Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 557/05Usnesení ÚS ze dne 11.05.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.557.05
Datum podání22.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 557/05 ze dne 11. 5. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. H., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V Sládka 1363/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 138/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1, 2 Listiny.

Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 26. 10. 2005, č. j. IV. ÚS 557/05-30, přerušil a uložil stěžovateli předložit Ústavnímu soudu ve lhůtě 10 dnů od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stanovené lhůtě Ústavnímu soudu nepředložil. Ústavní soud proto vyzval dne 5. 4. 2006 stěžovatele k doplnění ústavní stížnosti. Stěžovatel dne 14. 4. 2006 doručil Ústavnímu soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, aniž by upravil petit ústavní stížnosti.

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 1 T 138/2004, uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 223 a § 224 odst. 3 tr. zákona a za tyto trestné činy odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem, byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na deset roků a byla mu uložena povinnost nahradit poškozeným náhradu škody v částkách v rozhodnutí specifikovaných. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku. V krátkosti Ústavní soud uvádí, že stěžovatel dne 27. 1. 2003 kolem 20.10 hodin nedal přednost v jízdě na křižovatce Teplice - Nová Ves - Kladruby jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tovární značky Škoda 120L, řízeném M. T., jedoucímu zleva, následně došlo k čelnímu střetu vozidel a při dopravní nehodě byly zraněny dvě osoby. Stěžovatel pak dne 27. 4. 2004 kolem 6.50 hodin na silnici I/8 v katastru obce Bystřany u Teplic z nedbalosti zapůsobil smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy dopravy.

Stěžovatel podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve výroku o nároku na náhradu škody a poté sám ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněných výrocích o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku a náhradě škody poškozené České národní zdravotní pojišťovně Praha 2, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zákona a odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dohledem. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání deseti roků a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit způsobenou škodu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že byl podroben ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 3 Listiny, neboť i přes veškeré jeho námitky mu byla při hlavním líčení ponechána pouta. Dále stěžovatel uvedl, že obecné soudy nehodnotily provedené důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu. ani se nevypořádaly s jeho tvrzením, že nehodu spoluzavinil poškozený O.T. Obecné soudy podle názoru stěžovatele rovněž nerespektovaly zásadu presumpce neviny, když jeho případ byl silně medializován, nesprávně rozhodly o povinnosti nahradit škodu poškozeným a navíc došlo v řízení před soudem I. stupně k odnětí stěžovatele zákonnému soudci Mgr. Pojkarovi.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství Teplice, jako vedlejších účastníků řízení a trestní spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 138/2004.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že právní názor tohoto soudu byl vyjádřen v jeho rozhodnutí a není důvod se od něho odklonit. Proto krajský soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že ve věci bylo nařízeno veřejné zasedání a odvolací soud respektoval při svém rozhodování jak podmínky dané procesními právními předpisy, tak i procesní principy plynoucí z ústavního pořádku. Závěrem krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření uvedl, že dokazování považuje v dané věci za úplné s tím, že před vynesením rozsudku neměl stěžovatel žádných návrhů na doplnění dokazování a tyto uplatnil až nově v odvolacím řízení. Okresní soud pak nepovažuje za relevantní námitku stěžovatele, že při soudním jednání byla porušena jeho lidská důstojnost týkající se ponechání omezujících opatření. Předseda senátu byl totiž upozorněn ředitelem Vazební věznice Teplice, oddělením prevence, že při prováděné kontrolní činnosti byla u stěžovatele zajištěna maketa vazební věznice s únikovými trasami, včetně snahy o prověření zabezpečení eskort v rámci objektu věznice. To, mimo jiné s dalšími poznatky, vedlo soud, v rámci kompetence předsedy senátu, k přijetí bezpečnostních opatření k zajištění řádného důstojného průběhu hlavního líčení, v době masivní účasti příbuzných pozůstalých osob, rodiny stěžovatele, sdělovacích prostředků a veřejnosti. I z těchto důvodů je podle trestního řádu hlavní líčení zaznamenáno na zvukový záznam a nad rámec, právě pro možné námitky, bylo předsedou senátu nařízeno pořízení obrazového záznamu z celého hlavního líčení. Lidská důstojnost stěžovatele nebyla, tak jak je pojímána z hlediska lidských práv, nikterak snížena, šlo o bezpečnostní opatření v rámci oprávnění daných zákonem, v daném případě trestním řádem. Pro úplnost pak okresní soud dodal, že obava z útěku stěžovatele byla dána i obžalobou, když ihned po propuštění z nemocničního ošetřování byl stěžovatel vzat do vazby, neboť byly reálné poznatky o možné službě a vazbách stěžovatele na Cizineckou legii a z toho vyplývající rizika pro zajištění účasti stěžovatele jako obžalovaného v trestním řízení. K další námitce stěžovatele, a to že daný případ vyvolal mimořádný zájem veřejnosti a sdělovacích prostředků, okresní soud uvedl, že v dané věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud a těžko lze předpokládat, že by soud prováděl stěžovatelův proces v utajení, naopak veškerá soudní líčení byla veřejná, čímž se realizuje právo veřejnosti kontrolovat výkon soudní moci. Pokud se týká námitky stěžovatele k odnětí zákonnému soudci, k tomu okresní soud uvedl, že v daném případě k takovému porušení nedošlo. Trestní věc napadla Okresnímu soudu v Teplicích dne 28. 6. 2004 do senátu 1 T a se spisem pracoval předseda senátu Mgr. Pojkar. Dne 26. 7. 2004, v souladu s platným rozvrhem práce, byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí (ve spise č. listu 296) předsedovi senátu JUDr. Miroslavu Čapkovi, senát 2 T, který je prvním zástupcem Mgr. Pojkar. K tomu došlo na základě organizačního opatření vedení soudu, neboť Mgr. Pojkar byl v době od 1. 8. 2004 do 31. 5. 2005 vyslán na stáž delší tří měsíců k Okresnímu soudu v Lounech. Takovéto opatření bylo učiněno i v dalších, zejména vazebních věcech soudce Mgr. Pojkar. Předseda senátu JUDr. Miroslav Čapek v době nepřítomnosti soudce Mgr. Pojkara tak vyřizoval celou řadu dalších věcí senátu 1 T. Okresní soud v tomto směru odkazuje pro stručnost na vyjádření předsedkyně soudu, které učinila v souvislosti s řízením stěžovatele o podaném dovolání u Nejvyššího soudu, jakožto následné stanovisko Nejvyššího soudu v Brně. Z důvodu, že ústavní stížnost směřuje toliko ke snaze zvrátit rozhodnutí soudů I. a II. stupně ve svůj prospěch, jako taková se jeví účelová a proto okresní soud navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel v podstatě opakuje argumenty své obhajoby, kterou uplatňoval po celou dobu řízení pokud jde o dopravní nehodu dne 27. 4. 2004. Právě k otázce zavinění bylo vedeno rozsáhlé dokazování a odvolací soud správně upravil popis skutku tak, aby v něm nebyla uvedena ta porušení předpisů stěžovatelem, která neměla příčinnou souvislost s dopravní nehodou.

Okresní státní zastupitelství Teplice se podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení.

Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovateli zasláno k podání repliky. Stěžovatel ve stanoveném termínu repliku Ústavnímu soudu nedoručil.

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a doručenými přílohami. Ačkoli stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožadoval. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí, tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Z předloženého spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 138/2004 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu předchozího řízení, a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i Nejvyšší soud se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a vyložily s jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných Listinou.

Ústavní soud se plně ztotožnil i s obsahem shora uvedených vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení včetně podaného vysvětlení k vznesené námitce na porušení práva na zákonného soudce a práva na ochranu osobnosti. V trestním řízení mají účastníci zaručená zvláštní práva, která jsou zakotvena v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zaručují pro každého, kdo je obviněn z trestného činu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, právo na přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud ze spisového materiálu Okresního soudu v Teplicích nezjistil, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování těchto jeho práv ani, že by došlo k porušení namítaných práv na zákonného soudce a na ochranu osobnosti.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaného ustanovení § 223 a § 224 odst. 3 tr. zákona jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů uvedených ve výrokové části napadených rozhodnutí. Stěžovatel byl navíc po celou dobu řízení zastoupen advokátem a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu, přičemž soudní rozhodnutí ve věci byla řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna. Toto řízení, nazírané jako celek, tedy nelze považovat za nespravedlivé.

Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckého posudku, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). Soud má povinnost za daného stavu věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnout do odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky P.a F. proti Rakousku, 2000, G.R. proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz R. T. a H. B. proti Španělsku, 1994, H. a další proti Francii, 1998).

Pokud se týká namítaného porušení práva na presumpci neviny, toto právo upravuje vedle čl. 40 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Právo na presumpci neviny platí pouze ve vztahu k trestnému činu, z něhož je dotčená osoba obviněna. V okamžiku, kdy byla její vina náležitě prokázána, čl. 6 odst. 2 nelze aplikovat na prohlášení učiněná ohledně osobnosti a chování této osoby v rámci rozhodování o trestu, pokud ovšem nejsou tato prohlášení takového charakteru a stupně, že by znamenala nové "trestní obvinění" tak, jako ho chápe Úmluva (viz P. proti Spojenému království, 2001). Na základě seznámení s trestním spisem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 138/2004, Ústavní soud konstatuje, že k porušení citovaných ustanovení Listiny ani Úmluvy nedošlo.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní zákon a trestní řád interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Obecné soudy uznaly vinu stěžovatele i výši jím způsobené škody na základě souhrnu důkazních prostředků, které byly shromážděny během vyšetřování a diskutovány veřejně a kontradiktorně v hlavním líčení. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Úmluvy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru