Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 55/94Nález ÚS ze dne 14.09.1994Hlediska přezkumu Ústavního soudu o rozhodnutí obecných soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/2 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.55.94
Datum podání07.04.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 30

87/1991 Sb., § 1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994

N 42/2 SbNU 35

Hlediska přezkumu Ústavního soudu o rozhodnutí obecných soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti proti

usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co

238/92, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení

a obce B. jako vedlejšího účastníka, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co

238/92 sezrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 31. 3. 1994, která byla na výzvu

Ústavního soudu doplněna právní zástupkyní stěžovatele dne 6. 5.

1994, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně

ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co 238/92, kterým bylo zastaveno

řízení o jeho restitučním nároku. Jak uvádí stěžovatel, vyzval dne

1. 4. 1991 Obecní úřad v B. k vydání nemovitosti - pozemku, p. č.

XXXX o výměře 224 m2 v k. ú. B. Vzhledem k tomu, že obec jako

povinná osoba s ním odmítla uzavřít dohodu o vydání nemovitosti,

podal žalobu u Okresního soudu v Jihlavě a tento soud rozsudkem ze

dne 18. 12. 1991, sp. zn. 4 C 550/91 jeho návrhu vyhověl a uložil

obci povinnost uzavřít dohodu o vydání věci. Tento rozsudek

napadla obec odvoláním v lednu 1992. Od té doby se ve věci nic

nedělo, ačkoli, podle názoru stěžovatele, šlo o zcela jednoduchou

záležitost. Poněvadž nečinnost odvolacího soudu trvala více než

jeden rok, požádal v březnu 1993 o sdělení, kdy bude v jednání

pokračováno. Jeho dotaz zůstal bez odpovědi, a proto 3. 6. 1993

navštívil soudkyni, která věc vyřizovala. Ta mu přislíbila, že věc

vyřídí v nejkratším čase. Ke svému překvapení obdržel v únoru

1994 usnesení Krajského soudu v Brně s datem 29. 12. 1993, kterým

byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě zrušen, řízení bylo

zastaveno a věc byla postoupena k dalšímu řízení Pozemkovému úřadu

v Jihlavě. Tomuto usnesení nepředcházelo žádné jednání. Usnesení

je odůvodněno tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že pokud

předmětná parcela je v evidenci nemovitostí vedena jako pastvina,

jedná se o zemědělskou půdu a není tedy dána pravomoc soudu, ale

pozemkového úřadu.

Stěžovatel vytýká postupu soudu především to, že bezdůvodným

prodlužováním soudního řízení byl postaven do situace, kdy mu

názor soudu byl sdělen až v době, kdy již nemohl své nároky

u pozemkového úřadu uplatnit. V postoji soudu spatřuje záměrně

negativní postoj k jeho restitučnímu nároku a způsob vyřízení

považuje za naprosto byrokratický a neodborný. Nesouhlasí tedy ani

s názorem, že zde byly důvody k zastavení řízení, neboť pozemek,

o který se jedná, nikdy nebyl a není využíván k zemědělské výrobě

a jde fakticky o parcelu stavební. Podle jeho názoru tedy soud

prvého stupně postupoval správně, když případ posoudil podle

zákona č. 87/1991 Sb. a v tomto směru odkazuje i na stanovisko

Nejvyššího soudu ČR. Za podstatu své ústavní stížnosti pak

považuje porušení základního práva zaručeného v článku 95 Ústavy

a článku 38 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru

postup soudu porušil jeho právo na to, aby věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. V. P. uvedla

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 5. 1994, že podle

jejího názoru je třeba za zemědělskou půdu považovat i takovou,

která zemědělsky využívána není, ale je k takovému využití určena.

Pokud jde o údajné porušení čl. 38 Listiny základních práv

a svobod, je délka řízení před Krajským soudem dána vysokým

nápadem věcí, který není přiměřený počtu soudců vyřizujících

odvolání. Ponechává na posouzení Ústavního soudu, zda tento článek

byl porušen, vyslovuje však názor, že průtahy v řízení nemohly

ovlivnit jinak věcně správné rozhodnutí. Navrhuje proto zamítnutí

ústavní stížnosti.

Obec B. se k ústavní stížnosti vyjádřila prostřednictvím své

právní zástupkyně. Ve vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu

doručeno 12. 8. 1994, se obec nevyjadřuje k průtahům v řízení, ale

zaměřuje se spíše na odbornou stránku věci. Okresnímu soudu

v Jihlavě je vytýkáno, že věc posuzoval podle zákona č. 87/1991

Sb., ač o tento zákon stěžovatel svůj nárok v návrhu neopíral, ale

vydání pozemku požadoval s odvoláním na zákon č. 229/1991 Sb., t.

j. zákon o půdě. Kromě toho neposoudil soud prvého stupně správně

otázku pasivní legitimace. Účastníkem řízení měla být obec

a nikoli Obecní úřad v B.. Dále je namítáno, že ústavní stížnost

by neměla být připuštěna proto, že stěžovatel nevyčerpal všechny

opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje,

konkrétně tím, že neuplatnil právo dovolání ve smyslu ustanovení

§ 237 písm. f) OSŘ. Z těchto důvodů zastává vedlejší účastník

názor, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta resp. odmítnuta.

Při jednání dne 14. 9. 1994 pak vedlejší účastník dále uvedl, že

je třeba vzít zřetel na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991

Sb., podle kterého do vlastnictví obcí nepřešly věci z vlastnictví

České republiky k jejichž vydání uplatnila nárok osoba oprávněná

podle zvláštního přepisu. Dále pak doplnil své vyjádření v tom

směru, že v roce 1940 byla z iniciativy bývalého vlastníka

provedena v pozemkové knize změna, když bývalá stavební parcela

byla přepsána na pastvinu.

Kromě vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka požádal

Ústavní soud o stanovisko i Pozemkový úřad v Jihlavě. Ten ve

vyjádření z 20. 6. 1994, doplněném dne 27. 6. 1994, sdělil, že

stěžovatelův nárok nevede a že lhůta pro uplatnění nároku zanikla

31. 1. 1993. Kromě toho správní orgán uvádí, že nezastává právní

názor, že by byl příslušným orgánem k rozhodnutí o nároku. Zákon

č. 229/1991 Sb. představuje lex specialis, který vylučuje postup

podle lex generalis. Vzhledem k tomu, že oprávněná osoba nárok

neuplatnila ve lhůtě do 31. 1. 1993 podle § 9 citovaného zákona,

nepovažuje se správní orgán za příslušný k rozhodnutí.

Z výše uvedených písemností a ze spisu Okresního soudu

v Jihlavě, sp.zn. 4C 550/91, dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost byla podána v zákonem předepsané lhůtě. Dále se

soud zabýval otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky

k ochraně svých práv, které právní řád připouští. V tomto směru

soud nesdílí stanovisko vedlejšího účastníka, že ústavní stížnosti

mělo předcházet dovolání podle § 237 písm. f) OSŘ. Dovolání je

mimořádným opravným prostředkem, u kterého soud nejprve posuzuje

jeho přípustnost. Vzhledem k novosti tohoto institutu a zatím ne

příliš početné a ustálené judikatuře zastává senát Ústavního soudu

názor, že jako předčasná by mohla být odmítnuta pouze taková

stížnost, kde zcela nepochybně bylo dovolání přípustné. V případě,

že přípustnost takového dovolání není jednoznačná, nelze

stěžovateli nepodání dovolání vytknout. Stejně tak by senát

neodmítl stížnost jako opožděnou, pokud by dovolání (s výjimkou

dovolání zcela evidentně nepřípustného) podáno bylo, ale bylo

dovolacím soudem odmítnuto.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v názoru stěžovatele, že

odvolací soud nepostupoval v souladu s principy, které Listina

základních práv a svobod (dále jen Listina) stanoví v hlavě páté.

Ústavní soud po posouzení všech důkazů, které byly provedeny

vesměs Okresním soudem v Jihlavě, dospěl k závěru, že stížnost je

důvodná.

Podle ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým

a nestranným soudem. Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy

bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Principy této

Úmluvy, pokud jde o právo na soudní ochranu, jsou pak upraveny též

v hlavě páté Listiny. Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých

dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům

a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných

rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení soudů svým vlastním

hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda

řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v něm byly

respektovány principy uvedené ve výše zmíněných článcích Listiny

a Úmluvy. V daném případě je nesporné, že Krajský soud v Brně svým

postupem de facto odepřel stěžovateli poskytnutí práva na soudní

ochranu, když zastavil řízení, aniž by k tomu měl zcela jasné

a nepopiratelné důvody. Odvolací soud vůbec nezohlednil

skutečnost, že dokonce sama žalovaná strana ve svém vyjádření

k žalobě uvedla, že pozemek je v centru obce, nikdy zemědělsky

využíván nebyl a není, že se jedná ve skutečnosti o stavební

parcelu po demolici dvou starých domů a že tedy případné vydání se

řídí zákonem č. 87/1991 Sb. Námitky obce proti vydání spočívaly

v tom, že pozemek nelze vydat, neboť byl zastavěn. Zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je obecnou restituční

normou, kterou nelze použít pouze v případech, kdy je zmírnění

křivd upraveno speciálním předpisem. Podle § 1 odst. 4 se tohoto

zákona nepoužije též tehdy, jestliže majetkové křivdy vznikly

převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně

souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních

ploch. Musí tedy jít nejen o půdu, která je jako zemědělská

vedena, ale musí být i splněna podmínka jejího zemědělského

využití. Využívání k zemědělským účelům v době odnětí vlastnického

práva je rovněž podmínkou pro případný postup podle § 30 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve svém komplexu se

tedy postup odvolacího soudu jeví jako řízení, ve kterém nebylo

respektováno právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu nemá

oporu v provedených důkazech a ve svých důsledcích staví

stěžovatele do situace, kdy by svoje práva k předmětné

nemovitosti, která jsou jinak nepopiratelná, nemohl uplatnit.

Postup soudu tak budí dojem, že spíše než o spravedlivé rozhodnutí

věci šlo o nalezení formálního argumentu pro vyřízení starého

případu.

Stěžovateli lze rovněž přisvědčit v tom, že v řízení došlo ke

zcela zbytečným průtahům. Odvolání ve věci bylo podáno 22. 1.

1992 a odvolacímu soudu byl spis doručen 24. 2. 1992. Pomineme-li

úkon odvolacího soudu směřující k vydání doplňujícího rozsudku

z 8. 4. 1992, který se týkal nákladů řízení, odvolací soud ve věci

neučinil žádné úkony po dobu takřka dvou let, aby pak bez jednání

řízení zastavil. Námitky soudu, že k těmto průtahům došlo

v důsledku obecně známé přetíženosti soudů, je sice možné

připustit jako konstatování obecného stavu, těžko však ve věci

samé. Navíc pak je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak,

aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly

respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít

k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv

v přiměřené době.

Z výše uvedených důvodů proto dospěl soud k závěru, že

napadené usnesení a zejména pak řízení, které mu předcházelo, je

v rozporu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, jakož i s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny,

a proto napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 14. září 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru