Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 565/99Nález ÚS ze dne 28.06.2000K výkladu a aplikaci § 3 odst. 4, § 16 odst. 1 a § 213 trestního zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/18 SbNU 393
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.565.99
Datum vyhlášení28.06.2000
Datum podání16.11.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

105/2000 Sb.

140/1961 Sb., § 3 odst.4, § 16 odst.1, § 213 odst.2

328/1991 Sb., § 32, § 31

94/1963 Sb., § 85


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 565/99 ze dne 28. 6. 2000

N 103/18 SbNU 393

K výkladu a aplikaci § 3 odst. 4, § 16 odst. 1 a § 213 trestního zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. V., zastoupeného advokátem

JUDr. L. R., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10.

1999, č.j. 7 To 371/99-121, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 1999, č.j. 7

To 371/99-121, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 16. 11. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 8. 11. 1999, jímž stěžovatel, zastoupený advokátem, brojil

proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 1999, č.j.

7 To 371/99-121.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím

obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo

na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, č.

1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"),

jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č.

2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina").

I.

Stěžovateli bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5.

10. 1999, č.j. 7 To 371/99-121, zamítnuto jeho odvolání proti

rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 3. 1999,

č.j. 2 T 70/98-101, jímž byl odsouzen pro trestný čin zanedbání

povinné výživy podle § 213 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což

mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož

výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění

prvostupňového soudu dopustit tím, že v období od června 1997 do

konce května 1998 úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost ke

své dceři, na kterou je povinen přispívat měsíčně částkou 2 500,-

Kč k rukám matky, a to podle rozsudku Okresního soudu Plzeň-město

ze dne 7. 9. 1994, sp. zn. 21 C 419/93, přičemž za uvedené období

dlužil na výživném celkem 7 500,- Kč. Současně však v březnu 1998

uhradil část výživného ve výši 2. 500,-Kč, dále dne 28. 11. 1997

ve výši 5. 000,-Kč a dne 8. 12. 1998 ve výši 15.000,- Kč.

Rozsudek z března 1999 byl v té věci již druhým rozhodnutím

nalézacího soudu, když poprvé stěžovatele zprostil obžaloby podle

§ 226 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Soud prvního

stupně tehdy vycházel z toho, že dlužné výživné ke dni prohlášení

konkurzu na firmu stěžovatele, tedy k 26. 1. 1998, bylo dodatečně

uhrazeno obžalovaným a jeho družkou. Ve sledovaném období zůstala

neuhrazena částka 7500,- Kč za měsíce únor, duben a květen 1998,

tj. po prohlášení konkurzu. V tomto případě šlo o tak krátké

období neplnění vyživovací povinnosti, že je nebylo možné

považovat za trestný čin. Zprošťující rozsudek tehdy napadl

odvoláním okresní státní zástupce v Rokycanech, na jehož základě

Krajský soud v Plzni, jakožto odvolací, svým usnesením ze dne 9.

2. 1999, sp. zn. 7 To 37/99, napadené rozhodnutí soudu prvního

stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání

a rozhodnutí. Ten tak učinil v březnu 1999.

Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným

odvoláním, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl ústavní stížností

napadaným usnesením ze dne 5. 10. 1999, č.j. 7 To 371/99-121

a sice tak, že je jako věcně nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Činnost za vinu mu kladenou stěžovatel nepovažuje za

trestnou, neboť podle jeho názoru úpadce - fyzická osoba, po

prohlášení konkurzu nemá vyživovací povinnost. Z tohoto důvodu se

úpadce nemůže dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy

podle § 213 tr. zák., jestliže v období po prohlášení konkurzu

výživné neplatí.

Tento svůj názor dovozuje zejména z ustanovení § 32 odst. 2

písm. a) a § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu

a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon

o konkurzu"), jakož i z obecných zásad a z ducha tohoto zákona.

Zákon o konkurzu problém úpadce - fyzické osoby, jakožto subjektu

odpovědnosti za výživné, výslovně neřeší. Současně však je

v právnické veřejnosti obecně sdílen závěr, že výčet pohledávek za

podstatou, uvedený v § 31 odst. 2 zákona o konkurzu, není úplný.

Podle názoru stěžovatele pohledávky zákonného výživného, tj.

i nárok na výživné dětí vzniklý po prohlášení konkurzu, je

pohledávkou za podstatou. To znamená, že jde o pohledávku

uspokojovanou z konkurzní podstaty, bez toho, aniž by musela být

přihlašována jako běžná pohledávka. Nepřímo to vyplývá z výčtu

nároků, jež se uspokojují v pořadí stanoveném v § 32 odst. 2 písm.

a) zákona o konkurzu, kde jsou též uvedeny pohledávky výživného ze

zákona (viz též např. Maršíková - Zelenka: Zákon o konkurzu

a vyrovnání. Praha, Linde 1998, s. 333, kteréhožto pramene se

stěžovatel dovolával). Vzhledem k rozsahu majetku, spadajícího do

konkurzní podstaty ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o konkurzu, může

úpadce disponovat pro vlastní potřebu jen se základní

neopomenutelnou částkou. Veškeré ostatní příjmy, lhostejno

z jakých zdrojů je úpadce získal, spadají do konkurzní podstaty

a úpadce není s nimi oprávněn jakkoliv disponovat. Nemá tedy

z čeho výživné platit. Proto je podle názoru stěžovatele logické,

aby nároky na výživné dětí, vzniklé po prohlášení konkurzu, byly

uspokojovány z konkurzní podstaty.

Podle názoru stěžovatele porušil Krajský soud v Plzni

napadaným svým usnesením čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1

Listiny. Proto navrhuje zrušení předmětného usnesení.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jakožto zástupce

účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané ústavní

stížnosti. V podrobnostech proto odkazuje na obsah usnesení ze dne

9. 2. 1999, sp. zn. 7 To 37/99, s tím, že z § 31 odst. 2 zákona

o konkurzu nevyplývá, že by pohledávka zákonného výživného byla

pohledávkou za podstatou, neboť ty jsou v citovaném zákonném

ustanovení uvedeny taxativně. Vyživovací povinnost

k nezajištěnému dítěti je osobní povinností rodičů dítěte,

vyplývající ze zákona, nezaniká prohlášením konkurzu, nepřechází

na správce konkurzní podstaty, je pouze otázkou výše této

povinnosti po prohlášení konkurzu, když podle § 278 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "o.s.ř."), může úpadce disponovat jen neopomenutelnou

částkou ze svého výdělku (zbytek patří do podstaty). Účastník své

vyjádření uzavírá konstatováním, že stěžovatel již v minulosti

před prohlášením konkurzu výživné řádně neplnil, dvakrát byl

trestně stíhán a v době rozhodování ve věci byl bez pracovního

poměru, nebyl registrován jako uchazeč o zaměstnání u příslušného

úřadu práce, a to z důvodů, které jsou zřejmé z jeho výpovědi

v hlavním líčení. Vyloučil tak možnost výživné platit alespoň

v minimální částce.

V podrobném vyjádření vedlejší účastnice, poškozené

odsouzenou trestnou činností stěžovatele, podaném jejím právním

zástupcem, se konstatuje, že z § 31 odst. 2 zákona o konkurzu

nevyplývá, že pohledávkou za podstatou je též placení výživného na

děti za dobu po prohlášení konkurzního řízení. Placení běžného

výživného ze zákona, které je splatné za konkurzního řízení, je

osobním závazkem úpadce, který tento závazek musí zaplatit ze

svého příjmu a nelze tento nárok řadit ani mezi konkurzní

pohledávky, ani mezi pohledávky první třídy. Pouze zákonné

výživné, splatné do prohlášení konkurzu, je konkurzní pohledávkou

podle § 32 odst. 2 písm. a) zákona o konkurzu. Nárok na výživné

splatné po vyhlášení konkurzu trvá, pokud vzhledem ke změněným

poměrům nebyl znovu určen rozhodnutím soudu. Proto se navrhuje,

aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.

Krajské státní zastupitelství v Plzni využilo svého práva

daného mu v § 28 odst. 2 zákona a postavení vedlejšího účastníka

se vzdalo.

Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2000.

V ní zaujímá následující stanovisko:

Pohledávka zákonného výživného nebyla uvedena v § 31 odst.

2 zákona o konkurzu (ve znění před novelou, provedenou zákonem č.

105/2000 Sb.) jako pohledávka za podstatou. I přesto se stěžovatel

domnívá, že výživné ze zákona, vzniklé po prohlášení konkurzu,

bylo i podle tehdejšího znění zákona o konkurzu třeba považovat za

pohledávku za podstatou, a to z důvodů uvedených v ústavní

stížnosti. Je skutečností, že vyživovací povinnost

k nezajištěnému dítěti je osobní povinností rodičů, která nezaniká

prohlášením konkurzu. Stěžovatel má však za to, že plnění této

povinnosti přecházelo i podle dřívější právní úpravy dnem

prohlášení konkurzu na správce konkurzní podstaty. V této

souvislosti stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu.

Stěžovatel dále považuje tvrzení krajského soudu o tom, že již

v minulosti před prohlášením konkurzu výživné řádně neplnil, že

byl dvakrát trestně stíhán, že byl v době vydání napadeného

rozhodnutí bez pracovního poměru, když nebyl registrován jako

uchazeč o zaměstnání, pro rozhodnutí za právně irelevantní.

Stěžovatel též podal v říjnu 1999 k Okresnímu soudu v Rokycanech

návrh na snížení výživného z původní částky 2 500,- Kč na 500,-

Kč. Návrh byl zamítnut s tím, že úpadce není povinen výživné

platit po prohlášení konkurzu, neboť se jedná o pohledávku, kterou

má hradit správce konkurzní podstaty z konkurzní podstaty. Ze

stanoviska stěžovatele rovněž plyne, že dne 22. 6. 2000 rozhodl

v rozvrhovém řízení Krajský soud v Plzni usnesením tak, že dlužné

výživné vedlejší účastnice za dobu po prohlášení konkurzu bude

hrazeno z konkurzní podstaty jako pohledávka za podstatou.

I z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud jeho

návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:

OVV-215/98, sp. zn. 2 T 70/98), a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel byl odsouzen podle § 213 odst. 2 tr. zák. za

trestný čin zanedbání povinné výživy, který páchal v době od

měsíce června 1997 do konce měsíce května 1998. Dne 26. 1. 1998

byl na firmu stěžovatele prohlášen Krajským soudem v Plzni

konkurz. Na nezaplaceném výživném po prohlášení konkurzu, tedy za

měsíce únor, duben a květen 1998, dlužil celkovou částku 7

500,-Kč.

Podle názoru Ústavního soudu je třeba vyjít v prvé řadě

z právní podstaty vyživovací povinnosti rodiče vůči nezaopatřenému

dítěti ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině), jakož i z časového

vymezení jejího trvání.

Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost

rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se

živit.

Z uvedeného především vyplývá osobní charakter vyživovací

povinnosti rodiče vůči dítěti, neboť subjektem této právní

povinnosti je právě a jen rodič oprávněného dítěte (Hrušáková, M.

a kol.: Rodinné právo. Brno, Doplněk 1993. s. 136.).

Moment zániku vyživovací povinnosti, necháme-li stranou zánik

absolutní, je vázán na míru schopnosti dítěte se živit samo. Podle

uvedeného pramene: "Povinnost rodiče vyživovat dítě, které studuje

a připravuje se na své budoucí povolání, trvá do té doby, pokud

dítě neukončí úspěšně studium. Myslí se tím středoškolské,

nadstavbové nebo vysokoškolské studium denního směru. Neplatí to

však už pro studium na dalším typu školy stejné úrovně.Nabytí

zletilosti . je v souvislosti s rodičovským výživným bezvýznamné."

Zákon o rodině spojuje zánik rodičovské vyživovací povinnosti

ještě např. s uzavřením manželství vyživovaným dítětem, to za

předpokladu, že manžel dítěte je schopen dostát své vyživovací

povinnosti, dále např. s osvojením dítěte. Naproti tomu např.

zbavení rodiče rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 44 odst. 3

zákona o rodině neznamená, že jeho vyživovací povinnost tímto

zaniká (Sb. rozh. tr. č. 10/77, Hrušáková, M. a kol.: Zákon

o rodině, komentář. Praha, C. H. Beck 1998. s. 291, Radvanová, S.,

Zuklínová, M.: Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva.

Praha. C. H. Beck 1999. s. 174). Studuje-li proto dcera

stěžovatele střední školu, byť starší 18ti let, není tu dán žádný

z možných důvodů zániku zákonné vyživovací povinnosti stěžovatele

vůči ní, a to bez ohledu na prohlášený konkurz.

Významné je dále zodpovězení otázky, zda pohledávky na

výživném spadaly do pohledávek za konkurzní podstatou, jestliže

vznikly po prohlášení konkurzu, a pokud ano, jaký dopad má tato

skutečnost na případnou odpovědnost podle citovaného ustanovení

trestního zákona, jestliže po prohlášení konkurzu na firmu

stěžovatele tento svoji vyživovací povinnost následně neplnil.

Výčet "pohledávek za podstatou", pokud vznikly po prohlášení

konkurzu, podával taxativním způsobem § 31 odst. 2 zákona

o konkurzu. Pohledávky výživného zde uvedeny nebyly. Z hlediska

rozvrhu uspokojení pohledávek se ve smyslu § 32 odst. 1 citovaného

zákona uspokojily nejprve pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2),

jakož i další v § 32 odst. 1 zákona o konkurzu uvedené pohledávky

a nároky. Mezi nimi však pohledávky výživného uvedeny rovněž

chyběly. Ty se objevují pouze ve výčtu "ostatních nároků", které

se uspokojují až po úplném uspokojení pohledávek za podstatou,

a dalších, uvedených v § 32 odst. 1 zákona o konkurzu. Z toho, že

pohledávky výživného ze zákona uváděl zákon o konkurzu jakožto

ostatní nároky až v § 32 odst. 2 písm. a) zákona o konkurzu, pak

logicky plyne, že tyto pohledávky nebyly a nemohly být

pohledávkami za podstatou vzniklými po prohlášení konkurzu.

Nelze proto akceptovat tehdejší závěr stěžovatele, podle

něhož naopak citované ustanovení zákona o konkurzu nepřímo

odůvodňovalo tu skutečnost, že mezi pohledávky za podstatou bylo

a je třeba zařazovat také placení výživného na děti za dobu po

prohlášení konkurzního řízení. Sám zákon o konkurzu rozlišoval

i terminologicky "pohledávky za podstatou" a "ostatní nároky"

a tím rovněž potvrzoval, že již tehdejší názor stěžovatele nebyl

správný.

Nebyly-li podle dřívějšího názoru Ústavního soudu pohledávky

výživného z doby po prohlášení konkurzu pohledávkami za konkurzní

podstatou, musely být a byly osobními pohledávkami věřitele, tj.

nezaopatřené dcery stěžovatele vůči stěžovateli. Ten, pokud je,

byť ani v míře omezené v průběhu konkurzního řízení, nevyrovnal,

naplňoval tak alespoň po formální stránce znaky skutkové podstaty

trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., a to

znaky objektivní.

Z hlediska zavinění naproti tomu stěžovatel předpokládal,

vzhledem k mylnému výkladu § 31 a § 32 zákona o konkurzu, že po

prohlášení konkurzu pozbyl povinnost plnit svou zákonnou povinnost

vyživovat nebo zaopatřovat jiného. A pokud tak skutečně nečinil,

nevěděl, že se dopouští trestného činu. Takovýto negativní omyl

o normativním znaku skutkové podstaty trestného činu zanedbání

povinné výživy se posuzuje stejně, jako negativní omyl skutkový,

stran podmínek trestní odpovědnosti za něj. Vylučuje tedy úmysl

a nedbalost vědomou, nikoliv však nedbalost nevědomou (viz

citovaná Sb. rozh. tr. č. 10/77). V případě stěžovatele by tedy

byla namístě právní kvalifikace nikoliv podle § 213 odst. 2,

předpokládající výlučně úmyslnou formu zavinění, nýbrž kvalifikace

pouze podle § 213 odst. 1 tr. zák., kde postačí zavinění jen

z nedbalosti, tedy i nevědomé. V té souvislosti ústavní stížností

napadené usnesení uvádí, že tato obhajoba stěžovatele je zcela

nevěrohodná a až dodatečně vykonstruovaná, když ani v přípravném

řízení, ani ve své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 30. 11.

1998 nic podobného stěžovatel neuváděl, naopak byl si své

vyživovací povinnosti vědom. Aniž by Ústavní soud dále hodnotil

zmíněné vypořádání se obecného soudu s obhajobou stěžovatele,

neboť to v daném případě nemá pro věc samu význam, závěr

o formálním naplnění skutkové podstaty podle § 213 odst. 1 nebo

2 tr. zák. musí být opřen ještě o zjištění, že zmíněný trestný čin

vykazoval potřebný stupeň konkrétní společenské jeho nebezpečnosti

pro společnost, tj. vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

Soud prvního stupně původně stěžovatele obžaloby pro trestný

čin zanedbání povinné výživy podle § 226 písm. e) tr. ř. (§ 214

tr. zák.) zprostil, když vycházel z toho, že dlužné výživné ke dni

prohlášení konkursu, tedy k 26. 1. 1998, bylo dodatečně uhrazeno

a kdy ve sledovaném období (tj. červen 1997 - květen 1998) zůstal

pouze dluh na výživném ve výši 7 500 Kč, tj. po 2 500 Kč za měsíce

únor, duben a květen 1998.

Soud odvolací v usnesení, jímž původní rozsudek zrušil a věc

vracel soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí, uložil

tomuto soudu, aby po doplnění dokazování znovu posoudil, zda za

situace, kdy stěžovatel je pachatelem, který ani v minulosti

vyživovací povinnost řádně neplnil a dlužné výživné opakovaně

zaplatil vždy až v průběhu trestního řízení, aby dosáhl uplatnění

účinné lítosti podle § 214 tr. zák., i období tří měsíců neplnění

vyživovací povinnosti není dostatečné pro to, aby obžalovaný mohl

být uznán vinným žalovaným trestným činem, byť převážnou část

dlužného výživného za sledované období zaplatil sám nebo

prostřednictvím další osoby. Prvostupňový soud ve svém druhém

rozhodnutí věc takto skutečně posoudil, pokud konstatoval, že

obžalovaný je osobou, která dlouhodobě vykazovala zcela liknavý

poměr k zákonné vyživovací povinnosti vůči jeho dcerám, a proto

v jeho případě i neplnění této povinnosti po poměrně krátkou dobu

zakládá znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné

výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.

Jak patrno, oba obecné soudy opřely svůj závěr o naplnění

skutkové podstaty předmětného trestného činu po materiální stránce

o skutečnosti, s nimiž trestní zákon jako se znaky v zákoně

uvedenými nepočítá. "Záporný (liknavý) vztah k plnění vyživovací

povinnosti", popř. "snaha obžalovaného využít dobrodiní zvláštní

účinné lítosti" není a v druhém případě ani nemůže být znakem

žádné ze skutkových podstat trestného činu zanedbání povinné

výživy ve smyslu § 213 tr. zák. Proto jsou-li v konkrétním případě

takovéto skutečnosti přesto zjištěny, mohou mít význam jen při

úvaze o trestu, byla-li jinak vina pachatele tímto trestným činem

spolehlivě dovozena. Trestněprávně bezvýznamnými však zůstávají

při úvaze o samotné vině pachatele, byť by se to v konkrétní věci

jevilo účelné a přiměřené. Tento závěr plyne z ustanovení § 31

odst. 3 tr. zák. vyloženého důkazem z opaku: "K okolnosti, která

není zákonným znakem trestného činu, lze přihlédnout (pouze) jako

k okolnosti polehčující nebo přitěžující."

Spatřoval-li stěžovatel podstatu beztrestnosti svého činu

zanedbání povinné výživy v době po prohlášení konkurzu na jeho

firmu v tom, že okamžikem zmíněného prohlášení zanikla jeho

zákonná povinnost vyživovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák., vidí

Ústavní soud důvod této beztrestnosti naopak v nedostatečné

konkrétní materiální stránce spáchaného činu stěžovatele, to

vzhledem k době, po kterou neplatil na svoji nezaopatřenou dceru

soudem stanovené výživné. Vycházel tu i z konstantní judikatury

obecných soudů, podle níž je trestný čin zanedbání povinné výživy

deliktem v zásadě trvajícím (Sb. rozh. tr. č. 27/69), jehož

trestnost je podmíněna určitou dobou trvání. Ta zpravidla činí

alespoň šest měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na

okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny

i v době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit

(Sb. rozh. tr. č. 49/92).

Zmíněné okolnosti případu, které by i ve spojení s kratší

dobou trvání neplnění zákonné vyživovací povinnosti vedly

k tomuto trestnému činu, ovšem nemohou být podle názoru Ústavního

soudu představovány tzv. ".všemi okolnostmi případu.". Tedy jak

okolnostmi, s nimiž počítá § 213 tr. zák. jako se znaky skutkové

podstaty tohoto trestného činu, tak i všemi ostatními okolnostmi,

dané mimo hranice skutkové podstaty zmíněného trestného činu.

Takové chápání materiálního pojetí nejen konkrétně trestného činu

podle § 213 tr. zák., ale vůbec, směřuje proti principu legality

trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege).

Nedostatek příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu

nelze zhojit ani případným odkazem na § 3 odst. 4 tr. zák., jak

činí někdy i judikatura obecných soudů (Sb. rozh. tr. č. 13/73,

pokud se chápe a aplikuje způsobem uvedeným např. v komentáři:

Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon, komentář. 3. vyd. Praha, C. H.

Beck 1994, s. 37, bod 43., dále např. Sb. rozh. tr. č. 33/62,

11/98 a další). Jde totiž o to, že citované ustanovení obecné

části trestního zákona nelze aplikovat nezávisle na obsahu

příslušného ustanovení části zvláštní, a tím popřípadě suplovat

nedostatečnost či neúplnost konkrétního ustanovení, tj. skutkové

podstaty trestného činu ve zvláštní části uvedené. Některé

judikáty obecných soudů však naopak naznačují správný posun od

uvedeného, tj. jistého volného chápání materiálního pojetí

trestného činu k pojetí užšímu, které legalitu trestního práva

důsledně respektuje (např. Sb. rozh. tr. č. 19/94, 20/98).

III.

Ústavním soudem zjištěná a popsaná pochybení obecných soudů,

zejména soudu odvolacího, jehož usnesení je předmětem ústavní

stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny.

Pokud obecný soud opřel vinu trestným činem zanedbání povinné

výživy stěžovatele o konkrétní okolnosti případu, které zvyšují

konkrétní stupeň materiální stránky jeho činu, a uvedeným postupem

tak nahrazoval nedostatek stránky formální, tj. absenci

příslušného znaku skutkové podstaty trestného činu, a dospěl tudíž

k závěru o vině pachatele, porušil tím čl. 39 Listiny, neboť

".jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem." Orgán moci

soudní nic takového, případ od případu, stanovit nemůže. Je

neústavní, jestliže jiný subjekt než subjekt moci zákonodárné

doplňuje podmínky trestnosti, chybějící v trestním zákoně, byť by

to bylo v souladu s konkrétní materiální stránkou spáchaného činu,

jíž ale nekoresponduje příslušný znak skutkové podstaty uvedené ve

zvláštní části trestního zákona.

V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že Ústavní soud zde

nemá na mysli interpretaci trestněprávní normy, její ústavnost či

neústavnost a dotváření zákona touto cestou. Jak již řečeno,

v dané věci šlo o původní dotvoření zákona obecným soudem

v rozporu s ústavní koncepcí dělby moci (viz Hl. II., III. a IV.

Ústavy), kdy moc soudní suplovala moc zákonodárnou.

Podobný případ řešil Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn.

IV. ÚS 173/94. Obecný soud tehdy konkrétní stupeň materiální

stránky činu stěžovatele, coby mladistvého, z hlediska § 3 odst.

4, § 75 a § 242 odst. 1 tr. zák v podstatě z hlediska viny vůbec

nezhodnotil a na základě jen formálního naplnění skutkové podstaty

trestného činu pohlavního zneužívání uznal stěžovatele trestně

odpovědným. Čtvrtý senát Ústavního soudu svůj zrušovací nález

odůvodnil mimo jiné také jen obecným odkazem na kritéria

materiální stránky trestného činu uvedená v § 3 odst. 4 tr. zák.,

to ve spojení s § 75 tr. zák. Dále však zdůraznil, a to je

podstatné, že obecný soud měl vzít při hodnocení konkrétní

materiální stránky činu stěžovatele v úvahu i konkrétní věk

pachatele a poškozené, jakož i konkrétní způsob provedení činu

pachatelem samotným. Jinými slovy, obecnému soudu tak vytkl, že

nejen s ohledem na citovaná ustanovení obecné části trestního

zákona, nýbrž i v rámci, resp. na základě odpovídajících znaků

skutkové podstaty trestného činu, uvedené ve zvláštní části v §

242 odst. 1 tr. zák. ("kdo", tj. pachatel, "osoba mladší než 15

let", tj. poškozená, předmět útoku a "soulož nebo jiný způsob

pohlavního zneužití", tj. jednání) nezhodnotil konkrétní

intenzitu, s jakou byly činem stěžovatele tyto znaky naplněny.

V důsledku toho neustálil obecný soud ani konkrétní stupeň

společenské nebezpečnosti předmětného deliktu. Zákonitě potom bylo

rozhodnuto v neprospěch stěžovatele.

Týž senát Ústavního soudu, aniž by se podstatným způsobem

odchyloval od svého předchozího nálezu, v nálezu nynější problém

posuzování konkrétní materiální stránky spáchaného trestného činu,

a to z hlediska viny, nikoliv ukládání trestu, posouvá výslovně

směrem k jeho užšímu chápání (viz bod II. odůvodnění).

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např.

sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či

čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost

či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To

však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda

napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod.

Ústavní soud se proto musel i v tomto případě zabývat

správností, resp. zákonností právního hodnocení trestní věci

stěžovatele provedeného soudem obecným, neboť vznikla v tomto

směru pochybnost. Přitom zjistil taková pochybení, která dopadají

do ústavní roviny, nakolik se dotkla v čl. 39 Listiny ústavně

zaručeného práva na jinou právní ochranu občana, a to v podobě

stanovení podmínek trestnosti činu výlučně zákonem, tudíž pouze

a jen zákonodárcem. Dodatečně pro každý jednotlivý případ tak

nemůže činit ani orgán moci soudní, ani jiný orgán činný

v trestním řízení, tedy orgán moci výkonné.

Pokud ústavní stížnost namítala porušení Ústavy v čl. 90

a Listiny v jejím čl. 36 odst. 1, jež zaručují podle názoru

stěžovatele právo na spravedlivý proces, nelze jí přisvědčit.

Ústavní soud v postupu soudů obecných, kromě výše uvedené

nezákonnosti hmotněprávního charakteru, totiž nezjistil žádná

další, zejména procesní pochybení, směřující vůči právu na řádný

zákonný proces (čl. 90 Ústavy) nebo na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny).

K již vzpomínané změně zákona o konkurzu došlo v průběhu

řízení o této ústavní stížnosti. Stalo se tak zákonem č. 105/2000

Sb., účinným od 1. 5. 2000. Podle bodu č. 74 této novely se v §

31 odst. 2 za písmeno f) doplňuje písmeno g) tohoto znění: "g)

pohledávky výživného ze zákona." Důvodová zpráva uvedený krok

osvětluje zejména takto: ". Doplnění taxativního výčtu pohledávek

za podstatou o pohledávky zákonného výživného, které vznikají po

prohlášení konkurzu a ke kterým je úpadce povinen, je zcela

nezbytné, když nelze nechávat zejména nezletilé děti po dobu

trvání konkurzu bez potřebného výživného. Novela tak doplňuje

nedostatek dosavadního znění zákona o konkurzu a vyrovnání."

Formulace důvodové zprávy: "... a ke kterým je úpadce povinen."

vyjadřuje podle názoru Ústavního soudu tu skutečnost, že tyto

pohledávky jdou sice k tíži konkurzní podstaty, ovšem úpadce sám

je a zůstává nadále subjektem zákonné povinnosti vyživovat nebo

zaopatřovat jiného (viz bod II. odůvodnění nálezu). Tuto právní

povinnost jako celek její subjekt obvykle realizuje právě

uhrazováním příslušných pohledávek zákonného výživného. Pokud pak

zákonodárce přesunul z určitých důvodů dílčí povinnost hradit

předmětné pohledávky z úpadce na konkurzní podstatu, neuhrazování

těchto pohledávek po stanovenou dobu úpadcem, tedy neplnění oné

zákonné povinnosti vyživovat jiného ze strany úpadce, by nemuselo

být neplněním této povinnosti ve smyslu § 213 tr. zák.

Zařazením pohledávek výživného ze zákona, tedy pohledávek

jinak zatěžujících subjekt zákonné povinnosti vyživovat nebo

zaopatřovat jiného, mezi pohledávky za konkurzní podstatou, pokud

vznikly po prohlášení konkurzu, se tak mohou dosti podstatně měnit

podmínky odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy

podle § 213 tr. zák.

Tyto skutečnosti by měly obecné soudy rovněž zvážit, zejména

s ohledem na obsah ustanovení § 16 odst. 1 za středníkem tr. zák.,

čl. 40 odst. 6 Listiny, popř . i čl. 15 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, č. 120/1976 Sb., jakož i čl.

7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, č.

209/1992 a č. 243/1998 Sb.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu,

než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 1999, č.j. 7 To 371/99-121,

zrušit.

V.

V rámci podané ústavní stížnosti navrhovatel také požadoval,

aby Ústavní soud postupoval ve smyslu § 39 zákona vzhledem

k tomu, že věc je naléhavá. Aniž přijal v tomto směru příslušné

usnesení, od samého počátku zahájení řízení před ním postupoval

tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 28. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru