Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 564/02Nález ÚS ze dne 08.07.2003Ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve větším rozsahu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/30 SbNU 489
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.564.02
Datum vyhlášení24.07.2003
Datum podání21.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187 odst.1, § 187 odst.2

141/1961 Sb., § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003

N 108/30 SbNU 489

Ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve větším rozsahu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 8. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 20. 6. 2002 sp. zn. 3 Tdo 254/2002 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 2. 2002 sp. zn. 8 To 72/2002, jímž byl při nezměněném výroku o vině změněn výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 19. 10. 2001 sp. zn. 3 T 151/2001 a jímž byl stěžovatel nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2002 sp. zn. 3 Tdo 254/2002 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2002 sp. zn. 8 To 72/2002 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 21. 8. 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Dále požadoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl při nezměněném výroku o vině změněn výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 10. 2001 sp. zn. 3 T 151/2001 a kterým byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popsal závěry, z nichž vycházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a kterými Městský soud v Praze odůvodnil napadené rozhodnutí, a vyslovil s nimi zásadní nesouhlas. Ve stručnosti se zmínil i o dovolání, které proti rozsudku Městského soudu v Praze podal a které dovolací soud odmítl s odůvodněním, že dovolání může napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze ze zákonem předvídaných důvodů.

V postupu soudů shledal stěžovatel zásah do svých základních práv. Konkrétně mělo být porušeno jeho právo na osobní svobodu, k jejímuž omezení může podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") dojít jen ze zákonem stanovených důvodů. Rovněž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jedním ze znaků spravedlivého procesu je odůvodnění rozhodnutí způsobem, ze kterého je zřejmé, z jakých procesních úvah soud vycházel.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu 3 Tdo. Ten ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vyjádřil právní názor pro odmítnutí dovolání stěžovatele. Dále uvedl, že ačkoliv stěžovatel uvedl jako dovolací důvod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, neupřesnil, jaké ustanovení hmotného práva mělo být odvolacím soudem nesprávně aplikováno. Pokud podání svědka, které bylo přiloženo k dovolání, mělo být součástí dovolání, nemohl jej dovolací soud akceptovat, neboť nebylo zahrnuto do odůvodnění dovolání. Účastník tedy neshledal, že by jeho postupem měl být porušen trestní řád ani jiné právní normy, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou.

K ústavní stížnosti se za vedlejšího účastníka - Nejvyšší státní zastupitelství v Brně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Ta uvedla, že stěžovatelem namítaný nedostatek v postupu obecných soudů týkající se hodnocení věrohodnosti stěžejního svědka, který po skončení řízení svoji výpověď zcela odvolal, nemohl být předmětem přezkumu v rámci dovolání. K tomu slouží jiný mimořádný opravný prostředek - obnova řízení. Z pohledu obecných tvrzení stěžovatele pak uvedla, že dovolání jakožto nový mimořádný opravný procesní prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody. Přestože tyto důvody jsou převážně procesního charakteru, zákon poskytuje i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Právě tento důvod, který je podřazen pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je však Nejvyšším soudem velmi úzce interpretován. V důsledku této interpretace tak v řízení o dovolání nelze uplatnit ani takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a to s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy skutkových vad. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Tímto se dovolání oklikou vrací k principům stížnosti pro porušení zákona, která byla dovoláním nahrazena z důvodu preference kontradiktorního procesu. Jedinou možností, jak by se obviněný mohl dovolat nápravy nesprávného rozhodnutí, jehož vada má původ v nesprávném skutkovém zjištění, je tak pouze stížnost pro porušení zákona, přičemž tento prostředek v současné podobě neposkytuje obviněnému záruku, že se domůže práva na projednání věci před Nejvyšším soudem, neboť podání či nepodání této stížnosti je odvislé od rozhodnutí ministra spravedlnosti, jenž vystupuje jako státní orgán v postavení procesní strany, ovšem s výhodnějším procesním postavením, než má obviněný (odsouzený). Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně obecně formulovaným dovolacím důvodem, jehož hranice by měla určit judikatura Nejvyššího soudu. Ta je však velmi restriktivní a odporuje smyslu a účelu dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Nesprávné zjištění skutkového stavu má vždy vliv na správnost právního posouzení skutku. Nesprávná interpretace uvedeného ustanovení je ve svém důsledku i porušením čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého každý, jehož přiznaná práva a svobody byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ve vztahu k čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 151/2001, jehož součástí je i spis vedený pod sp. zn. 1 Nt 2304/2002 týkající se obnovy řízení ve věci. Po seznámení se s předloženými podklady Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2

odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu, upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku. V odůvodnění nutno vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (zejména pokud si vzájemně odporují). Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Těmto požadavkům na odůvodnění rozsudku soudy obou stupňů podle přesvědčení Ústavního soudu nedostály.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je konstatováno, že stěžovatel svou vinu v plném rozsahu popřel s tím, že není pravda, že by byl vlastníkem heroinu, který M. vydal policii. Dále namítl, že jej M. označil proto, aby svou odpovědnost přenesl na jiného. Tuto výpověď soud považoval za nevěrohodnou a účelovou, jejímž účelem bylo vyhnout se trestní odpovědnosti. Naproti tomu jako plně věrohodnou hodnotil soud výpověď svědka P. M., který byl za trestnou činnost, spáchanou společně se stěžovatelem, odsouzen v odděleném trestním řízení. Ten se k trestné činnosti plně doznal, takže soud neměl důvod se domnívat, že by o své trestné činnosti, které se dopustil se stěžovatelem, vypovídal úmyslně nepravdu.

Jedná se tedy o trestní věc, která je z hlediska důkazního typickým případem tzv. "tvrzení proti tvrzení", když dvě osoby, které měly společně páchat trestnou činnost, vypovídají zcela odlišným způsobem, a v podstatě jediným přímým důkazem svědčícím proti stěžovateli je právě výpověď spolupachatele vypovídajícího v postavení svědka. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi svědka, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu (viz znění "zejména pokud si vzájemně odporují"). Soud prvního stupně se s touto povinností vypořádal pouze tak, že v odůvodnění rozsudku ocitoval téměř doslovně výpověď svědka M. H. z přípravného řízení, na kterou se tento svědek před soudem odvolal, a další výpověď tohoto svědka při hlavním líčení. Z výpovědi tohoto svědka však vyplývá, že drogy se v jeho bytě "mlely" pouze v době, kdy se v tomto bytě zdržoval i svědek P. M., naproti tomu ve dnech, kdy u něho bydlel pouze stěžovatel, se drogy v bytě nevyskytovaly. Tento svědek uvedl, a to v přípravném řízení i v řízení před soudem, že to byl pouze P. M., který manipuloval s drogami, tyto drogy mlel v mlýnku na kávu a plnil do sáčků. On mu také předával pervitin. Nikdy neviděl, že by stěžovatel držel nebo distribuoval drogy, protože je nesnášel. Při zásahu příslušníků Policie České republiky, které M. H. na výskyt drog ve svém bytě upozornil a do tohoto bytu je pustil, byly veškeré drogy v bytě zajištěné vydány P. M. a nacházely se v pokoji, ve kterém jmenovaný spal. Ve vztahu ke stěžovateli svědek M. H. v přípravném řízení pouze uvedl, že si "myslí", že heroin do bytu vozil stěžovatel, nikdy však neviděl, že by drogy P. M. předával. Rovněž neviděl, kdo drogy z bytu vynesl. Navíc svědek M. H. před soudem uvedl, že při zásahu v jeho bytě policisty zajímal pouze stěžovatel, nikoliv P. M., a jeden z policistů (J.) mu navrhoval, aby "něco podstrčil" S., že "ho chce zavřít". Soud tuto výpověď svědka hodnotil "v podstatných rysech" jako věrohodnou, aniž by dále rozvedl, které části výpovědi tohoto svědka takto hodnotí, a které naopak považuje za nevěrohodné. Rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí nerozvedl, z jakých důvodů výpověď v situaci "tvrzení proti tvrzení" považuje za svědčící o pravdivosti výpovědi P. M., a nikoliv o pravdivosti výpovědi stěžovatele. Jakékoliv úvahy soudu v tomto směru v odůvodnění rozsudku chybějí a odůvodnění je tedy v této části nepřezkoumatelné.

Ještě závažnější však jsou chybějící závěry a úvahy o skutkových zjištěních týkajících se množství drog, které měl stěžovatel dle výroku o vině ad 1) přechovávat. Dle tohoto výroku stěžovatel "předal nejméně 3x přesně nezjištěné množství omamné látky heroin o hmotnosti cca 200 g odděleně stíhanému P. M., který jej pro něj dále upravoval a balil do igelitových sáčků po 5 g a takto zpracovaný jej obviněnému vracel k další distribuci". Z takto formulovaného popisu jednání stěžovatele nelze jednoznačně dovodit, zda stěžovatel měl předat celkem cca 200 g heroinu či nejméně ve třech případech vždy cca 200 g uvedené omamné látky, tedy celkem cca 600 g. Rovněž není zřejmé, zda se jednalo o cca 200 g omamné látky heroin (diacetylmorfin) či o 200 g látky (směsi) obsahující uvedenou omamnou látku, což je rozhodující pro určení rozsahu, v jakém byl trestný čin podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona spáchán. Vzhledem k tomu, že ve vylíčení skutkového děje ad 1) výroku o vině je uvedeno, že stěžovatel předal P. M. "nejméně 3x přesně nezjištěné množství látky heroin", lze předpokládat, že soud vycházel z výpovědí jediných dvou svědků ve věci slyšených, tj. M. H. a P. M. Svědek M. H. uvedl, že drogy se v jeho bytě mlely "asi 3x", a to "vždy 2 až 4 kameny", jejichž hmotnost svědek odhadl "kolem 50 g u jednoho kamenu". Svědek P. M., jehož výpověď soud považuje za plně věrohodnou a usvědčující stěžovatele, uvedl, že mu stěžovatel předal celkem 600 g heroinu. Poprvé mu stěžovatel předal v autě 4 kostky heroinu o hmotnosti 200 g, které svědek rozemlel, rozvážil do sáčků a 5 g a předal stěžovateli, který s drogou naložil způsobem svědkovi neznámým. Totéž se opakovalo asi po 10 dnech. Naposledy, tj. potřetí, rozvážil drogu dne 12. 6. 2001 a tu dne 13. 6. 2001 vydal policii. Pokud soud výpověď P. M. považoval za rozhodující důkaz vyvracející obhajobu stěžovatele, nutně měl vycházet i z celkového množství drogy uváděné tímto svědkem, tj. množství o celkové hmotnosti cca 600 g. Při zásahu Kriminální služby Policie České republiky dne 13. 6. 2001 v bytě M. H. vydal P. M. celkem 30 ks sáčků s naváženou drogou o hmotnosti cca 4,6 g a dva kameny hnědé látky o hmotnostech 20 g a 29,9 g, celkem dle odborného vyjádření) látku obsahující heroin o hmotnosti 188,087 g. V této zajištěné látce byla zjištěna průměrná koncentrace 23 % diacetylmorfinu (heroinu) base, což vzhledem k celkové hmotnosti látky činí 43,260 g heroinu base. Pokud z popisu skutkového děje vyplývá, že P. M. po zpracování omamné látky, kterou mu stěžovatel předal, tuto látku stěžovateli vracel k distribuci, nutno dovodit, že prvé dvě dávky omamné látky se dne 13. 6. 2001 již v bytě M. H. nenacházely, a zajištěna byla pouze třetí dávka o celkové hmotnosti 188,087 g.

Závěry soudu týkající se skutkových zjištění vztahujících se k celkovému rozsahu trestné činnosti stěžovatele odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje a tento rozsah není jednoznačně zřejmý ani z výroku odsuzujícího rozsudku. Celkové minimální množství omamné látky s určením, zda se jedná o čistou omamnou látku uvedenou v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zařazenou do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách, či jde o přípravek (směs) obsahující tuto omamnou látku, se kterým měl pachatel trestného činu podle § 187 trestního zákona nedovoleně nakládat a přechovávat ho, je podstatnou částí popisu skutkového děje ve výroku o vině. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku musí být proto rozvedeno, jak toto minimální množství bylo určeno. V odůvodnění rozsudku v dané trestní věci však o úvahách soudu směřujících k určení rozsahu nedovoleného nakládání s omamnou látkou není ani sebemenší zmínka. Skutková zjištění, která vyústila ve výrok rozsudku, pak zcela chybí. Ani z popisu skutkového děje ve výroku o vině ad 1) a navazující právní věty nelze bez pochybností zjistit, zda stěžovatel byl uznán vinným, že "přechovával" omamnou látku v množství cca 200 g, která byla dne 13. 6. 2001 zajištěna, či zda naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona je spatřováno i v předcházejícím opatření omamné látky, jejím předání P. M. a zpětném převzetí k distribuci.

Skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona lze naplnit alternativními způsoby jednání, a to "neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku". Podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. c) trestního řádu je nezbytnou náležitostí rozsudku "výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito". Zákonným pojmenováním a uvedením příslušného ustanovení zákona se rozumí zcela přesná citace právní věty z příslušného ustanovení trestního zákona. Právní větou se skutková zjištění uvedená v popisu skutku vyjadřují v právních pojmech. Z více alternativ objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, a to zejména jednání, je třeba uvést tu, která odpovídá skutkové větě. V právní větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně je ze všech alternativních forem jednání uvedených v ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona citována pouze forma jediná, a to "pro jiného přechovával". Přitom z popisu skutkového děje ad 2) výroku rozsudku vyplývá, že psychotropní látka pervitin byla stěžovatelem "opatřena jinému" a rovněž skutkový děj uvedený v popisu skutku ad 1) není v celém rozsahu obsažen ve formě jednání "pro jiného přechovával".

Trestní zákon v ustanovení § 187 odst. 1 nestanoví, jaké množství omamné či psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo prekursoru se vyžaduje ke spáchání tohoto trestného činu. Z účelu tohoto ustanovení vyplývá, že k trestnímu postihu stačí jakékoliv množství takové látky. Vždy je však třeba z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost posuzovat konkrétní okolnosti případu, zejména druh a účinnost konkrétní látky, zejména zda zjištěné množství v daném případě a v jaké intenzitě bylo způsobilé ovlivnit psychiku člověka nebo ohrozit jeho život. Stěžovatel byl uznán vinným, že se trestného činu podle § 187 odst. 1 trestního zákona dopustil "ve větším rozsahu". Tento pojem vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní hledisko při nedovolené manipulaci či přechovávání omamných a psychotropních látek a jedů ve svém celku a míru ohrožení života a zdraví jejich uživatelů. Z hlediska naplnění této okolnosti je proto zcela zásadní jasně prokázat množství a druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohly potenciálně uspokojit. Musí jít o množství, které značně přesahuje jednotlivou denní spotřební dávku, a zároveň je tak velké, že je potenciálně způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob. Z tohoto pohledu je Ústavní soud nucen konstatovat, že právní kvalifikaci jednání stěžovatele není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně věnována žádná pozornost, citován je pouze samotný text ustanovení § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona.

K posouzení trestnosti v základní i kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podle § 187 trestního zákona je třeba vždy odborně zjišťovat množství účinné látky v zajištěné směsi, což se sice v posuzovaném případě stalo, soud však vypracovaná odborná vyjádření při odůvodnění svého rozhodnutí nevzal vůbec v úvahu. O těchto vyjádřeních není v odůvodnění rozsudku žádná zmínka, není ani uvedeno, o jaké množství závadové látky v zajištěné směsi se jednalo. Soud nijak nerozvedl ani důvody, které ho vedly k aplikaci ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) trestního zákona, jaká kritéria vzal v úvahu při posouzení onoho "většího rozsahu" trestné činnosti a jakými úvahami se řídil při použití vyšší trestní sazby. Nelze pominout dále fakt, že kvantitativní hlediska rozhodná pro posouzení trestného činu dle vyšší trestní sazby je nutno posuzovat se zřetelem na ustanovení § 88 trestního zákona, podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Splněním této materiální podmínky se soud rovněž vůbec nezabýval. Chybí taktéž zdůvodnění kvalifikace dvou útoků popsaných ve výroku o vině ad 1) a 2) jako jednoho pokračujícího trestného činu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je nedůvodné. Plně se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud šlo o rozsah dokazování, způsob hodnocení provedených důkazů, z těchto důkazů vyvozených skutkových zjištění, jakož i s právní kvalifikací jednání stěžovatele. Pokud šlo o rozsah trestné činnosti, obsahuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jedinou větu, konstatující, že "pokud jde o množství zajištěné látky v daném případě, je jednoznačné, že jde o množství, které dosahuje množství většího rozsahu, kdy tato látka měla být distribuována mezi spotřebitele heroinu a pervitin pak měl brát sám svědek H.". Takové odůvodnění rozsahu, v jakém byl spáchán trestný čin podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona a jak byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je však zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné. Shora citovaná věta se týká pouze látek "zajištěných" dne 13. 6. 2001 a pominuta je skutečnost, že dle vylíčení skutkového děje pod bodem 1) výroku o vině mělo být blíže neupřesněné množství omamné látky heroinu stěžovatelem opatřeno a předáno P. M., který tyto drogy po úpravě a rozvážení vrátil zpět stěžovateli k distribuci.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení (v případě rozsudku) způsobem zakotveným v ustanovení § 125 trestního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v dané trestní věci nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností. S postupem soudu prvního stupně se ztotožnil a odůvodnění jeho rozhodnutí je zatíženo stejnými vadami.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššíhosoudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, uvádí Ústavní soud, že se v zásadě ztotožňuje s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství v Brně pokud jde o obecné závěry týkající se restriktivního výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ze strany Nejvyššího soudu.

Na doplnění Ústavnísoud dodává, že i při současném výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, musel Nejvyšší soud zjistit, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku není v souladu s vyjádřením formy alternativního způsobu jednání, kterým měla být naplněna skutková podstata trestného činu podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, jak bylo rozvedeno shora. I bez přezkoumávání správnosti a úplnosti skutkových zjištění je ze znění samotných rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že odůvodnění rozsudků zjištěný skutkový stav neobsahují, takže nelze vůbec posoudit, zda výrok odsuzujícího rozsudku skutková zjištění soudu vyjadřuje a s nimi koresponduje.

Pokud jde o část vyjádření Nejvyššíhosoudu týkající se nepřihlédnutí k dopisu svědka P. M. ze dne 3. 5. 2002, uvádí Ústavní soud, že považuje za správné, že v rámci řízení o dovolání nebyl tento dopis brán v úvahu. Nikoliv však z toho důvodu, že tento dopis nebyl zahrnut do textu dovolání, ale především proto, že dovolací soud posuzoval rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002, které vycházelo z důkazů provedených v trestním řízení před tímto datem, kdy předmětný dopis neexistoval. Tato nová skutečnost, soudu dříve neznámá, případně mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení také podal. Jeho návrh byl však usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. 1 Nt 2304/2002 podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut a také stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 8 To 413/2002 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Na základě uvedených skutečností Ústavnísoud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele zaručeného v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny a rovněž k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť postup soudů, který byl v řízení proti stěžovateli užit, nelze považovat za postup stanovený právními normami. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru