Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 57/94Nález ÚS ze dne 15.12.1994K důslednosti uplatňování práva na obhajobu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/2 SbNU 179
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.57.94
Datum podání13.04.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 92

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 1, § 30 odst.2

141/1961 Sb., § 276


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994

N 62/2 SbNU 179

K důslednosti uplatňování práva na obhajobu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti proti

rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn

27/93, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

a nejvyšší státní zástupkyně ČR jako vedlejšího účastníka,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn

27/93, se ve výroku, jímž ponechal nedotčeným výrok rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59,

o vině prof. MUDr. M. K., DrSc. pomocí k trestnému činu rozkrádání

majetku v socialistickém vlastnictví podle § 7 odst. 2 k § 245

odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona

z roku 1956, o vině trestným činem porušení povinnosti veřejného

činitele podle § 175 odst. l písm. a), odst. 2 písm. c) trestního

zákona z roku 1956 a o vině trestným činem obcházení branné

povinnosti podle § 264 odst. 2 písm. b) trestního zákona z roku

l956 a ve výroku, jímž jmenovaného odsoudil k trestu odnětí

svobody v trvání 2 let nepodmíněně, zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní soud ČR obdržel dne l3. 4. l994 ústavní stížnost

Prof. MUDr.M.K.,DrSc., včas podanou prostřednictvím advokáta,

směřující proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

17. 2. l994, sp. zn. Tzn 27/93. Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem

rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal také ve

prospěch stěžovatele bývalý generální prokurátor ČR podle § 266

odst. 1, 2 tr. ř. a § 30 odstavec 2 zákona č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, proti

pravomocnému rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.

1960, sp. zn. 1 To 015/60. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17.

2. 1994, vydaným ve veřejném zasedání, zrušil v části týkající se

prof. K. napadený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30.

4. 1960. Dále zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19.

10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, ve výrocích, jimiž byl prof. K. uznán

vinným trestnými činy rozkrádání majetku v socialistickém

vlastnictví podle § 245 odst. l písmeno c), odst. 2 písm. a)

trestního zákona 1956 (skutek ad 6), rozkrádání majetku

v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. b), c)

trestního zákona 1956 (skutek ad 7) a v celém výroku o trestu,

týkajícího se prof. K. Současně zrušil všechna další rozhodnutí

na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále stěžovatele

podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby podané

bývalým krajským prokurátorem v Praze ze dne 18. 6. 1959, sp. zn.

1 Kv 0128/59, pokud mu kladla za vinu, že v H. K. od roku 1954 do

léta 1958 využíval svého postavení lékaře státní zdravotní správy,

případně vojenské správy, k tomu, že ve své úřední ordinaci

s využitím lékařského zařízení a pomůcek prováděl za úplatu

v pracovní době soukromou lékařskou praxi, případně za normální

lékařské ošetření přijímal od pacientů úplatu, a to ve snaze

opatřit si trvalý zdroj vysokých vedlejších příjmů, čímž měl

spáchat trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém

vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a)

trestního zákona z roku 1956, neboť uvedený skutek není trestným

činem a pokud šlo o skutek uvedený v bodu 6 citované obžaloby,

přikázal státnímu zástupci, aby věc ohledně stěžovatele znovu

projednal a rozhodl. Naproti tomu ponechal Nejvyšší soud

v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959 nedotčen

výrok o vině trestným činem porušení povinnosti veřejného činitele

podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona

1956, pomoci k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém

vlastnictví podle §§ 7 odst. 2, 245 odst. l písm. c), odst. 2 písm.

a), odst. 3 tr. zák. 1956 a dále trestným činem obcházení branné

povinnosti podle § 264 odst. 2 písm. b) trestního zákona 1956 a za

tyto trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen

podle § 250 odst. 2 a § 35 odst. 1 trestního zákona se zřetelem

k ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona k trestu 2 let odnětí

svobody nepodmíněně.

Právě proti této části výroku Nejvyššího soudu ČR směřuje

ústavní stížnost stěžovatele. Trestných činů, kterých se ústavní

stížností napadená část výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR týká,

se stěžovatel, podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.

10. 1959, dopustil tím, že od jara 1954 do srpna 1958 v H. K.,

v rozporu se služebním slibem zaměstnance vojenské správy, hrubým

způsobem zneužil svého postavení vedoucího lékaře

kardio-chirurgického střediska Vojenské lékařské akademie v H. K.

tím, že za úplaty vyhotovil jménem Vojenské lékařské akademie v H.

K. řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že těchto nálezů

bude použito pro vylákání, případně pro neoprávněné ponechání

invalidních důchodů a k získání zdroje pravidelných a bezpracných

příjmů nebo pro neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání

jiných neoprávněných výhod, přičemž, nehledě k jiným škodám, měla

tato činnost za následek, že J. F., E. R., M. J. a A. P. na

neoprávněně pobíraných invalidních důchodech poškodili stát

o částku cca 60.000,- Kčs. Dále tím, že dne 12. 8. 1958 v H.K.

vystavil PhMr. K. S. falešný lékařský nález o jeho zdravotním

stavu, ač věděl, že tento nález má sloužit k tomu, aby PhMr. S. se

vyhnul výkonu vojenského cvičení.

K těmto obviněním stěžovatel na svoji obhajobu uváděl, že

veškeré lékařské nálezy, týkající se dané věci a všech shora

jmenovaných osob, odpovídaly zdravotnímu stavu těchto osob, byly

to nálezy pravdivé, které byly vypracovány na základě předložených

lékařských dobrozdání. Tyto skutečnosti, jak uvedl v odůvodnění

své ústavní stížnosti, podrobně a přesně uváděl a odůvodňoval ve

svých žádostech o soudní rehabilitaci i o obnovu řízení, k těmto

údajům však nikdy nebylo přihlíženo. Uvedené nálezy byly

vyšetřujícími orgány hrubě zneužity k vykonstruování umělých

obvinění, k jejich zařazení do scénáře uměle vykonstruovaného

procesu, který byl přes předstíranou obecnou kriminalitu typickým

politickým procesem konce padesátých let. V odůvodnění ústavní

stížnosti stěžovatel dále uvádí, že k jeho zařazení a přidělení

role v uvedeném procesu bylo zneužito jeho těžkého zdravotního

stavu, do něhož byl nepřiměřeně dlouhou, od 20. 11. 1958 do 30.

4. 1960 trvající, vyšetřovací vazbou přiveden. Byl mnohokrát

vyslýchán, protokoly byly neustále měněny, k jejich podpisu byl

psychicky donucován a prohlášení a výpovědi byly učiněny pod

nátlakem, pod vlivem podávaných drog a později též výrazně

alterovaného duševního stavu. Jeho zdravotní stav byl natolik

vážný, když za pouhé 2 měsíce vazby ztratil na váze 20 kg a dostal

se do stavu těžké deprese, že nepřipouštěl konání soudního řízení.

Aby se řízení mohl zúčastnit, musel být lékařsky připravován. Tyto

okolnosti vedly k tomu, že se dokonce pokusil o sebevraždu,

v důsledku toho byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení NV

ÚMS v Praze - Bohnicích, odkud byl přeložen na lůžkové oddělení

vězeňské nemocnice v Praze 4 s diagnózou vazební paranoidní

halucinatorní psychóza a z tohoto lůžkového oddělení byl voděn

k odvolacímu líčení. Ihned po vynesení rozsudku odvolacím soudem

byl opětovně převezen k hospitalizaci v Bohnicích a léčen tam

elektrošoky. Z těchto skutečnostní je, podle něj, patrno, že

odvolací líčení u bývalého Nejvyššího soudu nesplňovalo zákonné

požadavky a znemožňovalo výkon práva na skutečnou obhajobu.

Zdůraznil dále, že ohledně nálezu pro PhMr. K. S. v řízení uváděl,

že šlo o objektivně správné hodnocení z hlediska kardiologa, jak

vyplývalo z dokumentace, kterou bylo možno předložit, jež bylo

provedeno na základě nálezu prof. D., u něhož se PhMr. K. S., jako

revmatik pro retinidu, léčil. Poukázal dále na stížnost pro

porušení zákona bývalého generálního prokurátora ČR ze dne 22. 2.

1993, která soudům v původním řízení ve věci stěžovatele vytýkala

nedůslednost v postupu při provádění, shromažďování a hodnocení

důkazů, zejména pokud jde o přihlížení k okolnostem svědčícím ve

prospěch obviněného. Soud, podle názoru uvedeného ve stížnosti

generálního prokurátora, nedodržel stěžejní zásady trestního

řízení, zejména v tom směru, že se důsledně nezabýval obhajobou

stěžovatele, kterou podrobně neprověřil a nezhodnotil a z důkazů,

které ve věci provedl, odvodil jednostranné závěry, aniž dbal

zásady "in dubio pro reo". Přes uvedené skutečnosti plynoucí

z obsahu původního spisu, tj. že obhajobou stěžovatele se žádný

soud nezabýval, Nejvyšší soud ČR bez dalšího sám ve věci rozhodl

na podkladě skutkového stavu, zjištěného soudy v dřívějším období.

Tím, podle názoru stěžovatele, porušil jeho ústavně zaručené právo

na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

a dále právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Navrhl

proto, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti zcela vyhověl,

vyslovil, že v napadené části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR

byla porušena shora uvedená ústavně zaručená práva a tuto část

výroku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 27/93,

zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání stížnosti pro

porušení zákona postupoval podle trestního řádu. Poukázal na to,

že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání dne 17. 2. 1994

vyrozuměn samostatným dopisem ze dne 6. 1. 1994, který podle

doručenky převzala zřejmě jeho manželka. S jeho obsahem se však

nepochybně seznámil, jak to vyplývá z jeho dopisu ze dne 24. 1.

1994, adresovaného Nejvyššímu soudu ČR. Ve vyrozumívacím dopise

byl stěžovatel poučen o tom, že v řízení o stížnosti pro porušení

zákona musí mít obhájce, kterého si může zvolit. V odpovědi z

24. 1. 1994 stěžovatel omluvil osobní neúčast při veřejném zasedání

dne 17. 2. 1994 pro vážné onemocnění, které doložil lékařským

potvrzením a požádal o ustanovení obhájce. Této jeho žádosti bylo

vyhověno opatřením ze dne 26. 1. l994. Dále Nejvyšší soud ČR

poukázal na to, že podle § 274 trestního řádu rozhoduje

o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ve veřejném

zasedání, za účasti nejvyššího státního zástupce, přičemž z této

dikce dovozuje, že odsouzený ani jeho obhájce přítomni veřejnému

zasedání být nemusí. Uvedl, že obhájkyně stěžovatele byla

veřejnému zasedání osobně přítomna po celou dobu jeho trvání,

přičemž na dotaz, zda navrhuje provedení nějakých důkazů, žádný

důkaz nenavrhla. Nejvyšší soud ČR proto ve svém vyjádření

nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť nedošlo k tvrzenému

porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu, ani práva na

možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Ústavní stížnost

stěžovatele je za těchto okolností, podle názoru Nejvyššího soudu

ČR, jen pokusem učinit z Ústavního soudu ČR další soudní instanci,

která bude pod záminkou porušení základních lidských práv a svobod

přezkoumávat i taková soudní rozhodnutí, u nichž již zákon žádný

opravný prostředek nepřipouští. Navrhl proto zamítnutí ústavní

stížnosti.

V zásadě stejné stanovisko, pokud jde o porušení práv

zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod, zaujala ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti i nejvyšší státní zástupkyně. Zároveň však ve svém

vyjádření uvedla, že, podle jejího názoru, bylo napadeným

rozsudkem porušeno základní právo zaručené v ustanovení čl. 8

odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto

ustanovení nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než

z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Za provedení této

ústavní zásady je nutno považovat mimo jiné i ustanovení § 11

trestního řádu, které stanoví důvody nepřípustnosti trestního

stíhání a současně dává obviněnému u některých z těchto důvodů

možnost trvat na projednání věci (§ 11 odst. 2 trestního řádu).

Z uvedeného ustanovení plyne zejména, že jestliže se v kterékoliv

fázi trestního stíhání objeví důvod nepřípustnosti trestního

stíhání, je nutno trestní stíhání zastavit. V této souvislosti pak

nejvyšší státní zástupkyně připomíná, že ústavní stížností

napadeným rozsudkem byl ohledně MUDr. K. zrušen celý výrok

o trestu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.

10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59 a z části výrok o vině. Uvádí dále, že

trestní stíhání končí pravomocným odsouzením pachatele výrokem

o vině a trestu. Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku

v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona, byť jen ve výroku

o trestu, vzniká proto ve věci právní stav neskončeného trestního

stíhání. Objeví-li se v této fázi řízení důvod, pro který je nutno

trestní stíhání zastavit, není pravomocný výrok o vině na překážku

zastavení trestního stíhání. Po částečném zrušení rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, se proto měl Nejvyšší

soud ČR důsledně vypořádat s otázkou, zda nenastal některý

z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, přičemž v úvahu

prakticky přicházelo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.

Nejvyšší soud se touto problematikou při svém rozhodování sice

zabýval, ale dospěl, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně,

k nesprávným závěrům. Závěry Nejvyššího soudu ČR o nepoužitelnosti

kteréhokoliv z rozhodnutí o amnestiích, vyhlášených v letech 1958

až 1993, by byly správné v případě, že by jednání, kladené za vinu

MUDr. K. podle nyní platného trestního zákona, bylo možno podřadit

pod ustanovení § 158 trestního zákona, neboť pachatelé tohoto

trestného činu a trestných činů, spáchaných s ním v souběhu, byli

vyloučeni z dobrodiní rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii

ze dne 1. 1. 1990. S přihlédnutím k ustanovení § 16 odst. 1

trestního zákona však nelze v současné době jednání kladené za

vinu MUDr. K. pod ustanovení § 158 trestního zákona podřadit.

Trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175

odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona z roku 1956 se

měl MUDr. K. dopustit v podstatě tím, že v letech 1954 - 1958,

jako vedoucí lékař Vojenské lékařské akademie v H. K., vyhotovil

různým osobám nepravdivé lékařské nálezy, ač věděl, že jich bude

použito k neoprávněnému získání invalidních důchodů nebo pro

neoprávněný odklad vojenského cvičení. Pojem veřejného činitele

nyní vymezuje ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona, podle

něhož veřejným činitelem může být pouze některý ze subjektů tam

taxativně uvedených, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti

a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci

odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. V pojmu pravomoc je

vždy obsažen prvek rozhodování a prvek moci. Činnost spočívající

ve vystavování lékařských nálezů tyto prvky zcela postrádá

a existenci zákonného znaku "používá pravomoci" nelze dovodit ani

při značně extenzivním výkladu. Je také, podle nejvyšší státní

zástupkyně, sporné, zda by MUDr. K. bylo možno považovat za

"odpovědného pracovníka orgánu státní správy" ve smyslu § 89 odst.

9 věty první trestního zákona, když další tam uvedené subjekty

nepřichází v úvahu. V dané věci pak vadné právní posouzení

stíhaného jednání vedlo k tomu, že Nejvyšší soud ČR pokračoval

v trestním stíhání MUDr. K. přesto, že byl dán důvod

nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v ustanovení § 11 odst.

1 písm. a) trestního řádu. Po odpadnutí právní kvalifikace podle

§ 158 trestního zákona totiž již nic nebránilo aplikaci článku V.

písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1.

1990, neboť na trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2

trestního zákona a obcházení branné povinnosti podle § 268 odst.

2 písm. b) trestního zákona není zákonem stanoven trest odnětí

svobody převyšující 3 léta. Po částečném zrušení rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959 proto mělo být trestní

stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky

a pokračovat v trestním stíhání bylo možno pouze tehdy, kdyby

MUDr. K. učinil prohlášení ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2

trestního řádu. V závěru svého vyjádření pak nejvyšší státní

zástupkyně uvedla, že pokud soud v důsledku vadné aplikace

předpisů trestního práva procesního nebo trestního práva hmotného

zbaví obviněného možnosti využít dobrodiní amnestie prezidenta

republiky, jde o porušení základního práva uvedeného v čl. 8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a navrhla proto, aby Ústavní

soud z důvodu porušení tohoto práva ústavní stížnosti stěžovatele

vyhověl.

Stěžovatel pak ve svém podání ze dne 12. 12. 1994 ústavní

stížnost rozšířil, když navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem jeho

ústavní stížnosti vyhověl také proto, že napadenou částí výroku

rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho základní právo

zaručené v čl. 8 odst. 2 věta první Listiny základních práv

a svobod z důvodů, uvedených v tomto směru ve vyjádření nejvyšší

státní zástupkyně, s nimiž se stěžovatel ztotožnil.

Ústavní soud, který neshledal důvody pro odmítnutí ústavní

stížnosti podle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., poté, co se

seznámil s obsahem spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93,

jakož i s obsahem spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1

T 8/59, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud sice, jak již také několikrát uvedl ve svých

předchozích nálezech (nález č. 5, 34 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR), není oprávněn zasahovat do činnosti obecných

soudů - a tedy ani do činnosti a rozhodování Nejvyššího soudu ČR,

který je ve smyslu čl. 92 Ústavy ČR vrcholným soudním orgánem ve

věcech, patřících do pravomoci obecných soudů -, to však jen

potud, pokud jejich postupem a rozhodnutími nejsou porušeny

ústavní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty,

které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se proto věcí v prvé řadě zabýval z hlediska dodržení

práva na soudní ochranu v uvedené hlavě Listiny základních práv

a svobod upraveného, která zahrnuje i práva zakotvená v čl. 38

odst. 2 a 40 odst. 3, jejichž porušení stěžovatel ve své ústavní

stížnosti především namítal.

V tomto směru pak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu

Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn. 27/93, že uvedený soud vydal

napadený rozsudek ve veřejném zasedání, k němuž byl stěžovatel

řádně předvolán, které však proběhlo bez jeho účasti, když tento

svoji neúčast omluvil špatným zdravotním stavem, který doložil

lékařským potvrzením. Po projednání věci za účasti stěžovateli

soudem ustanoveného obhájce, pak Nejvyšší soud ČR vydal napadený

rozsudek, přitom, pokud jde o výrok napadený ústavní stížností,

rozhodl na podkladě v původním řízení zjištěného skutkového stavu.

Tomuto postupu Nejvyššího soudu ČR by nebylo možno ničeho

vytknout, kdyby předmětem jeho rozhodování nebyla stížnost pro

porušení zákona podaná bývalým generálním prokurátorem ČR

s odvoláním na ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci, v platném znění - tedy za stavu, kdy

generální prokurátor přezkoumáním zjistil, že k porušení zákona

došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb.

- , kteroužto stížnost bývalý generální prokurátor odůvodnil mimo

jiné i tím, že soudy se v původním řízení důsledně nezabývaly

obhajobou stěžovatele, kterou podrobně neprověřily, nezhodnotily,

z důkazů, které byly ve věci provedeny, odvodily jednostranné

závěry, aniž bylo dbáno zásady "in dubio pro reo", a která

směřovala proti rozhodnutí vydanému v řízení, jež sám Nejvyšší

soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí charakterizoval jako

politický monstrproces, v němž byla akcentována hlediska, která

jsou cizí nestrannému a nezávislému soudnictví v demokratickém

právním státě. Právě s ohledem na charakter původního procesu, kdy

nelze vyloučit, že dokazování bylo prováděno účelově (nehledě také

k tomu, že původní rozhodnutí se odvolávala i na doznání

stěžovatele, přičemž o dobrovolnosti těchto doznání je možno mít

pochybnosti s ohledem na údaje uváděné stěžovatelem v ústavní

stížnosti, týkající se průběhu vyšetřování, na něž poukazoval již

ve svém návrhu na obnovu řízení v roce 1977, délku trvání vazby

a tehdejší zdravotní, zejména pak psychický stav stěžovatele,

doložený lékařskými zprávami již v průběhu původního řízení),mělo

být zvýšeně dbáno práva na obhajobu, a to nikoliv jen zástupně

prostřednictvím soudem ustanoveného obhájce, ale samotným

stěžovatelem. Právě proto měl Nejvyšší soud ČR dát stěžovateli

reálnou možnost se k důkazům provedeným v původním řízení nyní

znovu blíže vyjádřit a vytvořit tak skutečné předpoklady

k uplatnění jeho práva na obhajobu, a to alespoň postupem

předpokládaným ustanovením § 276 trestního řádu, případně měl,

stejně jako to učinil ohledně jiného skutku v nenapadnuté části

výroku jeho rozsudku, přikázat státnímu zástupci, aby věc znovu

projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, pak při

komplexním posuzování celé věci nezbývá než konstatovat, že

v daném případě nebylo respektováno právo na spravedlivý proces,

a že rozsudek Nejvyššího soudu ČR v napadené části byl vydán

v rozporu s články 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů jej proto

Ústavní soud v této části zrušil.

Za tohoto stavu pak již nebylo důvodu, aby se Ústavní soud

zabýval námitkami vedlejšího účastníka i stěžovatele, týkajícími

se nesprávného posouzení přípustnosti dalšího trestního stíhání

stěžovatele.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu není

odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru