Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 580/05Usnesení ÚS ze dne 23.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.580.05
Datum podání29.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 580/05 ze dne 23. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Soukenická 23 a ústavní stížnosti T. B., zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 18. 5. 2005, sp. zn. 6 Tdo 545/2005, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 7 To 123/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka PhDr. P. S., zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 8 - Kobylisy, Nad Šutkou 1811/12, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Návrhy doručenými Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2005 se J. H. (dále též jen "stěžovatel") a T. B., dříve S., (dále též jen "stěžovatelka") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004. Její návrh byl zamítnut usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, čj. IV. ÚS 580/05-22.

Stěžovatelé se domáhali zrušení stejných rozhodnutí; proto byly jejich ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, čj. IV. ÚS 580/05-27, s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. IV. ÚS 580/05.

Stěžovatelé byli ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze pravomocně uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let.

Stěžovatelé podali dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stěžovatel v dovolání namítal, že zjištěnému skutkovému stavu neodpovídalo jeho právní posouzení, neboť se obžalobě nepodařilo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázat úmysl k vraždě poškozeného. Byly porušeny zásady in dubio pro reo a důkazní řízení nebylo objektivní a nestranné. Stěžovatelka v dovolání tvrdila, že řízení před soudem I. stupně bylo zatíženo závažnými procesními vadami, jimiž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Byla porušena zásada presumpce neviny, oficiality, vyhledávací, volného hodnocení důkazů, legality, jakož i zásada in dubio pro reo, neboť obecné soudy se důsledně nevypořádaly s rozpory ve výpovědích P. S. a svědka P. a záznamy telefonních odposlechů nebyly důsledně vyhodnoceny. Závěrem konstatovala, že ona ani spoluobviněný H. nikdy neměli v úmyslu fyzickou likvidaci S.

Dovolací soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 18. 5. 2005. Připomněl, že v mezích dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice o trestný čin jde, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku popsán. Z toho pak vyplývá, že dovolací soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tedy nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 1 trestního řádu, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Dovolací soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 73/03, dle něhož "Nejvyšší soud, jako soud dovolací, není ............ povolán k plnému soudním přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. (...) Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Mnohokrát opakovaná zkoumání skutkového stavu (včetně přípravného řízení trestního orgány exekutivy) už tak výrazně zatěžují svědky, jejichž dostupnost, stejně jako věrohodnost jejich výpovědí, v běžně zdlouhavém opravném řízení nutně klesá. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout (§ 265i odst. 1 trestního řádu). Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 256f odst. 1) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu).". Závěrem svého usnesení dovolací soud konstatoval, že podstatou dovolání je nesouhlas stěžovatelů se zjištěným skutkovým stavem, neboť ve své podstatě tvrdí, že jim nebylo prokázáno úmyslné jednání ve smyslu ustanovení trestního zákona, kterým byli uznáni vinnými. Námitky tohoto druhu proto nemohly naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Stěžovatel i stěžovatelka ve svých ústavních stížnostech shodně tvrdili, že byl porušen čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. základní právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na soudní ochranu), čl. 37 odst. 3 Listiny (právo na procesní rovnost v řízení), čl. 40 odst. 3 Listiny (právo na obhajobu) a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti uvedl, že obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dostatečně nezvážily všechny okolnosti případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, čímž nesplnily svoji zákonnou povinnost objasnit stejně pečlivě všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Vzaly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch opomenuly nebo se s nimi v odůvodnění rozsudku dostatečně nevypořádaly. Mezi důkazy svědčícími v jeho neprospěch se vyskytly rozpory, které je zpochybňovaly, ale obecné soudy k nim buď nepřihlédly, nebo je pouze konstatovaly s tím, že nesnižují jejich věrohodnost. Proto má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily zásady trestního řízení, zejména zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného"; jejich rozhodnutí jsou tak nezákonná a v rozporu s Listinou. Dále konstatoval, že soudy obou stupňů vycházely zejména z výpovědí svědka P., z odposlechu telekomunikačního provozu a ze záznamů o sledování osob, jakož i z výpovědí svědků H. a Š. Podle obecných soudů byly tyto důkazy ve vzájemném souladu a vzájemně se doplňovaly. Tento názor však stěžovatel nesdílí a v odůvodnění své stížnosti se závěry obecných soudů k jednotlivým důkazům podrobně a obsáhle polemizoval; současně poukázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k dokazování. Závěrem uvedl, že nepostupoval-li soud jako v jeho případě zákonem stanoveným způsobem a nebral-li v úvahu všechny okolnosti údajného trestného činu, nemohl dospět ke správnému skutkovému zjištění a tedy ani ke správnému právnímu posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu, což založilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud na obsah jeho dovolání vůbec nereagoval, s výjimkou stručného odůvodnění usnesení o odmítnutí. Tento postup považuje za odepření spravedlnosti, neboť k soudní ochraně práv podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") jsou povolány v zásadě všechny soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje. Stěžovatel je toho názoru, že jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem, čímž byla porušena jeho základní práva.

Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti argumentovala obdobně jako stěžovatel. Uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v extrémním rozporu se zákonem a základními požadavky spravedlnosti; dle jejího názoru dovolání mělo být věcně přezkoumáno. Základní práva a svobody porušil i Vrchní soud v Praze, který ji shledal vinnou z přípravy trestného činu vraždy, aniž by tento závěr odpovídal skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů a aniž by skutková zjištění byla správně právně posouzena a proces jako celek vyhovoval požadavkům spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je toho názoru, že ze zjištěného skutkového stavu bylo možno vyvodit více variant průběhu údajné trestné činnosti. V tomto směru poukázala na výpověď svědka P., znalecké posudky, odposlechy, sledování osob a svědecké výpovědi policistů H. a Š. a konstatovala, že proti ní neexistoval jediný přímý důkaz. Soud tudíž měly uplatnit zásadu in dubio pro reo jako součást presumpce neviny. Soudu se nepodařilo zjistit skutkový stav věci, o němž není důvodných pochyb, dospěl k nejasným a neúplným zjištěním a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí, přičemž některé důkazy dokonce opomenul. Důkazy nejen prováděl, nýbrž i hodnotil v neprospěch stěžovatelky tak, aby tato mohla být odsouzena. Návrhy na doplnění dokazování Vrchní soud v Praze neakceptoval, přestože nebyly pro zjištění skutkového stavu a pro posouzení věci bezpředmětné. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k opomenutým důkazům.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatelů byla odmítnuta, neboť odkaz na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byl pouze formální. Poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, dle něhož pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Uplatněné námitky se staly předmětem řízení jak před soudem prvního, tak i druhého stupně a tyto soudy se s nimi způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu také vypořádaly. Námitky uplatněné v ústavních stížnostech jsou obsahově totožné s námitkami uplatněnými před soudem prvního i druhého stupně, stejně jako před Nejvyšším soudem. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavním stížnostem uvedl, že neshledal ani v současné době důvody pro změnu svého rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně odkázalo na své stanovisko obsažené ve vyjádření k dovolání a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdalo.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Vedlejší účastník PhDr. P. S. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé vytýkají napadeným rozhodnutím nesprávné zjištění skutkového stavu a tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustili. Ústavní soud však není další přezkumnou instancí a není oprávněn přezkoumávat skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem nalézacím a soudem odvolacím. Toto právo nepřísluší ani Nejvyššímu soudu na podkladě podaného dovolání. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohla být pouze situace, kdyby skutkové závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což ale není případ stěžovatelů. Dovolací soud dovolání odmítl zcela správně, neboť stěžovatelé zcela evidentně brojili proti skutkovým závěrům, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Vedlejší účastník se dále vyjádřil ke skutkovým tvrzením obsaženým v ústavních stížnostech a uvedl, že některá z nich jsou nepravdivá a mohou navozovat dojem, že skutkové závěry by mohly být v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud obě ústavní stížnosti zamítl.

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze 42 T 2/2004 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Argumentace stěžovatelů směřuje především k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny. Citovaná ustanovení Listiny, resp. základní práva v nich obsažená, jsou zahrnuta i v čl. 6 Úmluvy, na který bude Ústavní soud dále odkazovat, a jehož relevantní ustanovení v tzv. "trestní větvi" jsou následující:

"Článek 6

Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne ................ o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. .............. .

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; ..........................."

Oba stěžovatelé shodně tvrdí, že obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a dostatečně nezvážily všechny okolnosti případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, čímž nesplnily svoji zákonnou povinnost objasnit stejně pečlivě všechny okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Podstatou jejich argumentace je tudíž nesouhlas s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými obecnými soudy.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 Úmluvy je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález III. ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Pokud tedy stěžovatelé svoji ústavní stížnost založili na tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy, nelze než z něj vyvozený závěr o porušení práva na spravedlivý proces označit za závěr zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka dále namítla, že Vrchní soud v Praze porušil právo na spravedlivý proces tím, že opomenul její návrh na doplnění dokazování odborným znaleckým vyjádřením z oboru psychologie, které z jejího podnětu vypracoval PhDr. K. N., CSc. V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, vycházející z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale zpravidla současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 3, str. 51; obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, Svazek 22, str. 65; nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, Svazek 22, str. 19; nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, svazek 21, str. 153). V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků čl. 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Z článku 6 odst. 3 Úmluvy tedy nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Jinak řečeno, úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není, aby rozhodl, jaké důkazy bylo třeba provést či připustit, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (str. 16) je zřejmé, proč soud doplnění dokazování "odborným znaleckým vyjádřením z oboru psychologie" nepovažoval za důvodné. Tvrzení stěžovatelky tak nemá oporu ve spise a zdá se být ryze účelovým.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatelů lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru