Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 564/2000Nález ÚS ze dne 08.11.2001Skutková podstata trestného činu zpronevěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
Smlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 169/24 SbNU 255
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.564.2000
Datum vyhlášení19.11.2001
Datum podání20.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

513/1991 Sb., § 262


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001

N 169/24 SbNU 255

Skutková podstata trestného činu zpronevěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

K. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července

2000, sp. zn. 8 To 157/2000, ve spojení s rozsudkem Městského

soudu v Brně ze dne 10. března 2000, sp. zn. 6 T 268/99, za účasti

Krajského soudu v Brně, a to se souhlasem účastníků bez nařízení

ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2000, sp.

zn. 8 To 157/2000 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10.

března 2000, sp. zn. 6 T 268/99 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 20. září 2000 byla, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.

2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon"), Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení krajského soudu,

kterým bylo zamítnuto odvolání obžalovaného proti rozsudku

Městského soudu v Brně. Rozsudkem soudu prvého stupně byl

stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry, dle

ustanovení § 248 odst. 1, odst. 3 lit. c) zákona č. 140/1961 Sb.,

trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní

zákon"), kterého se měl dopustit tím, že částku 500.873,60 Kč,

kterou utržil za cukr prodaný na základě smlouvy o obchodním

zastupování se společností Cukrovar, a.s., H., přes urgence této

společnosti neuhradil a způsobil jí tak škodu ve výši

517.850,40 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 30 měsíců, s podmíněným odložením na zkušební

dobu čtyř let, kdy nad ním bude prováděn dohled. Dále byl

stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu 6 let a současně

mu byla stanovena povinnost uhradit poškozené společnosti škodu ve

výši 500.873,60 Kč. Se zbytkem nároků byla poškozená strana

odkázána na občanskoprávní řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy

pochybily, když nezohlednily smluvní vztah mezi stěžovatelem

a poškozenou stranou, na základě kterého stěžovateli příslušel

nárok na provizi a penále z prodlení v případě nedodání zboží. Za

této situace vznikla stěžovateli pohledávka za poškozenou ve výši

609.847,30 Kč. Stěžovatel podal návrh na vzájemný zápočet, který

byl akceptován v řízení u Krajského obchodního soudu v Brně

vedeném pod sp. zn. 30 Cm 72/96. Krajský obchodní soud v Brně svým

usnesením ze dne 1. února 2000 zastavil řízení ve věci návrhu

poškozené, s tím, že nadále bude projednáván pouze rozdíl ve

prospěch stěžovatele ve výši 108.973,70 Kč. Městský soud v Brně

a Krajský soud v Brně však v trestním řízení k uvedeným okolnostem

nepřihlédly. Vedle pochybení spočívajícího v nevypořádání se

s obchodně-právní stránkou věci, pochybily i při posuzování

subjektivní stránky trestného činu. Závěr o úmyslném zavinění je

tak fakticky nepřezkoumatelný a není podložen žádnými důkazy. Jeho

odsouzení je proto v rozporu s trestním zákonem, neboť předmětem

zpronevěry nemohlo být něco, co byl na základě smlouvy nejen

oprávněn, ale dokonce i povinen prodávat.

V uvedeném postupu obecných soudů v rámci trestního řízení

shledal stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces,

zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), neboť nebyl prokázán jeho úmysl zpronevěřit finanční

prostředky a svým jednáním nemohl naplnit ani objektivní stránku

trestného činu. Dále v rozhodnutích soudů shledává zásah do svého

práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nesmí být

nikdo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu

závazku.

Na základě ustanovení § 42 odst. 4 zákona se k věci vyjádřil

účastník řízení - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně

senátu 8 To. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění

napadeného rozsudku, ze kterého jsou zřejmé veškeré závěry, které

odvolací soud vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele, když bylo

reagováno na veškeré jeho námitky. Ústavní stížnost nepovažuje

proto za důvodnou.

Krajské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího

účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní soud si dále k posouzení stížnosti vyžádal spis

Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 6 T 268/99, ze kterého

konstatoval průběh řízení ve věci, i výrok a odůvodnění rozsudku

tohoto soudu. Stejně tak byl konstatován obsah odvolání i průběh

a výsledek řízení před soudem odvolacím. Z uvedených údajů plyne,

že stěžovatel v průběhu celého řízení svůj dluh vůči poškozené

nijak nezpochybňoval a odkazoval na uzavřenou smlouvu i na její

zákonný podklad. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak

uvedeno, že se soud, jako předběžnou otázkou dle § 9 odst. 1

zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "trestní řád"), zabýval oprávněností nároku

stěžovatele na provizi (č.l. 63). Jak oprávněnost nároku na

provizi posoudil, však není zřejmé, když soud i nadále vycházel

z vyčíslení poškozené společnosti. Stejně tak se nezabýval

tvrzeným nárokem stěžovatele na vzájemný zápočet smluvního penále

v celkové výši 505.427,- Kč (č.l. 64).

Dále si Ústavní soud vyžádal spis vedený Krajským obchodním

soudem v Brně sp. zn. 30 Cm 72/96, ze kterého zjistil, že mezi

stěžovatelem a poškozenou stranou - Cukrovarem H. je veden

obchodní spor, který není dosud pravomocně ukončen. Ze spisu je

zřejmé, že civilní řízení bylo zahájeno podáním k Městskému soudu

v Brně dne 25. srpna 1995, žalobou poškozené strany na stěžovatele

o náhradu částky 529.984,40 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl vydán

platební rozkaz, proti kterém stěžovatel podal odpor. Usnesením ze

dne 2. ledna 1996, sp. zn. 61 C 256/95, rozhodl Městský soud

v Brně o své věcné nepříslušnosti, když shledal, že se jedná

o spor dvou podnikatelů. Věc pak postoupil Krajskému obchodnímu

soudu v Brně, který věc zaevidoval pod výše uvedenou sp. zn.

30 Cm 72/96. Dne 30. ledna 1998 uplatnil stěžovatel u Krajského

obchodního soudu v Brně protinávrh na vyrovnání vzájemným

započtením. Dříve, než bylo obchodním soudem ve věci rozhodnuto,

bylo stěžovateli dne 9. března 1999 sděleno obvinění z trestného

činu zpronevěry. V průběhu šetření orgány činnými v trestním

řízení byla konstatována výše uvedená rozhodnutí civilních soudů,

dne 18. listopadu 1999 však byla státním zástupcem Městského

státního zastupitelství v Brně podána obžaloba na stěžovatele,

a hlavní líčení bylo zahájeno dne 17. ledna 2000. Již při zahájení

hlavního líčení konstatoval stěžovatel na probíhající civilní

řízení, v němž doposud nebylo vydáno rozhodnutí. Dne 1. února

2000 vydal krajský obchodní soud usnesení, kterým bylo zastaveno

řízení jímž se poškozená domáhala po stěžovateli částky

529.984,40 Kč, a to z důvodu neodstranění vad návrhu soudem

v určené lhůtě. Vzájemný návrh stěžovatele proti poškozené

o 108.973,70 a o splnění povinnosti poškozené vůči stěžovateli byl

vyloučen k samostatnému projednání (sp. zn. 30 Cm 2/2000). Dne

15. března 2000 bylo proti usnesení Krajského obchodního soudu

v Brně podáno navrhovatelkou (poškozenou stranou) odvolání,

o kterém nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.

Po zvážení argumentů ústavní stížnosti a výše uvedených

skutečností vyplývajících z předmětných soudních spisů, a poté, co

vzal Ústavní soud na vědomí sdělení účastníků řízení, že souhlasí

s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařizování ústního jednání,

dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.

Právní řád, byť vnitřně diferencovaný na jednotlivá právní

odvětví, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet

při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Na základě této

výchozí myšlenky, Ústavní soud již v minulosti judikoval, že nelze

např. ve věci, jejíž základ je soukromoprávní, abstrahovat od

veřejnoprávních aspektů případu (viz nález sp. zn. IV. ÚS

576/2000, ze dne 12.4.2001). Stejně tak v nálezu sp. zn. IV. ÚS

438/2000, ze dne 28. srpna 2001, uvedl Ústavní soud (a to ve shodě

s publikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 54/99), že pokud

jde o naplnění objektivních znaků zpronevěry, nemůže být

v trestním řízení abstrahováno od aspektů práva soukromého.

Z obdobných důvodů, tedy pro nepřihlédnutí k soukromoprávnímu

aspektu vztahů mezi stěžovatelem a poškozenou stranou, považuje

Ústavní soud za důvodnou i předloženou ústavní stížnost.

Není sporu o tom, že stěžovatel uzavřel s Cukrovarem H.

smlouvu označenou výslovně jako "smlouva o obchodním zastoupení

dle § 652 a násl. obchodního zákoníku". Vzhledem k tomu, že v této

smlouvě nebyla výslovně sjednána provize, měl nepochybně

stěžovatel nárok na takovou provizi ze zákona, a to dle ustanovení

§ 659 obchodního zákoníku - tedy v obvyklé výši. Na druhé straně

však je skutečností, že k citované smlouvě ze dne 4. října 1993

byly přiloženy obchodní podmínky, které jsou jednoznačně

podmínkami pro smlouvu kupní. Ostatně pro kupní smlouvu by

svědčila i praxe, která zřejmě mezi obchodními partnery panovala,

a o které bylo i v rámci trestního řízení hovořeno, tj.,

že stěžovateli náležel zisk z rozdílu mezi cenou, za kterou

kupoval a za kterou prodával (rabat). Jinak řečeno, mezi oběma

stranami existoval obchodní vztah velmi nejasný, na druhé straně

však pro posouzení trestní odpovědnosti bylo zásadní a podstatné

tento vztah pojmenovat, vysvětlit a z jeho charakteru pak vyvodit

příslušné trestněprávní důsledky (pokud by jaké byly). Pouze

smlouva o obchodním zastoupení totiž opravňuje k závěru, že zboží

bylo až do okamžiku prodeje vlastnictvím cukrovaru, a tedy i tržba

náležela cukrovaru. Jenom takový právní vztah by zakládal vůbec

možnost dopustit se zpronevěření tržby za prodané zboží. V takovém

případě by však nepochybně výši škody nemohla představovat utržená

finanční částka, neboť prodávající by měl ex lege nárok na

provizi, přičemž pojmově nelze vyloučit ani jeho další nárok.

Jednalo-li se však de facto o smlouvu kupní (čemuž nasvědčují

obchodní podmínky tvořící přílohu smlouvy, tvrzení o rabatu atd.),

pak pojmově zpronevěra vůbec nemůže přicházet v úvahu. V takovém

případě mohlo jít pouze o nesplnění smluvního závazku, tedy

zaplatit kupní cenu za dodané zboží, a v takovém případě by plně

obstála námitka stěžovatele, že trestní postih takového jednání by

byl rozporný se čl. 8 odst. 2, věta druhá, Listiny.

Jak uvedl Ústavní soud ve své judikatuře (např. v nálezu II.

ÚS 418/99), k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je

třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud

tomu tak není, je třeba rozhodnut ve prospěch obviněného. Obdobně

i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např.

rozhodnutí ve věci Barbera, Messseque a Jabardo z roku 1988,

A-146) vyžaduje, aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní

pochybnosti, byl vyložen ve prospěch obviněného. Pokud tedy na

základě výše uvedeného nejasného obchodněprávního vztahu dospěly

orgány činné v trestním řízení k přesvědčení o trestní

odpovědnosti stěžovatele, je Ústavní soud nucen konstatovat,

že takové závěry jsou v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími

a právními principy v nich uvedených, neboť ve svých důsledcích

porušují zásadu in dubio pro reo.

Teprve po odstranění pochybností, které v obchodněprávní

sféře existovaly a nebyly objasněny, resp. o nich nebylo

pravomocně příslušnými soudy rozhodnuto, bude možno učinit závěr

o případné odpovědnosti trestní. Každý jiný postup by mohl vést

k nedůvodné kriminalizaci jednání, které je z obchodního hlediska

přípustné či obvyklé, resp. jednání, jehož soukromoprávní aspekt

je důvodně předmětem sporu. Při vší úctě a respektu k závěrům

obecných soudů, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tato stránka

věci byla z valné části ignorována. Za této situace pak nezbylo,

než řešit konflikt pohledu civilněprávního a trestněprávního,

vzbuzující oprávněné pochybnosti o pravé podstatě věci, než ve

prospěch stěžovatele, neboť porušení zásady in dubio pro reo je

nepochybně postupem, který v právním státě je neslučitelný

s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, a ve svých důsledcích představuje i porušení principů

právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka

a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Z těchto důvodů napadená rozhodnutí

obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 8. 11. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru