Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 565/02Nález ÚS ze dne 29.09.2003Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
opravný prostředek - mimořádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/31 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.565.02
Datum vyhlášení01.10.2003
Datum podání22.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255 odst.1

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003

N 113/31 SbNU 21

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 29. září 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu z 9. 7. 2002 sp. zn. 3 Tdo 215/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 23. 1. 2002 sp. zn. 6 To 532/2001, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále z 10. 10. 2001 sp. zn. 18 T 36/2001, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a odsouzena k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu a byl jí uložen trest zákazu činnosti a uložena povinnost čtvrtletně navštěvovat probačního úředníka a prokazovat u něj zdroj příjmů a povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. července 2002 č. j. 3 Tdo 215/2002-197 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že se jím cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V témže rozsahu poukázala i na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu své ústavněprávní argumentace založila na nesouhlasu s postupem, kterým Nejvyšší soud odmítl její mimořádný opravný prostředek poté, když po jeho přezkoumání shledal, že stran její trestní věci není dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "tr. řád"). Stěžovatelka je toho názoru, že pod dikci citovaného ustanovení, dle něhož lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je podřaditelná i jí v dovolání uplatňovaná námitka ve vztahu k závěrům obecnými soudy učiněným. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak uvedla, spočívalo v chybném dovození existence její, a to údajně na základě pracovní smlouvy, smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek, resp. spravovat tento majetek způsobem, jenž by nebyl v rozporu s jednáním, které jí bylo následně v rámci stanovení základu trestní odpovědnosti vytýkáno. V důsledku nesprávného právního posouzení této otázky ve spojení s chybnými skutkovými zjištěními, na něž rovněž blíže v dovolání poukázala, pak posléze dle jejího názoru došlo i k nesprávné právní kvalifikaci trestně stíhaného jednání. V této souvislosti v něm polemizovala rovněž i s nesprávností výroku rozsudku soudu nalézacího jako takovým, když současně poukázala na to, že jeho právní věta je v rozporu s větou skutkovou, přičemž tuto vadu neodstranil ani soud odvolací. Dovolací soud se ovšem jejími námitkami nezabýval, neboť je nepovažoval za podřaditelné pod citované ustanovení tr. řádu. S ohledem na tyto v ústavní stížnosti blíže rozvedené výhrady, z toho plynoucí tvrzení o odmítnutí spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu a s odkazem na porušení shora označených ústavních kautel se proto domáhala zrušení napadeného rozhodnutí.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Bruntále (sp. zn. 18 T 36/2001), jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tamního soudu ze dne 10. 10. 2001 č. j. 18 T 36/2001-155, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 255 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zák."), a to pro jednání, jehož se měla dopustit způsobem ve skutkové větě výroku citovaného rozhodnutí popsaným tak, "že v době od 16. 4. 1999 do 17. 6. 1999 v K. jako vedoucí prodejny H., s. r. o., provozovna K., poté, co společně s J. Z. vystavili" celkem 7 faktur na zboží v celkové hodnotě 911 006 Kč (které jsou ve výroku specifikovány), "J. Z. zboží uvedené na těchto fakturách vydala, aniž si ověřila, zda faktury byly uhrazeny, ačkoliv dle pokynu jednatele s. r. o. H. mělo být zboží hrazené prostřednictvím faktur vydáváno až poté, co bude provedena a ověřena úhrada tohoto zboží, a ačkoliv si byla vědoma, že J. Z. odebírá zboží na faktury dalších firem přesto, že nemá oprávnění tyto firmy zastupovat, přičemž J. Z. vydané zboží neuhradil, čímž způsobila s. r. o. H. škodu ve výši 911 006 Kč.". Dle následně ve výroku citovaného rozsudku formulované věty právní "tedy jinému způsobila značnou škodu tím, že porušila smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek". Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s tím, že jí byl výkon trestu podmíněně odložen, za současného vyslovení dohledu stanovena zkušební doba v trvání tří roků a šesti měsíců, uložena povinnost čtvrtletně navštěvovat probačního úředníka a prokazovat u něj zdroj příjmů, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí spojených s hmotnou odpovědností na dobu trvání tří roků a uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 911 006 Kč [§ 255 odst. 2, § 58 odst. 1 písm. a), 60a odst. 1, 2 a 3, § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák., § 228 odst. 1 tr. řádu]. Krajský soud v Ostravě k podanému odvolání stěžovatelky rozsudek soudu nalézacího usnesením ze dne 23. 1. 2002 č. j. 6 To 532/2001-176 zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu směřovalo následné dovolání stěžovatelky, která v jeho petitu navrhovala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem tak, že ji dle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprošťuje. V odůvodnění svého opravného prostředku namítala i nesprávné hmotněprávní posouzení jí přisuzovaného jednání mimo nesprávných skutkových zjištění. Nebylo jí totiž vůbec prokázáno, že by porušila podle zákona jí uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jak pro dovození trestní odpovědnosti požaduje právní kvalifikace trestného činu ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí být tudíž v dovolání skutečně, materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že nelze postupovat opačně, a tedy v dovolání tvrdit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně a z toho dovozovat, že obviněná neměla být uznána vinnou zažalovaným trestným činem. Šlo tedy podle názoru Nejvyššího soudu o pochybnosti stran skutkových zjištění. K uplatněným námitkám týkajících se otázky přesného vymezení skutku z hlediska všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu pak Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud si byl vědom obecnějšího vymezení konstrukce skutkové věty soudem prvního stupně, a proto v odůvodnění svého usnesení v zájmu nápravy zdůvodnil, jednak v čem je nutno spatřovat porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy a stejně tak i formu zavinění obviněné.

Na těchto závěrech setrval účastník řízení i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v němž odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznil, že dovolání nelze podat s tím, aby byly namítány vady ve skutkových zjištěních (§ 265b odst. 1 a contrario), a proto stěžovatelka zjevně neopodstatněně vytýká dovolacímu soudu porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž zdůraznil, že má-li být jakýkoli mimořádný opravný prostředek včetně dovolání skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto mimořádného opravného prostředku nezakládala další opravná instance. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost považuje za důvodnou, a navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení nálezem zrušil. Vyjádřila názor, dle něhož by mělo být možné se na základě kvalifikované právní námitky domáhat i přezkoumání skutkových zjištění, a to i v důsledku principu rovnosti stran řízení, když v tomto směru poukázala na možnost ministra spravedlnosti ve vztahu k případnému podání stížnosti pro porušení zákona. Nesprávné zjištění skutkového stavu totiž má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, vždy vliv na nesprávné posouzení skutku. Současná praxe Nejvyššího soudu je potom dle jejího názoru i porušením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V konkrétní věci stěžovatelky však rozhodnutí tohoto soudu dokonce jde nad rámec této restriktivní praxe, jelikož stěžovatelka v dovolání namítala absenci zákonného či smluvního ustanovení, které by jí ukládalo povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek, a tedy šlo jednoznačně o námitky hmotněprávního charakteru týkající se existence zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Jednalo se přinejmenším v této části o námitky primárně právní. Proto došlo v řízení napadeném ústavní stížnosti podle vedlejšího účastníka k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

II.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka své dovolání podávala z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a její výhrady se sice zčásti týkaly skutkových zjištění soudu, nicméně v dovolání argumentovala také tím, že chybí zákonné předpoklady pro to, aby se mohla dopustit trestného činu kladeného jí za vinu, když v této souvislosti v zásadě namítala neexistenci konkrétního smluvního nebo zákonného ustanovení, které by svým jednáním porušila.

Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopouští ten, kdo jinému způsobí škodu nikoliv malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jestliže tedy stěžovatelka v dovolání namítala neexistenci takového ustanovení, které by jí uvedenou povinnost ukládalo, a v podstatě tak nastolila otázku, zda v jejím případě vůbec byla založena povinnost opatrovat a spravovat cizí věc, je třeba učinit závěr, že šlo o námitky hmotněprávního charakteru, které spadají pod rozsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Existenci zákonné či smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek je třeba dovozovat právním posouzením ze skutkových zjištění, a nejde tedy o skutkové zjištění samotné, nýbrž o závěr právní. Fakt, že stěžovatelka v dovolání brojila i proti skutkovým zjištěním, nemůže jít k její tíži, když primárně - jak na to poukazuje i vyjádření nejvyšší státní zástupkyně - v dovolání uplatnila námitky právní. Přitom nad rámec posuzované věci lze uvést, že ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možné vždy striktně oddělit.

Bylo tedy na Nejvyššímsoudu, aby se s uvedenými právními námitkami stěžovatelky meritorně na podkladě podaného dovolání vypořádal, a to tím spíše v situaci, kdy skutková věta výroku rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 10. 2001 č. j. 18 T 36/2001-155 hovoří o "pokynu jednatele" obchodní společnosti bez jakékoliv vazby na porušení konkrétní smluvní povinnosti ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., přičemž v právní větě předmětného rozsudku je výslovná zmínka o porušení smluvně převzaté povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek. Takto konstruovaná skutková věta neodpovídá větě právní, a tudíž nepředstavuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala (v základních obrysech) všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.

Zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, tak jak to učinil odvolacísoud, kterýžto postup Nejvyšší soud považoval za dostačující, však ve vztahu k dané věci není podle přesvědčení Ústavního soudu namístě, neboť se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát.

Ústavnísoud tak uzavírá, že v posuzované věci výklad citovaného ustanovení trestního řádu provedený Nejvyšším soudem lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Nejvyšší soud tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatelky meritorně, ačkoliv zde byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nedodržel stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru