Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 563/03Nález ÚS ze dne 12.05.2004Povinnost soudu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
zástupce
Nájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 71/33 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.563.03
Datum vyhlášení12.05.2004
Datum podání29.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 20 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004

N 71/33 SbNU 209

Povinnost soudu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 12. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 ve věci ústavní stížnosti S., spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 10. 2003 sp. zn. 44 Co 626/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku z 12. 7. 2000 sp. zn. 3 C 1152/98, kterým bylo vyhověno žalobě obce O. proti stěžovateli o zaplacení nájemného za užívání pozemků.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2003 č. j. 44 Co 626/2000-38 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 C 1152/98 Ústavní soud zjistil, že se obec O. po stěžovateli domáhala zaplacení 18 332 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného nájemného za užívání pozemků podle nájemní smlouvy ze dne 25. 6. 1996. Platebním rozkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 9. 1998 č. j. Ro 483/98-5 bylo žalobě vyhověno. V důsledku odporu stěžovatele byl platební rozkaz zrušen a po čtyřech ústních jednáních byl vydán rozsudek ze dne 12. 7. 2000 č. j. 3 C 1152/98-22, kterým bylo žalobě vyhověno. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal a odvolací soud vydal ústavní stížností napadený rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Z přiloženého úplného výpisu z obchodního rejstříku stěžovatele Ústavní soud zjistil, že od 16. 3. 1993 do 11. 11. 1996 byl jednatelem a společníkem stěžovatele M. G. a od 11. 11. 1996 doposud je jednatelem a společníkem stěžovatele O. G.

Stěžovatel uvádí, že se byl před sepsáním ústavní stížnosti podívat na místo, kde se pronajaté pozemky nacházejí a zjistil, že pozemkové parcely tvoří souvislou plochu bez vyznačení hranic jednotlivých parcel. Bez místní znalosti nelze s jistotou předmětné pozemkové parcely určit. Dále uvádí, že předmětná nájemní smlouva neobsahuje běžné náležitosti, tedy účel užívání, povinnost vrátit pozemky po skončení nájmu v původním stavu a výměru pozemků. Nájemní smlouva je tedy podle názoru stěžovatele neplatná, ačkoli ji soudy obou stupňů považovaly za perfektní. Soudy tak vydaly rozhodnutí, aniž měly úplně zjištěn skutkový stav. Dále stěžovatel uvádí, že stále popírá, že by byl účastníkem smluvního vztahu, neboť jeho statutární zástupce smlouvu nepodepsal. Dále uvádí, že vedlejší účastník stěžovateli nikdy v této věci nezaslal fakturu a stěžovatel neeviduje smluvní vztah ve svém účetnictví.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v podstatě odkázal na argumentaci, kterou uvedl do odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že námitky, které byly uvedeny ve stížnosti, jsou ve značné míře totožné s námitkami uplatněnými v předešlých podáních, s tím, že se jimi v dostatečné míře zabýval. Zdůraznil, že pokud se stěžovatel dovolává spravedlivé ochrany svých práv, pak podle jeho názoru nemůže být nic spravedlivého na tom, aby se stěžovatel vyhnul svým povinnostem vyplývajícím ze smlouvy pod zjevně účelovými námitkami.

Obec O. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu v daném případě došlo.

Soud je povinen rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, přitom je povinen hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Stěžovatel od samého počátku řízení popíral uzavření nájemní smlouvy v této věci, přičemž stávající jednatel popíral, že by smlouvu podepsal a že by podpis na smlouvě byl jeho. Z protokolu o jednánísoudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2000 není zřejmé, kdo podle tvrzení současného jednatele stěžovatele smlouvu podepsal. Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně také není zřejmé, kým měl být koncept nájemní smlouvy za stěžovatele podepsán. Z ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se s touto námitkou vypořádal odkazem na ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu není rozhodující, který z jednatelů stěžovatele (dřívější či nynější) nájemní smlouvu podepsal. Svědci Ž. i P. (starosta obce O.) vypověděli, že vždy jednali se současným jednatelem stěžovatele jako se zástupcem stěžovatele, a nikdy s původním jednatelem stěžovatele. Z toho je podle odvolacího soudu zřejmé, že současný jednatel za společnost jednal běžně a jeho chování v tomto směru bylo obvyklé. Dobrá víra obce O., že při uzavírání nájemní smlouvy jednala s osobou k jednání za stěžovatele oprávněnou, je tak zcela opodstatněná. Přitom bylo prokázáno, že k uzavření smlouvy došlo tak, že vedlejším účastníkem řízení vypracovaný koncept nájemní smlouvy byl zaslán stěžovateli a poté, co byl tento koncept nájemní smlouvy podepsaný a orazítkovaný stěžovatelem vrácen obci O., jej podepsal i vedlejší účastník řízení.

Ze shora uvedených okolností vyplývá, žesoudy nedostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci, když se řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že nájemní smlouva nebyla stěžovatelem nikdy podepsána. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá vůbec, kdo za stěžovatele nájemní smlouvu podepsal. Z odůvodnění odvolacího soudu pak vyplývá, že nájemní smlouvu měl podepsat současný jednatel stěžovatele, který měl za stěžovatele jednat podle § 20 odst. 2 občanského zákoníku, tedy nikoliv jako jednatel. Odvolací soud se v této souvislosti vůbec nevypořádal s tvrzením současného jednatele stěžovatele, že podpis na nájemní smlouvě není jeho, aniž by zjišťoval vztah současného jednatele ke stěžovateli v době, kdy měla být uzavřena nájemní smlouva. Odvolací soud se ani nijak podrobněji nezabýval důvodností dobré víry obce O., že nájemní smlouvu je oprávněn podepsat současný jednatel stěžovatele, o niž jinak opřel své závěry. Odvolací soud v této souvislosti sice dovodil, že jak obec O., tak svědek Ž. měli vždy jednat se současným jednatelem stěžovatele jako s osobou oprávněnou jednat za stěžovatele. V průběhu řízení však nebyla zjištěna povaha onoho jednání, neboť nebylo zjištěno, zda obec O. či svědek Ž (případně kdokoliv jiný) uzavřeli s výjimkou předmětné nájemní smlouvy i jinou smlouvu, kterou by za stěžovatele podepsal současný jednatel stěžovatele. Nebylo ani zjištěno, že by současný jednatel stěžovatele v době, kdy nebyl ani jednatelem ani společníkem stěžovatele, za stěžovatele činil jakýkoliv právní úkon, a nebylo zjištěno, na základě čeho vlastně za stěžovatele jednal. Z tvrzení současného jednatele stěžovatele lze vyvodit pouze příbuzenský vztah mezi bývalým a současným jednatelem (syn - otec), ale nelze z něj ani z jiných v řízení provedených důkazů jednoznačně vyvodit jakýkoliv vztah ke stěžovateli v rozhodné době. Nebylo tedy prokázáno, že by současný jednatel stěžovatele v době podpisu nájemní smlouvy byl v postavení jeho statutárního orgánu nebo že by byl jeho pracovníkem nebo členem. Dobrá víra obce O. tedy z doposud provedeného dokazování postrádá reálný základ, a proto se na ni nelze způsobem použitým odvolacím soudem odvolávat.

Ústavnísoud má za to, že soudy jsou povinny se podle § 132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru