Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 568/2000Nález ÚS ze dne 30.09.2002Rozhodování soudu o odškodňování následků nemoci z povolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 112/27 SbNU 239
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.568.2000
Datum vyhlášení17.10.2002
Datum podání25.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 202 odst.1, § 46 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 568/2000 ze dne 30. 9. 2002

N 112/27 SbNU 239

Rozhodování soudu o odškodňování následků nemoci z povolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. K.,

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/2000,

ze dne 5. 6. 2000, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku,

čj. 17 C 135/99-15, ze dne 8. 10. 1999, za účasti Krajského soudu

v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/2000,

ze dne 5.6.2000, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku,

sp. zn. 17 C 135/99, ze dne 8. 10. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt")

zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako soudu I.

stupně, byla z převážné části zamítnuta žaloba stěžovatele na

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za

dobu od 1. 8. 1998 do 1. 10. 1999. Soud I. stupně, jak je patrno

z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že stěžovateli

byla za trvání pracovního poměru u žalovaného OKD, a.s., Ostrava

dne 21. 10. 1991 zjištěna nemoc z povolání - onemocnění cév

horních končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji, pro

tuto nemoc byl stěžovatel přeřazen na jinou práci v dole - údržba,

a byla mu poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle

ustanovení § 195 zákoníku práce do průměrného výdělku před vznikem

škody. Pracovní poměr se stěžovatelem byl pak ukončen výpovědí ke

dni 31. 7. 1998 z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm.

c) zákoníku práce. Po ukončení pracovního poměru stěžovatel

nenalezl pracovní uplatnění a byl veden jako uchazeč o zaměstnání

na Úřadu práce ve Frýdku - Místku a od 1. 8. 1998 byl stěžovateli

přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaný původně stěžovateli

poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem

škody a výdělkem stěžovatelem dosahovaným. Po ukončení pracovního

poměru mu pak poskytoval náhradu ve výši rozdílu mezi průměrným

výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem před ukončením

pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu. Na

základě takto zjištěného skutkového stavu pak dospěl soud I.

stupně k závěru, že postup žalovaného je správný, neboť

k ukončení pracovního poměru došlo z důvodů, které nemají

souvislost s nemocí z povolání a nejde tak o změnu poměrů ve

smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce, které byly rozhodující pro

určení výše náhrady škody, a ukončení pracovního poměru proto nemá

vliv na původně poskytovanou náhradu, která náleží v dosavadní

výši ve formě tzv. fixní renty. Tuto výši podle soudu I. stupně

žalovaný správně stanovil rozdílem mezi průměrným výdělkem

dosahovaným žalobcem před vznikem škody a výdělkem, jehož

stěžovatel dosahoval naposledy před skončením pracovního poměru

s připočtením částečného invalidního důchodu, poskytovaného

z týchž důvodů.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž

v podstatě namítal, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že

stěžovatel je po ukončení pracovního poměru nadále bez zaměstnání,

a vzniká mu škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti, jejíž vznik je v příčinné souvislosti s nemocí

z povolání.

Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil v podstatě

s odůvodněním, že u stěžovatele i po rozvázání pracovního poměru

existují omezení, vyplývající z existence nemoci z povolání, za

níž žalovaný odpovídá, což je stav obdobný, jako v době před

rozvázáním pracovního poměru. Avšak s ohledem na to, že k jeho

rozvázání došlo z příčin, které nesouvisí se zjištěnou nemocí

z povolání, se rozvázání pracovního poměru nikterak neprojeví

v doposud poskytované náhradě za ztrátu na výdělku, která

stěžovateli náleží v dosavadní výši, poskytované mu před

rozvázáním pracovního poměru. Ukončení pracovního poměru bez

souvislosti nemoci z povolání není podstatnou změnou poměrů ve

smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud se

tak ztotožnil se závěry soudu I. stupně, přitom v odůvodnění svého

rozhodnutí dále uvedl, že domáhal-li se stěžovatel další náhrady

rovnající se výdělku, jehož stěžovatel dosahoval před rozvázáním

pracovního poměru, nemohla být jeho žaloba úspěšná proto, že

k rozvázání pracovního poměru žalovaný přistoupil bez souvislosti

s nemocí z povolání, a za stav, že stěžovatel nenalezl další

pracovní uplatnění, již žalovaný nenese odpovědnost, neboť tento

stav byl způsoben situací na trhu práce. Odpovědnost žalovaného za

nemoc z povolání tím jistě nezanikla a projevuje se právě jeho

povinností hradit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku

v dosavadní výši s přihlédnutím k poskytovanému částečnému

invalidnímu důchodu.

Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele,

který v jejích důvodech v uvádí, že podstata zamítavého stanoviska

obecných soudů obou stupňů tkví v tradičním přístupu k pojmu

"podstatná změna poměrů poškozeného" dle § 202 odst. 1 zákoníku

práce, který vykládají úzce. Ve smyslu užšího výkladu bylo

naposledy judikováno Nejvyšším soudem v kauze, sp. zn. 2 Cdon

27/97, Soudní judikatura, 1998, Rc 93/98. Stěžovatel je toho

názoru, že tento užší výklad není ústavně konformní. S poukazem na

znění ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce pak uvádí, že má-li být

šetřeno základních lidských práv shora označených, je nutno

považovat za poměry poškozeného nikoliv pouze poměry spočívající

úzce v jeho osobě (např. jeho zdravotní stav), nýbrž také další

poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení jeho práv,

příp. povinností - v daném případě nároku stěžovatele na náhradu

za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Takovými

dalšími poměry poškozeného mohou být, jako v daném případě,

výdělkové poměry poškozeného, kdy zaměstnanec v příčinné

souvislosti s nemocí z povolání, za kterou odpovídá zaměstnavatel,

se neuplatní na trhu práce, resp. toto uplatnění je mu podstatně

ztíženo touto nemocí z povolání. Stěžovatel uznává, že neexistuje

příčinná souvislost mezi výpovědí pro nadbytečnost, která vedla ke

skončení pracovního poměru, a škodou, trvá však na tom, že

existuje kauzální nexus mezi nemocí z povolání, za kterou odpovídá

zaměstnavatel, a škodou, kterou představuje pokles příjmu

poškozeného. Za podstatné považuje stěžovatel to, že následky

nemoci z povolání, které omezovaly jeho pracovní způsobilost při

uplatnění na trhu práce, nezůstávaly stále stejné, nýbrž se

prohloubily, a tento nárůst závažnosti netkvěl ani tak v nárůstu

zdravotních problémů, ač i ty byly zaznamenány, jako zejména

v prohlubujících se problémech při realizaci práva na zaměstnání

uplatněním se na trhu práce. Z uvedeného podle něj vyplývá, že

situace, za níž poškozený pobíral a pobírá náhradu za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné

invalidity) a následně je veden jako uchazeč o zaměstnání, když

nemohl realizovat právo na zaměstnání pro onemocnění nemocí

z povolání bez vlastní viny, nýbrž prokazatelně z důvodů

zapříčiněných nemocí z povolání, je situací. za níž vzniká škoda

(ušlý výdělek) vyšší než doposud. Vyšší je o rozdíl mezi výdělkem

po skončení pracovní neschopnosti v původní a následně

valorizované výši a hmotným zabezpečením, které pobíral po skočení

pracovního poměru, resp. pozdějšími příjmy, a to do té doby, dokud

bude překážka v podobě nemoci z povolání existovat, nejdéle však

do konce měsíce, ve kterém poškozený dovrší 60 let věku.

Stěžovatel upozorňuje také na existenci širšího výkladu pojmu

"podstatná změna poměrů poškozeného" v literatuře, např.

Kottnauer, Štalmach: Lexikon pracovního práva, str. 191, Sagit

1996. S odvoláním na základní právo zaměstnance na spravedlivou

odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky proto stěžovatel

navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvádí, že předmětem řízení byl nárok na náhradu škody za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti a proto nemohlo být

v neprospěch stěžovatele dotčeno jeho právo na zaměstnání, jakož

i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní

podmínky, o nichž se v řízení nejednalo. Soudy obou stupňů

zkoumaly, zda jsou dány pro uvedený nárok zákonné předpoklady

odpovědnosti a učinily shodný názor, že odpovědnost žalovaného je

dána (což nezpochybňoval ani žalovaný zaměstnavatel), avšak po

rozvázání pracovního poměru z jiných příčin nesouvisejících

s následky nemoci z povolání je třeba náhradu za ztrátu na výdělku

po skončení pracovní neschopnosti poskytnout toliko ve výši

náležející před rozvázáním pracovního poměru ve formě tzv. fixní

renty. Stěžovatel sám netvrdí, že výpověď z pracovního poměru je

vůči němu podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 202

odst. 1 zákoníku práce, uznává, že neexistuje příčinná souvislost

mezi ukončením pracovního poměru a škodou, tj. snížením příjmů

z tohoto důvodu vzniklých, avšak tvrdí že existuje kauzální nexus

mezi nemocí z povolání a škodou, kterou představuje pokles příjmů

poškozeného po rozvázání pracovního poměru. Tato argumentace se

podle krajského soudu vzájemně vylučuje, neboť není-li dána

příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a rozvázáním pracovního

poměru, pak zde nemůže být ani příčinná souvislost mezi nemocí

z povolání a následky, které vznikly v souvislosti s rozvázáním

pracovního poměru. Z těchto důvodů krajský soud svým rozsudkem

prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a navrhuje

zamítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatelova ústavní práva

nebyla porušena.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Výpověď daná z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1

písm. c) zákoníku práce byla stěžovateli dána nepochybně bez

souvislosti s onemocněním nemocí z povolání, a proto obecné soudy

v podstatě shodně s dosavadní judikaturou obecných soudů

potvrzovanou i Nejvyšším soudem ČR dospěly ke správným závěrům, že

mezi ztrátou na výdělku, kterého stěžovatel dosahoval po převedení

na jinou práci před ukončením pracovního poměru z uvedeného důvodu

a jeho onemocněním nemocí z povolání, není vztah příčinné

souvislosti, a stěžovatel proto nemůže mít nárok na odškodnění

této ztráty na výdělku. Až potud tedy Ústavní soud se závěry

obecných soudů souhlasí. Nemůže však již bez dalšího akceptovat

závěr uvedený v rozhodnutí odvolacího soudu, že žalovaný za stav,

kdy stěžovatel nenalezl další pracovní uplatnění, již nenese

odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce.

S uvedeným závěrem by totiž bylo možno souhlasit pouze za stavu,

kdy by byl tento stav skutečně v řízení prokázán. Tak tomu však

v projednávané věci není. Přesto, že stěžovatel v řízení namítal,

že nové zaměstnání nemůže najít zejména pro svůj zdravotní stav

(a nasvědčuje tomu i předložené potvrzení úřadu práce), soud se

již dále hodnocením této okolnosti nijak nezabýval a tuto

neprověřoval. Právě v této skutečnosti vidí Ústavní soud důvod pro

svůj zásah. Podle jeho názoru je totiž třeba brát v úvahu, že

následky onemocnění nemocí z povolání přetrvávají, a mají tak

nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku

podané výpovědi (byť s onemocněním nemocí z povolání

nesouvisející) ocitají v postavení nezaměstnaných. Tito jsou

v poměru ke zdravým pracovníkům, jimž byla dána výpověď ze

stejného důvodu, handicapováni svým zdravotním postižením, a právě

proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda

nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou

nezaměstnaností, anebo zda je dána právě a jen důsledkem

onemocnění nemocí z povolání. Pokud by totiž bylo prokázáno, že na

trhu práce v daném místě pro stěžovatele existovala možnost získat

zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, a v jeho získání

zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané nemocí z povolání, pak

by žalovaný - který po dobu pracovní aktivity zdravého stěžovatele

měl prospěch z jeho rizikové práce - musel nést odpovědnost i za

škodu, takto vznikající, neboť v takovém případě je mezi nemocí

z povolání a touto škodou nepochybně existence příčinné

souvislosti dána. Za takových podmínek je třeba hodnotit nové

postavení stěžovatele jako změnu poměrů ve smyslu ustanovení §

202 odst. 1 zákoníku práce. (Uvedenému závěru svědčí podle

Ústavního soudu i důkaz opaku, když za změnu poměrů ve prospěch

zaměstnavatele by nepochybně byl považován stav sice značně

nepravděpodobný, nicméně stav, který se nedá vyloučit, totiž stav,

že by stěžovatel po rozvázání pracovního poměru našel zaměstnání

s výdělkem trvale přesahujícím výdělek dosahovaný před ukončením

pracovního poměru.) Ústavní soud tak uzavírá, že závěry obecných

soudů v dané věci by byly akceptovatelné pouze v případě, kdyby

v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nové zaměstnání nenalezl

pouze a jen v důsledku obecné nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že

obecné soudy se z naznačeného pohledu věcí nezabývaly, neposkytly

zatím právům stěžovatele dostatečnou ochranu, a proto byla jejich

rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 zrušena (§ 82 odst. 3 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. září 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru