Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 555/02Usnesení ÚS ze dne 30.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.555.02
Datum podání16.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 555/02 ze dne 30. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. S. a J. S., zastoupených Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 10 Co 379/2002 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 2. 2002, č.j. 3 C 134/99-141, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Obce Ú., zastoupené JUDr. Z. N., advokátem, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 10 Co 379/2002 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 2. 2002, č.j. 3 C 134/99-141, jimiž byla mj. pravomocně zamítnuta jejich žaloba proti Obci Ú. o zdržení se prosakování vody do septiku a vyvážení septiku.

Stěžovatelé tvrdí, že jednáním soudů obou stupňů i žalované obce, jako orgánů veřejné moci, byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, věta druhá, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že obecné soudy porušily i čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava"). Dovolání nepodali, protože odvolací soud v poučení napadeného rozsudku dovolání nepřipustil. Podrobně zrekapitulovali skutkové okolnosti případu a tvrdí, že orgán obce fyzickým zásahem do jimi vybudované kanalizační přípojky, se souhlasem soudů obou stupňů, zasáhl do jejich vlastnického práva. Polemizují se zamítavým rozhodnutím soudu ohledně jejich návrhu na vydání předběžného opatření a namítají, že soud dostatečně nezdůvodnil, proč nepřipustil svědeckou výpověď svědka L. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně uložení povinnosti žalované obci zajistit úpravu kanalizačního řadu, uvádějí vlastní právní názor na věc a poukazují na judikaturu obecných soudů. Z uvedených skutečností pak dovozují, že došlo k zásahu do jejich ústavních práv.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že k zásahu do ústavních práv stěžovatelů nedošlo a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Obec Ú., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelé v odůvodnění své stížnosti z větší části polemizují nikoliv s napadenými rozsudky obecných soudů, ale s rozhodnutími, která soudy vydaly ohledně návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření. Ani ve zbytku však ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou. Proto obec navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 3 C 134/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadeným pravomocným rozhodnutím, v daném případě tedy především rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 10 Co 379/2002, bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Stěžovatelé namítli porušení práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, věta druhá, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, z odůvodnění jejich stížnosti však nikterak nevyplývá příčinná souvislost mezi jejich tvrzením a napadeným rozsudkem (napadenými rozsudky). Jinak řečeno, ústavní stížnost neobsahuje podrobnější ústavněprávní argumentaci, a pokud jistou argumentaci obsahuje, jedná se o takovou, kterou Ústavní soud nemohl akceptovat. To se týká zejména tvrzení, že fyzickým zásahem obce do jimi vybudované kanalizační přípojky (konkrétně utěsněním jejich nepovolené přípojky ze septiku do veřejné kanalizace, dosud neschválené k používání), bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ze skutečností zjištěných nalézacím soudem zjevně vyplývá, že to byli naopak stěžovatelé, kteří se v rozporu se schválenou stavební dokumentací na septik a bez zvláštního povolení, připojili na dosud nedokončenou veřejnou kanalizaci. Za takového skutkového stavu se ovšem nemohou účinně domáhat ústavních práv zajišťujících veřejné subjektivní právo na pokojné užívání vlastního majetku. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovatelům nebylo odepřeno, jak zjevně vyplývá již ze samotné existence napadených rozsudků obecných soudů. Ústavní soud neshledal ani namítaný zásah do práva zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 Ústavy, dle něhož všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Toto tvrzení postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. K namítanému porušení práv zakotvených v čl. 90 a čl. 95 Ústavy Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení tato ustanovení sama o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva neobsahují, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci a dělby moci, nezávislosti soudů a soudců.

Z výše uvedeného nutno učinit závěr, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Proto se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a měli-li stěžovatelé za to, že byla posouzena po právní stránce nesprávně (tj. že rozsudky obecných soudů řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.), mohli podat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V právních závěrech obecných soudů však neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru