Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 576/2000Nález ÚS ze dne 12.04.2001Směnečné rukojemství obce. Samostatné spravování obce zastupitelstvem.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Dolní Bečva
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na územní samosprávu
Věcný rejstříkpravomoc
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 61/22 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.576.2000
Datum vyhlášení23.04.2001
Datum podání27.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 101 odst.1, čl. 101 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 36, § 36a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 576/2000 ze dne 12. 4. 2001

N 61/22 SbNU 49

Směnečné rukojemství obce. Samostatné spravování obce zastupitelstvem.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti obce

Dolní Bečva, okres Vsetín, proti rozsudku Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 20. 6. 2000, č. j. 4 Cmo 1515/97-65, rozsudku

Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 1997, č.j. 15

Cm 97/97-32 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního

soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 1997 č.j. 1 Sm 208/97, za účasti

Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Ing.

V. S., a F., spol. s r.o., jako vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2000, č. j.

4 Cmo 1515/97-65, rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze

dne 17. 9. 1997, č. j. 15 Cm 97/97-32, a směnečný platební rozkaz

Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 1997 č. j. 1 Sm

208/97, se v části týkající se obce Dolní Bečva zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2000 se

stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2000, č. j. 4 Cmo

1515/97-65, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního

soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 1997, č.j. 15 Cm 97/97-32, jímž byl

ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského obchodního

soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 1997 č.j. 1 Sm 208/97. Uvedeným

směnečným platebním rozkazem bylo uloženo F., spol. s r. o. se

sídlem v Dolní Bečvě a stěžovatelce jako směnečnému rukojmímu,

zaplatit společně a nerozdílně Ing. V. S. (žalobci) do tří dnů od

doručení směnečného platebního rozkazu směnečnou pohledávku ve

výši 1 200 000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil i rozhodnutí

napadenému rozsudku vrchního soudu předcházející.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno

její ústavně zaručené základní právo na samosprávu zakotvené

v čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"),

a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Zásah spatřuje v tom, že dle jejího názoru obecné soudy zcela

opomenuly skutečnost, že bývalý starosta obce předmětnou směnku

avaloval bez vědomí a souhlasu orgánů obce, a tento právní úkon

posoudily jako úkon platný a obec zavazující. O podpisu podobného

závazku obce, který nebyl jediný, neboť bývalý starosta obce takto:

obec zavázal v řadě jiných případů řádově ve výši desítek milionů

Kč, nikdo z členů obecní rady ani zastupitelstva, nevěděl. Orgány

obce se o podpisech na směnkách dověděly až ve fázi, kdy se

věřitelé začali hlásit o své peníze. Požadavky věřitelů považovaly

za nesmyslné, neboť k žádnému schválení něčeho podobného nikdy

nedošlo, a i poté, co se zjistilo, že závazky podepsal starosta

bez zmocnění orgánů obce sám, měly za to, že podobné závažné

překročení pravomoci nemůže mít ochranu zákona a že obec nemůže

platně zavázat. Tyto námitky však obecné soudy nepřijaly, zabývaly

se jimi jen okrajově a při vynesení rozsudků k nim nijak

nepřihlížely.

Stěžovatelka je toho právního názoru, že starosta obce není

statutárním orgánem obce, ale podle § 52 odst. 2 zákona č.

367/1990 Sb., o obcích, pouze obec "zastupuje navenek", obdobně

jako např. hlava státu. Má za to, že podpis směnky, bez souhlasu

a vědomí orgánů obce, je právním úkonem absolutně neplatným

a současně je v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k občanům obce,

a to i tehdy, byla-li druhá strana v dobré víře, že starosta může

úkon učinit. Poukázala na judikát R 33/75: "Pokud je smlouva od

počátku absolutně neplatná, není rozhodné, zda účastníci smlouvy

o důvodu její neplatnosti věděli." a zejména R 35/75: "Smlouva,

který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází

anebo se příčí zájmům společnosti (t.č. dobrým mravům), je od

počátku absolutně neplatná; není rozhodné, zda účastníci smlouvy

o důvodu její neplatnosti věděli." Dle jejího názoru obec, jako

právnická osoba veřejného práva, statutární orgán nemá. Starosta

obec zastupuje navenek, není však oprávněn rozhodovat ve vnějších

právních vztazích. Může podepsat smluvní závazek za obec až poté,

co k tomu dostal zmocnění některým z orgánů obce. Podpis starosty,

bez souhlasu příslušného orgánu obce, není řádným projevem vůle

obce. Obec Dolní Bečva nikdy neprojevila vůli stát se směnečným

rukojmím, čímž schází jedna z podstatných náležitostí vzniku

jakéhokoliv právního vztahu. Starosta sám o sobě není oprávněn

disponovat s právy, které zákon svěřuje jiným orgánům obce. To by

bylo popřením ústavního práva obcí na samosprávu, a rozhodnutí

soudu, která chrání toto porušení zákona, není ústavním pořádkem

garantovanou ochranou vlastnického práva. Takto jsou napadená

rozhodnutí obecných soudů ve své podstatě schválením protiprávního

jednání bývalého starosty obce. Uznáním jednání starosty za

jednání obce je popřením práva na samosprávu, neboť rozhodování

starosty obce bez souhlasu obecního zastupitelstva či obecní rady

není výkonem samosprávy, který by byl v souladu s Ústavou, přičemž

starosta si byl vědom, že porušuje zákon.

K tvrzenému zásahu do základního práva zakotveného v čl. 11

Listiny stěžovatelka uvedla, že obecné soudy poskytly ochranu

právnímu vztahu, který vznikl porušením zákonů a Ústavy České

republiky v neprospěch toho, kdo zákon neporušil, tedy k tíži

majetku stěžovatelky. Napadená rozhodnutí obecných soudů vedou

k ekonomické destrukci života obce, neboť bývalý starosta mimo

jednání ve věci předmětné směnky činil řadu dalších právních

úkonů, kterými obec bez souhlasu jejích orgánů zavázal desítkami

milionů korun.

Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozsudků

obecných soudů. Dále poukázal na ust. § 18 odst. 2 písm. c) obč.

zák., dle něhož je obec právnickou osobou a její právní úkony činí

ti, kdož jsou k tomu oprávněni zákonem (§ 20 odst. 1 obč. zák.).

Z ustanovení § 52 zák.č. 367/1990 Sb., ve znění platném pro

posouzení věci, vyplývá, že k zastupování obce navenek je oprávněn

starosta a pro třetí osoby je právě toto zastupování významné,

když nelze z uvedeného zákonného ustanovení dovodit, že by právní

úkony starosty nezavazovaly přímo obec. V posuzované věci nebylo

prokázáno, že žalobce - majitel směnky nejednal v dobré víře a že

by mu bylo cokoliv známo o tom, že došlo k překročení oprávnění

starosty, jako osoby za obec jednající (§ 20 odst. 2 věta druhá

obč. zák.). Protože argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti,

ve vztahu k předmětu řízení, není správná a její tvrzení jsou

částečně zavádějící, když i Mgr. J. H. zastupuje přímo

stěžovatelku na základě právního úkonu starosty - udělení plné

moci, navrhl vrchní soud ústavní stížnost zamítnout.

Vedlejší účastník F., spol. s r. o., se sídlem v Dolní Bečvě,

se k ústavní stížnosti nevyjádřil (žádost o vyjádření mu byla

doručena dne 21. 10. 2000).

Vedlejší účastník Ing. V. S., se k ústavní stížnosti

nevyjádřil (žádost o vyjádření mu byla náhradně doručena dne 13.

10. 2000). Ústavní soud se proto vzhledem k nemožnosti doručení

obrátil na advokáta, který vedlejšího účastníka zastupoval

v řízení před obecnými soudy, se žádostí o zprostředkování

doručení ústavní stížnosti a případné vyjádření k ní. Podáním ze

dne 10. 4. 2001 předložil JUDr. M. S. spolu s plnou mocí ze dne

5.4.2001, kterou mu udělil vedlejší účastník, vyjádření k ústavní

stížnosti. V tomto podání uvedl, pokud jde o skutkovou stránku

věci, že námitka, že o věci nerozhodovalo obecní zastupitelstvo,

byla sice vznesena v řízení před obecnými soudy, nebyl však

navržen žádný důkaz k prokázání tohoto tvrzení. Ve směnečném

řízení platí koncentrační zásada a tuto zásadu je nutno

respektovat i v řízení o ústavní stížnosti. Považuje proto za

nepřípustné, aby stěžovatel v rámci ústavní stížnosti uváděl nová

tvrzení. Navíc by toto tvrzení bylo se zřetelem k ustanovení § 36

odst. 1 písm. d) zákona o obcích, v tehdejším znění, významné jen

tehdy, kdyby současně bylo tvrzeno, že o projednání požádala

alespoň jedna desetina všech členů obecního zastupitelstva. Dále

zástupce vedlejšího účastníka uvedl, že argumentace ústavní

stížnosti neobstojí ani po právní stránce, neboť je sporné, zda

převzetí směnečného rukojemství je vůbec možné podřadit pod

uvedené ustanovení zákona o obcích a vzhledem k tomu, že jde

o obligačně právní úkon, nelze argumentovat ani porušením čl. 11

Listiny. Argumentace obce pak zcela pomíjí práva a právní

postavení osob, které vstupují do soukromoprávních vztahů s obcí.

Pokud by byl takový výklad přijat, znamenalo by to porušení

principu rovnosti všech právnických osob a ve svých důsledcích by

to vedlo k tomu, že by obce měly privilegované postavení. Poukázal

v této věci též na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10.

1998, sp. zn. 5 Cmo 75/97. Ze všech těchto důvodů navrhl

odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že netrvá

na tom, aby Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského obchodního soudu

v Ostravě, sp. zn. 15 Cm 97/97, a poté, co se seznámil se

shromážděnými podklady pro rozhodnutí a vzal na vědomí souhlas

účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2

zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti

a návrhům s ní spojeným je třeba (zcela) vyhovět, a to

z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především otázka, zda je

v souladu s principy územní samosprávy, zakotvenými v čl. 101

Ústavy, právní názor obecných soudů, aplikovaný v napadených

rozhodnutích, podle něhož obec zavazuje jakýkoliv právní úkon

starosty obce, tedy i takový, který byl učiněn bez předcházejícího

rozhodnutí obecního zastupitelstva ve věcech, kdy takové

rozhodnutí je nezbytné ze zákona. V dané věci konkrétně pak, zda

bylo či nebylo důležité zkoumat, zda úkony starosty skutečně

vyjadřovaly relevantně projevenou vůli obce.

Právní názor obecných soudů lze sice označit za formálně

logický a z pohledu směnečného práva obhajitelný, jeho nedostatkem

je však skutečnost, že s ohledem na soukromoprávní charakter věci

(sporu) odmítá vzít za relevantní skutečnost, že obec jako

veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném.

Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této korporace,

působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu právně

relevantní vůle této korporace. Teprve v okamžiku takového

nahlížení se nabízí otázka, zda obstojí, aby na územní samosprávné

společenství občanů, kterým je obec v prvé řadě, bylo nahlíženo

stejně, jako na obchodní či jinou společnost. Ústavní soud je

přesvědčen, že takový nerozlišující náhled je nejen nesprávný, ale

i neústavní.

Působnost obecního zastupitelstva upravoval dnes již zrušený

zákon o obcích č. 367/1990 Sb. zejména v ustanovení § 36 a 36a,

postavení starosty pak v §§ 52-55. Je pravdou, že v něm nebylo

přítomno obdobné pregnantní ustanovení, jakým je dnešní § 103

odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, které právní úkony

starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce, provedené bez

takového předchozího schválení, výslovně označuje jako od počátku

neplatné. Ústavní soud je však přesvědčen, že tato zásada byla

přítomna i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z již

zmíněného čl. 101 Ústavy. Starosta obce podle dřívější ani

současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze

mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Jakkoli tedy

obecné právní vědomí přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění,

opak byl a je skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit

úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného

rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce.

Není sporu o tom, že rozsah směnečných závazků, které

starosta obce učinil je takový, že jednoznačně je schopen

významným způsobem ohrozit majetkovou podstatu obce. Z tohoto

pohledu považuje Ústavní soud za zcela formalistickou námitku, že

je vůbec sporné, zda pod dříve platné znění § 36a zákona o obcích,

tedy jako kompetenci vyhrazenou obecnímu zastupitelstvu, lze

podřadit přijatý směnečný závazek. Z celého textu a smyslu tohoto

ustanovení je jednoznačně zřejmé, že výhradně zastupitelstvu se ze

zákona svěřují úkony s podstatně menšími dopady. Jestliže např.

podle písm. i) jen zastupitelstvo bylo oprávněno rozhodnout

o zastavení movitých věcí nad 50 000,- Kč, jeví se argumentace, že

jen pro nepřítomnost výslovné zmínky zákonodárce o zcela

specifickém institutu směnečného rukojemství by mohl starosta sám

platně rozhodnout o přijetí závazku v řádech milionů, jako

absurdní. Ústavní soud je přesvědčen, že přijetí takového

konkrétního závazku nezbytně vyžadovalo rozhodnutí obecního

zastupitelstva podle § 36a zák.č. 367/1990 Sb., o obcích, a že

tedy to, zda se tak stalo či nikoli, nelze kvalifikovat jen jako

skutečnost, která měla povahu pouhého vnitřního rozhodnutí,

a neměla tedy pro jiné subjekty žádný význam. Naopak je nezbytné

takové rozhodnutí považovat za konkrétní projev ústavního

principu, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem.

Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu

starosty. Ústavní soud v této souvislosti pouze připomíná, že

obdobná byla i judikatura prvorepublikového Nejvyššího správního

soudu, která za vůli obce pokládala, nebyl-li prokázán opak, to,

co bylo vyjádřeno v usnesení příslušného orgánu obce (Bohuslav,

A 12571/36).

Ústavní soud tedy uzavírá, že podstatou sporu bylo řešení

situace, kdy existoval různý možný výklad některých ustanovení

právních předpisů, resp. kdy jejich výklad a následná aplikace

vede ke dvěma zásadně rozdílným řešením. Stojí-li v této věci

v konfliktu formální požadavky směnečného zákona na náležitosti

směnečného rukojemství se zákonem o výkonu obecní samosprávy, jako

Ústavou zaručeného principu spravování obce, nezbývá než řešit

takový spor ve prospěch obecně přijímané ideje spravedlnosti.

Z tohoto pohledu se pak Ústavnímu soudu jednoznačně jeví jako

spravedlivé zrušit napadené akty veřejné moci v té části, která je

založena na přístupu ryze formálním, považujícím zkoumání skutečné

vůle obce za irelevantní a ponechávající zjevný exces člena

samosprávy (starosty) nedotčený, a tím nedotčeny i majetkové

důsledky schopné zásadním způsobem ohrozit podstatu obce. Jakkoli

tedy izolovaný výklad směnečného práva dává za pravdu obecným

soudům, je Ústavní soud přesvědčen, že mechanická aplikace

instrumentů tohoto práva, bez přihlédnutí k principům

samosprávného řízení obce, jehož významnou část tvoří nakládání

s majetkem obce, by činila z práva absurdní nástroj, v podstatě

ignorující smysl a účel ústavního principu samosprávy obce.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo, než návrhu podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela

vyhovět, a podle § 82 odst. 3 písm. a) napadená rozhodnutí v části

týkající stěžovatelky zrušit pro rozpor s čl. 101 odst. 1 a 4

Ústavy a ve svých důsledcích též s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. dubna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru