom povinnost vydat nemovitosti vznikla vedlejšímu účastníkovi A) podle zákona o mimosoudních rehabilitacích již po podání výzvy. Odvolací soud však námitku započtení vyhodnotil jako neurčitou a nezpůsobilou.

7. Stěžovatelky namítaly, že žalobní nárok byl v rozporu s dobrými mravy, který stěžovatelky spatřují v tom, že stát nabyl nemovitosti v roce 1973, nechal je pět let chátrat, následně stát (Místní národní výbor Petrovice u Karviné), nikoli tedy vedlejší účastník A), stavbu rekonstruoval a teprve poté v roce 1985 byly nemovitosti hospodářskou smlouvou převedeny na vedlejšího účastníka A). Od roku 1991 do roku 1999 vedlejší účastník A) užíval nemovitosti protiprávně, bezplatně a ke komerčním účelům. Přitom smyslem § 7 odst. 4 ve vazbě na § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích je podle stěžovatelek nahrazení vynaložených finančních prostředků tomu, kdo zhodnocení nemovitostí financoval. Obecné soudy se vůbec nezabývaly ani tím, jakou cenu vedlejší účastník A) za nemovitosti zaplatil. Podle stěžovatelek není spravedlivé, aby případné zhodnocení nemovitosti bylo zaplaceno tomu, kdo na toto zhodnocení nevynaložil žádné finanční prostředky. Stěžovatelky namítly též to, že jakožto oprávněné osoby nebyly povinnou osobou ve smyslu § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích vyzvány, aby projevily vůli, zda požadovat finanční náhradu nebo vydání nemovitostí; musely se osm let o vydání nemovitostí soudit a povinná osoba jim výši zhodnocení nikdy nesdělila. Obecné soudy tuto argumentaci dobrými mravy podle stěžovatelek zcela ignorovaly.

8. Konečně námitka promlčení spočívala podle stěžovatelek v tom, že se vznikem subjektivní povinnosti vedlejšího účastníka A) vydat nemovitosti mu případně vzniklo subjektivní právo na náhradu podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. To je také majetkovým právem a promlčuje se v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Skutečnost, že povinná osoba nevydala oprávněným osobám nemovitosti v zákonem stanovené lhůtě, nelze přičítat k tíži oprávněným osobám. Tuto námitku promlčení však obecné soudy podle stěžovatelek nevyhodnotily ústavně souladným způsobem.

9. Stěžovatelky proto navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě zrušil.

10. V doplnění ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu 5. října 2007 spolu s návrhem na pokračování v řízení (č. l. 34) stěžovatelky uvedly, že Nejvyšší soud se ve svém rozsudku č. j. 28 Cdo 3187/2006-282 ze dne 17. září 2007, který připojily a jímž Nejvyšší soud zamítl dovolání vedlejších účastníků B), C) a D) proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, nedostatečně vypořádal s námitkami dovolatelů, které byly obsahově totožné s námitkami stěžovatelek uplatněnými v ústavní stížnosti. Stěžovatelky zdůraznily, že součástí práva na spravedlivý proces je vedle práva vyslýchat svědky také právo vyslýchat znalce. Závěrem uvedly, že nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu a s jeho důvody.

II.

Řízení před Ústavním soudem

11. Usnesením č. j. IV. ÚS 581/06-13 ze dne 11. října 2006 Ústavní soud nejprve odmítl návrh stěžovatelek na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť stěžovatelky splnění podmínek pro odklad vykonatelnosti neosvědčily. Ve svém dalším návrhu na odklad vykonatelnosti již stěžovatelky zákonné podmínky splnily, proto Ústavní soud usnesením č. j. IV. ÚS 581/06-29 ze dne 13. listopadu 2006 odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Karviné a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve vztahu ke stěžovatelkám 1), 2) a 3) a podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek z důvodu, že před Nejvyšším soudem probíhalo řízení o dovolání vedlejších účastníků B), C) a D) proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tj. řízení, v němž byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.

12. Usnesením č. j. IV. ÚS 581/06-42 ze dne 30. října 2007 Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení, neboť Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 3187/2006 ze dne 17. září 2007 dovolání vedlejších účastníků B), C) a D) proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.

13. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

14. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 5. října 2006 (č. l. 18) uvedl, že k porušení základních práv a svobod stěžovatelek nedošlo; pokud tento soud neprovedl důkazy, které stěžovatelky navrhovaly, svůj postup řádně odůvodnil. Krajský soud v Ostravě, aniž by učinil vůči Ústavnímu soudu procesní návrh na rozhodnutí, se omezil na odkaz na odůvodnění napadených rozhodnutí.

15. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření ze dne 11. října 2006 (č. l. 26-27) uvedl, že právní závěry Krajského soudu v Ostravě v jeho rozsudku jsou přiléhavé a že ústavní stížnost stěžovatelek není důvodná.

16. Vedlejší účastník A) ve svém vyjádření ze dne 18. října 2006 (č. l. 19-22) navrhl ústavní stížnost stěžovatelek odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnout pro nedůvodnost. Poznamenal předně, že stěžovatelky navrhují zrušit napadená rozhodnutí vcelku, ač se jich týkají jen zčásti. Po obsahové stránce podle vedlejšího účastníka jen opakují námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy. V řízení bylo prokázáno, že již 12 let předtím, než původní vlastníci nabídli nemovitosti státu, byla budova zámku zchátralá a odpovídala bouračce. Soudy důkazy vyhodnotily správně a správně také odpověděly na námitky stěžovatelek týkající se dokazování, případně neprovedení důkazů. Bezchybné bylo i zjištění výše cenového rozdílu, který jsou stěžovatelky povinny nahradit. Znalecký ústav podle vedlejšího účastníka řádně v posudku vyložil, v čem shledal pochybení dřívějších znalců. Soudy správně vycházely z revizního znaleckého posudku z varianty pro stěžovatelky nejpříznivější. Vedlejší účastník poukázal na absurdnost výsledků posudku znalce Ing. J., k němuž by vedlo formální použití tzv. lineární metody při stanovení opotřebení nemovitosti u historických staveb, u kterých životnost podstatně překračuje vyhláškou předpokládaných sto let. Znalecký ústav tuto spornou otázku vyřešil tak, že použil sice tzv. lineární metodu, avšak za situace, kdy původní prvky představovaly jen nepatrnou část prvků významných pro ocenění, při stanovení míry opotřebení nemovitosti vycházel ze stavu vytvořeného rekonstrukcí objektu v osmdesátých letech minulého století. Podle vedlejšího účastníka je pravda, že zhodnocení nemovitosti nezajistil ani nefinancoval, podle § 7 odst. 4 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb. však oprávněná osoba nahradí zhodnocení osobě povinné, nikoli subjektu jinému. Vedlejší účastník poznamenal, že podle revizního znaleckého posudku stavby ztratily svůj původní stavebně-technický charakter, proto ani neměly být podle § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydány. Také závěr o nedůvodnosti námitky promlčení byl podle vedlejšího účastníka správný: nárok na zaplacení rozdílu mezi cenami je vázán na vydání nemovitosti, nikoli na podání výzvy k vydání věci. Bylo by prý protismyslné, kdyby povinná osoba mohla již v době, kdy ještě zůstává vlastníkem nemovitosti a má ji ve svém držení, uplatňovat vůči oprávněné osobě nárok na zaplacení částky odpovídající zhodnocení nemovitosti. Vedlejší účastník odmítl též názor stěžovatelek, že jim vůči němu vznikl nárok na náhradu škody v důsledku opožděného vydání nemovitosti, a poukázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. července 1993 Cpjn 50/93 (R 34/93). Poukázal též na to, že škodu nezavinil: zaujetí nesprávného, avšak rozumně odůvodnitelného právního názoru ve skutkově a právně komplikované věci nelze za zavinění považovat.

17. Vedlejší účastníci C) a D) ve svém vyjádření ze dne 6. prosince 2007 a 1. února 2008 (č. l. 48-49, 56) uvedli, že se s námitkami stěžovatelek v plném rozsahu ztotožňují a připojují se k jejich návrhu, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, a navrhují zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě, neboť porušení práv stěžovatelek se týká i vedlejších účastníků. Tvrdili, že postupem soudů byla porušena též jejich základní práva, konkrétně čl. 2, 4, 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 6 Úmluvy. Uvedli mimo jiné, že se nestali právními nástupci stran nemovitosti zámečku po zemřelé H. N., dědictvím nastoupili do práv a povinností spojených s nemovitostmi jinými, jež nebyly předmětem řízení před obecnými soudy, tzn. že se nemohli stát ani procesními nástupci v řízení o vyplacení náhrady.

18. Vedlejší účastník B) svým podáním ze dne 13. února 2008 (č. l. 57) plně podpořil ústavní stížnost stěžovatelek, neboť s ní souhlasí.

19. Od ústního jednání Ústavní soud se souhlasem stěžovatelek 1), 2) a 3), účastníků řízení I) a II) a vedlejšího účastníka A) upustil podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Žádat Nejvyšší soud - účastníka III) - o souhlas s upuštěním od ústního jednání nepovažoval Ústavní soud za nutné z důvodů uvedených v bodě 30 odůvodnění. Výslovný nesouhlas vedlejších účastníků C) a D) s upuštěním od ústního jednání, vyjádřený v jejich podání ze dne 1. února 2008 na č. l. 56, vyhodnotil Ústavní soud jako procesně neúčinný. Tento závěr je odůvodněn tím, že návrhy těchto vedlejších účastníků byly pro nesplnění podmínek řízení odmítnuty a vůbec by nemohly být při ústním jednání meritorně projednávány (viz bod 26). K tomu Ústavní soud doplňuje, že samy stěžovatelky, na jejichž podporu vedlejší účastníci C) a D) vystupují, a účastníci řízení I) a II) s upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasili (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 642/03, N 79/33 SbNU 259) a případný nesouhlas intervenienta na straně stěžovatelek nemůže jejich výslovný souhlas zvrátit. Z obdobných důvodů ani nebylo nutné žádat o souhlas s upuštěním od ústního jednání vedlejšího účastníka B), přestože tento s upuštěním od ústního jednání také souhlas vyslovil.

III.

Dokazování obsahem spisu obecných soudů

20. Ústavní soud provedl důkaz soudním spisem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 18 C 245/99, z něhož vyplývá:

- rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 1195/98 ze dne 27. listopadu 1998 (nabyl právní moci 6. ledna 1999) byla vyslovena povinnost odpůrce - nyní vedlejšího účastníka A) - uzavřít s navrhovatelkami - nyní stěžovatelkami 1), 2) a 3) a jejich sestrou, paní H. N. - dohodu o vydání předmětných nemovitostí;

- usnesením č. j. 18 C 245/99-56 ze dne 3. ledna 2002 ustanovil Okresní soud v Karviné znalcem Ing. A. J., CSc. a uložil mu, aby ocenil předmětné nemovitosti ke dni 5. ledna 1973 a 12. dubna 1991, a to dle cenového předpisu platného ke dni 1. dubna 1991 (sic!);

- znalec Ing. A. J., CSc. nemovitosti včetně příslušenství podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., ocenil znaleckým posudkem č. 254/02 ze dne 29. 3. 2002 ve znění dodatku č. 1, a to k 5. lednu 1973 částkou 212 440 Kč, k 12. 4. 1991 částkou 813 924 Kč;

- vedlejší účastník A) uplatnil k citovanému znaleckému posudku námitky (č. l. 71-74);

- usnesením č. j. 18 C 245/99-95 ze dne 10. ledna 2003 Okresní soud v Karviné ustanovil pro vypracování revizního znaleckého posudku Ústav oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské, Technické univerzity Ostrava (dále jen "znalecký ústav") a uložil mu, aby ocenil předmětné nemovitosti ke dni 5. ledna 1973 a 12. dubna 1991, a to dle cenového předpisu platného ke dni 12. dubna 1991, a aby přezkoumal závěry znalce Ing. A. J., CSc.;

- znalecký ústav nemovitosti včetně příslušenství ocenil revizním znaleckým posudkem č. 2/2003 ze dne 5. března 2003, a to ke dni 5. ledna 1973 částkou 240 770 Kč, k 12. 4. 1991 včetně venkovních úprav částkou 2 596 850 Kč, po zvýšení dle § 21 vyhlášky č. 182/1988 Sb. o 40 % částkou 3 468 070 Kč;

- stěžovatelky uplatnily vůči reviznímu znaleckému posudku znaleckého ústavu námitky (č. l. 120) a navrhly k odstranění pochybností výslechy obou znalců a vedlejšího účastníka B); návrhy uplatnily též při jednání před soudem prvního stupně 4. července 2003 (č. l. 132), na kterém soud usnesením tyto návrhy na provedení důkazů zamítl.

21. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 245/99-136 ze dne 4. července 2003 byla stěžovatelkám mimo jiné uložena povinnost, aby každá z nich vedlejšímu účastníkovi A) zaplatila částku 806 825 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. října 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění okresní soud uvedl, že podle provedených důkazů byla předmětná nemovitost v době, kdy byla "darována" (sic!) státu, ve značně špatném technickém stavu, který odpovídal demolici. K datu podání výzvy k vydání, tj. ke dni 12. 4. 1991, pak byla předmětná nemovitost úplně rekonstruována, stáří rekonstrukce činilo 5 let. Cena předmětné nemovitosti k oběma rozhodným datům byla zjištěna z revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem; ten nechal soud vypracovat, protože závěry znaleckého posudku Ing. J. a znaleckého posudku Ing. S., který ke své žalobě předložil vedlejší účastník A), byly rozdílné. Okresní soud dále uvedl, že k závěrům revizního znaleckého posudku nebyly v řízení vzneseny žádné relevantní námitky, proto je vzal soud za podklad svého rozhodnutí, a jím byla cena předmětné nemovitosti k datu 5. 1. 1973 stanovena ve výši 240 770 Kč, k datu 12. 4. 1991 pak byla cena stanovena na částku 3 468 070 Kč, včetně 40% navýšení dle § 21 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Rozdíl cen tedy činí 3 227 300 Kč, na každou ze stěžovatelek tak připadá povinnost zaplatit 806 825 Kč. Okresní soud odmítl námitky stěžovatelek stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu a námitku promlčení s tím, že nárok na náhradu podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. mohl být uplatněn až poté, co byla nemovitost fakticky vydána, proto podle okresního soudu není ani případný nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku za dobu mezi podáním výzvy k vydání věci a uzavřením dohody o vydání věci relevantní.

22. K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 18/2006-205 rozsudek Okresního soudu v Karviné, pokud jde o povinnost stěžovatelek zaplatit vedlejšímu účastníkovi A) náhradu za zhodnocení, potvrdil. Pokud jde o tento výrok, konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně byla dostatečná. Důkazní návrhy stěžovatelek zamítl, neboť byly nadbytečné. Jednalo se především o důkazy výslechem znalce Ing. J. a zástupce revizního znaleckého ústavu - ti se podle soudu dostatečně vyjádřili ve svých znaleckých posudcích, nadto otázka možnosti "určení ceny odhadem, tzv. analytickou metodou, je otázkou právní, jejíž konečné posouzení přísluší soudu". Kompenzační námitku označil za neurčitou, proto také odmítl provést důkaz znaleckým posudkem na stanovení tržní ceny nájemného v letech 1996 až 1998. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vycházel z revizního znaleckého posudku, který byl vypracován znaleckým ústavem za účelem odstranění rozdílu mezi znaleckými posudky. "Pokud revizní znalecký posudek pro stanovení ceny nemovitosti k 5. lednu 1973 použil tzv. analytickou metodu, jeho postup je podložen § 5 odst. 2 v návaznosti na § 2 odst. 5, 6 vyhl. č. 182/1988, když v odstavci 6 § 2 této vyhlášky je zakotvena možnost v případě, že nelze-li stáří stavby zjistit, počítat podle jiného dokladu, a není-li ani ten, určit cenu (sic!) odhadem. Byl-li zámeček postaven v blíže nezjištěné době koncem 18. století nebo počátkem 19. století a jednalo-li se o kulturní historickou památku, jeví se soudu použití analytické metody jako přiměřené, navíc cena nemovitosti stanovená touto metodou je pro žalované (tj. stěžovatelky) příznivější. Odvolací soud pak za správný považoval i postup revizního znalce při stanovení ocenění k 12. dubnu 1991. Při stanovení ceny nemovitosti pak již znalec vycházel z použití lineární metody s přihlédnutím k rozsáhlé rekonstrukci a zásadní přestavbě nemovitosti. Při zhodnocení skutečného stáří stavby přihlédl k tomu, že při rekonstrukci byla vytvořena nová stavba, a vzal za základ pro stanovení ceny nemovitosti stáří rekonstrukce v délce 5-ti let. ... Lze souhlasit i se soudem I. stupně, pokud navýšil tuto cenu o 40 % z důvodu nadstandardního vybavení nemovitosti ... ve smyslu doporučení revizního znaleckého posudku. ... Tento postup ... odpovídá i zjištěním, ... že v době darování (sic!) zámeček sloužil k bydlení, ... a srovnáním s kolaudačním rozhodnutím, kdy zámeček byl zcela zásadním a co do svého druhového určení přestavěn.".

23. K námitce započtení odvolací soud uvedl, že ji stěžovatelky blíže nekonkretizovaly. Námitku rozporu s dobrými mravy odmítl odvolací soud s tím, že nárok žalobce má původ v restitučním zákonu a že vlastní vypořádání mezi oprávněnými a povinným samo o sobě být v rozporu s dobrými mravy nemůže. Podle odvolacího soudu se nárok nepromlčel, neboť je vázán na vydání nemovitosti, nikoli na podání výzvy k vydání věci.

24. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 3187/2006-282 ze dne 17. září 2007 zamítl dovolání vedlejších účastníků B), C) a D) a v odůvodnění uvedl, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které na tuto právní věc dopadalo, a také si toto ustanovení vyložil způsobem, který neodporoval jeho obsahu a slovnímu znění ani právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury. Posouzení námitky k započtení a námitky promlčení bylo ze strany odvolacího soudu provedeno v souladu s § 98 o. s. ř. a s § 100 a 101 občanského zákoníku. Námitky žalovaných týkající se dalšího doplnění dokazování výslechem znalce a zástupce revizního znalce označil za nezpůsobilé dovolací důvody.

IV.

Procesní podmínky v řízení o ústavní stížnosti

25. Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s procesně komplikovanou situací, neboť z původních žalovaných v řízení před obecnými soudy pouze tři z nich - stěžovatelky 1), 2) a 3) podaly ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě, ale nepodaly proti nim dovolání, zatímco zbylí tři z původních žalovaných - vedlejší účastníci B), C) a D) podali proti napadeným rozhodnutím dovolání, nikoli však ústavní stížnost. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek 1), 2) a 3) proto nevystupují jako další stěžovatelé, nýbrž jako vedlejší účastníci, neboť byli účastníky řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí (§ 76 odst. 2 první věta zákona o Ústavním soudu). Přesto však vedlejší účastníci C) a D) ve svém vyjádření ze dne 6. prosince 2007 sami za sebe učinili návrh na zrušení napadených rozhodnutí včetně návrhu na odklad jejich vykonatelnosti, argumentujíce porušením svých základních práv a svobod. V tomto smyslu tedy Ústavní soud musí hodnotit tento jejich návrh nikoli jako procesní postoj vedlejšího účastníka, který vystupuje na podporu stěžovatele nebo jiného účastníka řízení, nýbrž jako samostatný návrh, resp. ústavní stížnost. Přitom však Ústavní soud poznamenává, že tito vedlejší účastníci zcela ponechali stranou rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3187/2006 ze dne 17. září 2007, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti ústavní stížností napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu.

26. Ústavní soud proto ještě předtím, než se bude zabývat ústavní stížností stěžovatelek, konstatuje, že pokud vedlejší účastníci C) a D) činí z pozice stěžovatelů vlastní ústavní stížnost v podobě procesního návrhu na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě a navrhují odklad jejich vykonatelnosti ve vztahu ke svým osobám, pak tento návrh nutno označit za nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je i dovolání, které Nejvyšší soud nemůže odmítnout jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1 věta za středníkem a § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), tj. dovolání, jaké proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uplatnili vedlejší účastníci C) a D). Pokud Nejvyšší soud takové dovolání meritorně projedná a rozhodne o něm rozsudkem, musí stěžovatel napadnout v prvé řadě toto pro něj poslední rozhodnutí ve věci a teprve spolu s ním by mohl napadat i rozhodnutí soudů nižších instancí, která mu předcházela. Pokud by Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí ve věci a vyhověl jí, nastala by z hlediska právní jistoty nepřijatelná situace, kdy by došlo ke zrušení meritorních rozsudků soudů nižších stupňů při zachování existence meritorního rozsudku Nejvyššího soudu v téže věci (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI 2007, str. 381). Rozsudek Nejvyššího soudu byl vedlejším účastníkům C) a D) doručen 22. října 2007, lhůta pro jeho napadení ústavní stížností proto těmto stěžovatelům uplynula o šedesát dní později, tj. 21. prosince 2007. V této lhůtě ani do dnešního dne vedlejší účastníci C) a D) návrh na jeho zrušení nepodali. Ústavní soud proto návrh vedlejších účastníků C) a D) na zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě a návrh na odklad jejich vykonatelnosti ve vztahu k jejich osobám výrokem I. tohoto nálezu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Procesní postavení vedlejších účastníků C) a D) jako vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek, na jejichž podporu vystupují, však zůstává zachováno.

27. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelek a návrh na zrušení jimi napadených rozsudků Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelky napadají tyto rozsudky jako celek, tzn. včetně výroků, které se jich netýkají, resp. které se týkají vedlejších účastníků A), B), C) a D). Ústavní stížnost je však stěžovatel oprávněn podat jen vůči zásahu orgánu veřejné moci, jímž byl stěžovatel dotčen; zákon o Ústavním soudu nezná tzv. populární žalobu a nepřipouští možnost podat ústavní stížnost za někoho jiného. V daném případě jde o samostatné a oddělitelné nároky vedlejšího účastníka A) vůči stěžovatelkám a vedlejším účastníkům B), C) a D). Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelek proti citovaným rozhodnutím v částech, které se týkají jiných osob, odmítl výrokem II. tohoto nálezu podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou. Tím došlo k odmítnutí i návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve vztahu k těmto jiným osobám, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti.

28. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky napadají rozsudek Okresního soudu v Karviné jako celek, musel Ústavní soud posoudit též jejich návrh ve vztahu k výrokům I. a III. tohoto rozsudku. Proti výroku I. o zastavení řízení v rozsahu částky 12 500 Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. září 1999 nepodaly stěžovatelky ani jiní účastníci odvolání, takže tento výrok nabyl právní moci uplynutím odvolací lhůty po doručení tohoto rozsudku, tj. dnem 5. září 2003. Jak již bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (se zákonnými výjimkami), což nepochybně platí i pro řádný opravný prostředek v podobě odvolání. Pokud tedy stěžovatelky tento procesní prostředek ve vztahu k výroku I. neuplatnily, a přitom se ústavní stížností domáhají jeho zrušení, je v této části jejich ústavní stížnost nepřípustná, a proto ji Ústavní soud v této části výrokem III. odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

29. Pokud jde o výrok III. rozsudku Okresního soudu v Karviné, jímž byla zamítnuta žaloba vůči stěžovatelkám 1), 2) a 3), aby každá byla povinna zaplatit žalobci - vedlejšímu účastníkovi A) - částku 91 903,75 Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. září 1999 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 11 % od 20. září 1999 do 30. září 1999 z částky 806 825 Kč vůči každé ze stěžovatelek, je zřejmé, že stěžovatelky proti tomuto ze svého pohledu vyhovujícímu výroku odvolání nepodaly a subjektivně ani podat nemohly. Pokud nyní v ústavní stížnosti napadají rozsudek Okresního soudu v Karviné jako celek včetně tohoto pro ně vyhovujícího výroku, jde zřejmě o nepozornost. Formálně se však Ústavní soud musí i s tímto návrhem vypořádat. Nepochybně by ústavní stížnost stěžovatelek proti jim příznivému výroku soudního rozhodnutí byla zcela zjevně neopodstatněná, v daném případě však postačí jejich návrh na zrušení výroku III. rozsudku Okresního soudu v Karviné odmítnout výrokem IV. tohoto nálezu podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené v § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu; výrok III. rozsudku Okresního soudu v Karviné totiž nabyl právní moci 5. září 2003, ústavní stížnost však byla podána až 4. září 2006.

30. Ač se stěžovatelky v petitu ústavní stížnosti, ani při jejím doplnění, formálně nedomáhaly zrušení též rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3187/2006-282 ze dne 17. září 2007, jímž bylo zamítnuto dovolání vedlejších účastníků B), C) a D), Ústavní soud, přihlížeje k obsahu celé jejich ústavní stížnosti (viz Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI 2007, str. 449), vyhodnotil jejich podání ze dne 24. října 2007 (návrh na pokračování řízení na č. l. 34) jako rozšíření ústavní stížnosti i na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, neboť v tomto podání stěžovatelky tento rozsudek označily a uvedly, že s ním a s jeho důvody nesouhlasí. Protože se však rozsudek Nejvyššího soudu stěžovatelek ani jejich právního postavení nedotýká, Ústavní soud jejich návrh na zrušení tohoto rozsudku odmítl výrokem V. tohoto nálezu podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, z důvodů obdobných, jak bylo uvedeno výše v bodě 27 odůvodnění. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu byl bez dalšího odmítnut, nepovažoval Ústavní soud ani za nutné Nejvyšší soud jako účastníka řízení obesílat s výzvou, aby se k ústavní stížnosti a návrhům vedlejších účastníků vyjádřil. Ze stejného důvodu nebylo nutné žádat Nejvyšší soud o souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V.

Vlastní posouzení věci

31. Věcně projednatelnou ústavní stížnost tak stěžovatelky podaly pouze proti rozsudku Okresního soudu v Karviné v rozsahu výroku IV., ve znění zčásti potvrzujícího a zčásti měnícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tedy proti výroku, že žalovaná 1, 2 a 3 [tj. stěžovatelky 1), 2) a 3)] jsou každá povinny zaplatit žalobci částku 806 825 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 10. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku Okresního soudu v Karviné potvrzený výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě). S tímto výrokem pak neoddělitelně souvisí výroky o nákladech řízení a soudních poplatcích, tj. o tom, že

- žalované č. 1., 2. a 3. [tj. stěžovatelky 1), 2) a 3)] jsou povinny zaplatit žalobci [vedlejšímu účastníkovi A)] na nákladech řízení každá částku 31 417 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok V. rozsudku Okresního soudu v Karviné ve znění měnícího výroku III. odst. 1 rozsudku Krajského soudu v Ostravě),

- žalované 1., 2. a 3. [tj. stěžovatelky 1), 2) a 3)] jsou povinny zaplatit státu na nákladech řízení každá částku 5 119,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Karviné (výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Karviné ve znění měnícího výroku IV. odst. 2 rozsudku Krajského soudu v Ostravě),

- žalované č. 1., 2. a 3. [tj. stěžovatelky 1), 2) a 3)] jsou povinny zaplatit státu soudní poplatek v částce 143 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Karviné (výrok VII. rozsudku Okresního soudu v Karviné),

- žalované č. 1., 2. a 3. [tj. stěžovatelky 1), 2) a 3)] jsou povinny zaplatit žalobci [vedlejšímu účastníkovi A)] na nákladech odvolacího řízení každá částku 25 092 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok V. odst. 1 rozsudku Krajského soudu v Ostravě).

32. Ústavní soud připomíná, že podle své ustálené judikatury mu zásadně nepřísluší, aby doplňoval skutková zjištění učiněná obecnými soudy a přehodnocoval hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. Pouze pokud by nedostatky skutkových zjištění, vady dokazování a procesu hodnocení důkazů a z nich vyvozených právních závěrů dosáhly takové intenzity, že by tím mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud přistoupí k přezkoumání skutkového stavu zjištěného obecnými soudy a právních závěrů z nich vyvozených. Taková situace nastane v případě, že soudem učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování nebo když se právní závěry obecných soudů ocitnou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

33. Pokud jde v dané věci o námitku stěžovatelek týkající se zápočtu náhrady škody, neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vedlejším účastníkem A) a námitku promlčení, Ústavní soud konstatuje, že taková situace nenastala, K těmto namítaným vadám postupu či rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že dokazování ke stavu nemovitostí v roce 1973, kdy byly převzaty státem, lze hodnotit jako dostatečné. Je zřejmé, že přesný stav nemovitostí z doby před 30 lety lze z dnešního pohledu dokázat s obtížemi. Závěr o, zjednodušeně řečeno, havarijním stavu nemovitostí v roce 1973 však soudy opřely s přijatelnou mírou pravděpodobnosti o důkazy dobovými fotografiemi, výslechy svědků a účastníků řízení. K učinění skutkového zjištění v civilním řízení postačí nižší důkazní standard než např. v řízení trestním, v němž se vyžaduje zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V civilním řízení podle okolností postačí, je-li skutkové zjištění soudu vzhledem k provedeným důkazům a absenci možnosti provést další relevantní důkazy opřeno o pravděpodobnostní závěry.

34. Ke kompenzační námitce Ústavní soud uvádí, že nezjistil nic, co by mohlo v požadované extrémní míře zpochybnit závěr obecných soudů o tom, že kompenzační námitka vznesená stěžovatelkami v řízení před obecnými soudy byla neurčitá a důkazní návrh jimi uplatněný k ní neměl žádný vztah - stěžovatelky ji vznesly pouze řečnicky, aniž by konkretizovaly, v čem měla způsobená škoda a její výše spočívat. Lze sice předpokládat, že prodlením vedlejšího účastníka A) s vydáním nemovitosti mohla stěžovatelkám škoda, např. v podobě ušlého zisku, vzniknout, avšak v takovém případě bylo namístě nárok na náhradu škody v řízení před soudem tvrdit v jeho základních znacích a k jejich prokázání navrhnout příslušné důkazy ve stejném rozsahu a kvalitě, jak by bylo lze očekávat od žalobního návrhu. Je zřejmé, že pokud ji opíraly o ušlý zisk spočívající ve zhodnocení peněz z případného prodeje nemovitosti, nemohla být tato námitka prokázána znaleckým posudkem na výši tržního nájemného nájemců zámečku v letech 1986 až 1998.

35. Ani vypořádání se s námitkou promlčení nelze označit za svévolné. Ústavní soud zjistil, že podle judikatury obecných soudů vzniká nárok povinné osoby na zaplacení náhrady dle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. až okamžikem vydání nemovitostí [stejný názor, byť apodikticky, zaujal i Nejvyšší soud v řízení o dovolání vedlejších účastníků B), C) a D) proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě; srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze 4 Cdo 57/94 ze dne 30. prosince 1994, podle něhož nelze závazek oprávněné osoby uhradit povinné osobě rozdíl mezi původní cenou věci a její cenou v době podání písemné výzvy k vydání věci považovat za závazek synallagmatický k závazku vydat věc]. Ústavnímu soudu se, jakkoli mu zásadně nepřísluší interpretovat podústavní právo, nejeví tento právní závěr jako nelogický. Teprve vydáním nemovitostí se umenšuje majetek povinné osoby a vzniká jí nárok na vrácení toho, oč byla nemovitost zhodnocena.

36. Ústavní soud však shledal důvodnými námitky stěžovatelek do procesu dokazování výše zhodnocení vydaných nemovitostí, které jsou dle napadených rozhodnutí povinny vedlejšímu účastníkovi nahradit. Ústavní soud předesílá, že podle jeho ustálené judikatury [srov. nález sp. zn. II. ÚS 484/03 ze dne 21. listopadu 2007 (N 198/47 SbNU 577), nález sp. zn. II. ÚS 583/01 ze dne 16. prosince 2003 (N 146/31 SbNU 299) a mnohé další] je třeba ustanovení restitučních předpisů interpretovat v souladu s jejich smyslem a účelem, jímž byla alespoň částečná (v rozsahu zákona) náprava majetkových křivd, jichž se totalitní režim dopouštěl, a nelze ustanovení restitučních předpisů interpretovat způsobem, který jejich účel a smysl zmaří. Právě s ohledem na specifickou povahu restitucí Ústavní soud od počátku své činnosti přísněji než v typově jiných věcech dohlížel na to, jak jsou ustanovení restitučních předpisů v praxi obecných soudů aplikována. Z bohaté judikatury Ústavního soudu z této oblasti je zřejmé, že standard přezkumu soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech je vyšší než v běžných občanskoprávních sporech.

37. Ústavní soud konstatuje, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatelky uplatnily nárok na vydání věci u povinné osoby 12. dubna 1991. Protože povinná osoba - vedlejší účastník A) - nárokované nemovitosti dobrovolně nevydala, obrátily se stěžovatelky na soud. Po dlouhém soudním sporu jim byly nemovitosti v roce 1999 na základě pravomocného rozhodnutí soudu (rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 1195/98 ze dne 27. listopadu 1998) vydány. Toto rozhodnutí nabylo právní moci a není možné v nynějším řízení spekulovat, zda k vydání nemovitosti byly nebo nebyly splněny zákonné podmínky, jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl vedlejší účastník A). Námitku, že nemovitosti nebylo možné vydat, neboť rekonstrukcí ztratily svůj stavebně-technický charakter, mohl a měl vedlejší účastník A) uplatňovat v soudním řízení o vydání nemovitostí.

38. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelky v řízení vznášely pochybnosti stran dokazování výše rozdílu mezi cenami nemovitosti k datu jejich převzetí státem a k datu uplatnění žádosti o jejich vydání a tyto své námitky navrhovaly prokázat výslechy znalců, které měly pochybnosti vyvrátit nebo postavit najisto. Soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s touto skutečností konstatoval, že k závěrům revizního znaleckého posudku nebyly žádné relevantní námitky vzneseny. Tyto námitky uplatnily stěžovatelky i v odvolacím řízení, avšak odvolací soud jejich důkazní návrhy neakceptoval a s námitkami se dostatečně a přesvědčivě nevypořádal.

39. Tento závěr platí zejména o námitce, že nebylo namístě zvyšovat cenu vydané nemovitosti k datu uplatnění žádosti o vydání o 40 % podle § 21 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Toto ustanovení zní: "Při převodech staveb, pozemků a trvalých porostů pouze mezi občany lze sjednat zvýšení ceny zjištěné podle předchozích ustanovení bez omezení. V ostatních případech může zvýšení činit až 40 %, a to zejména vzhledem k místu, poloze a zvláštnímu vybavení. Zvýšení nelze uhradit ze státního rozpočtu.". Z hypotézy této normy je zřejmé, že se její dispozice mohla uplatnit pouze v případě převodu nemovitostí. Jinými slovy, toto ustanovení umožňovalo, po dlouhém období centrálně řízeného hospodářství a masově regulovaných cen, smluvním stranám sjednat si (!) za převod nemovitostí cenu vyšší, než byla cena zjištěná podle tohoto oceňovacího předpisu, a to v případě převodu pouze mezi občany bez omezení, v ostatních případech maximálně o 40 % ceny zjištěné. Sjednání vyšší ceny než ceny zjištěné pak bylo vyloučeno v případě, že by toto zvýšení mělo být hrazeno ze státního rozpočtu, tzn. vystupoval-li stát jako nabyvatel při úplatném převodu nemovitostí. Toto ustanovení tedy nelze, ve zřejmém rozporu s jeho dikcí a účelem, zneužít a interpretovat je jako zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, resp. jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vedle toho, ani ze znaleckého posudku ani z napadených rozhodnutí nijak nevyplývá, proč se cena nemovitosti zjištěná k datu uplatnění žádosti o její vydání zvýšila právě o oněch maximálních 40 %. Vzhledem k tomu, že jde o podstatné zvýšení ceny, které byly stěžovatelky povinovány zaplatit, trpí v tomto ohledu napadené rozsudky též vadou nedostatečného odůvodnění, a zvýšení ceny zjištěné o 40 % je tak nutno hodnotit jako svévolné.

40. Znalecký posudek znaleckého ústavu kromě toho vykazuje i další zvláštnosti, zejména pokud jde o právní hodnocení věci, které však není úkolem znalce, nýbrž soudu. Znalecký ústav dospívá k závěru o tom, že stavba v důsledku rekonstrukce "podstatně změnila svůj stavebně-technický charakter", což je závěr právní (§ 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích), a že proto stavba "nebyla způsobilá k vydání". Ostatně znalecký ústav ve svém posudku obecnému soudu sám iniciativně nabízí zvýšení ceny zjištěné o 40 %, "ačkoli ... soud v zadání znaleckého úkolu neuložil k této otázce se vyjádřit".

41. Obecné soudy tento znalecký posudek zcela nekriticky převzaly a postavily na něm odůvodnění napadených rozhodnutí, přestože stěžovatelky proti němu vznesly řadu relevantních námitek. O tom, že Krajský soud v Ostravě nesprávně znalecký posudek pochopil a interpretoval, svědčí i to, že nepřesně v odůvodnění konstatoval, že bylo v pořádku, že znalecký ústav "použil tzv. analytickou metodu" a že tento jeho postup byl "podložen § 5 odst. 2 v návaznosti na § 2 odst. 5, 6 vyhlášky č. 182/1988 Sb., když v odstavci 6 § 2 této vyhlášky je zakotvena možnost v případě, že nelze-li stáří stavby zjistit, počítat podle jiného dokladu, a není-li ani ten, určit cenu odhadem". Přitom ze znaleckého posudku znaleckého ústavu je zřejmé, že pro zjištění opotřebení použil metodu lineární, kterou předepisuje vyhláška č. 182/1988 Sb., a pouze podpůrně (v přílohách 2 a 3 posudku) provedl srovnávací výpočet metodou analytickou podle pozdějších oceňovacích předpisů. Jinou věcí však je, že metodu lineární pro výpočet opotřebení uplatnil pouze formálně; fakticky totiž analytickou metodu pro výpočet výchozího opotřebení stavby pro účely ocenění nemovitostí k 12. dubnu 1991 použil, a to podle vyhlášky č. 540/2002 Sb. (!), kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), resp. podle její přílohy č. 14. Dále, ustanovení § 2 odst. 6 vyhlášky č. 182/1988 Sb. zní: "Nelze-li stáří stavby ... zjistit, ... určí se odhadem.", tzn. odhadem se určuje nikoli cena stavby, jak uvedl Krajský soud v Ostravě, ale její stáří za účelem výpočtu opotřebení.

42. V souhrnu se věc Ústavnímu soudu jeví tak, že v dané věci o výši zhodnocení rozhodl znalecký ústav, a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů.

43. Úvahy znaleckého ústavu a obecných soudů o nevhodnosti použití oceňovacího předpisu - vyhlášky č. 182/1988 Sb. - jsou sice do určité míry opodstatněné, nelze však jimi zdůvodnit odchýlení se od zákonné normy v neprospěch osob oprávněných, tj. v rozporu s účelem zákona zmírnit majetkové křivdy, a na druhé straně ve prospěch povinné osoby, která nadto vydávanou nemovitost ze svého majetku nezhodnotila. Podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se má rozdíl mezi cenami stanovit podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona, jímž byla citovaná vyhláška č. 182/1988 Sb. Tohoto oceňovacího předpisu se znalec a zejména soud (jde ostatně spíše o otázku právní než skutkovou) musí držet a úvahy o "vhodnějším" použití pozdějších oceňovacích předpisů nemohou být pro určení rozsahu povinnosti oprávněných osob uhradit zhodnocení nemovitostí rozhodné; podpůrné výpočty podle pozdějších oceňovacích předpisů je proto nutno hodnotit jako zavádějící. Jestliže oceňovací předpis, který zákon přikazuje v dané věci použít, stanoví k výpočtu opotřebení stavby jako celku (!) metodu lineární, nelze toto ustanovení obcházet použitím vhodnějších metod podle pozdějších oceňovacích předpisů (umožňujících rozdělení stavby na jednotlivé konstrukce podle jejich objemových podílů a výpočet opotřebení každé této části zvlášť), na které však zákon neodkazuje. Jeví-li se pro objektivizaci ocenění nemovitosti nutné zhodnotit její rekonstrukci, lze ji při použití lineární metody pro výpočet opotřebení promítnout do prodloužení předpokládané životnosti stavby tohoto typu [§ 2 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb.: "Cena ... se přiměřeně sníží o opotřebení s přihlédnutím (ke) stavu (nemovitosti) a předpokládané životnosti. Procento ročního opotřebení se vypočte dělením 100% celkovou předpokládanou životností, přičemž u zděných staveb činí předpokládaná životnost zpravidla 100 roků."].

44. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z tohoto práva vyplývá i právo navrhovat důkazy a tomuto právu pak odpovídá povinnost soudu vzít jeho vyjádření a návrhy na provedení důkazů vážně v úvahu a vypořádat se s nimi. V dané věci se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelek vůči provedeným důkazům, které byly způsobilé vyvolat vážnou pochybnost o správnosti závěrů, k nimž soudy jejich hodnocením dospěly, a odmítly provést důkazy stěžovatelkami navržené k odstranění těchto pochybností. Soudy učiněná skutková zjištění a zejména z nich vyvozené právní závěry, pokud šlo o zjištění rozdílu cen nemovitostí, tak neměly oporu v provedeném dokazování. Tím mimo jiné porušily § 123, 132 a § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, který je oním stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. V důsledku toho pak právní závěry obecných soudů, zejména však Krajského soudu v Ostravě, trpí nepřehlédnutelnými mezerami a rozpory.

45. Zbývá odpovědět na tvrzení stěžovatelek, že se obecnésoudy nedostatečně vypořádaly s námitkou rozporu žalobního nároku vedlejšího účastníka A) s dobrými mravy. Tomuto tvrzení, alespoň co do základu žalobního nároku, Ústavní soud ústavněprávní relevanci nepřiznal. Ústavní soud připouští, že Krajský soud v Ostravě k hodnocení této námitky přistoupil povrchně, neboť nepochybně to, že žalobce své právo opírá o zákonné ustanovení, samo o sobě ještě neznamená, že by se výkon tohoto práva nemohl v určité situaci ocitnout v rozporu s dobrými mravy. Avšak tvrzení stěžovatelek, které rozpor s dobrými mravy spatřují primárně ve skutečnosti, že vedlejší účastník A) sám nemovitosti nezhodnotil, se netýká výkonu jeho práva v určité situaci, nýbrž fakticky směřuje proti zákonné konstrukci nároku podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Toto zákonné ustanovení skutečně nerozlišuje, kdo vydávané nemovitosti zhodnotil. Obecné soudy mohou podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nikoli však odmítnout z důvodu tvrzené amorálnosti aplikaci právního předpisu jako takového. Tak jako povinnost vydat nemovitost stíhá logicky tu povinnou osobu, která ji vlastnila v okamžiku podání výzvy k vydání, a nikoli její předchůdkyně, tak i nárok za zhodnocení nemovitostí svědčí poslední povinné osobě v řadě.

46. Pokud však jde o příslušenství žalobního nároku - úrok z prodlení se zaplacením (v budoucnu) přisouzené částky uplatňovaný vedlejším účastníkem A) od 1. října 1999 (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku) - poznamenává Ústavnísoud, že vzhledem ke zcela specifickým okolnostem daného restitučního případu takovýto výkon práva vedlejšího účastníka A) dobré mravy porušovat může, jakkoli konečné slovo k této otázce pochopitelně přísluší zaujmout soudům obecným. Podle Ústavního soudu obecné soudy budou muset při posuzování této námitky vzít v úvahu smysl a účel restitučních předpisů, jak byl znovu a opakovaně deklarován výše. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že vedlejší účastník A) svou povinnost vydat předmětné nemovitosti splnil až na základě pravomocného rozsudku po uplynutí téměř osmi let od okamžiku, kdy stěžovatelky o vydání nemovitostí požádaly; po celou dobu přitom tyto nemovitosti, ze zpětného pohledu, neoprávněně užíval. To, že vedlejší účastník A) aktivně vystupoval na svou obranu, mu samozřejmě přičítat k tíži nelze, neboť jde o jeho nezpochybnitelné právo. Nelze si však nevšimnout toho, co naopak neučinil, ač tak učinit mohl, a co mohlo s velkou mírou pravděpodobnosti eliminovat nynější soudní spor a škody z něho vznikající. Ústavní soud připomíná, že vedlejší účastník A) sám argumentoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, na č. l. 19-22, bodem 18 stanoviska Nejvyššího soudu z 15. července 1993 Cpjn 50/93, ve kterém se uvádí: "v řízení o žalobě o vydání věci může být žalobním návrhem nebo vzájemným návrhem žalovaného ... uplatněn nárok na vzájemné vypořádání nároků (např. podle § 7 zákona č. 87/1991 Sb.). Ve sporech tohoto druhu by bylo třeba vyjádřit výrokem rozsudku vzájemnou (synallagmatickou) povinnost žalobce a žalovaného.". Podle Ústavního soudu s tímto stanoviskem Nejvyššího soudu není v rozporu ani v bodě 35 odůvodnění citovaný názor Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Z těchto právních názorů obecných soudů vyplývá, že povinnost uhradit zhodnocení podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. není ex lege synallagmatickou povinností k povinnosti vydat věc (jinak by totiž byl ohrožen i závěr obecných soudů o počátku promlčení!), povinná osoba však mohla v řízení o žalobě o vydání věci uplatnit návrh, aby synallagmatická, vzájemná podmíněnost obou nároků byla konstitutivně založena výrokem soudního rozsudku. Jinými slovy, vedlejší účastník A) mohl již v řízení o žalobě na vydání předmětných nemovitostí uplatnit návrh, aby splnění jeho povinnosti vydat stěžovatelkám tyto nemovitosti bylo podmíněno splněním jejich povinnosti nahradit zhodnocení nemovitostí. Tohoto svého práva bez zřejmého důvodu nevyužil, zhodnocení ani podstatnou přestavbu v řízení netvrdil (alespoň z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 1195/98 ze dne 27. listopadu 1998 neplyne opak) a nárok na náhradu zhodnocení uplatnil až poté, co mu byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost nemovitosti vydat. Je třeba též vzít v úvahu, že vedlejší účastník A) podle všeho zanedbal ochranu svých práv v řízení o vydání věci, nenamítal, že by nemovitosti rekonstrukcí podstatně změnily svůj stavebně-technický charakter, takže by neměly být vydány, a teprve po tomto pravomocně prohraném sporu se snažil pro sebe nepříznivý výsledek zvrátit v nově vyvolaném soudním sporu o zaplacení náhrady za zhodnocení nemovitostí. V kontextu argumentace vedlejšího účastníka A) se lze zamyslet i nad mírou zavinění stěžovatelek při porušení povinnosti zaplatit včas náhradu za zhodnocení. Argumentuje-li vedlejší účastník A) proti kompenzační námitce, háje své otálení s vydáním věci tím, že zaujetí, byť i nesprávného, avšak rozumně odůvodnitelného právního názoru ve skutkově i právně komplikované věci mu nelze přičítat jako jeho zavinění porušení právní povinnosti (č. l. 22), zpochybňuje na straně stěžovatelek též "zavinění" jejich prodlení se zaplacením náhrady za zhodnocení, a to zejména vzhledem k situaci, v jaké vedlejší účastník A) svůj nárok uplatnil, a vzhledem ke skutkové i právní složitosti této věci, kdy teprve rozhodnutím obecných soudů bude postaveno najisto, zda a v jaké výši byla vydaná nemovitost zhodnocena a zda, případně kolik mají stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi A) zaplatit.

47. Za těchto specifických okolností lze podle Ústavníhosoudu jen obtížně akceptovat, aby náprava majetkové křivdy, která byla stěžovatelkám totalitním režimem způsobena, byla zmařena v důsledku procedurální strategie vedlejšího účastníka A) v kombinaci s fixními, právním předpisem stanovenými úroky z prodlení, které dnes dvojnásobně převyšují úrok, za který peněžní ústavy poskytují hypoteční úvěry, a v kombinaci s dlouhou dobu trvajícím řízením před obecnými soudy, v němž navíc došlo k porušení základních procesních práv stěžovatelek garantovaných Listinou, jak je patrno z tohoto nálezu.

48. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě v částech týkajících se stěžovatelek zrušil, neboť v řízeních jim předcházejících bylo porušeno základní právo stěžovatelek domáhat se stanoveným postupem práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud zrušil i všechny související výroky o náhradě nákladů řízení podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu týkající se stěžovatelek a vedlejšího účastníka A), neboť o nich bude rozhodnuto v dalším řízení.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru