Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 555/06Usnesení ÚS ze dne 18.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeob... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
důkaz/volné hodnocení
poučení
Poučovací povinnost
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.555.06
Datum podání24.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 100 odst.1, § 100 odst.2, § 211 odst.4, § 104a odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 555/06 ze dne 18. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp.zn. 8 To 64/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006, sp.zn. 3 T 4/2005, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a postup dle § 39 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené seodmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím a odvolacím soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.

Za použití řady odkazů na judikaturu Ústavního soudu související s problematikou důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků stěžovatelka především namítá, že jako klíčový důkaz byl použit důkaz provedený v rozporu s trestním řádem. Dále soudům vytýká, že bez dostatečného zdůvodnění neprovedly některé důkazy, které navrhovala, a velmi obsáhle se vyjadřuje k hodnocení dokazování. Dospívá k závěru, že vinu stěžovatelky se nepodařilo prokázat mimo důvodnou pochybnost a že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jestliže rozhodly o její vině.

Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma, že ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a že mu bez dalšího nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Z textu ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje přezkum na úrovni tzv. "jednoduchého" práva, přičemž jednotlivá tvrzená pochybení obecných soudů na této úrovni dává do souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že z tvrzení předložených stěžovatelkou nelze dovodit zásah do základního práva na spravedlivý proces, a jedná se tedy o návrh zjevně neopodstatněný.

Otázka nezákonnosti klíčového důkazu použitého v neprospěch stěžovatelky v řízení před krajským soudem byla nastolena již v jejím odvolání a zabýval se jí Vrchní soud v Praze. Vrchní soud se v této otázce ztotožnil s názorem soudu nalézacího a Ústavní soud nemá, co by jejich argumentaci vytkl. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze rovněž odkázat v souvislosti se stěžovatelkou namítanými opomenutými důkazy. Oba soudy dostatečným způsobem zdůvodnily, proč k provedení těchto důkazů nebylo přistoupeno. Nejrozsáhlejší část argumentace ústavní stížnosti se pak vyjadřuje k hodnocení provedeného dokazování, když stěžovatelka na rozdíl od nalézacího i odvolacího soudu vyvozuje, že její vina nebyla dostatečným způsobem prokázána. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než znovu připomenout, že není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a že jeho zásah by byl na místě pouze v případě naprosto zásadního pochybení na straně obecných soudů, jehož následkem by bylo porušení sféry základních práv a svobod stěžovatelky. Námitky formulované stěžovatelkou měly být uplatněny v řízení před obecnými soudy. Nelze z nich dovodit přesah do ústavně právní roviny, tedy roviny, na které provádí přezkum Ústavní soud.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V souvislosti s tímto závěrem nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. S ohledem na všechny okolnosti případu projednal Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo pořadí, aniž by vydával samostatné usnesení o naléhavosti věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru