Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 545/98Nález ÚS ze dne 18.05.1999K výkladu § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/14 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.545.98
Datum vyhlášení20.05.1999
Datum podání30.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 4 odst.2, § 10 odst.6

87/1991 Sb., § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 545/98 ze dne 18. 5. 1999

N 77/14 SbNU 141

K výkladu § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti B.

R., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1998, sp. zn.

23 Cdo 1305/98, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 1305/98, ze dne

27. 8. 1998, a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 24 Co

77/97, ze dne 26. 2. 1998, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na

porušení jejího vlastnického práva, domáhá zrušení shora

označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatelka, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního

soudu v Kladně, sp. zn. 10 C 49/92, se u uvedeného soudu, jako

žalobkyně, domáhala podle zákona č. 403/1990 Sb. (dále jen

"restituční zákon") vydání rozsudku, jímž by žalované L. B. byla

stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, a to

domu čp. 475 se st. parcelou č. 512, zapsaných na LV č. 1826 pro

obec a katastrální území U., s tvrzením, že žalovaná spolu se svým

tehdejším manželem nabyli uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy

platnými předpisy a při jejich nabytí byli protiprávně zvýhodněni.

Uvedené žalobě soud I. stupně - Okresní soud v K. - rozsudkem ze

dne 9. 1. 1995, čj. 10 C 49/92-47, zcela vyhověl. Vycházel přitom

ze zjištění, že stěžovatelka a její otec (který zemřel dne 10. 3.

1997 bez zanechání závěti a jedinou dědičkou je stěžovatelka)

vlastnili každý ideální polovinu domu se stavební parcelou, které

na základě rozhodnutí finančního odboru ONV v K. ze dne 28. 1.

1960, čj. Fin 15-121/60, vydaného podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb., přešly do vlastnictví čsl. státu - S. d. z. v Praze

- a posléze do správy MěNV v U.. Tento pak kupní smlouvou ze dne

31. 1. 1989, registrovanou téhož dne Státním notářstvím v K.,

prodal dům žalované a jejímu manželovi a zároveň v souvislosti

s touto kupní smlouvou vydal finanční odbor ONV v K. dne 19. 11.

1988 rozhodnutí o přidělení stavební parcely č. 512, o výměře 164

m+ do osobního uzívání žalované a jejímu manželovi. Dne 21. 12.

1988 uzavřel MěNV v U. se žalovanou a jejím manželem dohodu

o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, která byla

registrována Státním notářstvím v K. dne 31. 1. 1989. Stěžovatelka

se v průběhu osmdesátých let opakovaně domáhala získání

předmětného domu do svého vlastnictví, jejím žádostem nebylo

vyhověno a MěNV v U. ani před uzavíráním shora uvedené kupní

smlouvy dům stěžovatelce k odprodeji nenabídl. Po rozvodu svého

manželství se žalovaná pak stala výlučnou vlastnicí předmětných

nemovitostí, které stěžovatelce nevydala, ačkoliv k tomu byla

vyzvána výzvou ze dne 17. 7. 1991. Na základě takto zjištěného

skutkového stavu pak soud I. stupně dovodil, že stěžovatelka je

osobou oprávněnou podle restitučního zákona, která v zákonné lhůtě

vyzvala k vydání sporných nemovitostí, jež přešly do vlastnictví

státu způsobem restitučním zákonem předvídaným, žalovanou jako

povinnou osobu, která předmětné nemovitosti má ve svém výlučném

vlastnictví, a nabyla je spolu se svým manželem na základě kupní

smlouvy uzavřené v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně

s § 14 odst. 1 vyhl. č. 119/1988 Sb. Soud I. stupně žalobě vyhověl

i pokud jde o stavební pozemek, k němuž bylo zřízeno právo

osobního užívání, neboť, jak uvedl, zřízení tohoto práva bylo

vázáno na vznik vlastnictví ke stavbě na něm zřízené.

Krajský soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu

odvolání podaného žalovanou, rozsudek soudu I. stupně v části,

týkající se vydání domu, jako věcně správný potvrdil, když se

v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že stěžovatelku je

třeba považovat za osobu oprávněnou ve smyslu § 2 a § 3 odst. 1

písm. b) restitučního zákona, jakož i v tom, že žalovanou je třeba

považovat za osobu povinnou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 téhož

zákona, neboť vlastnictví k domu získala od státu za okolností v

tomto ustanovení zmiňovaných. Ve zbývající části, tj. v části

týkající se vydaní stavební parcely, však odvolací soud rozsudek

soudu I. stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, a to

s odkazem na ustanovení § 10 odst. 6 restitučního zákona, podle

něhož se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,

nevydává.

Proti této měnící části rozsudku odvolacího soudu podala

stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR shora

označeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl. S odkazem na znění

ustanovení § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že

souhlasí se závěry odvolacího soudu v tom, že uvedené ustanovení

evidentně nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem

a nezmiňuje výjimky pro případ tzv. funkčních celků. Domněnka

stěžovatelky, že v uvedeném ustanovení slovy "pozemek, k němuž

bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydává .", měl

zákonodárce na mysli pouze pozemek nezastavěný, nemá podle

Nejvyššího soudu ČR žádnou právní oporu a za správný nelze uznat,

podle něj, ani názor stěžovatelky, že ustanovení § 10 odst. 6

citovaného zákona je nutno vykládat pouze v kontextu s jeho

ustanovením § 10 odst. 4. Každé ze zmiňovaných ustanovení totiž

nezávisle na sobě vymezuje určitou kategorii pozemků, které se

(rovněž) nevydávají. Zatímco aplikace § 10 odst. 4 uvedeného

restitučního zákona přikazuje nevydat všechny ty pozemky, na nichž

je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem

(irelevantní přitom je, zda šlo o pozemek, k němuž bylo

v minulosti zřízeno právo osobního užívání, či pozemek jiný),

aplikace § 10 odst. 6 tohoto zákona přikazuje nevydat všechny ty

pozemky, k nimž bylo v minulosti (ust. § 10 odst. 6 totiž nebylo

zrušeno - napříč skutečnosti, že s účinností od 1. 1. 1992 byl

odstraněn institut osobního užívání pozemků a právo osobního

užívání bylo transformováno v právo vlastnické, § 872 odst. 1

o.z. novelizovaného zákonem č. 509/1992 Sb.) zřízeno právo

osobního užívání (irelevantní přitom je, zda jde o pozemek, na

němž je umístěna stavba či pozemek nezastavěný). Společné oběma

zmíněným ustanovením je pouze to, že vymezují, co, tj. jaký druh

věci (pozemku) nemůže být předmětem vydání. K argumentaci

stěžovatelky smyslem restitučního zákona a politickou vůlí

zákonodárce pak Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí

připomíná, že již název restitučního zákona nasvědčuje tomu, že

zákonodárce si byl vědom toho, že nelze odstranit veškeré,

v minulosti nastalé, majetkové křivdy, nýbrž pouze některé z nich.

Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní

stížnost stěžovatelky, která v důvodech v podstatě poukazuje na

to, že od samého počátku byl právní život pozemku a stavby

totožný, jakož i na to, že žalovaná byla všemi předcházejícími

rozsudky seznána povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2

restitučního zákona k vydání věci, a takovéto právní postavení

povinné osoby je podle stěžovatelky nerozlučné z hlediska rozsahu

vydání, bez ohledu na tituly, podle nichž tato povinná osoba věci

do své vlastnické držby nebo držby jiné získala. Dotčené

ustanovení § 10 odst. 6 restitučního zákona bylo v případě

stěžovatelky striktně vykládáno doslovně, nikoliv v souladu

s logikou normy, přitom zároveň stěžovatelka připomíná, že v době

rozhodování soudu již k pozemku neexistovalo právo osobního

užívání, ale právo vlastnické. Výklad tohoto ustanovení ve svůj

neprospěch považuje za protiprávní, uvedené ustanovení totiž podle

jejího názoru má na mysli ty případy, kdy bylo v minulosti zřízeno

právo osobního užívání třetí osobně, odlišné od osoby povinné.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že pouhé

zdůrazňování logiky normy úmyslu zákonodárce či smyslu daného

restitučního zákona nemůže obstát, když stěžovatelka tímto

způsobem prosazuje své subjektivní představy, jež nemají oporu

v restitučním zákoně. Zákonodárci nelze podsouvat něco, co

v restitučním zákoně nezmínil, resp. slovy nevyjádřil, a nelze

pomíjet to, co jím naopak bylo striktně vyjádřeno. Oporu

v restitučním zákoně nemá ani stěžovatelkou prosazovaný názor, že

ustanovení § 10 odst. 6 restitučního zákona chrání pouze ty

uživatele (od l. l. l992 vlastníky) zastavěného pozemku, které

nestíhá povinnost vydat dům, jenž je na pozemku umístěn, tzn.

pouze osoby, jimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku

v souvislosti s takovým prodejem domu, při němž nebyl nabyvatel

protiprávně zvýhodněn, ani názor, že je nutné uznat výjimky

z aplikace uvedeného ustanovení pro případy tzv. funkčních celků.

Zároveň je ve vyjádření odkaz na nález Ústavního soudu,

publikovaný pod č. 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,

sv. 4, ročník 1995, II. díl.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní

stížnosti, vyjádřením Nejvyššího soudu ČR a obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Dne 31. 3. 1999 vydalo plénum Ústavního soudu nález pod

sp. zn. Pl. ÚS 15/98, jímž byl zamítnut návrh na zrušení

ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, jehož text je srovnatelný s ustanovením § 10 odst. 6

zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které bylo

v posuzované věci aplikováno. K zamítnutí návrhu v uvedené

plenární věci došlo v podstatě proto, že Ústavní soud dospěl

k závěru, že napadené ustanovení lze interpretovat ústavně

konformním způsobem, a proto je není třeba rušit. Ústavně

konformní interpretací napadeného ustanovení, jak plyne

z odůvodnění plenárního nálezu, lze dospět k závěru, že pozemek,

k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné

osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít

ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba,

jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či

na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by

věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob,

jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy

protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými

předpisy, je však třeba vždy považovat takové případy, kdy

k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti

s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící

a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených

v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona.

Tyto uvedené úvahy, jakož i další, které obsahuje shora

citovaný plenární nález, jakkoliv se týkají jiného restitučního

zákona, plně dopadají na skutková zjištění obecných soudů v dané

věci, z nichž je patrno, že právo osobního užívání ke spornému

pozemku bylo získáno zcela nepochybně v souvislosti s převodem

domu na něm stojícím, který byl získán v rozporu s tehdy platnými

předpisy, a není také žádného rozumného důvodu pro to, aby

ustanovení § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., jež je zcela

srovnatelné s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., bylo

vykládáno odlišně, než jak to učinil Ústavní soud ve shora

citovaném nálezu. Je tedy třeba vycházet i v nyní posuzované věci

ze závěru, že by bylo zcela proti smyslu restitučního zákona č.

403/1990 Sb., aby oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem

stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na vydání

pozemku získaného jednou a toutéž fyzickou osobou právě

v souvislosti se získáním vlastnictví ke stavbě, kterou je tato

podle § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. povinna vydat. Pokud tedy

obecné soudy - Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud v Brně

- v posuzované věci zaujaly názor opačný, neposkytly právům

stěžovatelky dostatečnou ochranu a jejich rozsudky byly proto pro

rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušeny

[§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Pro úplnost je třeba k odkazu Nejvyššího soudu ČR na nález

Ústavního soudu, publikovaný pod č. 45 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, sv. 4, r. 1995, uvést, že šlo o nález vydaný

senátem v senátní věci, k němuž, jak plyne z důvodů uvedených ve

shora citovaném plenárním nálezu, zaujalo plénum Ústavního soudu

názor odlišný, jímž je také senát posuzující věc stěžovatelky

vázán.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru