Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 553/06Nález ÚS ze dne 30.01.2007K právu na azyl

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na azyl
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění ... více
Věcný rejstříkazyl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/44 SbNU 217
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.553.06
Datum vyhlášení30.01.2007
Datum podání22.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3, čl. 43

Ostatní dotčené předpisy

325/1999 Sb., § 12, § 91


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 553/06 ze dne 30. 1. 2007

N 17/44 SbNU 217

K právu na azyl

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 30. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06 ve věci ústavní stížnosti I. I. S., státního příslušníka Ruské federace, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006 č. j. 3 Azs 182/2005-122 vydanému ve věci stěžovatelovy žádosti o udělení azylu v České republice.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2006 se I. I. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, vydaný v azylové věci podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění před novelou učiněnou zákonem č. 165/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006.

II.

2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") sp. zn. 10 Az 184/2003 vyplývá, že stěžovatel podal dne 30. 9. 1999 žádost o přiznání postavení uprchlíka na území České republiky, v níž uvedl, že byl v zemi původu obviněn z rozkradení peněz státu a z toho, že se v době vyhlášení celostátního pátrání skrýval. Ve skutečnosti však v té době byl v České republice. V Ruské federaci byl rok vězněn a jeho pronásledování pokračovalo i po propuštění z vězení. Přestože byl v nemocnici, musel sám jezdit na výslechy, kde se měl přiznat, nevěděl však k čemu, neboť vyšetřovatelé nezískali v průběhu řízení žádné důkazy. Dne 13. 3. 1998 vstoupil legálně do Ruské federace, při svém výjezdu byl dne 21. 3. 1998 zatčen na hranicích s Ukrajinou. V písemném doplnění žádosti o přiznání postavení uprchlíka stěžovatel podrobně popsal svůj pobyt ve vazební věznici, zejména nedobré zacházení s ním, v důsledku čehož byl po svém propuštění uznán invalidním ve třetím stupni.

3. Pohovor k žádosti byl proveden v uprchlickém táboře Jezová, na žádost stěžovatele v jazyce ruském a za přítomnosti tlumočnice. Zde stěžovatel mj. uvedl, že v Rusku není členem žádné politické strany, důvody jeho žádosti jsou však přesto politické, neboť jeho trestní stíhání mělo politický základ. Stíhání bylo zahájeno na popud náměstka ministra financí, z obsahu usnesení o zahájení stíhání pak jasně vyplývá, že jeho důvody jsou čistě politické. Transakce, která je záminkou trestního stíhání, byla provedena v době, kdy již v bance nepracoval a na její přípravě se nepodílel. O dlouhodobý pobyt na území České republiky nežádal, protože nemá platný zahraniční pas. Z toho důvodu žádal, aby mu byl povolen pobyt na území České republiky v režimu zákona o azylu.

4. Ministerstvo vnitra dne 14. 7. 2003 žádosti stěžovatele o azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu, jehož tehdejší znění bylo následující:

"Důvody udělení azylu

§ 12

Azyl ministerstvo cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

§ 13

Zvláštní důvody udělení azylu

(1) Manželu azylanta nebo jeho svobodným dětem mladším 18 let ministerstvo udělí na jejich žádost nebo na žádost azylanta azyl, i když v řízení o udělení azylu nebudou zjištěny důvody podle § 12. Udělení azylu manželu azylanta je podmíněno trváním manželství ve státě, který azylant opustil z důvodů podle § 12.

(2) Rodičům azylanta mladšího 18 let ministerstvo udělí na jejich žádost azyl, i když v řízení o udělení azylu u nich nebudou zjištěny důvody podle § 12.

§ 14

Azyl z humanitárních důvodů

Ministerstvo může udělit azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebudou zjištěny důvody podle § 12.",

nevyhovělo. Současně rozhodlo, že se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování dle § 91 zákona o azylu, jehož tehdejší znění bylo následující:

"§ 91

Překážky vycestování

(1) Povinnost ukončit pobyt neplatí,

a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat

1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo

2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo

3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo

b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

(2) Ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže cizinec

a) může vycestovat do jiného státu, nebo

b) ohrožuje bezpečnost státu nebo je odsouzen za zvlášť závažný trestný čin anebo je-li to odůvodněno plněním mezinárodních závazků; v takovém případě se cizinci umožní vyhledat si nejdéle do 60 dnů přijetí v jiném státě. Pokud tento cizinec doloží, že nemůže z území vycestovat, udělí mu policie vízum za účelem strpění pobytu podle zvláštního právního předpisu.".

5. Vztažení překážky vycestování Ministerstvo vnitra odůvodnilo tak, že po zhodnocení výpovědí stěžovatele, informací o zemi původu a obsahu překážek vycestování dle § 91 zákona o azylu shledalo existenci této překážky, neboť nelze vyloučit, že po návratu do vlasti by mu hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 18. 12. 2002 mj. vyplývá, že podle trestního zákona Ruské federace hrozí osobě, která spáchala trestný čin podle čl. 160 odst. 3 písm. b), trest odnětí svobody v rozsahu 5 - 10 let s konfiskací či bez konfiskace majetku. V odůvodnění svého rozhodnutí ministerstvo dále konstatovalo, že "V případě porušení kauce, na základě které byla osoba propuštěna z vyšetřovací vazby a neoprávněně opustila RF, hrozí propadnutí kauce a odsouzení podle konkrétního spáchaného činu + 2 roky sazby navíc.". Uvedenou výši trestní sazby či případný trest konfiskace majetku a propadnutí kauce nelze považovat vzhledem k závažnosti trestné činnosti za nehumánní. Zbývající kritéria, na základě kterých by bylo možné vyslovit překážky vycestování, se na žadatele nevztahují.

6. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2003 (s výjimkou části pojednávající o překážkách vycestování) stěžovatel napadl správní žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 6. 10. 2003. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 8. 4. 2004. Městský soud se ztotožnil se závěry žalovaného ministerstva, že stěžovatel v průběhu celého azylového řízení neuvedl ani nenaznačil, že by jeho trestní stíhání v zemi původu bylo zahájeno v důsledku jeho předchozího uplatňování politických práv a svobod anebo zastávání určitých politických názorů a že by se pro konkrétní, veřejně deklarované či projevené názory stal státní moci nepohodlným. Městský soud dále konstatoval, že ani po skončení soudního řízení mu nejsou politické názory žalobce známy. Nebylo tudíž prokázáno, že by byl žalobce pronásledován, resp. trestně stíhán za uplatňování politických práv a svobod nebo pro své politické názory ani že by pro tyto názory byl kriminalizován. Podle městského soudu je nesporné, že stěžovatel byl ve své vlasti vystaven důsledkům extrémně závažných podmínek vyskytujících se v ruských vazebních věznicích a nelze vyloučit, že trestní stíhání stěžovatele bylo stiženo závažnými vadami, včetně nezákonnosti. Tyto skutečnosti, stejně jako poškození zdraví stěžovatele, sice nemohou být důvodem poskytnutí azylu, našly nicméně svůj výraz v rozhodnutí žalovaného o vztažení překážky vycestování na stěžovatele podle § 91 zákona o azylu.

7. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004 stěžovatel napadl kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Nezákonnost dle písmene a) citovaného ustanovení spatřoval v nesprávném výkladu podmínek udělení azylu podle § 12 zákona o azylu soudem, který je vztáhl pouze na politická práva a svobody v užším slova smyslu. Stěžovatel byl toho názoru, že je nutno uvedená práva a svobody vykládat extenzivně, aby zahrnovaly nejen práva politického charakteru, nýbrž i práva daleko důležitější, jako právo na zbavení osobní svobody pouze na základě řádného důvodu a na základě rozhodnutí soudu a dále pak i právo na vedení spravedlivého trestního procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Poukázal též na rozpor mezi neudělením azylu a uplatněním překážky vycestování. Vady řízení dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřoval stěžovatel v tom, že soud neprovedl jím navržené důkazy, zejména příslušnými ustanoveními trestního řádu Ruské federace. Nepřezkoumatelnost dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřoval zejména v závěru soudu, že žalovaný správní orgán se věnoval případu zodpovědně a mimořádně pozorně, když na jiném místě konstatoval, že žalovaný porušil zákon, nerespektoval lhůty, spis nebyl řádně veden a ztrácely se z něj materiály.

8. Nejvyšší správní soud dospěl ke shodným závěrům jako Městský soud v Praze, tedy že bez ohledu na opodstatněnost stěžovatelových tvrzení o politickém pozadí dané kauzy, resp. zapletenosti politických struktur či tajných služeb do ní, žádná z jím uplatněných skutečností nedokládá, že by byl trestně stíhán (pronásledován) za uplatňování politických práv a svobod, případně se důvodně obával pronásledování pro zastávání určitých politických názorů. I v případě, že by přistoupil na stěžovatelovu tezi o snaze státních orgánů nezákonně jej stíhat, je zřejmé, že důvodem takového jednání nebyla politická orientace stěžovatele, nýbrž jeho (byť dřívější) vysoké postavení ve sféře komerčního bankovnictví v Ruské federaci, s nímž je celá trestní kauza spojena. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že pojem politické přesvědčení je nutno vykládat extenzivně v jím nastíněném smyslu, neboť účelem politického azylu není poskytovat ochranu osobám politicky indiferentním, nýbrž osobám s jednoznačnou politickou orientací, která se neslučuje se směrem, jímž se ubírá politika vládní. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky udělení azylu podle § 12 písm. a) ani b) zákona o azylu, neboť nebyl v zemi původu pronásledován ani mu nehrozí pronásledování z důvodů zákonem taxativně vyjmenovaných. K tvrzení stěžovatele o vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že udělení azylu a vztažení překážky vycestování jsou dva rozdílné právní instituty, neboť rozhodnutí o posléze uvedeném je vázáno na negativní rozhodnutí ohledně prvého. I tehdy, nesplňuje-li žadatel podmínky udělení azylu, totiž mohou v případě jeho návratu nastat (hrozit) skutečnosti předvídané ustanovením § 91 zákona o azylu. Obě na sebe navazující rozhodnutí žalovaného byla tudíž vydána v souladu se zákonem o azylu a žádný logický rozpor mezi nimi neexistuje. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s namítanými vadami řízení před žalovaným soudem a mj. uvedl, že postup orgánů Ruské federace nebylo možno hodnotit z pohledu jejích zákonů, nýbrž ve vztahu k mezinárodněprávním předpisům, které našly výraz rovněž v české právní úpravě v podobě zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se také ztotožnil se závěry soudu ohledně pořádkových lhůt a důsledků jejich porušení. K otázce soudního přezkumu rozhodnutí o udělení či neudělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu poukázal na svoji judikaturu, dle níž azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Samotné správní rozhodnutí pak podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Žádné z uvedených pochybení v rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud neshledal. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2006.

III.

9. V odůvodnění ústavní stížnosti, neobsahující - kromě poukazů na jednotlivé články dokumentů o základních právech a svobodách - podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatel tvrdil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, jakož i v řízení mu předcházejícím byl porušen čl. 3 odst. 3, čl. 43, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

10. Ke skutkovým okolnostem stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že 21. 3. 1998 byl zadržen na hranici s Ukrajinou při výjezdu z Ruské federace, kdy byl údajně bit uniformovanými milicionáři, přičemž lékařská pomoc mu byla odepřena. Usnesení o jeho obvinění ze dne 30. 1. 1998 mu bylo předloženo až v květnu 1998. Dne 30. 1. 1998 bylo vydáno rozhodnutí o vzetí do vazby. Dne 24. 3. 1998 mu bylo oznámeno nové obvinění. Soudní řízení ve věci vazby proběhlo až v roce 1999. Z vazby byl propuštěn na kauci, bez vystavení příjmového dokladu o složení kauce.

11. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry Nejvyššího správního soudu učiněnými v napadeném rozhodnutí, zejména pokud jde o hodnocení vzájemného vztahu ustanovení § 12 a 91 zákona o azylu. Je toho názoru, že dospěl-li soud k závěru, že v jeho případě je dána překážka vycestování, měl dospět i k závěru, že jsou dány i podmínky pro udělení azylu. Polemizoval dále i s interpretací pojmu "politická práva a svobody" dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Je toho názoru, že výklad ustanovení § 2 odst. 7 citovaného zákona byl měl být souladný s tím, jak nově definuje "pronásledování" novela zákona o azylu provedená zákonem č. 165/2006 Sb. Stěžovatel poukázal na svoji (blíže nespecifikovanou) knihu vydanou v roce 2003 v Praze, v níž jsou údajně vyjádřeny jeho politické názory, pro které je ve skutečnosti celé trestní řízení v Ruské federaci proti němu vedeno, a uvedl, že obecné soudy k ní vůbec nepřihlédly, čímž porušily rovnost zbraní mezi účastníky řízení. Obecným soudům dále vytkl, že se nezabývaly možností udělení azylu z humanitárních důvodů. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že řízení probíhalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. dobu 46 měsíců u Ministerstva vnitra (s povinností rozhodnout ve lhůtě 30 dnů) a dobu 36 měsíců před obecnými soudy, čímž byla porušena zásada spravedlivého řízení.

IV.

12. Nejvyšší správní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že čl. 43 Listiny je vyjádřením skutečnosti, že Česká republika je signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků podepsané v Ženevě dne 31. 1. 1951 (dále jen "Ženevská úmluva"). Ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 Sb. je pak téměř doslovnou transpozicí čl. 1 Ženevské úmluvy. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku provedl výklad tohoto ustanovení a podrobně vysvětlil rozdíl mezi institutem azylu tak, jak je upraven v citovaném ustanovení § 12, a institutem překážky vycestování podle § 91 citovaného zákona. Samotné řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy. Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Není tedy povinen provést všechny navržené důkazy, je však povinen v odůvodnění rozsudku vysvětlit, proč navržené důkazy neprovedl. To se v daném případě stalo. Ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny se lze domáhat pouze ve spojení s konkrétním právem upraveným v následujících ustanoveních Listiny. Pokud jde o namítané průtahy v řízení, věc stěžovatele napadla u Nejvyššího správního soudu dne 23. 5. 2005 a rozsudek ve věci byl vynesen dne 24. 5. 2006. Věc byla vyřízena podle pořadí daného číslem spisové značky ve věcech azylových v přednostním režimu podle ustanovení § 56 odst. 2 s. ř. s. Závěrem Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zamítl, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

13. Ministerstvo vnitra jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost považuje za neoprávněnou, neboť se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí, tak i rozsudky obecných soudů byly vydány v souladu s právními předpisy. Všechny stěžovatelovy námitky k neudělení azylu uplatněné v ústavní stížnosti jsou nedůvodné a byly kasačním soudem již v předcházejícím řízení náležitě a podrobně vypořádány. Stěžovatelem požadovaný a naznačovaný extenzivní výklad ustanovení § 12 zákona o azylu (vymezující politické důvody pro udělení azylu) míří podle názoru správního orgánu proti smyslu a účelu azylu jako výjimečného právního institutu, který je určen k ochraně proti politickému pronásledování, a není (a nikdy nebyl) universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl.

V.

14. Stěžovatel - na rozdíl od Nejvyššího správního soudu - nevyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání; to proběhlo ve dnech 16. a 30. ledna 2007.

15. Při ústním jednání dne 30. ledna 2007 potvrdil stěžovatel k dotazu Ústavního soudu, že i v současnosti pobývá na území České republiky legálně a nejsou vůči němu - v důsledku přiznané překážky vycestování - činěny ze strany orgánů veřejné moci České republiky žádné kroky směřující k ukončení pobytu na jejím území.

16. Právní zástupce stěžovatele navrhl při ústním jednání provedení důkazu knihou (sepsanou v jazyce ruském, v níž jako autor je uveden A. P., 2002 a jako vydavatel Heldenburg, s. r. o., 2003). Stěžovatel, vyslechnut Ústavním soudem k autorství, prohlásil, že A. P. je pseudonymem, skutečným autorem že je on sám.

17. Ústavní soud navržený důkaz neprovedl. Uvedená kniha napsaná samotným stěžovatelem v roce 2002 a vydaná v roce 2003, byť by i líčila stěžovatelův pohled na perzekuci, které měl být v Ruské federaci podroben, nemůže být považována za způsobilou dokázat, že k takové perzekuci v letech, které předcházely jejímu sepisu i rozhodnutím, proti nimž stěžovatel brojil, vskutku docházelo, a zejména nemůže přinést důkazy o tom, že šlo o pronásledování z důvodů politických. Dokazování čtením této knihy nepřineslo by nic více, než důkaz o tom, jak stěžovatel sám vidí své vlastní životní osudy.

VI.

18. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Az 184/2003, jakož i s vyjádřením Nejvyššího správního soudu a Ministerstva vnitra k ústavní stížnosti, vzal v úvahu průběh ústního jednání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba zamítnout z následujících důvodů.

VI.a)

19. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatel je neúspěšným žadatelem o azyl v České republice, kterému bezprostředně nehrozí vyhoštění s ohledem na skutečnost, že mu byla rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2003 přiznána překážka vycestování podle tehdy platného § 91 zákona o azylu. Podle novely azylového zákona uskutečněné zákonem č. 165/2006 Sb. se nyní jedná o tzv. doplňkovou ochranu upravenou zejména v ustanoveních § 14a a 14b zákona o azylu. Podle Čl. II odst. 1 citované novely "Cizinec, který pobývá na území na základě překážky vycestování udělené podle § 91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je povinen před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dní nebo na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu si svůj další pobyt na území upravit podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. ...". Podle ustanovení § 53a odst. 1 nyní platného znění zákona o azylu "Ministerstvo udělí osobě požívající doplňkové ochrany oprávnění k pobytu na území na dobu, po kterou jí hrozí vážná újma podle § 14a, nejméně však na 1 rok, a na tuto dobu jí vydá průkaz oprávnění k pobytu, jehož náležitosti stanoví § 60a. Trvají-li důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena, nebo nenastanou-li důvody uvedené v § 17a, tuto dobu ministerstvo na žádost osoby požívající doplňkové ochrany podanou nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na niž jí je doplňková ochrana udělena, i opakovaně prodlouží, vždy nejméně o 1 rok; současně se prodlouží doba platnosti průkazu oprávnění k pobytu osoby požívající doplňkové ochrany. Nerozhodne-li ministerstvo o žádosti v době platnosti oprávnění k pobytu na území, prodlužuje se udělené oprávnění k pobytu na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o žádosti. Pokud podání žádosti ve stanovené lhůtě zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po odpadnutí těchto důvodů.".

20. Z ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze nevyplývá, zda a po jakou dobu bylo stěžovateli Ministerstvem vnitra podle § 53a odst. 1 zákona o azylu uděleno, resp. (opakovaně) prodlouženo oprávnění k pobytu na území České republiky. Stěžovatel však nejen že netvrdil a netvrdí, že má být z území České republiky vyhoštěn proto, že důvody pro udělení doplňkové ochrany pominuly nebo že má být vydán z jiných důvodů, ale výslovně potvrdil, že žádné kroky vedoucí k ukončení jeho pobytu na území České republiky orgány její veřejné moci vůči němu v tomto směru neučinily.

VI.b)

K tvrzenému porušení čl. 43 Listiny

K ústavněprávnímu zakotvení práva na politický azyl

21. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv je právo na azyl zakotveno v čl. 14, jehož znění je následující:

"Čl. 14

(1) Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.

(2) Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně odůvodněného nepolitickými zločiny nebo činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů."

Všeobecná deklarace má přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Je doporučením, a proto nevytváří pro státy závazky ani není přímým pramenem práva. Pro vnitrostátní soudy nemá právní závaznost, neboť není mezinárodní smlouvou. Všeobecné deklarace lidských práv se tudíž při podání k vnitrostátním soudům nelze účinně dovolávat (stěžovatel tak ostatně ani nečiní). Podle publikace "Ochrana uprchlíků - Průvodce mezinárodním uprchlickým právem" vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky a Meziparlamentní unií (v českém překladu na adrese http://www.unhcr.cz/) "Termín azyl není v mezinárodním právu definován; stal se však sjednocujícím termínem pro souhrn ochrany poskytované danou zemí uprchlíkům na jejím území. Azyl znamená, přinejmenším, základní ochranu - tj. zákaz násilného vrácení (refoulement) na hranice oblasti, kde by svoboda či život uprchlíka mohly být ohroženy - na dočasné období s možností zůstat v hostitelské zemi do doby, než bude nalezeno řešení mimo tuto zemi. V mnoha zemích však termín azyl znamená mnohem více a zahrnuje v sobě práva stanovená v Úmluvě z roku 1951 a někdy rozsah těchto práv i překračuje.".

22. V Mezinárodním paktu o občanských a politických právech ani Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech právo na azyl není výslovně uvedeno.

23. Úmluva ani její Protokoly nezakotvují právo na politický azyl. V Úmluvě není výslovně vyjádřena ani zásada "non-refoulement". Existence obdoby "non-refoulement" je dovozována až z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud"). Je ovšem skutečností, že v rámci Rady Evropy Parlamentní shromáždění již v roce 1961 přijalo doporučení 293 (1961) o právu na azyl, podle něhož Výbor ministrů měl zahrnout do druhého dodatku k Úmluvě právo na azyl před pronásledováním, s výjimkou pronásledování za nepolitické trestné činy, což se nestalo. Na uvedené doporučení se Parlamentní shromáždění Rady Evropy odvolává i v doporučení 1236 (1994) o právu na azyl, kde mj. uvádí, že Rada Evropy, i když nikdy nevtělila právo na azyl do právně závazného dokumentu, vždy žádala své členy, aby s uprchlíky a žadateli o azyl zacházeli "ve zvláště liberálním a humanitárním duchu", při plném respektování principu "non-refoulement". Parlamentní shromáždění opětovně doporučilo změnit Úmluvu tak, aby zaručovala právo na azyl.

24. Právo na azyl výslovně nezmiňuje ani Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna vyhláškou č. 143/1988 Sb.).

25. Právo na azyl nezakládá ani Ženevská úmluva (uveřejněna vyhláškou č. 208/1993 Sb.), včetně Protokolu k ní z roku 1967.

26. Z výše uvedeného vyplývá, že neexistuje mezinárodní instrument zavazující Českou republiku, který by zakládal povinnost přijmout žádost o přiznání postavení uprchlíka, resp. azylu, a rozhodnout o ní, tím méně pak takovouto žádost akceptovat.

27. Listina základních práv a svobod politický azyl výslovně zmiňuje v čl. 43 (který je systematicky zařazen v hlavě šesté - Ustanovení společná), jenž zní: "Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.". Ústavní soud je toho názoru, že citovaný článek nelze považovat za ústavní zakotvení základního (tj. ve smyslu čl. 1 Listiny nezadatelného, nezcizitelného, nepromlčitelného a nezrušitelného) práva na politický azyl; jinak řečeno, právo na azyl nelze považovat za přirozené právo člověka.

28. Z uvedeného však neplyne, že by byl čl. 43 Listiny pouze proklamativní a přímo neaplikovatelný (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny), tedy že by se cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod mohl domáhat politického azylu pouze v rámci zákonné úpravy.

29. Naproti tomu nelze považovat právo azylu za právo nárokové; ani Listina, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto. Rozhodnutí o neudělení politického azylu cizinci nemusí proto být nesouladné s čl. 43 Listiny.

V posuzované věci Ústavní soud nezjistil nic, co by nesouladu výroku napadeného rozhodnutí s čl. 43 Listiny nasvědčovalo.

VI.c)

K možnému porušení čl. 3 a 8 Úmluvy

30. Přes výše uvedené konstatování však není vyloučeno, že ústavní stížnost namítající neudělení azylu může být Ústavním soudem posouzena z pohledu jiných ustanovení chránících základní lidská práva a svobody, zejména v případech, kdy má být vykonáno správní vyhoštění stěžovatele z území České republiky, trest vyhoštění nebo kdy má dojít k vydání do ciziny podle trestního řádu.

Znění čl. 3 a 8 Úmluvy je následující:

"Čl. 3

Zákaz mučení

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu."

"Čl. 8

Právo na respektování rodinného a soukromého života

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.".

31. Podle rozsudku Evropského soudu ze dne 6. 3. 2001 ve věci Hilal proti Spojenému Království, 2001 (česky uveřejněno v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 5/2001; v anglickém znění k dispozici na internetových stránkách Evropského soudu), měl být stěžovatel deportován do Zanzibaru. Ve stížnosti tvrdil, že dojde-li k vydání, bude vystaven riziku mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Evropský soud připomněl, že smluvní strany Úmluvy mají v souladu se zavedenými principy mezinárodního práva a s ohledem na závazky vyplývající z Úmluvy právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců na svém území. Při výkonu práva vyhostit takové cizince však musí brát ohled na čl. 3 Úmluvy, který vyjadřuje jednu ze základních hodnot demokratických společností. Vyhoštění cizince tak může založit problém podle citovaných ustanovení Úmluvy, pokud byly prokázány podstatné důvody domnívat se, že by taková osoba po svém vyhoštění v přijímací zemi čelila reálnému riziku nakládání v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Za takových okolností čl. 3 Úmluvy zahrnuje závazek nevydat osobu této zemi.

32. Podle rozsudku Evropského soudu ve věci Bader a další proti Švédsku, 2005 (česky uveřejněno v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005) deportace cizince smluvním státem může vyvolat otázku podle čl. 3 Úmluvy, a tudíž vyvolat odpovědnost členského státu Úmluvy v případech, kdy by deportace znamenala reálné riziko, že dotyčná osoba bude v přijímacím státu vystavena zacházení v rozporu s citovaným článkem. Za těchto okolností čl. 3 Úmluvy zahrnuje povinnost nedeportovat dotyčnou osobu do takové země. Kromě toho Evropský soud v dřívějších případech nevyloučil možnost, že podle čl. 2 Úmluvy nebo čl. 1 Protokolu č. 6 k Úmluvě vzniká odpovědnost smluvního státu, je-li cizinec deportován do země, kde mu hrozí vážné riziko popravy v důsledku uložení trestu smrti nebo jinak. Evropský soud také uznal, že extradičním rozhodnutím může za určitých okolností vzniknout otázka podle čl. 6 Úmluvy, pokud ve státě, který o jeho vydání žádá a kam má být deportován, uprchlík neměl, nebo hrozí riziko, že nebude mít, spravedlivý proces.

33. Rozhodnutí vyhostit cizince - žadatele o azyl - může tudíž vyvolat problém z hlediska čl. 3 Úmluvy (s nímž koresponduje čl. 7 odst. 2 Listiny), jestliže existují závažné a ověřené důvody se domnívat, že dotyčný je vystaven reálnému riziku, že by byl podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (tzv. test "reálného rizika"). Vedle toho Evropský soud ve své judikatuře potvrdil princip, že vrácení nebo vypovězení cizince ze země, v níž žijí jeho blízcí příbuzní, může znamenat narušení jeho práva na respektování rodinného života a zakládat porušení čl. 8 Úmluvy (s nímž koresponduje čl. 10 odst. 2 Listiny). Posledně citovaný článek Úmluvy však garantuje pouze výkon práva na respektování "existujícího" rodinného života a nezahrnuje právo zvolit si jeho geografický rozměr. Stát není povinen vpustit cizince na své území, aby tam vytvořil nová rodinná pouta (srov. rozsudek pléna Evropského soudu ze dne 20. 3. 1991 ve věci Cruz Varas and others v. Sweden, § 87 a násl., v anglickém znění uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu).

34. Z ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovateli byla udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu, která stále trvá. Z toho důvodu mu tudíž bezprostředně nehrozí vyhoštění z České republiky. Za těchto okolností je Ústavní soud toho názoru, že v případě stěžovatele nedošlo k porušení čl. 3 ani čl. 8 Úmluvy, resp. jim odpovídajících ustanovení čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny.

35. Ústavní soud je dále toho názoru, že za popsaných okolností daného případu nebylo nezbytné se vyjadřovat k existenci nebo neexistenci potenciálních porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu předvídatelných důsledků realizovaného vyhoštění stěžovatele (srov. např. rozsudek pléna Evropského soudu ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. The United Kingdom, uveřejněno v anglickém znění na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva).

VI.d)

K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

36. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež ve své podstatě zaručuje právo na nezávislý a nestranný soud. Ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí (jemuž v daném případě předcházelo jiné soudní rozhodnutí), přičemž stěžovatel nedostatek nezávislosti ani nestrannosti soudu nenamítal, však Ústavní soud nemůže než konstatovat, že obecné právo na soud dle čl. 36 odst. 1, stejně jako právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, bylo zachováno.

37. Protože správní rozhodování v azylových věcech (resp. ve věcech mezinárodní ochrany uprchlíků) podléhá v České republice soudnímu přezkumu, je zřejmé, že takový soudní přezkum musí respektovat v jednotlivých případech základní požadavky spravedlivého procesu, byť z judikatury Evropského soudu vyplývá, že řízení ve věcech cizinecké policie (udělení politického azylu, vyhoštění, vydání) nepatří ani do "občanskoprávní" oblasti, ani do oblasti "trestní", a případný soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů vydaných ve věcech mezinárodní ochrany uprchlíků nepodléhá požadavkům kladeným na spravedlivé řízení čl. 6 Úmluvy (viz např. Case of Maaouia v. France, 2000, § 36 a násl., anglické znění rozsudku Velkého senátu ze dne 5. 10. 2000, zveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu). Je však nepochybné, že v podmínkách České republiky soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí vydaných orgány veřejné správy ve věcech mezinárodní ochrany uprchlíků musí splňovat požadavky spravedlivého procesu dle relevantních ustanovení hlavy páté Listiny. Jinak řečeno, byť se na takový soudní přezkum neaplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aplikují se na něj principy spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny.

38. Podstatou tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu jsou dle přesvědčení Ústavního soudu námitky vyjadřující nesouhlas s právními závěry Nejvyššího správního soudu učiněnými v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není v jeho působnosti napravovat právní nebo skutkové omyly, jichž se tyto soudy dopustily, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41 (45-46)]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy podle toho, jak se na věc dívá jedna ze stran.

39. Ústavní soud uzavírá, že ve věci rozhodující obecné soudy svá rozhodnutí v rámci kontradiktorních řízení, během nichž stěžovatel mohl předkládat stanoviska a důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení, řádně zdůvodnily. Ústavní soud, který není další soudní instancí, jež by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání, neshledává žádného důvodu, pro který by mohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI.e)

K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy - průtahy v řízení

40. Ústavně relevantní je tvrzení stěžovatele, že řízení před správními soudy probíhalo po nepřiměřeně dlouhou dobu 36 měsíců, čímž bylo porušeno základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Za okolností daného případu toto základní právo nelze ovšem dovodit z čl. 6 Úmluvy, na který poukazuje stěžovatel a který se - jak již uvedeno - na řízení ve stěžovatelově věci nevztahuje, nýbrž z čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ...". Citovaný článek Listiny totiž, na rozdíl od čl. 6 Úmluvy, výslovně nehovoří o soudním rozhodování o "občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění". Požadavky čl. 38 odst. 2 Listiny je proto možné vztahovat na jakákoliv projednání věci před obecnými soudy, tedy včetně přezkumu správních rozhodnutí obecnými soudy.

41. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 71/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 83, str. 281 (284)], tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42, str. 35 (39)].

42. Tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení v odůvodnění ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné zvláště se k tomuto tvrzení vyjadřovat, byť se zdá, že je prima facie opodstatněné, a to z toho důvodu, že i případné Ústavním soudem konstatované neodůvodněné průtahy v řízení před správními soudy by v daném případě nemohly být samostatným důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí a jiný stížnostní návrh ohledně vytýkaných průtahů stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil.

43. Za okolností daného případu je ovšem zjevné, že faktický dopad případných neodůvodněných průtahů v řízení před správními soudy nebyl v rozporu s evidentním zájmem stěžovatele pobývat na území České republiky co nejdéle.

VI.f)

K tvrzenému porušení čl. 3 odst. 3 Listiny

44. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 3 odst. 3 Listiny, jenž zní: "Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.". Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížnosti neshledal podrobnější specifikaci tohoto tvrzení, neboť stěžovatel neuvedl, která základní práva či svobody uplatňoval a jaká újma na právech a kým mu měla být tímto způsobena; měl-li stěžovatel na mysli porušení práva na azyl, možno odkázat na odůvodnění tohoto nálezu pod odstavcem 21. - 29.

45. Z odůvodnění na straně 6 ústavní stížnosti, kde stěžovatel konstatoval, že "... v jeho případě se jedná o evidentní porušení i čl. 3 ... Evropské úmluvy o ochraně práv, neboť ve světle judikatury evropskéhosoudu je odmítnutí ochrany státem, kterého je dotčený člověk občanem, v mezinárodním právu posuzováno jako politická záležitost.", se lze domnívat, že tvrzená újma mu měla být způsobena v Ruské federaci. Za takové situace je nezbytné ústavní stížnost v této části posoudit jako "nepřípustnou ratione loci", jelikož je postavena na skutečnostech, ke kterým došlo na území nespadajícím pod jurisdikci Ústavního soudu; jinak řečeno, Ústavní soud není k projednání daného tvrzení příslušný ve smyslu čl. 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Ruská federace je smluvním státem Úmluvy s účinností od 5. 5. 1998.

46. Pro uvedené považuje Ústavnísoud tvrzení stěžovatele o porušení čl. 3 odst. 3 Listiny za nedůvodné.

VI.g)

47. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru