Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 571/03Usnesení ÚS ze dne 26.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.571.03
Datum podání04.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 571/03 ze dne 26. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 571/03

Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Akademie J. A. zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2003, čj. 22 Cdo 68/2003-246, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2002, čj. 11 Co 168/2001-108,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou a po formální stránce bezvadnou ústavní stížností brojí řádně zastoupená stěžovatelka proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu tak, jak jsou shora uvedena.

V samotné ústavní stížnosti stručně rekapituluje stěžovatelka řízení před obecnými soudy a, aniž by jakkoli ústavně právně argumentovala, tvrdí, že naříkanými rozhodnutími bylo porušeno její ústavní právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto zrušení těchto rozhodnutí.

Ústavní soud vyžádal si spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 8 C 55/96, z něhož, jakož i z podané ústavní stížnosti, zjistil následující.

Stěžovatelka, v řízení před obecnými soudy žalobkyně, se žalobou doručenou soudu prvého stupně dne 18. 3. 1996 domáhala určení svého vlastnictví k nemovitostem v žalobě přesně identifikovaným. Své vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného Města Litoměřice opírala o tvrzení, že je vydržela. Okresní soud v Litoměřicích po provedeném dokazování rozsudkem z 29. 4. 1998 žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvého stupně svým vlastním rozsudkem ze dne 13. 5. 1999, čj. 11 Co 587/98-67, změnil tak, že žalobu zamítl. K dovolání stěžovatelkou podanému 20. 7. 1999 Nejvyšší soud ČR tento rozsudek odvolacího soudu zrušil (rozsudkem ze dne 14. 2. 2001 čj. 22 Cdo 2651/99-84) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté Krajský soud v Ústí nad Labem doplnil dokazování a znovu rozhodl rozsudkem, který je ústavní stížnosti napaden. Dovolání proti tomuto opět zamítavému rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR čj. 22 Cdo 68/2003-246 ze dne 14. 8. 2003 zamítnuto; ústavní stížnost, jak již uvedeno, brojí i proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu.

Ústavní soud především shledává, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný a že ústavní stížnost je přípustná. Z důvodů dále vyložených ji však musel odmítnout, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Konstantní judikatuře Ústavného soudu odpovídá to, co plyne již z Ústavy ČR (čl. 91 odst. 1), totiž, že Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů obecných, které jsou (čl. 90 Ústavy) povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud do této činnosti obecných soudů není oprávněn zasahovat, nemůže si na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ledaže by tyto soudy ve své jurisdikci vykročily z kautel ústavnosti. Jen obecným soudům v dané věci příslušelo, aby na základě skutkového stavu dokazováním zjištěného při šetření zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) dospěly k právním závěrům rozhodným pro rozsouzení sporu stěžovatelky s žalovaným Městem Litoměřice. Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry obecných soudů byly v jakémkoli, natož pak extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a že by je proto bylo nutno považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že by Ústavní soud mohl vstoupit do této rozhodovací činnosti obecných soudů, aniž by k tomu byl dán ústavně právní důvod; naopak, pokud by takto Ústavní soud postupoval, sám by se dopustil jednání protiústavního.

V dané věci nejde tedy stěžovatelce o nic jiného, než vyžadovat od Ústavního soudu, aby se stal soudem čtvrté instance, což ovšem z uvedených důvodů možné není.

Dodat je třeba, a to ačkoli v tomto směru stěžovatelka ve svém návrhu ničeho nenamítala, že z předloženého spisu v žádném případě nevyplývá, že by se soudy, zvláště pak soud odvolací a dovolací, dopustily v průběhu řízení stěžovatelčinou žalobu zahájeném porušení principů spravedlivého procesu. Jednání byla provedena řádně a rozhodnutí těchto soudů byla přesvědčivě odůvodněna. To, že bylo rozhodnuto jinak, než jak podle mínění stěžovatelky rozhodnuto být mělo, v žádném případě samo o sobě nezakládá opodstatněnost stěžovatelčiny nespokojenosti. Pakliže uvedené soudy shledaly stěžovatelčino tvrzení o tom, že vlastnictví k sporným nemovitostem vydržela, za nedůvodné a tyto své závěry na základě řádně provedených důkazů dostačujícím způsobem odůvodnily, byl jejich postup ústavně souladný. Nevyhovění žalobě samo o sobě nemůže být žádným zásahem do ústavního práva na ochranu vlastnického práva, jak se (chybně) stěžovatelka domnívá.

Zjevně neopodstatněný návrh je Ústavní soud povinen podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout. Ježto právě o takový návrh v případě této ústavní stížnosti šlo, bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru