Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 554/03Usnesení ÚS ze dne 29.04.2004Právo na ochranu listovního tajemství

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 27/33 SbNU 487
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.554.03
Datum podání24.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 14

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 86, § 87, § 88a

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

29/2000 Sb., § 16


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 554/03 ze dne 29. 4. 2004

U 27/33 SbNU 487

Právo na ochranu listovního tajemství

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 554/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. N. B., proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 1 z 18. 3. 2002 sp. zn. 4 T 178/2001, jímž byl stěžovatel odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem, a proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 3. 2003 sp. zn. 8 To 109/2003 o zamítnutí stěžovatelova odvolání.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 178/2001 Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a 14 dnů, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Uložený trest byl vykonán započtením vazby.

Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel v osmi případech u pobočky České pošty v Praze 1 v období od 13. 11. 2000 do 16. 11. 2001 úmyslně uváděl na podacím lístku odesílaných zásilek do ciziny odlišné adresy, než jaké odpovídaly skutečnému adresátovi, poté údajné nedoručení zásilek reklamoval a vylákal, resp. pokusil se vylákat na České poště, s. p., náhradu za nedoručené zásilky, což se mu ve třech případech podařilo, a získal tak částku 4 104 Kč; v pěti případech uplatněnou náhradu ve výši 6 840 Kč již nestačil inkasovat.

Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Městský soud v Praze jako nedůvodné podle ustanovení § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř." nebo "tr. řád") shora uvedeným usnesením.

II.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 2002 sp. zn. 4 T 178/2001 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 8 To 109/2003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu listovního tajemství a právo na respektování presumpce neviny, konkrétně pak ustanovení čl. 13 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:

1. Orgánům činným v trestním řízení se podle mínění stěžovatele nepodařilo prokázat jeho vinu, protože nebylo dokázáno, že by podával podvodné reklamace; nesrovnalosti v rozdílných adresách uváděných na podacích lístcích, na dodejkách a na obálkách zásilek mohly prý zavinit pracovnice pošty a tyto nesrovnalosti nelze považovat za důkaz jeho viny; z argumentu uváděného soudem v odsuzujícím rozsudku, že stěžovatel již v minulosti uplatnil u České pošty nezvykle vysoký počet reklamací (od roku 1996 podal 138 reklamací), nelze prý vyvozovat žádné relevantní závěry ve vztahu k nyní stíhaným skutkům.

2. Obecné soudy měly údajně pochybit v tom, že připustily jako listinné důkazy písemnosti předložené Českou poštou, které požívaly ústavní ochrany listovního tajemství; protože tyto důkazy byly opatřeny nezákonně, nemohly být použity jako usvědčující důkazy.

III.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavně garantovaná zásada presumpce neviny, vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví, že "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.". Podle čl. 2 odst. 2 Listiny "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.". Podle čl. 13 Listiny "Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.".

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

IV.

Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi, a shledal, že tato výtka není důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ústavní soud poukazuje zejména na obsah výpovědí svědků J. H., T. N., M. K. a K. Š., jakož i na listinné důkazy založené v trestním spise, které ve svém souhrnu jsou dostatečným podkladem pro vynesení odsuzujícího rozsudku. I když jde toliko o důkazy nepřímé, tvoří ve svém souhrnu logický řetězec umožňující mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost dospět ke spolehlivému závěru o spáchání skutku a o zavinění stěžovatele. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i druhoinstančního soudu velmi zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Námitky, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byly uplatněny v rámci obhajoby již v průběhu trestního řízení a soudy se s nimi přesvědčivým způsobem vypořádaly.

V.

Ani další výtka uváděná v ústavní stížnosti, týkající se údajného narušení listovního tajemství, nebyla shledána důvodnou.

Ústavní soud zjistil, že v trestním spise jsou založeny různé písemnosti, které policejním orgánům odevzdali zástupci České pošty, s. p., v době, kdy oznamovali podezření z trestného činu spáchaného stěžovatelem. Jde o kopie podacích lístků a tzv. dodejek vyplněných stěžovatelem při podávání zásilky k přepravě na poště, dále o kopie formulářů "prohlášení odesílatele" a "reklamace" vyplněných stěžovatelem při uplatňování reklamace za údajně nedoručenou zásilku, kopie korespondence České pošty se zahraničními poštami při pátrání po reklamovaných zásilkách a kopie účetních dokladů o peněžních náhradách vyplacených stěžovateli za reklamované zásilky. Tyto písemnosti byly přečteny u hlavního líčení, konaného dne 18. 3. 2002, a byly použity jako důkaz v odsuzujícím rozsudku.

Stěžovatel ve vztahu k těmto písemnostem poukazuje na ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), kde se uvádí: "Provozovatel, osoba účastnící se poskytování poštovních služeb, osoba vykonávající kontrolu podle § 33 odst. 2 písm. c) a příjemce, který není adresátem, (dále jen "nositel poštovního tajemství") mají povinnost zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se poštovních zásilek a poštovních poukazů, které se při své činnosti dozvěděli. Takových údajů smějí využívat jen pro potřeby poskytování poštovní služby nebo kontroly; nesmějí umožnit, aby se s nimi neoprávněně seznámila jiná osoba. Odesílatel nebo adresát, případně jejich zástupci nebo právní nástupci mohou nositele poštovního tajemství povinnosti mlčenlivosti zprostit.". Z tohoto ustanovení stěžovatel dovozuje, že k eventuálnímu prolomení poštovního tajemství by mohlo dojít pouze postupem podle § 86 - 87a tr. řádu; protože tento postup nebyl v jeho trestní věci dodržen, šlo o nezákonný postup a provedený důkaz nemohl být použit k jeho usvědčení. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000, v němž bylo vysloveno, že "porušení pravidel pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jakož i při pořizování či získávání "dalších" údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů, vytváří nezákonnost důkazu provedeného v trestním řízení a má samo o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou".

Ústavní soud nemůže stěžovatelově argumentaci přisvědčit. Skutková situace, o niž se opíral nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 11), byla jiná a nelze z ní vyvozovat stejné právní závěry jako v nynější věci. Především nelze přehlédnout, že použité evidenční podklady nebyly v nyní posuzovaném případě opatřeny z iniciativy orgánů činných v trestním řízení, nýbrž byly předloženy poškozenou stranou, tj. státním podnikem Česká pošta, která podaným trestním oznámením mj. uplatňovala svá práva poškozeného v adhezním řízení. Právo poškozeného předkládat důkazy v adhezním řízení za tím cílem, aby se domohl svých oprávněných majetkových práv, je stejně legitimní jako právo obviněného na obhajobu, a orgány činné v trestním řízení nemohou toto právo poškozenému upírat, protože by postupovaly proti smyslu ustanovení § 43 a násl. tr. ř. Podle názoru Ústavního soudu nemá stěžovatel právo dovolávat se vůči provozovateli poštovní služby povinnosti mlčenlivosti podle § 16 zákona o poštovních službách. Povinnost mlčenlivosti by mohla vzniknout provozovateli na základě platného uzavření poštovní smlouvy podle § 4 zákona o poštovních službách. Za situace, kdy stěžovatel uzavíral poštovní smlouvu s podvodným úmyslem vylákat neoprávněně náhradu za nedoručenou zásilku, lze podle § 39 občanského zákoníku pokládat takovou smlouvu za neplatnou, protože jednání stěžovatele (odesílatele) odporovalo zákonu a příčilo se dobrým mravům.

Ústavnísoud neshledal žádné pochybení ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, které v dané věci použily písemnosti související s poštovním provozem jako důkazy, aniž by přitom dodržely postup podle § 86 - 87a, resp. § 88a tr. řádu. Postup upravený v ustanoveních § 86 - § 87a tr. ř. se vztahuje toliko na nakládání se zásilkami, nikoliv na nakládání se všemi údaji o manipulaci s poštovními zásilkami. Podle názoru Ústavního soudu nelze v daném případě aplikovat ani na základě analogie ustanovení § 88a tr. řádu, které zní: "Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn.". Ustanovení § 88a tr. ř. se vztahuje toliko na telekomunikační provoz a telekomunikační tajemství upravené zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv však na poštovní služby upravené zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Není pochyb o tom, že ochrana listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, zakotvená v čl. 13 Listiny, se vždy vztahuje na obsah zásilek a písemností. Pokud však jde o jiné "vedlejší" písemnosti a záznamy vzniklé v souvislosti s provozem poštovních a telekomunikačních služeb, na jejichž vzniku se podílí také provozovatel poštovních a telekomunikačních služeb, eventuálně též státní orgány, není tato ochrana bezvýjimečná. Tato ochrana se vztahuje toliko na ty "vedlejší" údaje, z nichž by bylo možno, byť i zprostředkovaně, zjišťovat informace týkající se osobní sféry lidí, zejména osobních dat, intimního, společenského a hospodářského života lidí a institucí. Této ochrany však nepožívají ty "vedlejší" údaje, které jsou nezbytné k uplatnění právních nároků provozovatele poštovních a telekomunikačních služeb vůči osobě, jíž jsou tyto služby poskytovány. Pokud by totiž provozovatel poštovních a telekomunikačních služeb nemohl tyto "vedlejší" údaje nikomu poskytnout, ocitl by se v nerovném postavení, které by mu znemožňovalo dosáhnout svých práv. Ani orgány činné v trestním řízení nejsou v takových případech vázány podmínkami § 86 až § 87c a § 88a tr. ř. a mohou tyto "vedlejší" údaje použít jako důkazy při stíhání trestných činů namířených proti majetkovým právům poškozených provozovatelů poštovních a telekomunikačních služeb.

VI.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavnísoud neshledal, že by rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru