Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 547/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Tábor
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.547.15.1
Datum podání19.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 547/15 ze dne 11. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Vovse, t. č. ve Vazební věznici Brno, 625 99 Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 To 59/2015-39 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 1. 2015 č. j. 13 Nt 201/2014-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel je stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že v únoru roku 2011 najal blíže nezjištěné osoby a spoluobviněného Pavla Parduse s cílem založit požár ve výrobní hale společnosti I.B.C., a.s., nacházející se na pozemcích společnosti ATLANTA - V.O.V. - CORPORATION, s. r. o., přičemž následně byl požár skutečně založen. Stěžovatel byl předsedou představenstva prvně uvedené společnosti a jednatelem druhé společnosti a založení požáru mělo díky pojistnému plnění přispět k vyřešení jejich zhoršených hospodářských výsledků. V důsledku vzniklé škody Česká pojišťovna, a. s., oběma společnostem vyplatila ke dni 31. 10. 2013 celkem 36 768 222 Kč.

Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 10. 2014 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. Počátek vazby byl stanoven na den 13. 10. 2014. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 11. 2014 uvedené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Stěžovatel podal dne 18. 12. 2014 žádost o propuštění z vazby, které státní zástupkyně nevyhověla a předložila ji soudu. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Táboře stěžovatelovu žádost zamítl. Podle prvoinstančního soudu dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. Tento závěr soud odůvodnil mimo jiné poukazem na původní výpovědi svědků a spoluobviněného, na analýzu finančního šetření a další důkazy. Změnu výpovědi spoluobviněného soud označil za účelovou.

Okresní soud nadále považoval za naplněné důvody vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, a to jednak s ohledem na výši trestu, který stěžovateli reálně hrozí, neboť je stíhán za zvlášť závažný zločin, za nějž lze uložit trest odnětí svobody na osm až patnáct let. Možnost útěku je pak podle soudu zesílena vazbami stěžovatele na zahraničí, které spočívají především v jeho podnikatelských aktivitách v USA a dalších zemích. Výnosy z této podnikatelské činnosti by údajně stěžovatel mohl použít na zajištění existence v zahraničí. Soud naopak nesouhlasil se státní zástupkyní, že by nadále byly naplněny vazební důvody dle § 67 písm. b) trestního řádu. Okresní soud nepovažoval v této fázi trestního řízení za možné nahradit vazbu opatřeními, které stěžovatel navrhl (písemný slib a záruka manželky stěžovatele), a to s ohledem na závažnost projednávané trestné činnosti, výši nepodmíněného trestu, který reálně stěžovateli hrozí, a intenzitě a povaze vztahů, jež má stěžovatel mimo území České republiky.

Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost, kterou napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. Stížnostní soud se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu a dodal, že důvodnost trestního stíhání nadále vyplývá i z protokolu o ohledání místa činu a z vyhodnocení zajištěné biologické stopy, která byla ztotožněna s DNA profilem spoluobviněného. Stran vazebních důvodů i stížnostní soud kladl důraz na hrozbu vysokého trestu a výrazné stěžovatelovy vazby mimo území České republiky a mimo Evropskou unii, když stěžovatel úspěšně podniká mimo jiné v USA, Číně a Nigérii. Krajský soud poukázal na mediálně známé případy trestního stíhání osob, které při obdobných osobních a majetkových poměrech, finančním krytí, případně podnikatelském zázemí v cizině opustily Českou republiky, aby se úspěšně vyhýbaly trestnímu stíhání či výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní soudům i dozorové státní zástupkyni vyčítá mechanické přebírání názorů vrchního komisaře. Uvádí, že byl původně stíhán pro pojistný podvod, nicméně poté si vrchní komisař přečetl usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 294/2009 ze dne 26. 8. 2009 a sp. zn. 3 Tdo 1432/2005 ze dne 15. 2. 2006, načež stěžovatele upozornil, že jeho jednání bude nadále posuzováno jako zvlášť závažný zločin obecného ohrožení. Stěžovatel je ovšem toho názoru, že závěry Nejvyšším soudem v citovaných usneseních učiněné potvrzují, že tato právní kvalifikace nemůže obstát. Stěžovatel dále uvádí řadu argumentů, kterými zpochybňuje, že se předmětného jednání vůbec dopustil, a soudům v této souvislosti vyčítá, že se nevypořádaly se změnou výpovědi spoluobviněného, který uvedl, že původní výpověď učinil pod nátlakem.

Stěžovatel odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 41/2008 ze dne 20. 5. 2008. Uvádí přitom, že státní zástupkyně předkládala dne 3. 10. 2014 soudu žádosti o povolení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, v nichž konstatovala, že je dáno důvodné podezření, že se trestné činnosti měl dopustit stěžovatel. Jak stěžovatel tvrdí, jestliže "toto vše činila dne 3. 10. 2014 a k zahájení trestního stíhání stěžovatele došlo 13. 10. 2014, pak veškeré její postupy vlastně znamenaly její souhlas se zahájením trestního stíhání, takže právní zástupkyně nebyla oprávněna o stížnosti rozhodovat".

Stěžovatel se také ohrazuje proti srovnávání jeho situace s "podnikateli typu "Krejčíře, Pitra apod." a uvádí, že je spolumajitelem tří fotovoltaických elektráren v hodnotě půl miliardy korun a otcem dvou nezletilých dětí, přičemž jeho hlavním zájmem je očistit své jméno. Stěžovatel poukazuje i na to, že spoluobviněný Pardus byl již po třech měsících z vazby propuštěn.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelův advokát připojuje dle svých slov "možná ne zcela související připomínku" týkající se odškodňování za nezákonná rozhodnutí, přičemž si údajně nedovede představit, jaká částka bude muset být vyplacena stěžovateli. Dokud nebude navozena odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich nezákonná rozhodnutí, nebude mít Česká republika údajně právo nazývat se reálným právním státem.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.

Ústavnímu soudu však v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele či právní kvalifikace skutků. Je nutno zároveň připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem a každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007).

Z projednávané ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že jejím jádrem je právě zpochybňování viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho údajného jednání. S ohledem na výše uvedené může Ústavní soud k těmto argumentům pouze uvést, že závěr o naplnění základních předpokladů pro ponechání stěžovatele ve vazbě (tedy že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který probíhá trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel) soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily a podepřely jej řadou dosud získaných důkazů. S přihlédnutím k fázi trestního řízení pak na jejich ústavní konformitě nic nemění ani stěžovatelem předkládané protiargumenty, které samozřejmě mohou hrát významnou roli v dalším průběhu trestního řízení. To platí i pro stěžovatelem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, byť se Ústavní soud neztotožňuje s interpretací těchto rozhodnutí v tom smyslu, že by bez dalšího vylučovala podřazení údajného stěžovatelova jednání pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení.

Stran změny výpovědi spoluobviněného Ústavní soud uvádí, že se k ní vyjádřil již okresní soud, jehož argumentaci o procesní použitelnosti původní výpovědi stěžovatel nikterak nezpochybňuje. Nelze navíc přehlédnout, že původní výpověď spoluobviněného není dle napadených odůvodnění jediným důkazem, na jehož základě soudy shledaly splnění podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě.

Pokud se týče důvodů vazby, obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další).

Ve vztahu k projednávané věci nelze předně souhlasit, že by soudy jen mechanicky přebíraly cizí názory, což je koneckonců zpochybněno již tím, že oproti státní zástupkyni neshledaly naplnění důvodů vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu. Pokud pak jde o naplnění důvodů tzv. útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu], soudy poukázaly nejen na reálnou hrozbu vysokého trestu, nýbrž i na stěžovatelovy kontakty v zahraničí a jeho možnosti zajistit si tam prostředky k životu. I s ohledem na stěžovatelem tvrzené rodinné zázemí sice mohou tyto důvody s postupem času slábnout, prozatím je však lze z ústavněprávního hlediska akceptovat. Totéž platí i o odůvodnění, proč nebylo možno vazbu nahradit některým z náhradních institutů ve smyslu § 73 trestního řádu.

Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani skutečnost, že spoluobviněný je stíhán na svobodě, neboť rozhodnutí o vazbě je nutno učinit nejen za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, nýbrž i s ohledem na osobu obviněného. Je proto běžné, že v rámci stejné trestné činnosti jsou někteří obvinění ponecháni na svobodě, zatímco jiní jsou stíhání vazebně. K porušení ústavně zaručených práv by naopak mohlo docházet tehdy, pokud by o vazbě bylo rozhodováno u všech obviněných vždy shodně bez ohledu na konkrétní okolnosti týkající se každého z nich.

Stěžovatel v ústavní stížnosti také zmiňuje, že státní zástupkyně "nebyla oprávněna o stížnosti rozhodovat", aniž by však konkretizoval, jakou stížnost má na mysli a jaké důsledky z toho dovozuje ve vztahu k ústavní stížností napadeným usnesením. O stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 13 Nt 201/2014-18 totiž rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, nikoli státní zástupkyně. Ze stěžovatelova odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 41/2008 (stejně jako z obsahu některých podání učiněných stěžovatelem vůči orgánům činným v trestním řízení) by bylo možno usuzovat, že měl na mysli patrně rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Toto rozhodnutí nicméně stěžovatel nenapadl ve stanovené lhůtě ústavní stížností (k možnosti tak učinit srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006), přičemž nyní projednávanou ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí soudů o jeho setrvání ve vazbě.

K závěrečné poznámce stěžovatelova advokáta Ústavní soud podotýká, že každý má právo domáhat se náhrady škody za podmínek uvedených v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Sám advokát ostatně projevuje neochvějnou důvěru v české soudnictví, neboť je přesvědčen, že stěžovatel nejenže nebude odsouzen, nýbrž že se domůže i náhrady škody. Jeho následné tvrzení o nemožnosti nazývat Českou republiku právním státem tak působí přinejmenším poněkud paradoxně.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru