Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 575/03Nález ÚS ze dne 26.10.2004Uplatnění restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastník... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Správní řízení
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 158/35 SbNU 173
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.575.03
Datum vyhlášení24.11.2004
Datum podání05.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4a, § 9

71/1967 Sb., § 19 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 575/03 ze dne 26. 10. 2004

N 158/35 SbNU 173

Uplatnění restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 26. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 575/03 ve věci ústavní stížnosti K. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 31. 7. 2003 sp. zn. 13 Co 312/2002 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně z 16. 7. 2002 sp. zn. 17 C 34/2002, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že je oprávněn podle § 4 a § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, k uplatnění nároku k pozemkům u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 téhož zákona.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 13 Co 312/2002 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. 17 C 34/2002 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 13 Co 312/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. 17 C 34/2002, kterými byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal určení, že je oprávněn ve smyslu ustanovení § 4 a § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona k pozemkům blíže specifikovaným v žalobě.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení v řízení. Polemizuje se závěry obou soudů, že řádně neuplatnil restituční nárok výzvou podle § 9 zákona o půdě a že toliko podal žádost domněle oprávněné osoby o uznání nároku podle § 4a odst. 3 téhož zákona. Podle jeho názoru pozemkový úřad nepostupoval v souladu s § 19 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, když ho poučil v tom smyslu, že podáním žádosti pozemkovému úřadu jsou splněny veškeré náležitosti zákona a další výzvy povinným osobám není třeba činit. Poukázal dále na to, že Pozemkový úřad ve Zlíně neposuzoval shodně restituční nároky oprávněných osob, jejichž výchozí postavení bylo stejné. V některých případech rozhodl tak, že nejsou oprávněnými osobami, v jiných že jsou oprávněnými osobami a mají nárok na vydání pozemků z majetku státu, avšak jiných než žádaly, a v některých případech plně vyhověl. Právě v tomto postupu spatřuje porušení svých shora uvedených ústavních práv.

II.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Krajský soud v Brně. Po stručném konstatování podstaty ústavní stížnosti uvedl, že vycházel při posuzování nároku stěžovatele ze skutkových podkladů shromážděných v soudním řízení, které posuzoval podle jejich obsahu a dle speciálního předpisu, a to zákona o půdě. Ten upravoval podmínky pro uplatnění restitučního nároku včetně lhůty. Dále uvedl, že se zabýval i podmínkami nabytí vlastnictví k pozemkům přiděleným dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Jinak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že si není vědom, že by v soudním řízení došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na rovné postavení před soudem.

K tvrzení stěžovatele, že Pozemkový úřad Zlín postupoval ve srovnatelných případech rozdílně, si vyžádal Ústavní soud od Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Zlín, vyjádření. To potvrdilo, že pozemkový úřad v katastrálním území L. vydal v období od roku 1996 do roku 1999 rozdílná rozhodnutí ve srovnatelných případech. V prvé skupině rozhodnutí vydaných v roce 1996 rozhodl tak, že oprávněné osoby nejsou vlastníky předmětných pozemků v kat. území L. a přiznal jim nárok na bezplatný převod jiných pozemků do jejich vlastnictví z vlastnictví státu. Z celkového počtu případů mělo jít o menšinový počet. Další osud jednotlivých restitučních případů byl závislý na přístupu samotných restituentů, tedy na tom, zda-li podali opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu či nikoliv. Zásadním předělem pro další postup pozemkového úřadu ve věci restitucí v katastrálním území L. byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 1998 sp. zn. 29 Ca 115/96, který nabyl právní moci 5. 2. 1996. Tímto rozsudkem bylo rozhodnutí pozemkového úřadu se shora uvedeným výrokem zrušeno s tím, že ve věci mělo být rozhodnuto ve správním řízení o žádosti dle ustanovení § 4a odst. 3 zákona o půdě a mělo být dále zkoumáno, zda oprávněná osoba uplatnila nárok podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě. Pozemkový úřad pak ve vyjádření uvedl, že na základě tohoto rozhodnutí ve všech ostatních srovnatelných případech bylo vycházeno z tohoto závěru. Takto byla vyřízena většina případů. Ve zprávě se pak uvádí, že některé z oprávněných osob podaly proti rozhodnutí pozemkového úřadu opravný prostředek k Ústřednímu pozemkovému úřadu, avšak neuspěly. Někteří restituenti pak přistoupili i k podání žaloby o určení, že jsou oprávněnou osobou ve smyslu § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě. V těchto věcech bylo rozhodnuto tak, že žaloby byly zamítnuty.

Zbývající účastník, Okresní soud ve Zlíně, se nevyjádřil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 17 C 34/2002 a spis bývalého Okresního úřadu ve Zlíně, referátu okresního pozemkového úřadu, týkající se restitučního nároku stěžovatele, který je nyní veden pod sp. zn. 1992-1999, 202.1,A/30.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně zjistil následující.

Stěžovatel v postavení žalobce podal dne 11. 2. 2002 žalobu o určení, že je oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě. K žalobě připojil fotokopii snímku mapy grafického plánu přídělu z Velkostatku L., výkaz přídělů, seznam záloh na úhradu za příděl, potvrzení o úhradách záloh za příděl, seznam kont a spisů, sepsanou výpověď svědka J. G., rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně, okresního pozemkového úřadu, č. j. PÚ 1938/99-Ga ze dne 3. 3. 1999 a výpis z LV č. 10002.

Žaloba směřovala proti České republice, Okresnímu úřadu ve Zlíně, Pozemkovému fondu České republiky, Okresnímu úřadu ve Zlíně - referátu okresního pozemkového úřadu a proti Obchodnímu zemědělskému družstvu P. L. Soud vyzval účastníky na straně žalované k vyjádření. Okresní úřad ve Zlíně se vyjádřil podáním z 2. 5. 2002 a uvedl, že stěžovatel nedoložil listinu, na jejímž základě se stal přídělcem, a z ostatních důkazů se nepodařilo zjistit, že by k přídělu skutečně došlo, z čehož dovozuje, že mu nevzniklo vlastnické právo, a tedy jeho žaloba je nedůvodná. Svá tvrzení doložil některými listinnými důkazy, zejména předložil zprávu Ministerstva zemědělství z 20. 4. 1998, z níž vyplývá, že v archivu tohoto ministerstva se nenachází přídělové listiny týkající se pozemku v katastrálním území L., dále předložil zprávu Katastrálního úřadu ve Zlíně z 20. 5. 1998, v níž je uvedeno, že pozemky, které označil stěžovatel jako jemu přidělené, nebyly nikdy v pozemkovém katastru ani v bývalé evidenci nemovitostí zapsány.

Okresní úřad ve Zlíně, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především namítl, že není ve sporu pasivně legitimován; dále se podrobně zabýval přídělovým řízením podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. s tím, že byl rozdíl v postupu podle tohoto dekretu a podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.

Pokud šlo o přídělové řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., zde se podle názoru pozemkového úřadu vyžadovalo schválení okresního přídělového plánu a rozvrhu úhrad Ministerstvem zemědělství, jak to podle jeho názoru vyplývá z ustanovení § 9 odst. 4 citovaného dekretu.

Pozemkový fond ve svém vyjádření jen stručně uvedl, že není ve věci pasivně legitimován a navrhl, aby proti němu byla žaloba zamítnuta.

Soud pak nařídil na den 16. 7. 2002 jednání. V řízení provedl listinné důkazy a sice přečetl rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, dále výpis z katastru nemovitostí, svědeckou výpověď svědka J. G. (ten nemohl být jako svědek u soudu slyšen, neboť v mezidobí zemřel, a citována byla jeho svědecká výpověď, kterou učinil před pozemkovým úřadem), seznam kont a spisů, seznam záloh na úhradu za příděl, výkaz přídělů, podstatný obsah spisu Okresního úřadu ve Zlíně týkající se předmětné restituční věci, dále sdělení Ministerstva zemědělství a sdělení Katastrálního úřadu ve Zlíně, které k důkazu předložil bývalý okresní úřad.

Stěžovatel se v rámci tohoto řízení vyjádřil k výzvě soudu, aby navrhl důkazy k uplatnění restitučního nároku u Pozemkového úřadu ve Zlíně tak, že vždy udělal to, co pozemkový úřad chtěl, dále uvedl, že pan K. z pozemkového úřadu na něm chtěl, aby věc nedával k soudu, že pozemek dostane, a konečně se vyjádřil tak, že nemůže přesně říci, jestli žádal o vydání nebo o co. Soud pak po splnění procesních náležitostí vydal rozsudek, kterým žalobu zamítl. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména polemizoval se stanoviskem soudu, že ve věci nebyla řádně podána výzva podle § 9 zákona o půdě. Uvedl, že žádostí o uznání vlastnictví tak, jak ji podal u pozemkového úřadu, současně uplatnil i nárok na vydání pozemku podle § 9 zákona o půdě. K tomuto odvolání se vyjádřil Okresní úřad ve Zlíně, referát okresního pozemkového úřadu. Odvolal se především na judikaturu Krajského soudu v Brně v obdobných sporech, v nichž soud dovodil, že kromě žádosti podle § 4a zákona o půdě měla být podána též výzva podle § 9 téhož zákona. Řízení podle § 4a odst. 3 je řízením o předběžné otázce a bez předchozího řádného a včasného uplatnění nároku na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu nemá podle jeho názoru právní význam. Kromě toho znovu upozornil na specifika přídělového řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. a navrhl zamítnutí žaloby. Krajský soud v Brně pak ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil při jednání, které proběhlo dne 31. 7. 2003.

Ze spisu bývalého Okresního úřadu ve Zlíně, referátu okresního pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 15. 12. 1992 žádost o uznání vlastnictví dle ustanovení § 4a odst. 3 zákona č. 93/1992 Sb. (pozn. red.: zákon č. 93/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Žádost je zřejmě na předtištěném formuláři a je v ní uvedeno, že se žádá o přiznání vlastnictví přídělu z roku 1945, který získali rodiče stěžovatele, a v žádosti se specifikují pozemky podle stavu, jak byly zaneseny na grafickém plánu přídělů z roku 1945. Dále se stěžovatel v této žádosti označuje za oprávněnou osobu jako syn přídělců.

Na tuto žádost reagoval Pozemkový úřad Zlín přípisem ze dne 6. 10. 1993, který označil jako "vydání nemovitosti podle § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.", a uvedl, že žádost nemá předepsané náležitosti, protože k ní nebyly připojeny listiny potřebné pro provedení řízení, a to konkrétně dohoda o vydání majetku od současného uživatele a přídělová listina. Proto okresní pozemkový úřad vyzval stěžovatele, aby listiny předložil, a stanovil mu lhůtu 60 dnů. Současně pak podle § 29 odst. 1 správního řádu řízení přerušil.

Na tuto výzvu reagoval stěžovatel podáním ze dne 14. 11. 1993, které bylo pozemkovému úřadu doručeno 19. 11. 1993. V podání uvedl, že o vydání nemovitostí zemědělské půdy podle § 4a odst. 3 zákona o půdě písemně zažádal v termínu do 31. 12. 1992. Listiny, které jsou od něho požadovány, nemůže předložit, protože půda není zatím vyměřena. Za této situace není proto možné dohodu sepsat. Pokud jde o přídělovou listinu, pak odkazuje na listiny, které již předložil, tj. na fotokopii seznamu záloh na úhradu za příděl a na grafický plán přídělů z roku 1945.

Okresní pozemkový úřad pak dále prováděl dokazování. Zejména si vyžádal u Ministerstva zemědělství zaslání kopií přídělových listin a požádal Katastrální úřad ve Zlíně o výpis z katastru nemovitostí, zejména pak identifikaci parcel a srovnávací sestavení. Ministerstvem zemědělství bylo pozemkovému úřadu sděleno, že seznam přídělců není v archivu uložen. Jedná se o zprávu, která pak byla k důkazu konstatována v rámci soudního řízení, a Katastrální úřad ve Zlíně odpověděl přípisem z 20. 5. 1995 s tím, že pozemky označené stěžovatelem nikdy nebyly v katastru ani v evidenci nemovitostí zapsány. I tato listina byla pak v soudním řízení k důkazu konstatována.

Na to pak pozemkový úřad pozval stěžovatele k jednání, o kterém byl sepsán protokol z 28. 7. 1998. V něm se konstatuje, že byl stěžovatel seznámen s obsahem spisu a následně pak k věci uvedl, že v průběhu řízení se snažil pozemkovému úřadu dodat veškeré listiny, které byly dostupné. Uvedl, že přídělovou listinu bohužel k dispozici nemá. Přesto se domnívá, že jeho nárok je oprávněný.

Pozemkový úřad pak rozhodl rozhodnutím ze dne 3. 3. 1999 č. j. Rozh. PÚ 1938/99-Ga tak, že se nárok stěžovatele neuznává a stěžovatel se odkazuje se svým nárokem na soud.

IV.

Ústavní soud, jak vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), je orgánem ochrany ústavnosti. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů proto může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Pod tímto zorným úhlem posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neposuzuje výklad jednoduchého práva provedený obecnými soudy s výjimkou případu, kdy se dostane do zjevného rozporu s kogentními ustanoveními anebo je extrémně formalistický. V posuzovaném případě vyložily oba soudy obsah listiny doručené stěžovatelem dne 15. 12. 1992 Pozemkovému úřadu Zlín a označené jako "žádost o uznání vlastnictví dle ustanovení § 4a odst. 3 zákona č. 93/1992 Sb." tak, že nejde o výzvu k vydání pozemku podle § 9 zákona o půdě. Takový výklad považuje Ústavní soud za extrémně formalistický.

Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaným jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z těchto zásad vyplývá, že výkon soudní moci musí směřovat k uplatnění ideálů spravedlnosti, samozřejmě při dodržování procesních pravidel a rozumného výkladu hmotného práva.

Podle zákona o půdě byl nárok na restituci řádně uplatněn, byla-li podána výzva u pozemkového úřadu. Nebyly v něm stanoveny žádné formální ani obsahové náležitosti takové výzvy, a to na rozdíl např. od výzvy podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která musela být písemná a z hlediska obsahu musel v ní být uveden způsob převzetí věci státem. Protože se touto výzvou zahajovalo správní řízení, platí pro její formální a obsahové náležitosti obecné ustanovení zákona o správním řízení o náležitostech podání. Výzvu proto bylo možné učinit písemně nebo ústně do protokolu. Co se podáním sleduje, pak bylo nutné ve smyslu § 19 odst. 2 správního řádu posuzovat podle obsahu, a nikoliv podle označení. Z obsahu žádosti stěžovatele doručené Pozemkovému úřadu Zlín 15. 12. 1992 vyplývá, že žádá o přiznání vlastnictví k pozemkům, které specifikuje, a sebe označuje za oprávněnou osobu.

Z obsahu takto formulované žádosti nelze dovodit, než že požaduje vydání jím označených pozemků, a protože nemůže doložit původní vlastnictví před přechodem majetku na stát, žádá, aby pozemkový úřad rozhodl o tom, že je oprávněnou osobou. Závěr, že by někdo požadoval pouze určení, že je oprávněnou osobou, aniž by současně tím nedával najevo, že požaduje vydání majetku, je proto extrémně formalistický a jako takový je v rozporu s čl. 1 a 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Soudy odůvodnily ústavní stížností napadené rozsudky zásadně jen závěrem, že nárok stěžovatele je prekludován, protože řádně ve lhůtě stanovené zákonem neuplatnil svůj nárok. Soud prvního stupně sice v odůvodnění zmiňuje, že stěžovatel nedoložil přídělovou listinu a nebylo prokázáno, že byl dodržen postup přidělování pozemků stanovený dekretem č. 12/1945 Sb., avšak tyto skutečnosti, jak sám v odůvodnění vyjádřil, podotkl jen na okraj, ale meritorní rozhodnutí takto nezdůvodnil.

Za této situace proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a oba napadené rozsudky zrušil. Ústavní soud však tím nijak nepředjímá výsledek dalšího řízení, který bude záležet na posouzení skutečností a důkazů rozhodných pro věcné posouzení předmětu sporu, k němuž nedošlo.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru