Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 55/97Usnesení ÚS ze dne 12.05.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.55.97
Datum podání14.02.1997

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 55/97 ze dne 12. 5. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 55/97

ČESKÁ REPUBLIKA

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného advokátem JUDr. R.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 1996, č. j. 20 Co 311/96-228, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, zastoupeného předsedou senátu JUDr. K.K., jako účastníka řízení, a D. a J.L., oba zastoupeni advokátem JUDr. L.H., jako vedlejších účastníků,

takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění.

Ústavnímu soudu byla dne 14. 2. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 4. 1996, č. j. 6 C 240/92-203. Rozhodnutím soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba na přechod vlastnického práva ke konkrétně uvedeným nemovitostem, neboť soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 8 odst. 1

1

IV. ÚS 55/97

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, když nebylo prokázáno, že rodiče J.L. koupili nemovitost zcela jednoznačně za cenu nižší než byla cena odpovídající tehdy platným předpisům a že by byli při prodeji nemovitosti jakýmkoliv způsobem zvýhodněni.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nemovitost byla prodána za kupní cenu Kč 3 422,-, která však byla podstatně nižší než nejnižší cena zjištěná podle tehdy platných cenových předpisů a měla činit podle

nejnižšího stupně opotřebení Kč 8 543,90 a podle tzv. omezovacího § 12 odst. 2 tehdy platné vyhlášky Kč 18 425,10, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem. Namítá, že znalec vycházel z ceny maximálně zchátralé budovy a přesto stanovil minimální cenu, která převyšuje skutečnou kupní cenu o 150 až 450 %, což nelze označit cenou "poněkud vyšší", jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak stěžovatel připomíná, že k naplnění ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. postačuje kterákoliv z podmínek v něm stanovená, avšak odvolací soud ve svém odůvodnění předkládá právní stav, jako by bylo třeba kumulace stanovených podmínek. V tomto postupu stěžovatel spatřuje porušení zákona a tím i porušení jeho základního práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byl upřen zákonný nárok na vydání majetku. Z tohoto důvodu navrhuje zrušení napadeného rozsudku a zároveň navrhuje, aby ústavní soud, s ohledem na výši nákladů razení, které jsou stěžovatel a další dvě žalobkyně zavázáni zaplatit, odložil podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. vyzval Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastníky, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

2

IV. ÚS 55/97

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. K.K. ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Připomněl pak, že ochrana vlastnického práva musí být zaručena i druhé straně sporu a že k přechodu vlastnictví může dojít pouze za předpokladu naplnění zákonných podmínek, kdy důkazní břemeno nese v daném případě žalobce, tedy stěžovatel. Pokud jde o stanovení ceny nemovitostí, uvedl, že výsledek ocenění je do značné míry závislý na znalci, který oceňoval zpětně o zhruba 20 let, aniž by mohl zhlédnout nemovitost v jejím původním stavu, protože stavba byla zadaptována. V rámci těchto úvah si musel tedy krajský soud v odvolacím řízení odpovědět na otázku, zda za výše popsané situace, která při oceňování nemovitostí existuje, měly nemovitosti prodávané v roce 1979 zcela určitě objektivně jinou (vyšší) cenu než tu, která byla za ně zaplacena. Dospěl však k tomu, že takový jednoznačný závěr učinit není možno, a to právě v zájmu zachování právní jistoty v právních vztazích a v zájmu naplnění čl. 11 odst. 1 Listiny.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření v podstatě konstatují, že oba soudy rozhodly v souladu se zákonem a na základě správných skutkových zjištění, a proto navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 240/92, s jehož obsahem se seznámil.

Ústavní soud při posuzování skutečností uvedených v ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpis nepřipouští dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodování postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.

IV. ÚS 55/97

Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování zjištěn, a to za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Soud I. stupně vyslechl účastníky sporu, vyhověl všem návrhům na výslech svědků, konstatoval řadu listinných důkazů včetně znaleckého posudku a vyslechl znalce. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel považuje znalecký posudek za stěžejní důkaz zakládající skutečnost, že předmětná nemovitost byla prodána za cenu, která ani z pohledu závěrů znaleckého posudku neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Jak je patrné ze znaleckého posudku, bylo provedeno ocenění ve třech variantách, a to v demoliční hodnotě ve výši Kč 1 945,-, a hodnotě odpovídající konkrétnímu stupni opotřebení ve výši Kč 6 128,- a v hodnotě vztahující se k náhradám při vyvlastnění ve výši Kč 14 590,-. Ve své výpovědi pak znalec uvedl, že nevylučuje, že jiný znalec by mohl dojít k trochu jinému závěru ve věci amortizace. Výpovědi svědků zcela jednoznačně, až na jedno tvrzení, prokázaly, že předmětná nemovitost se v době prodeje nacházela ve zchátralém stavu a v podstatě nezpůsobilá k trvalému obývání. Dále pak bylo prokázáno, že ocenění bylo provedeno před uskutečněnou koupí, aniž by byl znám potenciální kupující, který by byl spojován se záměrem ho jakýmkoliv způsobem zvýhodnit.

Podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu obecné soudy provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud v tomto směru neshledal žádné pochybení, které by bylo neslučitelné s ústavně garantovanými procesními principy.

Pokud jde o namítané porušení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ústavní soud dodává, že stěžovatel se domáhal přechodu vlastnického práva na základě tvrzení, že rodiče J.L. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť kupní cena neodpovídala skutečné hodnotě nemovitosti a na

4

IV. ÚS 55/97

základě neoprávněného zvýhodnění vyplývajícího z funkce kupujícího, který v rozhodné době vykonával funkci předsedy ONV. Bylo tedy povinností soudu, aby se zabýval celým tvrzením a k tomu v rámci navrženého a provedeného důkazního řízení přijal i konkrétní zjištění a učinil právní závěry. Ani v tomto ohledu ústavní soud neshledal pochybení, která by vybočovala z mezí ústavnosti.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11, když tvrdí, že mu byl upřen zákonný nárok na vydání majetku, je Ústavní soud nucen poukázat na svoji ustálenou judikaturu, podle které chápe ochranu stanovenou tímto článkem jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněno není a ani být nemůže.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva uváděného stěžovatelem. Proto o ústavní stížnosti rozhodl tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 5. 1997

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru