Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 558/02Nález ÚS ze dne 18.06.2003Podmínky pro čtení protokolu o výpovědi svědka u hlavního líčení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
procesní postup
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/30 SbNU 391
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.558.02
Datum vyhlášení03.07.2003
Datum podání19.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 211 odst.2 písm.a, § 265 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003

N 95/30 SbNU 391

Podmínky pro čtení protokolu o výpovědi svědka u hlavního líčení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 18. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 558/02 ve věci ústavní stížnosti K. Š. a M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu z 10. 9. 2002 sp. zn. 7 Tdo 647/2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 20. 5. 2002 sp. zn. 2 To 271/2002, jímž byl částečně zrušen a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 11. 3. 2002 sp. zn. 5 T 225/2002, kterým byli stěžovatelé uznáni vinnými trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona, za což byl každému ze stěžovatelů uložen peněžitý trest se stanovením náhradního trestu odnětí svobody a uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2002 sp. zn. 7 Tdo 647/2002, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. května 2002 sp. zn.

2 To 271/2002 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2002 sp. zn.

5 T 225/2002 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 19. 8. 2002 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") ústavní stížnost, kterou stěžovatelé napadli rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jímž byl částečně zrušen a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byli stěžovatelé uznáni vinnými trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona (bod 1. výroku o vině), kterých se dopustili tím, že v přesně nezjištěné době v měsících listopadu a prosinci 1999 ve S. po předchozí dohodě a po vypáčení vchodových dveří ze dvora včetně odstranění visacího zámku vnikli v levé části domu č. 32 do samostatného bytu obývaného R. D. (nar. 1916), z něhož odcizili peněžní částku ve výši 60 000 Kč, 1 ks pánských stříbrných hodinek v hodnotě 1 350 Kč, zlatý prsten s fialovým kamenem v hodnotě 1 950 Kč, 30 ks mincí z období 1. republiky, 6 obrazů s náboženskou tematikou a další osobní věci včetně části nábytku a ošacení, které vyklidili a na dvoře zčásti spálili nebo odložili do jiných částí domu. Tím R. D. způsobili škodu ve výši nejméně 69 090 Kč. Stěžovatel byl dále uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona (bod 2. výroku o vině), kterého se dopustil tím, že v obci S. č. 32 v období od 13. 3. 2001 do 22. 3. 2001 (konkrétně ve dnech 13., 21. a 22. 3. 2001) používal neoprávněně, bez souhlasu majitele F. J. pevnou telefonní linku účastnického čísla 06..........., ze které telefonoval na placené telefonní služby s předčíslím 0609, přičemž protelefonované částky nezaplatil a takto způsobil škodu F. J. ve výši 6 409,33 Kč. Oběma stěžovatelům byl uložen peněžitý trest, a to stěžovateli ve výši 12 000 Kč a stěžovatelce ve výši 10 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně R. D. na náhradu škody částku 65 490 Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba stěžovatelé odvolání, přičemž napadli všechny výroky rozsudku. Dovozovali, že soud prvního stupně vycházel z neúplných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů bylo jednostranné. Soud se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi svědků, kteréžto rozpory v odvolání podrobně rozvedli. Dále namítali, že výpověď svědka - poškozeného R. D. - z přípravného řízení byla u hlavního líčení přečtena, ač nebyly splněny podmínky ustanovení § 211 odst. 2 trestního řádu a přečtena byla rovněž výpověď svědkyně P. Č., aniž byly splněny podmínky ustanovení § 211 odst. 4 trestního řádu.

Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě 2., pokud šlo o vinu stěžovatele trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a ve výroku o trestu, a na stejném skutkovém základě (neoprávněné telefonování ke škodě F. J.) uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona a uložil mu opět peněžitý trest ve výši 12 000 Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto. Odvolací soud uznal námitku týkající se přečtení výpovědi svědkyně P. Č. při hlavním líčení. Ztotožnil se s tím, že podmínky ustanovení § 211 odst. 4 trestního řádu nebyly splněny, neboť u výslechu této svědkyně v přípravném řízení nebyli obvinění přítomni. Okresní soud neměl proto výslech svědkyně použít při své argumentaci. Naproti tomu vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu pro čtení výpovědi svědka R. D. z přípravného řízení u hlavního líčení. Dále - jak bylo uvedeno shora - změnil právní kvalifikaci jednání stěžovatele popsaného pod bodem 2. výroku o vině. Jinak se plně ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve vztahu k jednání popsanému ve výroku o vině napadeného rozsudku, správným shledal i výrok o trestu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se nedopustili trestných činů, za které byli pravomocně odsouzeni, neboť k vyklizení bytu R. D. měli jeho souhlas. Pokud soudy dovodily, že předmětné telefonické hovory mohl uskutečnit pouze stěžovatel, pak to, že byly vypuštěny 3 telefonáty, pro které byl původně žalován, svědčí o tom, že mohl telefonovat i někdo jiný. Shodně jako v odvolání namítli nesprávné hodnocení důkazů a neodstranění rozporů ve výpovědích svědků, na jejichž svědectvích byl výrok o vině postaven. Zejména pak orgánům činným v trestním řízení vytkli, že jim ani v jednom ze stadií řízení nebylo umožněno účastnit se výslechu svědka R. D. a klást tomuto svědkovi otázky, ač se jednalo o svědka stěžejního ve vztahu k trestným činům podle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona. Navrhli proto, aby Ústavní soud zrušil oba rozsudky, neboť jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Soudy rovněž nedostály ústavní povinnosti uložené jim ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 2 To. Ten navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, se vzdalo postavení vedlejšího účastníka, aniž by se k ústavní stížnosti vyjádřilo.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 225/2001. Dne 10. 9. 2002 mu však bylo sděleno, že stěžovatelé proti napadeným rozhodnutím podali rovněž dovolání a příslušný spis byl odeslán dovolacímu soudu. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Dne 3. 10. 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002 sp. zn. 7 Tdo 647/2002, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění konstatoval, že ač stěžovatelé své námitky formálně směřují do oblasti důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení"), uplatňují v dovolání ve skutečnosti zcela jiný důvod, než který má na mysli toto ustanovení, neboť poukazují na nedostatky skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Proto bylo třeba dovolání odmítnout.

Dne 29. 10. 2002 bylo doručeno Ústavnímu soudu podání stěžovatelů, kterým rozšířili ústavní stížnost i proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé uvedli, že otázku souladu skutkových zjištění s právním závěrem učiněným obecnými soudy lze podřadit pod pojem "právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení". Nejvyšší soud interpretoval dle jejich názoru ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu značně restriktivně, výklad tohoto ustanovení z jeho strany byl zužující a v důsledku toho i extrémní, a vybočil tak z mezí ústavnosti. Postupem dovolacího soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání jejich trestní věci. Rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, jsou v rozporu se základními principy a zásadami trestního řízení a Nejvyšší soud dle názoru stěžovatelů porušil jejich základní ústavní práva obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 4 a čl. 36 a násl. Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřil též nový účastník - Nejvyšší soud - prostřednictvím předsedy senátu 7 Tdo. Ten uvedl, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces nemohlo být porušeno, neboť jejich trestní věc byla projednána v hlavním líčení před soudem prvního stupně, dále před soudem odvolacím a věcí se podle příslušných ustanovení zabýval i Nejvyšší soud. V další části vyjádření je v podstatě zopakováno odůvodnění napadeného usnesení.

Na základě výzvy se vyjádřil i nový vedlejší účastník - Nejvyšší státní zastupitelství

v Brně - prostřednictvím nejvyšší státní zástupkyně. Ta uvedla, že nedostatky v postupu soudů obou stupňů (nesprávné skutkové zjištění, chybné hodnocení důkazů) tvrzené v dovolání není skutečně možné podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v dovolání namítat. V další části svého vyjádření však vedlejší účastník obecně vyhodnotil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve vztahu k problematice materiálního naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak, že současná praxe Nejvyššího soudu spočívající v zúžené interpretaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je ve svém důsledku porušením čl. 13 Úmluvy, konkrétně porušením práva na účinné opravné prostředky, neboť podle tohoto ustanovení každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Tento názor vedlejší účastník dále podrobně odůvodnil a navrhl, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno.

Po seznámení se se všemi podklady včetně spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 225/2002 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy. To však nic nemění na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud mnohokráte připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech je Ústavní soud povinen zakročit. Z uvedených hledisek třeba posoudit i projednávanou trestní věc.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti je nutno se nejdříve zabývat otázkou, zda v dané věci došlo k dotčení ústavně garantovaných práv stěžovatelů na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny a v této souvislosti posoudit ústavnost interpretace a aplikace ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, které stanoví podmínky, za jejichž splnění lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o jeho výpovědi přečíst.

Svědek-poškozený R. D. byl v přípravném řízení vyslechnut vyšetřovatelem dne 21. 8. 2001. Soud prvního stupně při hlavním líčení dne 14. 2. 2002 poté, co zjistil, že se tento svědek k hlavnímu líčení nedostavil, konstatoval lékařskou zprávu týkající se jeho zdravotního stavu a jeho výpověď z přípravného řízení přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Dále při tomto hlavním líčení byla podle § 211 odst. 4 trestního řádu přečtena i výpověď svědkyně P. Č., která byla vyslechnuta vyšetřovatelem dne 16. 7. 2001. Třeba připomenout, že stěžovatelé si v přípravném řízení obhájce nezvolili, takže přítomnost obhájce u výslechu shora jmenovaných svědků nepřicházela v úvahu. Stěžovatelé se výslechů rovněž nezúčastnili a ani zúčastnit nemohli, neboť o provádění těchto vyšetřovacích úkonů nebyli vyšetřovatelem vyrozuměni. Podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu je možné protokol o výpovědi svědka přečíst tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Přesto, že při hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2002 navrhla státní zástupkyně i obhájkyně stěžovatelů osobní výslech jmenovaného svědka, byl tento důkazní návrh soudem prvního stupně zamítnut.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku tento postup ve vztahu ke svědkovi R. D. odůvodnil odkazem na lékařskou zprávu, přičemž dále uvedl, že "je nutno brát v úvahu jak zdravotní, tak i morální aspekty výslechu osoby téměř 90leté k okolnostem, které mohou svědka nepochybně negativně ovlivnit, jak je zmíněno i v lékařské zprávě". Postup dle citovaného ustanovení je proto "plně dostačující". Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se soudem prvního stupně a konstatoval, že zákonné podmínky pro postup podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu byly splněny.

Výčet překážek bránících výslechu svědka uvádí ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu taxativně a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna. Ač soud prvního stupně výslovně neuvedl, který důvod uvedený v citovaném ustanovení při čtení výpovědi svědka R. D. aplikoval, lze z odůvodnění tohoto postupu dovodit, že se jednalo o důvod čtvrtý, tj. že "osoba..... onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech". Dle lékařské zprávy ze dne 30. 1. 2002 jmenovaný svědek "je chronický nemocný, jakékoliv narušení stereotypu má pro něj nepříznivé následky", v důsledku čehož vyjadřující se lékař účast na soudním řízení dne 14. 2. 2002 "nedoporučil". Z této lékařské zprávy tedy nelze dovodit, že svědek onemocněl chorobou, která by natrvalo nebo alespoň po dohlednou dobu "znemožňovala jeho výslech", jak požaduje příslušné ustanovení trestního řádu, ale pouze to, že jeho výslech by bylo vhodnější provést nikoliv před soudem, nýbrž na místě, kde se v tu dobu zdržoval, tj. v Domově důchodců v Č., jak také navrhovala státní zástupkyně u hlavního líčení. Skutečnosti, že výslech svědka R. D. v době probíhajícího soudního řízení nebyl neuskutečnitelný, si byl vědom i soud prvního stupně, což vyplývá z jeho konstatování v odůvodnění rozsudku, že "pokud bude krajský soud v odvolacím řízení považovat výslech svědka D. za nutný, může si ho sám obstarat ve smyslu § 259 odst. 1 a 3 trestního řádu".Podmínky ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu splněny nebyly, neboť výslech svědka nebyl nemožný. Interpretace čtvrtého důvodu umožňujícího čtení výpovědi svědka u hlavního líčení byla ze strany soudů obou stupňů výrazně extenzivní.

Při posuzování, zda extenzivním výkladem vybočily obecné soudy z rámce ústavnosti, je třeba zvažovat, zda výpověď svědka R. D. byla pouze jedním z důkazů usvědčujících pachatele či se jednalo o zásadní usvědčující důkaz. Při rozhodování o vině stěžovatelů za jednání popsané pod bodem 1. výroku o vině bylo zásadní otázkou, zda stěžovatelé měli souhlas ke vstupu do bytu R. D. a k tomu, aby věci v bytě uložené vystěhovali či nikoliv, a jaké množství peněz, případně jaké další cennosti se měly v bytě nacházet. Právě v tomto směru byla důkazní situace velmi složitá. Všechny osoby, které vypovídaly jako svědci v této trestní věci, jsou v příbuzenském či obdobném vztahu ke stěžovatelům - R. D. je prastrýc stěžovatelky, F. J. je jejím otec (a tchán stěžovatele), O. P. je družkou F. J., P. Č. a M. K. jsou sestry stěžovatelky a švagrové stěžovatele. Přitom prokazatelně v době probíhajícího trestního řízení existovaly velmi negativní osobní vztahy mezi stěžovateli a svědky F. J., P. Č. a M. K., kteří především - přičemž jejich výpovědi jsou vzájemně rozporné - dosvědčují, že R. D. stěžovatelům nedal souhlas k nastěhování se do jeho bytu, a vyjadřují se k cennostem, které měl jmenovaný v bytě zanechat. Za této situace nutno dospět k závěru, že poškozený R. D. byl svědkem klíčovým a jeho výpověď byla rozhodujícím důkazem, o který bylo možné opřít výrok, jímž by stěžovatelé byli uznáni vinnými v bodě 1. obžaloby.

Po zhodnocení výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že extenzivní interpretací ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu obecné soudy vybočily z rámce ústavnosti a svým postupem zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). Zjištěné pochybení lze hodnotit jako natolik závažné, že proces jako celek nesplňuje znaky procesu vedeného fair způsobem. K tomuto závěru vedly Ústavní soud následující úvahy:

Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Takovými závazky jsou i ty, které vyplývají z Úmluvy. Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu asoudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, minimální právo "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě", kteréžto právo obviněný realizuje především kladením otázek svědkovi. Evropský soud pro lidská práva citované "minimální právo" interpretuje tak, že pouhé přečtení protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě sice nemusí odporovat citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného ustanovení. Pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je především rozhodné, zda stěžovatel měl nebo naopak neměl možnost v předchozích stádiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena.

V posuzovaném případě byl klíčový svědek obžaloby R. D. vyslechnut pouze v přípravném řízení. O termínu konání jeho výslechu nebyli stěžovatelé vyrozuměni, neměli proto možnost se výslechu zúčastnit. Při hlavním líčení byla výpověď jmenovaného svědka pouze přečtena, navíc v rozporu se zněním ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Stěžovatelům, případně jejich obhájci, tedy nebyla v průběhu celého trestního řízení ani jednou dána možnost klást otázky svědku obžaloby, jehož výpověď byla zásadním a rozhodujícím usvědčujícím důkazem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nemá Ústavnísoud důvod se zabývat otázkou, zda napadenými soudními rozhodnutími byla dotčena jiná ústavní práva, která stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí. Napadenými rozhodnutími podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny, jakož i práv zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud se přitom řídil i právním názorem, který již vyslovil v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 662/01 z 11. 3. 2003 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 37), kde se jednalo o podobnou problematiku. Ústavní stížnosti proto vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavnísoud dále považuje za účelné přisvědčit výhradám Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, pokud jde o interpretaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem. Výklad tohoto ustanovení spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru