Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 571/06Usnesení ÚS ze dne 26.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkmlčenlivost
Náklady řízení
advokát
správní sankce
státní tajemství
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.571.06
Datum podání31.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

128/1990 Sb., § 19 odst.1, § 25 odst.1 písm.c, § 14

140/1961 Sb., § 167 odst.1

150/2002 Sb., § 60


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 571/06 ze dne 26. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2006 ve věci ústavní stížnosti České advokátní komory se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, AK Školská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 2 As 37/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 7 Ca 11/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností domáhá se stěžovatelka zrušení rozhodnutí shora uvedených.

Obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh předcházejícího řízení postačí, vzhledem k dále uvedenému, reprodukovat jen potud, že stěžovatelka domáhá se zrušení naříkaných rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces zaručená čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že dle stěžovatelčina názoru Vrchní, resp. posléze Městský soud v Praze opakovaně zaujaly právní názor [zavazující stěžovatelku vystupující v pozici kárného orgánu posuzujícího jednání kázně obviněné advokátky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně a před Ústavním soudem vedlejší účastnice)], který podle stěžovatelky "není správný pro rozpor se zákonem, a proto nemůže být závazný, s těmi důsledky, které jsou pak učiněny napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu". Stěžovatelka zdůvodňuje, že se vedlejší účastnice dopustila významného excesu z povinností advokátky (porušení povinné mlčenlivosti), avšak postup soudů opakovaně rušících stěžovatelčina rozhodnutí o vyškrtnutí vedlejší účastnice ze seznamu advokátů na dobu 3 měsíců brání jí vedlejší účastnici za tento stěžovatelkou tvrzený exces adekvátně postihnout.

Nadto stěžovatelka namítá neúplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a obsáhle odůvodňuje, proč by jí v následujícím řízení měly obecné soudy přiznat náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech spojených s právním zastoupením advokátem.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatelka jako samosprávná stavovská organizace v posuzované věci svým kárným senátem opakovaně (20. 10. 1995, 29. 11. 1999, 30. 8. 2002) uznávala vedlejší účastnici vinnou kárným proviněním podle ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, proti kterýmžto rozhodnutím podávala vedlejší účastnice odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze rozsudky z 30. 6. 1998, čj. 7 A 194/1995-33, a z 29. 11. 2001, čj. 7 A 27/99-30, prvá dvě rozhodnutí kárného senátu zrušil. Městský soud v Praze o odvolání vedlejší účastnice rozhodoval jako o žalobě (v důsledku změny právní úpravy správního soudnictví); té vyhověl zrušením i v pořadí třetího rozhodnutí kárného senátu. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu též ústavní stížností napadeného. Oba tyto rozsudky jsou napadeny ústavní stížností.

Ústavní stížnost musela být bez věcného přezkumu stěžovaných rozhodnutí odmítnuta, neboť jde o návrh podaný osobou k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněnou.

Z již uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nevystupovala stěžovatelka v pozici právnické osoby soukromého práva, ale v pozici orgánu vrchnostensky rozhodujícího o tom, zda se vedlejší účastnice dopustila kárného provinění. Toto rozhodování svěřil jí zákon č. 128/1990, o advokacii; stejně jí ho svěřuje i nyní platný zákon o advokacii. Stěžovatelka nemá s vedlejší účastnicí v kárném řízení rovné postavení, naopak je právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (t. j. právnickou osobou, které zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy). Toto své postavení ostatně stěžovatelka ani nezpochybňuje, což plyne ze všech jejích postojů v řízeních, v nichž soudy rozhodující ve správním soudnictví (ať už před či po nabytí účinnosti soudního řádu správního) její rozhodnutí přezkoumávaly; zcela zřetelně podává se tento závěr z toho, že stěžovatelka jako správní orgán ve smyslu citovaného ustanovení s. ř. s. napadla ústavní stížností naříkané rozhodnutí městského soudu i kasační stížností.

Z vyloženého je pak nezbytno učinit závěr, že stěžovatelka v této právní věci - nedisponujíc způsobilostí být nositelkou základních práv a svobod - postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti (srov. též např. usnesení III. ÚS 254/99, publ. in Sb. n. a u., sv. 16. str. 369). Absurdní je představa, že by se správní orgán mohl u Ústavního soudu "bránit" proti rozhodnutí obecného soudu, který jím vydané rozhodnutí ruší, s argumentací údajně vadného právního názoru soudu; ve svých důsledcích by připuštění řečeného znamenalo naprostou eliminaci soudního přezkumu správních rozhodnutí "přesunutím" tohoto přezkumu na Ústavní soud, což - jak netřeba již blížeji osvětlovat - bylo by v přímém rozporu s celou řadou ustanovení ústavního pořádku, především již s principy demokratického právního státu, za který se Česká republika v čl. 1 odst. 1 Ústavy prohlašuje.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak obiter dictum možno připomenout, že ve vztahu k stěžovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze by bylo ústavní stížnost (i v případě jejího podání oprávněnou osobou) nutno hodnotit jako nepřípustnou, neboť je vyloučeno domáhat se u Ústavního soudu kasace kasačního (tedy řízení neukončujícího) rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. září 2006

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru