Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 554/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
odůvodnění
skutek/totožnost
dovolání/důvody
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.554.10.1
Datum podání26.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 128, § 255

141/1961 Sb., § 265 odst.1 písm.h, § 220 odst.1, § 125 odst.1, § 134 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 554/10 ze dne 20. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. L. a 2) Ing. J. L., obou zastoupených Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 5 Tdo 685/2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").V petitu ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

Z trestního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 8/99, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 46 T 8/99 byli oba stěžovatelé uznáni vinnými pokusy trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák. (zkratka "tr. zák." v textu tohoto usnesení označuje v současné době neplatný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a porušování povinností při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění platném do 31.12.1997. Stěžovateli R. L. (dále jen "první stěžovatel") byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a stěžovateli Ing. J. L. (dále jen "druhý stěžovatel") trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Dále byl oběma stěžovatelům uložen shodný peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč (náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, a to prvnímu stěžovateli na dobu osmi let a druhému stěžovateli na dobu pěti let.

Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba stěžovatelé odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 6 To 31/2008 napadený rozsudek v části týkající se stěžovatelů v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že oba uznal vinnými pokusy trestných činů shodných se zrušeným rozsudkem. Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud oba stěžovatele podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro tři skutky, ve kterých obžaloba spatřovala rovněž dílčí útoky trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Pokusů trestných činů se stěžovatelé dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod body I/A a I/B. Pokud se jedná o pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 128 odst. 2, 4 tr. zák. (bod I/A 1-8) - stručně řečeno - stěžovatelé, kteří zastávali statutární funkce ve třech různých obchodních společnostech se sídlem v Jihlavě a dále ve společnosti Zemědělské stavby, a. s., Jihlava (dále jen "Zemědělské stavby"), kteréžto společnosti měly stejný nebo podobný předmět podnikání, v průběhu měsíců září a říjen 1995 uzavřeli osm smluv, jejichž cílem bylo ze společnosti Zemědělské stavby odčerpat majetek a aktiva do dalších společností, které ovládali, případně zajistit těmto společnostem výhodné užívání majetku jmenované společnosti. Podstatou čtyř z těchto smluv byl pronájem nemovitostí ve vlastnictví Zemědělských staveb na 50 let za neúměrně nízký nájem. Dalšími dvěma smlouvami společnost Zemědělské stavby nevýhodně prodala dopravní prostředky a předmětem dvou smluv měl být prodej nemovitostí ve vlastnictví jmenované společnosti za neadekvátně nízké ceny a za stanovení dlouhodobých nízkých splátek kupní ceny, přičemž k realizaci těchto smluv, které by představovaly pro kupující obchodní společnosti prospěch v řádech milionů, nedošlo v důsledku předběžného opatření iniciovaného nově zvoleným představenstvem Zemědělských staveb. Prospěch společností ovládaných stěžovateli by za předpokladu plné realizace prvních čtyř smluv činil více než 180 milionů Kč, z dalších čtyř smluv více než 7,5 milionů Kč. V téže době byly z iniciativy stěžovatelů uzavřeny i další smlouvy, kterými byly vyváděny další části majetku Zemědělských staveb a došlo i k vyvedení části zaměstnanců do společností ovládaných stěžovateli. Pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 k § § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (I/B) se dopustili stěžovatelé tím, že za společnost Zemědělské stavby uzavřeli smlouvy o nákupu akcií za celkovou cenu 5 585 700,- Kč, přičemž sjednaná cena za jednu akcii byla desetinásobná oproti průměrné ceně dosahované v obchodech s týmiž akciemi ve stejné době (k úhradě kupní ceny nedošlo).

První stěžovatel byl za shora uvedené pokusy trestných činů a za sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 52 T 6/2001, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců za současného zrušení výroku o trestu citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (pět roků odnětí svobody). Druhý stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pokud jde o peněžité tresty a tresty zákazu činnosti rozhodl odvolací soud shodně jako soud nalézací.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby byla v neveřejném zasedání odmítnuta. Nejvyšší soud po posouzení věci usnesením ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 5 Tdo 685/2009 dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé rozvedli námitky uplatněné v dovolání, a to první stěžovatel - nenaplnění formálních znaků skutkové podstaty trestných činů podle § 128 odst. 2, 4 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák., zejména nevypořádání se s pojmy "úkor k újmě Zemědělských staveb" a "zvýhodnění společností, jejichž jménem jednal" a i subjektivní stránky citovaných trestných činů; nesprávné určení výše škody, kdy byl použit tzv. "kvalifikovaný odhad"; neuvedení výše prospěchu pod bodem I/A výroku o vině; nevyjádření přímého úmyslu ve skutkové větě v popisu skutku u trestného činu podle § 255 tr. zák.; druhý stěžovatel - nebylo prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky souzených trestných činů; nebyl zjištěn znak "prospěch velkého rozsahu"; nebylo prokázáno, že jednal v postavení osoby zúčastněné na podnikání více společností; důkazní řízení nerespektovalo zásady uvedené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.; soudy vyvozený "úkor" je založen na nezákonných znaleckých posudcích a závěry soudu jsou nepřezkoumatelné; při převádění majetku postupovali dle zvyklostí známých z tzv. privatizace majetku státu a umožňujících účetní metodu ocenění převáděného majetku; při rozhodování o ukládaných sankcích obecné soudy pominuly jeho osobní poměry a neobstaraly si podklady pro možnost uložení peněžitého trestu.

Stěžovatelé v dovolání ocitovali podstatné části usnesení Nejvyššího soudu, ve kterých se tento soud vypořádal s dovolacími námitkami, s tím, že dovolací soud odkázal na závěry obecných soudů a tyto označil za správné, s čímž stěžovatelé nesouhlasí. Námitky uplatněné v dovolání tak považují i za námitky odůvodňující ústavní stížnost. Ač stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížností brojí téměř výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, vztahují se jejich námitky de facto i na rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů, pokud na jejich závěry dovolací soud odkázal.

Vytýkají především nedostatky v důkazním řízení a ve skutkových zjištěních, kterými se dle jejich názoru měl zabývat i Nejvyšší soud a namítají, že nebylo vyhověno jejich návrhu na doplnění dokazování (citují nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 51/96, IV. ÚS 802/02 a III. ÚS 1104/08). Dále vyslovují přesvědčení, že uložené tresty jsou nepřiměřené, a to s poukazem na délku doby, která uplynula od dokonání stíhaných skutků a na délku trestního řízení. Vyslovili přesvědčení, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vztahuje i na jejich případ, byť tento dovolací důvod byl uveden jen v dovolání druhého stěžovatele, a to věcně, nikoliv paragrafově, a Nejvyšší soud se měl přiměřeností trestů zabývat.

IV.

Podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá především v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry soudů. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy soudy vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

V.

Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnili stěžovatelé již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovateli v těchto opravných prostředcích. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud, posuzující spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda soudy odvolací a dovolací se s námitkami stěžovatelů řádně vypořádaly a zda napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do komplexu jejich ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu přijetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

Krajský soud v Brně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatelů. Pozornost věnoval právní kvalifikaci jednání stěžovatelů, včetně naplnění objektivní i subjektivní stránky pokusů trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, a výroku o trestu (str. 61-63, 68-70 rozsudku).

Oba stěžovatelé podali proti odsuzujícímu rozsudku odvolání. Uplatnili výhrady ke způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem a zpochybnili správnost vyvozených skutkových zjištění. Dále rozvedli námitky proti znaleckým posudkům znaleckého ústavu Ekofin, s. r. o., a znalce Ing. M. S., kteréžto znalecké posudky byly vyžádány soudem prvního stupně. Nedostatky těchto posudků spatřovali v tom, že se nevypořádaly s původními znaleckými posudky z přípravného řízení, zpochybnili stanovení obecných cen a neztotožnili se s použitým zaokrouhlováním cen nalézacím soudem a namítli, že o přibráni znalce Ing. S. nebyli informováni. První stěžovatel dále namítl, že znalec Ing. S. neprovedl ohledání oceňovaných nemovitostí a dalších věcí, které oceňoval. Námitku vznesl i proti způsobu stanovení výše "úkoru" a rovněž rozdílu cen nakupovaných akcií. Konečně namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění znaleckých posudků. Druhý stěžovatel zpochybnil listinné důkazy, ze kterých vycházely nové znalecké posudky, k jejichž prostudování mu nebyl poskytnut dostatečný čas, u skutků pod body I/A 5,8 a 9 nebyl zjištěn "úkor", za nesprávné považoval nepřipuštění stanovení ceny majetku formou účetní metody a zpochybnil své postavení jako statutárního orgánu v předmětných společnostech.

Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání stěžovatelů se velmi podrobně zabýval problematikou vyčíslení úkoru pro Zemědělské stavby a prospěchu pro další společnosti ovládané stěžovateli a přezkoumatelným způsobem stanovil výši úkoru a na druhé straně prospěchu, a to částkami nižšími, než stanovil nalézací soud, kterážto úprava se však žádným způsobem nedotkla právní kvalifikace jednání obou stěžovatelů. Na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a v menším rozsahu doplněn dokazováním v rámci veřejného zasedání, upravil odvolací soud částečně znění skutkových vět ve svém rozsudku, aniž by tím v jakémkoliv směru porušil zásadu totožnosti skutků. (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Vyhověl námitkám stěžovatelů týkajících se nenaplnění znaků trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. u skutků uvedených pod body I/A 5, 8 a 9 a obžaloby pro tyto skutky stěžovatele zprostil. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně v rámci důkazního řízení respektoval základní zásady vyplývající z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ač konkrétní námitky uplatněné stěžovateli v odvoláních byly již součástí jejich obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a tento soud se s nimi přezkoumatelným způsobem vypořádal, odvolací soud znovu těmto námitkám věnoval pozornost (str. 26, 30-39 rozsudku) a námitky shledal nedůvodnými. Podrobně odůvodnil rovněž užitou právní kvalifikaci jednání stěžovatelů. Vypořádal se s námitkou týkající se zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, odkázal na zdůvodnění tohoto postupu nalézacím soudem a sám znovu (str. 35 rozsudku) podrobně rozvedl důvody, pro které by navrhované doplnění znaleckých posudků bylo nadbytečné.

Mimořádnou pozornost věnoval odvolací soudu výroku o trestu u obou stěžovatelů, a to především s přihlédnutím k délce trestního řízení v dané věci (str. 41-50 rozsudku), včetně podrobného rozboru důvodů, pro které k průtahům v trestním řízení docházelo, a to nikoliv pouze na straně orgánů činných v trestním řízení, ale též na straně obou stěžovatelů (str 46-49 rozsudku), se závěrem, že stěžovatelům byly právě s ohledem na délku trestního řízení uloženy tresty odnětí svobody ve výrazně nižší výměře, než by byly uloženy za situace, kdy by trestní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě.

I když se odvolací soud vypořádal s procesním pochybením nalézacího soudu spočívajícím v tom, že o přibrání znalce Ing. S. nebyli stěžovatelé vyrozuměni, dodává k tomuto zdůvodnění Ústavní soud následující: Nikoliv každý procesně vadný postup soudu ve smyslu podústavního práva porušuje současně stěžovatelova ústavně zaručené práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Uvedené procesní pochybení bylo v řízení před soudem napraveno, stěžovatelé měli možnost se seznámit se znaleckým posudkem, oni i jejich obhájci měli u hlavního líčení možnost se vyjádřit k obsahu posudku a klást jeho zpracovateli otázky, kteréžto možnosti též využili. Nutno ještě zdůraznit, že podání námitek proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření a formulaci položených otázek (§ 105 odst. 3 tr. ř.) není vázáno žádnou lhůtou, tyto námitky mohli uplatnit v dalším stadiu řízení, což však neučinili; jejich výhrady uplatněné před soudem se týkaly obsahu a závěrů posudku Ing. S.

Nejvyšší soud se v rozhodnutí o dovoláních vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelů, jejichž konkrétní zaměření je rozvedeno pod bodem III. Odůvodnil stanovisko, že námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení a ke skutkovému stavu věci není oprávněn se zabývat, neboť (i dle judikatury Ústavního soudu) zásah dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry v napadeném soudním rozhodnutí. Takový závěr s ohledem na náležité odůvodnění obou ve věci vydaných rozsudků a na jejich návaznost na provedené dokazování, které vyplývá ze spisového materiálu, učinit nelze. I tak se zabýval námitkou týkající se neprovedení doplnění znaleckého posudku se závěrem, že oba soudy dostatečným způsobem vyložily důvody, které je vedly k odmítnutí navrhovaného důkazu (str. 14-15 usnesení).

Velmi podrobně se dovolací soud zabýval námitkami stěžovatelů vztahujícími se k právní kvalifikaci dle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., naplněním formálních znaků této skutkové podstaty, stejně jako stránky subjektivní, objasněním pojmů "na úkor" a "prospěch či výhoda", přičemž odkázal i na podrobné vypořádání se s těmito námitkami odvolacím soudem, se kterým se ztotožnil (str. 16-18, 20-21 usnesení). Dospěl k jednoznačnému závěru, že komplexem všech smluv uzavřených stěžovateli mělo dojít k vyvedení prakticky veškerého movitého a nemovitého majetku Zemědělských staveb do společností ovládaných stěžovateli. Vypořádal se taktéž s vyčíslením výše úkoru, který hrozil Zemědělským stavbám, a na druhé straně výše prospěchu či rozsahu výhod pro společnosti ovládané stěžovateli (str. 19-20 usnesení). Uvedl, že nelze vyloučit, že by následek mohl být i nižší či vyšší, a to v závislosti na okolnostech nezávislých na vůli stěžovatelů, což však nemá žádný podstatný význam pro zvolenou právní kvalifikaci, neboť v každém případě by byla překročena částka 5 000 000,- Kč, která je dolní hranicí pro užití předmětného kvalifikačního znaku (§ 128 odst. 4 tr. zák.). Zdůraznil, že odvolací soud se shodnými námitkami stěžovatelů podrobně zabýval, a to jak procesní způsobilostí znaleckých posudků ústavu Ekofin a Ing. S., tak i výší předpokládaného úkoru a prospěchu (str. 26-27 rozsudku vrchního soudu).

Nejvyšší soud rovněž odkázal na vyčerpávající vypořádání se s námitkami týkajícími se rozhodnutí o vině pokusem trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. soudy obou stupňů s tím, že zdůraznil, jaké povinnosti měli stěžovatelé jako členové představenstva Zemědělských staveb, tyto povinnosti při nákupu předražených akcií bez smysluplného důvodu hrubým způsobem porušili, a to v úmyslu přímém, kteréžto závěry rozhodné pro posouzení subjektivní stránky pokusu předmětného trestného činu jsou v dostatečné míře vyjádřeny i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (str. 21-22 usnesení). Dovolací soud reagoval i na námitku druhého stěžovatele, že nejednal v postavení osoby zúčastněné na podnikání více společností se stejným či obdobným předmětem činnosti (str. 17 usnesení).

S obecnou výtkou obou stěžovatelů, že Nejvyšší soud při vypořádání se s dovolacími námitkami odkazoval na závěry obecných soudů, nelze souhlasit. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a v případě, že soud vyššího stupně se ztotožňuje s odůvodněním nižšího soudu, může se omezit na převzetí tohoto odůvodnění (viz Higginsová a další proti Francii, 1998, Van Hurk proti Nizozemí, 1994, Helle proti Finsku, 1977). Navíc v posuzované věci dovolací soud v rozsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí nejen odkazoval na příslušné části odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, ale rozvedl i další vlastní argumenty vyvracející námitky stěžovatelů.

VI.

Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto, nemaje za potřebné znovu opakovat, co bylo těmito soudy přehledně a srozumitelně vysvětleno, na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Pouze pro úplnost ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu uvádí, že tento návrh soud prvního stupně zamítl a v rozsudku nadbytečnost navrhovaného důkazu řádně odůvodnil, kteréžto odůvodnění dále rozvedly i soudy odvolací a dovolací. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut. Odkazy na nálezy Ústavního soudu v této souvislosti jsou nepřípadné (ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 802/02 a III. ÚS 51/96 na důkazní návrhy nebylo soudy vůbec reagováno a ve věci sp. zn. III. ÚS 1104/08 při existujících důvodných pochybnostech o výši škody bylo zcela opomenuto posouzení spolehlivosti důkazního pramene).

Ve vztahu k námitce stěžovatelů týkající se uložených trestů odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn, při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů nezastupitelné. Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, nepřísluší vstupovat do hodnocení skutečností rozhodujících pro výši trestu provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti. To připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v trestním zákoně stanovených. V posuzované věci bylo navíc nezbytné při rozhodování o druhu a především výměře trestů vzít v úvahu délku trestního řízení. I tomuto požadavku odvolací soud dostál, což konstatoval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, a při rozhodování o uložení trestů oběma stěžovatelům dostatečně kompenzoval délku trestního řízení v dané věci, kterou nelze považovat za přiměřenou, uložením mírnějších trestů odnětí svobody a toto své rozhodnutí náležitě, včetně odkazů na judikaturu Evropského soudu a Ústavního soudu, odůvodnil (str. 41-50 rozsudku vrchního soudu). Podmínky pro zásah Ústavního soudu do výroku o uložených trestech nebyly splněny.

VII.

Obecné soudy v posuzované věci dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Za takových okolností nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo v souladu s kautelami ústavnosti kompenzováno uložením mírnějších trestů, než by odpovídalo závažnosti a rozsahu trestné činnosti stěžovatelů.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru